Inspirace z Regensburgu (a odjinud)

Featured Image

Nedávno jsem si tu četl povzdech pana domácího na téma vylidnění center měst za účelem „zklidnění.“ Ztotožňuji se s myšlenkou, že v našich krajích jde spíš o zmrtvění, vylidnění a degradaci na skanzen.

Při plánování své cesty do Toskánska jsem si uvědomil, že jsem ještě nenavštívil Řezno, město tolik významné pro české dějiny. Cesta na jih tedy byla naplánována s přestávkou a ubytováním v tomto historickém městě. A abych to neměl do centra daleko, vybral jsem si k bydlení hotel přímo na jednom z náměstí v historické části města.

Příjezd do města mě zmátl. Navigace mi totiž tvrdila, že mám vjet mezi lidi na pěší zónu. To mi přišlo jako dost velkej punk, a tak jsem si dal druhé kolo s jinou navigací, která trvala na stejné trase. A ejhle – do toho prostoru právě vjížděl autobus místní MHD a za ním dva osobáky. Tak jsem si troufl. Německy moc neumím, ale teprve při tom druhém kole jsem si všiml tabulky, která vjezd do ulice povolovala lidem zde bydlícím a majícím zde ubytování. Velmi nesměle jsem se prodíral uličkami s chodci a cyklisty až na ono zmíněné náměstí. V hotelu mě pak poslali do podzemního parkoviště na okraji historické čtvrti, ale předtím jsme si mohli pohodlně vynést svá zavazadla do pokoje.

Nebudu zde otvírat hodinu dějepisu, proč je Regensburg pro Čechy tak významný. Mě zaujaly kromě jiného i skutečnosti, které v našem blbákově nejsou možné. Samozřejmě, že zelená politika Německa zabrala v širším okolí podstatnou část komunikací pro cyklobuzny. Ale to, co jsem viděl v centru, byl pro mě kulturní šok. Kromě několika logických jednosměrek a ulic extrémně úzkých nikde nebyl žádný zákaz vjezdu. V historickém centru ne nepodobnému tomu v Praze, Budějovicích či Českém Krumlově se procházeli lidé, jezdili cyklisté a kdo chtěl, projížděl se v autě. Žádné chodníky oddělené obrubníkem, jezdit a chodit můžete od baráku k baráku. V Řeznu totiž máte svobodu volby. Je na vás, jestli své břemeno či jen sebe dostanete do místa určení po svých, na kole nebo autem.

Princip svobody volby s sebou nese i uvědomění si vlastní odpovědnosti. Z chování lidí v centru Regensburgu to bylo víc než patrné, a já se s radostí přidal. Nikdo neremcal, že musí uhnout před projíždějícím autem, ta naopak jela krokem a ohleduplně, nikdo netroubil, nikdo nezvedal fakáče a nedomáhal se svých práv. Když jsem ráno vykoukl z okna do boční uličky, viděl jsem lidi přicházet do kanceláře v protějším domě pěšky, na kole, autem (které pak pokračovalo dále), a mezi tím u krámku zastavila dodávka tak, aby se dalo projet. Zaregistroval jsem, že na stejném místě jako dodávka stály večer restaurační stolky… Efekt takového přístupu je jednoznačný. Město žije, v centru existovaly obchůdky se zbožím, které u nás vídáme jen v supermarketech, a na lidech bylo vidět, že jim tento způsob života vyhovuje.

Systém zákazů, příkazů a omezení s sebou přináší automaticky zvýšení počtu třecích ploch mezi lidmi. Čím více pravidel a omezení, tím více příležitostí k nenávisti či represi. Dnes nemine den, abyste nějaké to pravidlo, zákaz či zákon porušili, prostě proto, že jich je tak strašně moc. V Regensburgu vsadili na minimalizaci pravidel a evidentně to funguje. Nikdo se nedomáhá svého prostoru, který je sdílený pro všechny stejnou měrou. Sem by se měli jezdit dívat naši politici, kteří v zájmu zklidňování vylidňují centra českých měst. Funguje to. A to už nemluvím o toskánských pětimetrových uličkách, kde mi pár centimetrů od stolku v restauraci jezdili puboši na skútrech, gerontové auty do svých domovů a dokonce autobus. Ale já se mohl samostatně a svobodně rozhodnout, jestli si do takové zahrádky sednu a budu se kochat při pití espressa pohledem na budovy z éry Etrusků. Nerozhodl za mě dopředu žádný úředník či politik, který by se zaštiťoval mojí bezpečností a hygienickými normami.

Oni by totiž Italové potažmo Bavoři poslali takový sráče do prdele. A my bychom měli udělat to samé.


20.8.2023 Pako


Související články:


12345 (331x známkováno, průměr: 1,20 z 5)
17 120x přečteno
D-FENS © 2017