Předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání Klára Laurenčíková tvrdí, že: „Inkluzivní vzdělávání učí děti spolupracovat s ostatními a navzájem se obohacují.“ Jak ale tyto líbivé fráze fungují v praxi? Pár maminek je díky inkluzi šťastných, že jejich drobeček chodí do normální třídy, a to je zhruba veškerý přínos.
Nedávno jsem si tady přečetl článek o tom, jak jsou kantoři nenažraní, kolik berou prachů a že by se měli stydět. Mám k tomuto názoru pár dle mého oprávněných námitek.
Kontrolní otázka? Co je to? Flákalo se to o pět roků déle ve škole, dělá to tak tři hodiny denně, má to tři měsíce dovolenou, na ostatní povolání se to dívá z patra a nově to má 48 tisíc korun českých hrubého? No tak co, víte šmejdi? No přece UČITEL!!
Studenti a rodiče braňte se!
Zkurvený státe: když už jsi se vědomě rozhodl otevřeně bránit našim dětem v přístupu k základnímu vzdělávání, buď alespoň tak laskav, a zruš povinnost, která nás všechny ostatní nutí dělat pravý opak. Jinak platí, že jsi nastolil a udržuješ v chodu tu nejšílenější právní absurditu, jaká zde kdy byla a jakou normální člověk není schopen ani vymyslet.
Vstávám a nemyslím na to, v čem včera usínám a zítra vstanu. Krom modliteb, jak vzpomínám, mne až v přímém přenosu napadlo, zda bych si neměla obarvit vlasy, nyní, když náhle nejenom učím, ale i vysílám, a s hrůzou zjišťuji, že má hlava splývá s bílým pozadím nebo září před černou tabulí.
Ani v nejhorších snech se mi nezdálo o výuce v roušce celé dopoledne. Skutečnost je nakonec vždy ještě exotičtější než kdejaký science fiction. Neustále nás inspiruje k asimilaci či opozici.
Na letošní listopad připadají dvě kulatá výročí. Bez toho prvního, které je víceméně oprávněně považované za národní pohromu, bychom si patrně nepřipomínali ani to druhé.