Náš učitel národů.

Featured Image

Na letošní listopad připadají dvě kulatá výročí. Bez toho prvního, které je víceméně oprávněně považované za národní pohromu, bychom si patrně nepřipomínali ani to druhé.

Na rozdíl od většiny jiných národů v podvědomí toho našeho jako nejdůležitější bitvy jsou vedeny ty, kde nám vyprášil nepřítel kožich. Od Moravského Pole přes Lipany, které jsou kdoví proč považovány za porážku, ač to bylo vítězství, jen přišlo pozdě, až po tu nejslavnější Bílou Horu. I dějepisem nedotčený ignorant si jméno této bitvy pamatuje a ví, že to byl pěkný průšvih. Jak by také ne, když diletantsky vedené povstání, začalo diletantsky provedenou defenestrací, zvolením diletantského zimního krále a skončilo diletantsky provedenou bitvou, kdy většina povstaleckého vojska prchla z bojiště vyjma těch, kteří diletantsky provedli i útěk a zahynuli proto u letohrádku Hvězda. Dovršením pak byl statečný úprk zimního krále z Prahy, který se mu kupodivu zdařil.

Avšak nebylo – li by této zpackané bitvy, od níž letos uplyne 400 let, nejspíš bychom si nepřipomínali ani těch 350 let od úmrtí jedné z našich největších osobností, protože právě její vynucené putování po Evropě přispělo k jejímu proslavení.

Nemá náš národ mnoho velikých osobností, které by byly ve světě uznávány a respektovány napříč staletími. Každé domorodé pachole však zná jméno Jana Ámose Komenského, od jehož úmrtí uplyne 15. listopadu 350 let. Muže, jenž je v mysli domorodého obyvatelstva ztělesněním moudrosti, který byl však vyhnán z vlasti, pronásledován církevními hlasateli bludů a jehož knihy používal jako topivo páter Koniáš. Je to k nevíře, ale valná část intelektuální elity našeho, prý ateistického, národa pochází z řad duchovních. Od Kosmase přes Husa až po Dobrovského. Pravda, Jan Ámos nebyl duchovním katolickým, ale přeci jen, byl to kněz a dokonce biskup, i když Jednoty bratrské. To byla taková specifická protestantská odnož, vyskytující se pouze v českých zemích. Kupodivu až do třicetileté války katolíkům ani papeži nijak nevadila. Odpadla totiž od husitů, a tak jediný kdo se jal podrobit ji mocenské buzeraci byl husitský král Jiří z Poděbrad, když si chtěl šplhnout u papeže, že jako také umí zatočit s kacíři. Papež mu to ovšem nesežral.

V paměti národa je Jan Ámos zapsán především jako pedagog, i když byl i duchovním a filosofem. Církevní spolek Jednota bratrská, jehož byl Jan Ámos posledním biskupem, měl ideu, že vzděláním se lidstvo zlepší, neboť vzdělaní lidé mají menší tendenci páchat nepravosti a ubližovat jiným. Pokud se na tváři ctěného čtenáře objevuje ironický škleb, tak neprávem. Jan Ámos měl na mysli skutečné vzdělání, nikoliv dosažení jakéhokoliv akademického titulu. Jeho představou vzdělané společnosti nebylo to, že 90% populace má vysokoškolský diplom, většinou z naprosto nesmyslného oboru od kulturní antropologie přes politologii až ke gender studiím. Protože v jeho době neexistovaly žádné nevládní organizace a think tanky, vrtalo by mu hlavou, co a proč to vlastně studenti studují. Vynález inkluze by rovnou považoval za projev chudého ducha a naprosto by ho šokovalo, že tito absolventi si za svou zbytečnou existenci nechávají platit výhradně z daní dělného lidu, který si to nechá líbit. Aby nedošlo k mýlce. I Jan Ámos měl v těžkých časech svého donátora. Byl jím Karel starší ze Žerotína. Ovšem, na rozdíl od dělného lidu, Žerotín dotoval zcela dobrovolně.

Domácí působení Jana Ámose se kryje s vládou poněkud poťouchlého Habsburka Rudolfa a jeho bratra Matyáše. Když odhlédneme od toho, co se stalo s náboženskými svobodami po Bílé Hoře, bylo období vlád Habsburských císařů Maxmiliána a Rudolfa obdobím nebývalé náboženské tolerance v tehdejší Evropě. Protože se od nástupu Habsburků do Bílé Hory v českých zemích poměrně málo vraždilo z věroučných důvodů, nalézaly zde útočiště i konfese odpadlé od nových protestantských církví, třeba novokřtěnci. Důraz na vzdělávání a pacifismus byl pro české bratry charakteristický. Snad proto zůstali stranou pozornosti katolických vůdců, neboť se ani v nejmenším nepodobali slavným reformátorům typu Jana Kalvína nebo Ulricha Zwingliho, kteří byli ochotni vyvraždit vesnici jen proto, že vesničané měli jiný názor na to, jaký byl zasedací pořádek u poslední večeře páně. České země tak díky tomu získaly v 16. století pověst země, „kde každá selka zná písmo lépe než páter“. Bylo jasné, že klade-li nějaká skupina důraz na vzdělání, musí klást také důraz na vzdělávání a kvalitu učitelů samotných. Právě Jan Ámos Komenský byl nejslavnějším pedagogem novověku a jeho pedagogický přínos světu zastínil jeho přínos filosofický i teologický.

K tomuto domorodému velikánovi se hlásí hned tři místa narození. Jak napovídá jeho původní jméno po otci (Szeges), kolovalo v krvi jeho předků něco maďarské krve. Však také všechna tři místa narození leží poblíž slovenské, tehdy uherské hranice. Komenský se narodil buď v Komni, Nivnici nebo Uherském Brodě. Každopádně v Uherském Brodě vyrůstal až do smrti rodičů. Po jejich úmrtí byl vychováván u příbuzných ve Strážnici, kde také získal základní vzdělání. Později studoval v Přerově gymnasium. Od roku 1611 studoval na universitách v Herbornu a Heidelbergu. Roku 1613 se poprvé objevuje v nizozemském Amsterdamu, aniž by tušil, že tato země se stane místem, kde prožije poslední část svého života. Komenský je vysvěcen na kazatele, ožení se a působí jako kazatel ve Fulneku. Kdyby nebylo pohnutých událostí, třicetileté války a následného útěku do ciziny, patrně by skončil jako sečtělý lokální písmák, jehož věhlas by nepřekročil kopečky pohraničních hor. Leč osud to naplánoval jinak. V roce 1621, po porážce stavovského povstání, řádila v okolí Fulneku španělská armáda. Její velitelé měli za úkol vyhledávat všechny heretiky a naložit s nimi po křesťansku. To, že kazatelé jednoty bratrské byli pacifisté by jim určitě nepomohlo, neboť katolickým španělským žoldákům se nedostalo českobratrského vzdělání, a tak chtěl-li pacifista Komenský zachránit holý život, musel zmizet. Aby toho nebylo málo, tak kromě Španělů začala ve Fulneku a okolí řádit epidemie moru. Té podlehla celá Komenského rodina. To by jednoho zabilo. Roku 1628 opouští české země a útočiště nachází v polském Lešně.

V polském exilu vznikla stěžejní část Komenského díla. Všeobecně panuje o Komenském pověra, že byl odpůrcem tělesných trestů v procesu vzdělávání. To nikoliv. Připouštěl i sem tam nějaký ten výchovný pohlavek, byl jen proti trestům za neznalost. Jestliže však žák narušoval výuku nekázní a hatil tak vzdělávání nejen své, ale i spolužáků, klidně mu učitel mohl jednu fláknout. Komenský jako cíl výchovy a vzdělání stanovil tři věci – poznat svět a sebe, ovládnout sebe a povznést se k Bohu. Období vzdělávání mělo být podle Komenského rozděleno to čtyř časových období:

  1. Od narození do 6 let je dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce pro rodiče Informatorium školy mateřské.

  2. Od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, učení o přírodě a společnosti, zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.

  3. od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě. Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika a jazyky jako latina a řečtina. Ty byly totiž v jeho době považovány za světově dorozumívací jazyky. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy, což v českých podmínkách znamenalo učit se hlavně německy.

  4. od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit od vysokých škol protestantských

Komenský si rozdělil do šesti skupin i samotné žactvo. Žáci se podle něj dělí na:

  1. Bystré, co dělají radost. Dokonce i učitelům, kteří jinak žáky obvykle nenávidí.
  2. Bystré a líné. Ano to jsou žáci, kteří jen výjimečně dělají domácí úkoly, a to ještě z donucení, ale pokud jsou tázáni, odpovídají bezchybně.

  3. Bystré a vzpurné. To jsou největší parchanti a noční můra učitele. Nedávají pozor, vyrušují, z učitele mají prdel, ale co je nejhorší, těžko je vydusit. Když jsou vyvoláni, stejně všechno znají a nejde jim dát koule. Vrcholem je, když přistihnou učitele při chybném výkladu.

  4. S nedostatkem bystré mysli. S takovými se dá pracovat. Co chybí v bystré mysli, doženou šprtáním. Statisticky nejsou pro učitele žádnou pohromou, jejich snaživost však budí pohrdání u spolužactva.

  5. S nedostatkem bystré mysli, líné. Tito žáci se snaží nějak studium přežít. Zpravidla jsou v klidu, když se ubrání propadnutí a pedagogovi nepůsobí problémy.
  6. S nedostatkem bystré mysli, vzpurné. Druhá nejhorší skupina. Blbec a ještě kverulant. Oproti skupině číslo tři, mají však tu výhodu, že buď studia brzy sami zanechají, nebo z něj jsou vyloučeni.

Jak vidno, Komenský vůbec neznal progresivní typy škol a studentů, které tvoří značnou část nynějších vzdělanců. Asi by kroutil hlavou nad fakultami, kde se známkuje za názor, kde výsledkem mnohaletého studia je diplomová práce o sexuální orientaci Křemílka a Vochomůrky a asi by vyskočil z kůže nad filosofickou fakultou, kde si studentstvo odhlasuje, že nebude studovat bělošské filosofy, protože to je rasismus. Z Lešna, kde žil v polském azylu, vyrážel Komenský na osvětové cesty po evropských universitách a získával mezinárodní věhlas nejen pracemi pedagogickými, ale i filosofickými a didaktickými. Bohužel i tak moudrý člověk se dokázal v životě pěkně seknout. Když za švédsko-polské války, spolu s ostatními bratry, otevřel švédské armádě brány do města, nebyl to od něj zrovna citlivý projev vděčnosti k obyvatelům města, které mu poskytlo dlouholetý azyl. Když při protiútoku polských partyzánů lehla popelem jeho knihovna a v ní i rozpracovaný česko-latinský slovník, dopadl ještě Jan Ámos vlastně dobře. Jeho další pobyt v Lešně však byl nemyslitelný, a tak učitel národů, muž, jehož věhlasu se může rovnat jen málokterý jiný domorodec, nuceně odešel do dalšího exilu, tentokrát v Holandsku, kde dožil svůj plodný a na poměry doby i dlouhý život.


08.11.2020 Miloš Zbránek


Související články:


12345 (185x známkováno, průměr: 1,18 z 5)
9 168x přečteno
Updatováno: 8.11.2020 — 21:18
D-FENS © 2017