Jeden rok v Coroně (Z počátků distanční výuky v Čechách)

Vstávám a nemyslím na to, v čem včera usínám a zítra vstanu. Krom modliteb, jak vzpomínám, mne až v přímém přenosu napadlo, zda bych si neměla obarvit vlasy, nyní, když náhle nejenom učím, ale i vysílám, a s hrůzou zjišťuji, že má hlava splývá s bílým pozadím nebo září před černou tabulí.

Všechno, co nás kdysi učili na univerzálních univerzitách – ony směšné metody, didaktiky a postupy, jež virtuálním tunelem mizí zpět do vesmíru, dnes ztrácí, možná už. definitivně ztratilo svou hodnotu. Do množiny DVPP (Další vzdělávání pedagogických pracovníků) by měl být zařazen maskérský kurz, po třiceti letech ve školství bych měla dostat zdarma maskérku (možná i na obnovenou prezenční výuku). Ačkoliv, koho dnes zajímá, co mám na sobě a jak vypadám, jsouc pouze virtuálním stínem.

Už dávno nevím, co doopravdy mí žáci píší, když si vypnou kameru. Nemám ani zdání, zda a co jim radí otec, matka či druzí, když si vypnou mikrofon. Strategii úspěchu si osvojili rychleji než shodu podmětu s přísudkem. No a…

Ozývají se hlasy, jak je současná forma dálkového studia prima a ohromná. Někteří by rádi, aby se on-line učilo už napořád. Distanční vzdělávání jako sociálně komunikační opatření – budiž, ale plnohodnotnou výuku „vysílání“ v žádném případě nenahradí. Jakoby vzdělání spočívalo pouze v nahrnutí pojmů a systémů do mozku. Vzdělávání je proces, vývoj, změna, nácvik komunikace a sociálních dovedností, jež lze zřídka získat o samotě.

Společná přítomnost malých žáků v tomto procesu má svoji funkci. O samotě se od pradávna učili jenom starší žáci, studenti, kterým již čtení slouží za nástroj učení. Polovina žáků leckdy až do staršího školního věku při výuce napodobuje své okolí a reaguje na sekýrování učitele. Nebo nereaguje, natož na počítač.

Děti minimálně do deseti let věku nejsou schopny se celé dopoledne učit samy na počítači. Nikdo by to od nich neměl očekávat nebo chtít! Natož hodnotit.

Intimita výuky, atmosféra společné činnosti, přehled na jeden pohled o tom, co který žák dělá či nedělá, duchem tady nebo jinde, oční kontakt beze slov, gesto, vtip, slovo – tisíciletá kultura „výuky“ je pryč, považována diletantskými kolegy z ulice, ovšem schopnými ajťáky, za nic. Nejenže tito lidé neartikulují, oni ani netuší, co jsme tady celý život dělali! My, generace emeritních učitelů, kteří bychom nyní, na závěr své kariéry, měli mít už jen ze slušnosti, neříkám z úcty, snížené úvazky, a odečtené hodiny realizovat jako metodické poradenství začínajícím kolegům, stali jsme se směšným odpadem. Oni nás to teď učí!

Paní učitelko, tady si to zapněte…

Skryté důsledky IT edukace a jejich individuální dopady si zatím málokdo uvědomuje. Některé jsou už dnes patrné. Žáci, kteří se ve třídě při výuce jen „vezli“, doma házejí po rodičích penály a knížky, učení je jim o samotě odporné, dokonce se zdá, že individuální přístup přímo nesnášejí. Ukazuje se, že mezi všemi žáky existuje reálná množina těch, kteří nemají žádné vzdělávací potřeby. (Není tedy v podstatě násilím jim jakékoliv, natož individuální vzdělávání vnucovat? Oprávněné pouze pozicí vzdělané bytosti, ať už jakkoli? Netýráme nakonec tyto žáky? Velké téma pro Jiný den, Jiný rok….)

Žáci, až doposud píšící foneticky, mají nenadále cvičení bez chyb. Odpovědi na rafinované otázky přicházejí bez jediné gramatické chyby, čárku za oslovením, a to dobře vím, ještě neumí ani jeden můj žák… Rodiče úkoly kontrolují, opravují, skenují, fotografují a v nekonečném množství neustále zasílají, večer, v noci, kdykoliv. Přestože naživo žáky k opravě diktátu nedonutím a známka je takřka nezajímá, zpětnou vazbu a hodnocení zaslaných prací vyžadují obratem. Koho a za co hodnotím? Nevadí, hlavně že píšou. Udržujte kontakt.

Nevýhodou živého vysílání jsou nezjistitelní svědci našich kantorských stereotypů. Například dějepis či vlastivěda, povídání z našich strání, jsou prostorem k rozvíjení nejfantastičtějších představ a chimér. Alive – před tabulí můžete být i vtipní, originální, zapálit touhu poznat, jak to možná bylo. Ve třídě ovšem lze cokoliv ze svých blábolů či přeřeknutí kdykoliv vtipně odvolat, rozptýlit, smazat z tabule. Domů to nedonesou.

Ale takto – kamery vypnuty (systém by je neutáh a vysílání se „seká“), bez mého vědomí mě může sledovat celá rodina. Vysílající učitel nemá žádnou „mediální“ ochranu.

V okamžiku zapnuté kamery lze spatřit dítě, jež dosnídává, válí se v křesle, pije, hraje si s pejskem, co děláme? Mně to spadlo, kde jsme? Já nemám sešit, dojdi si pro něj, kde čteme? Já to ztratil, slyšíme se? Mě někdo vypnul. Která knížka? Mě taky. Kdo se ptá? Jaká stránka? Blbě se usmívám do slepého okna monitoru. (Pravdou je, že kdybych sama sobě vypla kameru, mohla bych při výuce – světe div se – kouřit!! A jestli mě naserou, věřte, že to udělám a nepůjde zdaleka jen o škodlivé cigarety.)

Jediným jevem, který je prokazatelně hodnotitelný při on-line synchronizované výuce, zůstává, alespoň dle mé krátké „vysílací“ zkušenosti – čtení. Což je ohromné! I páťáci mají v této disciplíně velké mezery, po jarní karanténě někteří zapomněli písmenka a to nejen při psaní, někteří zapomněli i číst.

Navzdory oprávněným nářkům nad digitální generací degenerovanou chytrými mobily nám zbývá ještě čtení a hodnocení jeho kvality. Moji žáci začali doopravdy číst, protože čtení je na kameru autentické, žákův hlas rozpoznám a vidím, že otvírá ústa a nadechuje se (pokud si nevypne kameru). Z digitálních podvodů je zatím nepodezírám, ale kdo ví. Největší ohlas měla moje výzva, aby článek o arboretu, nudně nemastný, neslaný, přečetli jako zprávu TV Nova. Nastala rvačka o mikrofon a dojem třetí světové.

Samostatnou kapitolou distančního vzdělávání se stalo technické vybavení učitelů. Vedení školy opožděně shání kdejakou repasovanou mašinu, kdo se na této akci obohatí vyjde jistě brzy najevo. Nebo nevyjde. Od března do listopadu se mě nikdo nezeptal, jak a kudy „to“ dělám, školní notebook mi nikdo nenabídl. Starý rodinný přístroj po zapnutí kamery kliknul nebo seknul či které sloveso to, sakra, bylo… Znovu na začátku. Sama si nový pořizovat nebudu. Je snad technická vybavenost moje starost? Mám na stará kolena chodit někam žebrat o křídu?

Po pár dnech podzimní obnovené výuky došlo skutečně na nejhorší obavy z hlubin corony – některé děti zapomněly téměř mluvit.

Už dnes je jasné, které z nich zasíťovanou výukou propadly na dno, učivem z jarního období téměř nepolíbeny. Státní orgány se mohou přetrhnout v plánování a předjímání další distanční výuky, dokonce o ní vydali a odhlasovali zákon, ale nikdo z nich si neumí představit, v jakých podmínkách některé děti doopravdy žijí. Zapomněli na zákon zakazující chudobu a nemajetnost.

Item Absolventi zvláštní školy přece nemůžou učit své děti angličtinu, máma Slovenka nemůže učit skloňování českých podstatných jmen. Přesto to po nich někteří učitelé povýšeně vyžadují.

Z vlnové zahlcenosti vypadli ti, kteří elektronická media nemají, neovládají, nemají přístup k internetu, někdy ani prostředky k jeho zřízení a financování. O nich se vůbec nemluví. Přestali kohokoliv zajímat. V našich hysterických mediích o nich dosud nepadlo ani slovo. Co s těmito dětmi? Co vlastně, bez „počítačů“ (a bez školy) celý den dělají? A koho to

zajímá? Sociálně slabé rodiny svoje děti nechávají samy sobě bez jakékoliv stimulace kromě mobilů. Ty mají všichni. Rodičům to nelze mít za zlé, dětí je mi líto, některé možná přestanou mluvit a zapomenou číst (stalo se).

Po coroniádě se sejdou (opravdu se tak sešli) v jedné třídě dvě zcela odlišné skupiny. Vzdálenost mezi žáky šikovnými a ostatními se natolik rozevřela, že je nutné pracovat se třídou jako se dvěma odděleními. Ti první berou všechno a mohou pokračovat v učivu dalšího ročníku, ti druzí by měli opakovat loňský. Možná ho nikdy nedoženou.

Ti, kteří se při přiměřeném podněcování a podpoře jakž takž chytali, nyní klesají do tmy okolního nezájmu a prázdna. Absencí přirozené tvůrčí stimulace, nedostatkem drobných potřebných činností se nejen nerozvíjejí, ale dosud nabyté dovednosti se jim zvolna rozpadají. V aktuální inklusi jsou si všichni slabí opravdu rovni. Rodiny možná dostanou mašiny, ale nemají prostředky na šťávu – internet. Proč obecní úřady nenabídnou internet přes „rychtu“, nebo si to přijďte alespoň vytisknout…

Rovný přístup ke vzdělání se stává rychle zapomenutým právem, jistě, jako by tu snad někdy byl. Nyní jsou vyloučeni i ti, kteří se ve škole snažili nebo tam alespoň chodili. Teď už do ní ani nemohou a zametat dvůr nemá smysl, žádný nemají.

K jedné zásadní změně ovšem došlo – konečně nemusíme známkovat. Nepíšeme pod žákovské práce žádná čísla a vida – jde to. Všichni chtěli finskou školu a je tady. Zde by se mohl vývoj „moderního školství“ na chvíli zastavit.

Úča.

04.01.2021 Úča

Související články: