Život s rouškou

Ani v nejhorších snech se mi nezdálo o výuce v roušce celé dopoledne. Skutečnost je nakonec vždy ještě exotičtější než kdejaký science fiction. Neustále nás inspiruje k asimilaci či opozici.

Býti odvážnější a zajištěnější, vystoupila bych s panem Klímou na příští zastávce z tramvaje, ve které už se nejen nesmí kouřit, ale ani jezdit bez roušky. S rouškou u tabule se mi zdá z čistě lidského hlediska, stejně jako nekuřáctví v kavárnách, nepřijatelné. V kdejakém kšeftě je nutné mít kolem sebe alespoň padesát metrů prázdno, ve třídě na mnohem menším prostoru nás je třicet, všichni v rouškách jako šílenci. Toaleta je k použití v časovém rozvrhu po třídách, takže denně padesát minut z výuky pročůráme a pro…, v každé třídě v jiný čas. Komunikace mezi dětmi a jejich chování se nasazením roušek mírně, nicméně pozorovatelně mění. Děti ztrácejí zábrany, více se okopávají, protože si nerozumějí, jsou daleko sprostší, protože nejsou slyšet (a myslí si, že ani vidět). Ani učitele není slyšet.. Přebýváme v jakýchsi oddělených bublinách a hrajeme si na školu. Je to zoufalé a zdá se nekonečné. Vždyť děti to nedostanou, pokud my ano, možná umřeme, ale copak jinak snad neumřeme? Vlastní asimilace vyvolává pochybnost, zda nejde o nedostatek hrdosti. K smíchu jsme všem, k pláči všichni. Systematicky rozmělňovaná panika se stává trvalou a houževnatou společenskou silou, tlakem, který z nás všech, včetně dětí, dělá rukojmí hysterického strachu.

Byrokracii však žádná panika nerozvrátí.

Po osmi dnech obnovené podzimní výuky přišla týdenní hloubková inspekce. Pár dní předem jsme dostali písemné vyrozumění, co budou šalamouni zkoumat. Po 200 letech, kdy inspekce sledovala, co se ve školách děje, zaměří nyní svou pozornost pouze na to, co se ve škole v minulých měsících nedělo. Není to krása? Bylo tu, není tu… Pět angažovaných byrokratů lítalo (v rouškách) po škole ze třídy do třídy, sečteno mohli vidět celkem až 100 vyučovacích hodin, zbytek dne se hrabali v papírech. Všichni tam nahoře maj vysokou školu, milion školení a kurzů, ale nikoho z nich nenapadlo – po půlroční karanténě – zahájit inspekční aktivitu až v říjnu – dát školám, hlavně učitelům, trochu času a prostoru k zorientování a uspořádání věcí. Kdepak, hned, hned, hned. Požadavky, co všechno chtějí mít na stole, by zaskočily i proslulého Jiříka. Naporoučeli si, abychom za osm školních dní (1.9. se neučí, nikdy) vypracovali – analýzu znalostí jednoho každého žáka v jednom každém předmětu, zmapovali a zhodnotili jeho práci v době karantény (přestože půl roku jsme byli vyzýváni, dokonce ministerským pokynem zavázáni – nehodnotit, nevybírat, nevyžadovat, neposuzovat žákovské práce), dále vypracovat pro každého žáka v každém předmětu plán dalšího rozvoje a kompenzace následků corony včetně chování v šatně. Všechno písemně, papíry jsou nyní pečlivě uloženy v archivu.

Tlak na učitele je nesnesitelný, atmosféra ve škole se podobá stavu nejvyššího ohrožení, stejně jako v celé společnosti. Všechna očekávání se valí na nás, jako bychom byli kouzelní proutci a mohli věci vlastní vůlí a úsilím změnit. Přitom se nemůžeme ani nadechnout.

Přestaňte dýchat a učte se!

Zajímalo by mě, čím se dnes zabývají angažovaní obhájci lidských, zejména „dětských“ práv. Nikdo nezvedá svůj hlas proti násilí, jemuž jsou žáci prvních a druhých ročníků, dnes už celého prvního stupně, po celý den vystaveni v podobě nošení roušek. Děti, které přijdou do ranní družiny, celé dopoledne sedí ve třídě, celé odpoledne zde sedí jako v družině a musí mít téměř osm hodin neustále roušku. Není to nehygienické a neetické? Zdá se, že pediatrům ani rodičům to nevadí. Co celý den malé děti vlastně vdechují? Nejde o týrání a zneužití moci? Proč při takto rasantním fyzickém omezení není „vládním rozhodnutím“ zkráceno vyučování na dobu přiměřenou kyslíkovému deficitu? V tělocviku se necvičí, v hudebních výchovách nezpívá, proč se tedy vyučují?

Všechno špatně v Půlnočním království, cítí většina z nás.

Výhled či naději na změnu nevidět, duchovní rámec současné společnosti je prázdná množina. Možná.

Možná nikoliv. Zdá se, už dlouho se mi zdá, že malé světlo, rozbřesk nového je kousek za obzorem, takřka nad ránem. Nezbývá než doufat a stát si za svým i v novém roce. Rouška nerouška.

PF21.

03.01.2021 Úča

Související články: