Jeden den Jany Amosy (ze vzpomínek na prezenční výuku)

Featured Image

Který den vybrat z předchozích 5000 brutto? Čím se lišily? Stejnošedé zmizely…


Už po staletí přicházejí na osmou. S námi učiteli stráví pouhé čtyři nebo pět necelých hodin. Po jedenácté jsou děti vypuštěny zpět do svého osudu, na autobusové zastávky, do obchodů a heren, na nehlídaná náměstí a veřejná prostranství, kde jsou ponechány samy sobě a mobilům. Pak kdo za to může…

Časně zrána si spolu s make-upem dávám kávu a dvě cigarety. Po třiceti letech ve školství mezi ně bez masky nemohu. Paní učitelka má být hezká a hodná. Už nejsem hezká, někdy ani hodná. Alespoň ať voním. Bez parfému se den po sekané ve školní jídelně opravdu učit nedá, topinky k večeři táhnou i z diktátu. Každý den, každičké ráno zběsilý rituál, svačinu, střevíčky, rallye a zvoní.

Hned u dveří mě zdraví a očima drtí dva obézní rodiče. Rodičovská návštěva před vyučováním je trénink trpělivosti a laskavosti na hranici duchovních cvičení. Žádají, abych jejich syna v systému hromadného vzdělávání ošetřovala individuálně, ohleduplně a s citem. Jsou toho prý plné radia, televize i noviny a já jim tady tvrdím, že na to s dalšími pětadvaceti žáky, z toho čtyřmi integrovanými, jedním aspergrem a pěti nadanými, nemám čas a nechci vyjít vstříc, nespolupracuji, jak to tedy vlastně je. Kdo za to může?

Učitelka.

Na chlapa by si netroufli. Nekonečný příběh chráněného lajdáka. Pak ještě telefonát z ředitelství zvoucí (po vyučování, bez udání důvodů, jak jinak) na tepich. Ojedinělá mentální strategie vůči pomáhajícím profesím na začátku nového dne (šest vyučovacích hodin v kuse, každá v jiné třídě). Na schodech mě vyhlíží žák autista se svými obsedantními stereotypy. Všechno, co se mu od včera událo, prošlo mozkem, slyším třikrát během pár sekund. I s výčtem očekávaných událostí, včetně news z vědeckého světa. Adrenalin vyletí dřív než odemknu třídu. Nemám kabinet, tudíž ještě než ve třídě svléknu kabát a přezuji se, pětadvacet žáků najednou mi oznamuje bez jakýchkoliv formalit své potřeby, problémy, zážitky, nenapsané úkoly, omluvenky, ztracené klíče, peníze na výlet, zapomenuté knihy, tužky, bačkory. Buďte laskaví a pozorní, jste tu pro ně. Moje děti to nejsou. Přichází vypjatá scéna s autistou, který neví, kdy se půjdeme fotit, zda nyní nebo až potom. To nevím ani já, až na nás přijde řada. Nasere se tak dalece, že roztrhá svou dobrovolnou domácí přípravu. Vzteky bez sebe vysype tašku. Jdu pryč! Nepříčetně ji okopává a balí. Buďte trpěliví a vlídní, oni mají své potřeby. Nevadí, běž s paní asistentkou ven a zjisti, za jak dlouho přijdeme na řadu. Nejdu. Dobrá, vezmi si knihu, budeme číst. Nebudu. Dobrá, jdi tedy s asistentkou ven a podívejte se, jak to tam odsejpá. Nejdu, repete. Žák je nepříčetný, lítá zběsile po třídě, kope do dětí, křičí na ně, na mě, na asistentku, která na něj. Přichází matka, asistentka se přestává ovládat. Horor. Buďte laskaví. Zbytek třídy shazuje omylem nebo taškou nebo lítáním židle z lavic, vprostřed zemětřesení si vyndavaji mobily a okamžitě chytají face, přestávají vnímat. O přestávkách, ledva zazvoní, jedou dál na vlnách, takže pak celé vyučování pijou, chodí čůrat, na velkou, dojídají svačinu a vedou nedořečené hovory. Trvalý šum je vyrušen jekotem labilní žákyně pod lavicí. Skučí a sténá jako dněpr širý. Vyndej si sešit, knížku, strana, cvičení a piš. ÚÚÚááá! Alenko, nekřič, vem si knížku, sešit a piš. UUUaaa. Copak se ti stalo, proč ječíš? Hledám peníze. Potom je najdeš, vem si pero, sešit, knížku, a piš. Čas plyne, peníze tečou. UUUaaa! Buďte milosrdní. Paní učitelko, řekněte jí něco. Bože, zazvoň! Alenko, vylez, vem si…. Svým milosrdenstvím zvěstujete milosrdenství Boží. UUUaaa! Jestli tě něco bolí, zavoláme mamince, aby si tě vyzvedla. UUUaaa. Dobrá, opisuji číslo z třídní knihy a zvedám se. Zavolám mamince, aby tě vyzvedla, nebo sanitku, jak vidíš, selhaly všechny mé pedagogické prostředky, nezbývá než rychlá pomoc. Inteligentní bytost, ztichla, vzala pero a píše. Vysátá se motám po třídě a sbírám sílu dokončit smysluplně hodinu, marně hledám skulinu, kterou vzdělávat neinkluzivní žáky. Musíte dát všem stejně, slovy nadřízených. Rozvrat výuky pokračuje akustickým tlakem asistentky. Bohužel, namísto aby žákovy problémy eliminovala, její intervencí spíš bobtnají, v hodinách se s žákem hádá, mě opravuje, doplňuje, žáky napomíná. „Sklapni!“ přerušuje můj výklad směrem k žákům, ztrácím dech. Nikdo mě nepověřil učit paní asistentku, jak se dělá asistentka. Dělám jakoby nic. Jiné si v hodinách vyřizují své sms, trvale připojeny. Mám snad napomínat dospělé osoby? O fenoménu asistentů pedagoga napíšu Jiný den. Kolegyně tvrdí, že tohle už české školství nerozchodí.
Ale i ve škole nastanou chvíle jako v nebi. Nový žák ve druhé třídě patlá slova po hláskách, bez nejmenšího porozumění. Tomášku, chodil jsi vloni do školy? Chodil, paní učitelko, ale my jsme četli úplně jiný písmenka… Při probírání vyjmenovaných slov si připomínáme slova příbuzná – návyk, zvyk, odvykat. Děti téma obohatily o zážitky s rodiči závislými na špatných zlozvycích. Žákyně pocházející z druhého konce světa se hlásí. Můj tatínek nekouří cigarety, ty jsou škodlivé, on kouří jen zdravou trávu…

Chcete-li být učitelem v Čechách, byť na jediný den, pečlivě si vystudujte speciální pedagogiku, lépe psychiatrii, a naučte se meditovat v železárnách.

 


08.11.2020 Úča


Související články:


12345 (242x známkováno, průměr: 1,17 z 5)
9 236x přečteno
Updatováno: 8.11.2020 — 21:12

Reklama

D-FENS © 2017