Umění argumentace – chcete prohrát debatu, demonstraci i svobodu, nebo někoho přesvědčit?

Featured Image

V politice poslední roky vedeme zoufalý boj o to, zda uhájíme naše základní svobody. Doočibijící množství „rádobyspojenců“ se nicméně chová tak, jako kdyby byli řízenou opozicí či agenty-provokatéry, kteří mají boj za svobodu zdiskreditovat. A pokud ne zdiskreditovat, tak alespoň prohrát. Někteří možná řízenou opozicí jsou, ale většina to dělá z blbosti a narcismu, protože jim jde jen o jejich osobní pocítky a výsledek je jim ukradený. Každý, kdo chce bojovat za svobodu, by však měl znát svého protivníka a jeho taktiku a umět se jim bránit.

Revolucionářská progresivní levice byla odjakživa prorostlá humanitními obory psychologie a sociologie, což také znamená, že 100% vyždímala jejich objevy. V západním diskursu se otevřeně hovoří o „weaponizované sociologii a psychologii“ – tj. že jsou použité jako zbraň k neskutečně účinné, vědecké manipulaci.

Existují celé profese, které spočívají výslovně jen v tomto zneužívání společenských věd – tzv. „spin doctoři“ a podmnožina odborníků na behaviorální psychologii, resp. analýzu, zaměstnávaná hlavně IT firmami a politicky-poradenskými firmami (u nás je nejznámější Babišův guru Marek Prchal, ale ty nejlepší politické poradce nikdy neuvidíte.)

Kdokoli chce dnes demonstrovat nebo napsat své názory na internet musí počítat s tím, že na opačné straně stojí SpinDoctoři a BehaPsycho – a nažhaveně čekají, až jim někdo dodá munici.

Zaprvé – nenahráváte do karet spin doctorům?

Spin doctor (článek opravdu doporučuji) funguje tak, že odvádí pozornost od podstatného k nepodstatnému, které mu hraje do karet. Aktuální případ – vláda projednávala novelu pandemického zákona, která byla právní zprasek, technický zprasek a navíc potenciálně protiústavní. Dokonce v mainstreamových novinách se začaly objevovat články jako „právníci cupují novelu na kusy“, a dokonce mainstream informoval o chystaných velkých demonstracích.

Všechny titulky ve zprávách byly z pohledu vlády úplně špatně. Co s tím?

Na demonstraci proti novele někdo přinesl šibenici. Hurá! O půl hodiny později se všechny titulky a trendy na Twitteru změnily. Už nemluvily o pandemickém zákonu – to byla jen naprosto okrajová zmínka. Nově se hovoří o „vyhrožování násilí politikům“, zda je přípustné, nepřípustné. Zástupy politiků na kameru či Twitter vzpomínají, jak kdo podobně vyhrožoval před mnoha lety. Co se stalo, když naposledy někdo někam jinam přinesl šibenici. Atd.

To je ten „spin“ – dokonale otočení reflektoru veřejného zájmu od podstatného k nepodstatnému, ideálně mnoho let starému a vyčpělému, kde má ovšem navrch zadavatel.

Úplně stejně však fungují i agenti-provokatéři, kteří na demonstraci začnou páchat násilí, nebo banda neonácků kteří tam začnou vykřikovat nějaké ultra-průpovídky. Nikoho už nezajímají požadavky demonstrace, najednou se mluví o něčem jiném.

A opět aktuální příklad – kanadští truckeři z Konvoje Svobody. Někdo na jejich akci zamával nacistickou vlajkou. Hurá! Spin doctoři si zamnuli ruce a aktivisté tvrdí, že „demonstranti jsou nacističtí okupanti Ottawy“. Jako vždy, jednou vypuštěný narativ se rozdělil na dvě větve. Mainstreamová média si z něj vzala tu „okupaci“, kdežto sociální sítě a aktivisti ty údajné „nacistické antivaxery“.

Totéž francouzské Žluté vesty. Ty nastolily extrémně nepohodlné téma – jejich protesty byly proti zdražení paliv, která ovšem byla úmyslně uměle zdražena kvůli dekarbonizační politice a klimatickým závazkům. Pokud si uděláte rozbor článků mainstreamového zpravodajství o demonstracích žlutých vest, cíl demonstrací a zmínku o tom, že demonstrují proti dekarbonizační politice Macrona, jste mohli najít tak první měsíc.

Poté ze zpravodajství převážně vymizela. Ovšem protesty se ignorovat nedaly, takže se našel spin: násilí. Odhadem 80% zpravodajství řešilo výhradně „násilí“ žlutých vest a cíl demonstrací taktně obcházelo. (To je obecný princip – pokud média píšou o nějakých demonstracích, ale jako čert kříži se vyhýbají důvodům a požadavkům oné demonstrace a místo toho píší o všem jiném, cíl demonstrace někomu silnému vadí.) V praxi vypadá spin doctoring velmi zhruba a přibližně nějak takto:

Pokud tedy chcete udělat něco viditelného v souvislosti s něčí demonstrací nebo politickou kampaní, vždy si položte otázky:

  1. Podpoříte tím narativ demonstrace/argumentace, nebo to naopak umožníte odvést pozornost bokem a nabijete na smeč Spin doctorům?
  2. Chcete zviditelnit cíl demonstrace – nebo zviditelnit sebe sama a své osobní názory či pocity?
  3. Je to, co ukazujete, v souladu s cílem demonstrace, nebo ji využíváte jen jako platformu, kterou se snažíte „unést“ pro zviditelnění sých vlastních soukromých cílů, vzkazů, narativů a motivů?

Žádná demonstrace a aktivita se samozřejmě nemůže vyhnout všemu, z čeho by šel udělat spin. Pořadatelé či autoři s tím ale musí počítat a reagovat pružně. „Vy agenti-provokatéři s tou šibenicí, seberte se a běžte diskreditovat nějakou jinou demonstraci, k nám nepatříte!“ Stejně jako to dělal Gándhí s kýmkoli, kdo mu chtěl z pokojné demonstrace udělat nepokoje a dát záminku Britům to rozstřílet.

Gándího pravidlo pro satyagrahy znělo, že demonstranti musí chránit své protivníky (ty proti kterým demonstrují) proti napadení jinými demonstranty zevnitř svých protestů i s nasazením svého vlastního života coby živé štíty! Až takové nasazení proti tomu, aby agenti-provokatéři nebo užiteční idioti dali protivníkům záminku pro spin, potlačení a porážku demonstrace.

Stejně tak kanadským truckerům stačilo zapnout mozek a doprostředka té svastiky umístit portrét Justina Trudeau s knírkem. Tím by bylo zcela vyloučené spinovat demonstranty do role nacistů. Aby je Spin doctoři mohli zkusit zdiskreditovat a otočit pozornost jinam, typicky např. „srovnáváním covidové represe s fašismem znevažují oběti nacismu“ atd., museli by zvýraznit messaging demonstrantů „covidisti=fašisti“ – a tím jim neúmyslně částečně pomoci.

 

Zadruhé – Self-opo, aneb předpokládejte tahy protivníka dříve, než je udělá on

V každé válce platí, že ten, kdo jen defenzivně reaguje, prohrává – protože si nechává vnutit iniciativu soupeřem. A ten, kdo má iniciativu, si vybírá způsob a podmínky boje tak, aby byly výhodné pro něj. Také platí staré rčení mistra Sun Tzu, že vyhraje ten, kdo zná slabiny jak svého protivníka – tak sebe. Protože využije slabiny protivníka, ale preventivně si ochrání ty své.

Vědět, že protivník masivně používá spin-doctoring a jak se proti tomu bránit, je jedna věc. Jenže toho je samozřejmě daleko více. Další oblíbenou, a přitom se spin-doctoringem úzce spojenou technikou a taktikou je vyhrabat nějakou nesouvisející špínu, trapas nebo diskreditaci na viditelnou figuru nějakého politického subjektu (demonstrace, thinktanky a konference nevyjímaje), nesmírně to zveličit a rozpitvat – a pak položit rovnítko mezi nyní důkladně zdiskreditovanou osobu a nežádoucí subjekt.

Všichni znáte primitivní verzi této techniky – stálici narativu České televize „Podle průzkumu agentury STEM jsou lidé s názory X převážně starší zaostalí obyvatelé venkova bez vysokoškolského vzdělání.“ Popřípadě oblíbené „proti povinnému očkování na COVID vystupují jen šílené biomatky a konspirační teoretici“ – čímž se zamlčí a vyoutuje drtivá většina racionálních odpůrců.

Ale efektivnější je samozřejmě jít po krku samotným osobnostem a hnutím. Například u Pirátů můžete na členském fóru někdy i v reálném čase pozorovat, jak začínají vlci slídit v internetově dostupné historii nějakého opozičního kandidáta a hledat, na čem by jej ukřižovali. Progresivní levice si z původně pragmatického politického nástroje udělala i hlavní rituál svého paranáboženství a svou nejoblíbenější zálibu.

Proto se v americké politice rozšířil naprosto klíčový koncept „samo-opozice (self-opo)„: prostě si u každého politického kandidáta zahrát na nepřátelské novináře, aktivisty a politické mašinérie, všechny potenciální problémy odhalit, odhadnout jak by je protivníci zneužili, a předem si připravit protiargumenty.

Pokud se pak zjistí, že se něco uargumentovat nedá (třeba osočení z „rasismu“ kvůli fotce, na které se před 60 lety někdo převlékl za černocha, což je však dnes neodpustitelný hřích) – takového kandidáta včas odklidit do pozadí a předhodit nepřátelům někoho, kdo se dokáže obhájit. Co je u nás v ČR takovým problémem, který subjekt dokáže zdiskreditovat – a který protivníky BUDE vytěžen? Co by self-opo mělo odhalit a připravit si účinnou protireakci?

  • Propagace zcela obskurních a „příliš alternativních“ až vyšinutých názorů – homeopatika, chemtrails, ovládání mozků radiovými signály apod.
  • Nebo prohřešky minulosti – členství v KSČ (samozřejmě u některých vadí, kdežto u jiných vůbec), spolupracovník StB (ditto), kontakty na korupční lobbisty apod.
  • Nebo byť jen zdánlivý konflikt zájmů – staré granty či kontakty (viz prof. Beran a osočení, že nelicensované generikum propaguje z finančních zájmů původního tvůrce s již vypršeným patentem.) Opět samozřejmě striktně selektivně, konflikt zájmů s Pfizerem nikdy nevadí.
  • Nebo libovolně staré potíže s návykovými látkami či trestním stíháním.

Z toho plyne i taktizování: pokud na mně ještě neexistuje kompromateriál X, ale já vím, že, kdybych napsal nebo na demonstraci říkal X, protivníci to zneužijí… No tak si zpropadaně odpustím říkat to X a budu raději takticky držet ústa! Ne protože bych si to nemyslel, ale protože nechci být neúmyslný kolaborant s protivníkem.

Opět, co je důležitější – hlásat své přesvědčení o obskurních názorech, nebo prosadit politické požadavky celého hnutí?!

Self-opo znamená vždycky, než něco napíšu nebo řeknu, si představit, jak by to využili a zneužili protivníci. Sám sobě simulovat protivníka a hledět několik tahů dopředu – jako když Gasparov hraje šachy. A buď si předem připravit protiargumenty na kritiku a dehonestační pokusy – nebo neobhajitelnou osobnost uklidit z očí, a vlkům předhodit někoho bez škraloupu.

 

Zatřetí – Shadowing a hovořit jejich jazykem, byť významově překrouceným

Každá diplomatická či policejní příručka přesvědčování uvádí jako hlavní pravidlo, že vyjednavač se musí naladit na tón a způsob řeči protivníka. Ten tím totiž poleví v ostražitosti a vyhraněnosti, protože získá dojem, že vyjednavač je mu vlastně docela podobný. Rétorika, způsob pozdravu, řeč těla – když začne vyjednavač nenápadně „stínovat“ přesvědčovaného, získává desítky procent vyšší šanci na úspěch prakticky za nic.

Stejně tak protivníci většinou žijí v sociální „bublině“, kde jsou jako samostatný miniaturní nárůdek nebo lépe řečeno – kmen. Takže si vytvořili vlastní jazyk, vlastní terminologii, z pohledu vnějšího pozorovatele absurdní nebo dokonce orwellovsky překroucenou.To ale není nic tak nového – viz třeba polština, ve které zdánlivě česká slova jako sklep, statek nebo droga znamenají něco úplně jiného (obchod, loď, resp. cestu).

Pokud chcete mluvit s cizím národem, musíte se naučit jejich jazyk a používat jej včetně slov, která vám přijdou nesmyslně převrácená oproti vašim. A totéž platí pro cizí kmeny, subkultury – a ovšem i sociální bubliny. Progresivní levice a městští intelektuálové se nevědomky nacházejí ve vleku filosofie Kritické teorie Herberta Marcuse (1964), která je přímo nutí převracet význam slov o 180°. Podle kritické teorie jste totiž inteligentní vysokoškoláci a filosofové pouze pokud úplně abstrahujete od toho, jaký význam slovu přikládá trapná páprdovská kultura, a najdete „pravý význam“ vlastní, zpravidla úplně opačný.

V duchu kritické teorie tak „svoboda volby“ znamená svobodu od nutnosti (=svobody) si vybírat. Tolerance výslovně znamená netoleranci ke všem myšlenkám kromě těch vašich (výslovně opět Marcuse, Represivní tolerance, 1965). Rasismus znamená ignorovat rasu a chovat se ke všem stejně (=nenarovnávat rasové křivdy minulosti skrze rasismus naruby.)

Pokud však vůči lidem, kteří si pod stejným slovem představí přesně opačný význam, než vy, používáte svým nepřekrouceným významem, jednak vám nebudou rozumět a jednak budou zuřit, protože z jejich pohledu překrucujete vy. Je nutné k nim stejně jako Polákům používat česká slova v jejich významu, ne ve vašem. Hovořit k nim jejich jazykem a zapomenout, že údajně je to také Čeština. Protože to vy se přibližujete k nim, abyste je přesvědčili jako misionář barbary – ne oni k vám.

Začtvrté – argumentace jejich vlastními autoritami

Stejně tak psychologie jasně ukázala i intuitivně jasný fakt, že kvůli celé řadě obranných psychologických mechanismů nikoho nemůžete přesvědčit odkazováním se na zdroje, které jsou pro dotyčného nedůvěryhodné, nebo je dokonce považuje za nepřátelské. Atheistu například nepřesvědčíte citáty z Bible, komunistu nepřesvědčíte Rothbardem, policejní mlátičku nepřesvědčíte výpovědí obětí policejní brutality.

Co však naopak prokazatelně funguje je odkázat se na ten zdroj, který je pro oponenta nejvíce vlastní, a otočit jej proti oponentovi. To oponent nemůže jen tak smést se stolu – je to jeho zdroj, jeho autorita, takže jej podvědomě musí obhajovat. Oponent je zahnán do defenzivy, avšak zároveň pokračování debaty.

Například – muslima nikdy nemůžete přesvědčit citací Bible, protože podle Koránu a Hadís je Korán nejdokonalejší verze, kdežto Bible a Talmud jsou zcenzurované a prolhané překlady kacířských modloslužebníků. Jenže Korán říká, že křesťanská svatá trojice je údajně Bůh Otec, Ísa (Ježíš) – a panna Marie (sic!), kterou si Bůh-otec vzal za manželku coby bohyni (sic!) (Pro ty, co nedochodili ZŠ – v opravdové křesťanské ortodoxii je to Bůh Otec, Ježíš a Duch svatý coby tři podstaty jediné duchovní entity.) Žádná křesťanská církev nikdy netvrdila, že panna Marie je součást trojice, natož bohyně, natož manželka Boha – to by byla nejhorší hereze.

Takže před muslimem vyvstává velmi nepohodlná otázka, jak odůvodnit, že se v Koránu tento neomluvitelný faktický nesmysl píše, a sám Mohamed takovou nesmyslnou víru křesťanům přisuzuje. Když muslimům předhodíte zjevnou chybu v jejich vlastním Koránu, muslimové to nemohou ignorovat. Potom se freneticky snaží a zoufale zamotávají avšak v Koránu se to prostě píše a je to neoddiskutovatelně mylně a Mohamed se pletl, takže past sklapla.

Když takto úspěšně použijete jejich vlastní nejvyšší autoritu proti nim a necháte je uvařit se v tom, potom už se dá argumentovat i z jiných, vašich zdrojů. Opět zákeřná weaponizovaná psychologie – když někoho uvaříte v jeho neobhajitelně chybujícím ale posvátném zdroji, bude vám vděčný za možnost uniknout k jinému téma aby tím svůj zdroj ochránil a bavit se raději o něm – a to i pokud to téma nastolíte vy podle svých taktických záměrů. Ačkoli jinak by se o takovém téma vůbec nebavil.

Analogicky žádného fanatického věřícího v Covid-Vakcíny-jediné-Řešení-Povinně nemůže nikdy přesvědčit žádný covidový disident, protože to je v jejich očích automaticky „dezinformátor“ jehož argumenty nebudou ani poslouchat. Totálně se uzavřou. A vy logicky nemůžete přesvědčit někoho, kdo vůbec nenaslouchá.

Jenže samotné CDC oficiálně říká, že Pfizer vyvolá onemocnění myokarditidouu 56–69 adolescentů 12-17 let na každý jeden milion vakcinovaných. Pravděpodobnost až 1:14,000. To není ani omylem „naprosto bezpečná“, ba dokonce to není ani „málo případů“. CDC je přitom společně s WHO nejvyšší autorita vakcinačních fanatiků, jejich nejváženější zdroj – nemohou ignorovat ani popřít, co CDC říká. Musejí se s tím nějak vypořádat a pokusit se vyrazit ten argument disidentům z ruky.

Typicky si přečtou odkazovaný zdroj a zkusí se ohrazovat, že „ale přitom by vakcíny zabránily více hospitalizacím“! Jenže tím se jejich názory nepozorovaně posunuly. Už nemohou tvrdit „naprosto bezpečné“, už se museli sami korigovat na „nebezpečné ale pozitiva převažují“ – Tak, jak po nich chcete vy. Argumentací jejich vlastní posvátnou autoritou jste dosáhli dílčího vítězství!

Nu a pak následuje další „copak vaše vlastní autorita neříká“. Jistěže my víme, že je tam problém s naddiagnostikováním COVID u hospitalizovaných (viz svědectví MUDr. Čižákové) a naopak podceněním počtu celkových infekcí – ale to víme my a oni by tomu nikdy neuvěřili. Jenže studie jejich nejuznávanější autority WHO o exponenciálním riziku věku, říká, že pro malé děti je riziko úmrtí na COVID pouhých 0,002%, pro věkovou skupinu 20 let pouhé 0,01% a teprve pro 40-leté je smrtnost alespoň srovnatelná s běžnou chřipkou 0,1%!

Na to se pak dá plynule navázat dalším „copak vaše vlastní autorita neříká“ – odhady CDC pro úmrtí vs. hospitalizace daných skupin. Zde nám jde o poměr mezi hospitalizacemi a úmrtími. Odhady CDC tvrdí, že pro věkovou kohortu 0-17 končí 1% nakažených „s COVIDem“ v nemocnici a 0,002% na COVID zemře (poměr 1:500). Že z věkové kohorty 18-49 let je údajně hospitalizováno „s COVID“ 2,6% z nakažených a zemře 0,07% (poměr 1:37). A pro věkovou kohortu 65+ je údajně hospitalizováno 18% nakažených a zemře 3,9% nakažených (poměr 1:4,6).

A na to by přišla další argumentace jejich autoritami, např. SZÚ nebo CDC ohledně toho, kolik hospitalizací „s COVIDem“ vlastně nebylo „na COVID“ ale šlo o pouhou korelaci.

Prostě a jednoduše – argumentovat jejich zdrojem je „win-win-win“ scénář.

  • Protivník BUĎ může hodit svou autoritu přes palubu a zříci se jí – ale pak mu ta autorita bude chybět, už se na ni nebude moci odvolávat ani v tom, co se mu hodí.
  • NEBO může utéct z debaty – ale potom dostane nálepku „popírače“ své vlastní autority (CDC, WHO apod.), čímž jsou narušovány řady protivníků. Divide et impera.
  • NEBO může začít argumentovat – ale potom jednoduše musí přijmout vaše nepohodlná fakta, protože mu je červeně podtrhnete v jeho vlastní autoritě a to on musí pozměnit svůj názor pod vaším tlakem.

 

Zapáté – nikoli poměřování ega, ale přesvědčování ke konverzi a Face-saving exit

Naprosto klíčová dovednost pro debatu je zkrotit své primitivní zvířecí pudy. Každý člověk chce protivníka porazit a po jeho zádech vyšplhat po společenském žebříčku. Ukázat, že JÁ jsem lepší a TY jsi hlupák. Nebo se mu pomstít za hlásání nesympatických názorů a úplně jej rozdrtit na prach.

Jenže nikdo nechce být hlupák a už vůbec nikdo nechce být rozdrcen – takže potom váš oponent nemůže přijmout vaše argumenty a uznat svůj omyl za žádnou cenu. Protože on už vlastně nehájí své mylné názory – hájí své ego, své postavení, svůj sebeobraz.

A je biologicky nastaven je bránit s fanatičností Hitlerjugend v poraženém Berlíně. Protože nižší funkční část jeho mozku to vnímá jako „pokud je poraženo moje ego a identita, je to můj konec, Zánik Světa.“

Klíčové je tedy sebeovládání a pokora. Snaha nikoli protivníka zesměšnit a vykreslit jako hlupáka či ignoranta, co tomu vůbec nerozumí – zato já jsem nejchytřejší a nejúžasnější. Nýbrž s pokorou a jemně naznačovat, klást otázky a poopravovat fakta, nikoli protivníka, k žádoucí změně názoru.

Z toho samého důvodu je klíčové nezahnat oponenta až do kouta k totálnímu rozdrcení, ale nabídnout mu únikovou cestičku. Nějakou výmluvu, jak může přijmout váš názor aniž by vypadal jako blbec – nebo aniž by musel vůbec připustit, že prohrál když změnil názor podle vás.

Často takovou cestičkou může být „hromosvod“ – svést pomýlenost oponenta na nějakého zlého sabotéra a dezinformátora, který chudáka oponenta zákeřně uvedl v omyl. To samozřejmě musí být někdo, s kým dotyčný oponent nesympatizuje – nebo se to tak navléknout. Tak, aby byl si oponent ještě připomněl, že se jedná o zlé hochy podle jeho vlastních světonázorů. Například:

Vždyť Čínští komunisté umí skvělou propagandu už od doby, co okupují Tibet a zastrašují Taiwan (aha!), takže jasně že jejich lhaní o covidu vypadalo věrohodně (aha!) a všichni jim uvěřili – ale vodili nás za nos.

Jinou možnou taktikou je klasická psychologická poučka „nejdříve pochvala, pak kritika“ – tzn. nejdříve dát oponentovi za pravdu, ale pak jej „jen mírně kolegiálně poopravit“, ideálně s face-saving-exitem.

„Ano, máte pravdu že Triceratops byl suchozemský býložravý dinosaurus. Ovšem málo se ví (aha!), že krom toho uměl i XYZ, viz zdroj zde.“

Popřípadě variace polechtání ega protivníka:

Vidím, že se vyznáte v oboru. Není ale možné, že XYZ? Kdesi jsem o tom četl, ale asi to není moc známý fakt (aha!) – samozřejmě pokud je to pravda.

A samozřejmě – žádné urážky. Jen naprostý asociál může urážet někoho, koho chce přesvědčit nebo mu oponovat – protože urážkou debata končí.

Pokud přijdete do dělnické hospody a prvního člověka, na kterého uvidíte, počastujete vulgaritou – nejspíše dostanete nakládačku.

Pokud přijdete do slušnější společnosti a někoho na uvítání počastujete urážkou – otočí se k vám zády, protože s takovým primitivem se vůbec nebude zahazovat. Nikdy.

Navzájem urážet se mohou ti lidé, kteří se navzájem dobře znají a mají určitou sílu a charakter vzájemných sociálních vazeb – ale nikoli nově příchozí. Tato nepsaná ale univerzálně platná společenská pravidla hezky šokovou terapií vykresluje Clint Eastwood ve svém filmu Grand Torino, kde zestárlý hlavní hrdina právě uvádí asociálního mladíka do společenských vazeb a vysvětluje mu, kdy s kým může mluvit sprostě jako starý kumpán a kdy musí být uctivý.

Zašesté – nejste v situaci Norimberku a jiných zúčtování!

Pro většinu odpůrců nesvobody je toto všechno obtížně skousnutelné. Vnímají, že jim bylo učiněno příkoří – a chtějí svou pomstu. Padají vzpomínky a požadavky na Norimberský proces, nebo dokonce trojky a Mimořádné lidové soudy.

„Žádné smíření s nepřítelem! Žádný face-saving-exit! Kriminál pro ty hajzly!“

Ano? A přemýšleli jste někdy o tom, jaké jsou podmínky pro takové totální vítězství a rozdrcení protivníka? Je to reálná síla, proti které je porážený protivník bezmocný.

Máte snad na své straně tři obrovské armády, které právě dobyly hlavní město vašeho protivníka?

Jste snad tak nezadržitelnými vítězi, že vůdce vašich protivníků sám uznal, že proti vám nemá šanci, a střelil se do hlavy?

Získali jste snad ústavní většinu ve sněmovně a ovládáte silová ministerstva Vnitra, Spravedlnosti a Obrany?

Nic z toho? Tak snad máte alespoň na své straně média a nadpoloviční většinu veřejnosti?

Aha, tak vy máte sympatie jen 42% obyvatel a žádnou politickou ani vojenskou či policejní moc? Zatímco vaši nejhorší protivníci mají 52% podporu veřejného mínění, ovládají média, ovládají sněmovnu a ovládají silová ministerstva?

Tak o čem se ještě chcete bavit?

Nejste mocensky v pozici někoho, kdo by se mohl mstít. Všichni společně jsme v pozici patu nebo dokonce menšiny, která se zoufale snaží uhájit a ubránit status quo své svobody proti nepřízní osudu, přesile všech čtyř mocí ve státě včetně mediokracie, a jimi oblbnuté většiny populace.

Takže potřebujeme používat mozek, taktizovat, promýšlet své tahy dopředu a chytře prosazovat naše cíle. A naším prvořadým cílem je přeci záchrana naší kolektivní a individuální svobody – nikoli ukojení nějakých osobních emocí, ambicí nebo ega. Emocemi a egoismem jsou zmítány děti. Věřím, že vy jste dospělí a tedy umíte jak sebeovládat své emoce, tak domýšlet dlouhodobé následky svých činů a strategicky plánovat.


Související články:


12345 (293x známkováno, průměr: 1,33 z 5)
24 185x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017