Covid real life crosscheck

Featured Image

V tomto článku si budeme hrát na datové vědce a ukážeme si, k čemu je povinné nošení ochrany dýchacích cest. Snad nebude moc velký spoil, když rovnou napíšeme, že úplně k ničemu. Plus nějaká další témata, celkem nuda.

Během dvouletých covid games jsme byli exponování vlivu nejrůznějších amatérů, demagogů, šarlatánů a fachidiotů. Jedním z nejvýznamnějších clusterů těchto zoufalých nepotřebných existencí byli tzv. datoví vědci. Možná neprávem se stal reprezentantem této šarlatánské větve „datový vědec“ Jan Kulveit, spoluautor katastrofálního systému PES, prémiový patlal a alespoň pro mě symbol selhání profesionální etiky (v Kulveitově případě spíše jen etiky) a také symbol šílené doby, která absurdně propojila diletantství s enormním mediálním vlivem. Novináři, místo co by vytušili, že tento člověk vůbec neví o čem plácá a dominantním imperativem jeho „vědecké“ práce je toliko potvrzování vládní covid agendy, dávala panu Kulveitovi enormně mnoho prostoru, což nám na druhé straně umožnilo nahlédnout do hlavy tohoto génia. Ale moc jsme tam toho neviděli. Dalším vědeckým satirikem byl například pan Ludwig, který byl derivátem Kulveita pro mimořádně otrlé, kterým nevadila povýšenost, arogance a absence jakékoli kvalifikace.

Sám mám s datovými vědci celou řadu veselých zážitků pocházejících z mého nyní již minulého působení v automobilovém průmyslu. Jedna z větví data science oblasti techniky si říká simulanti. Ne, není to člověk, který předstírá nemoc, protože tihle spíš předstírali, že jsou v normálu. Úkolem simulanta bylo pomocí výpočetních metod zjistit, jak se bude chovat nějaká součástka pod zátěží, například jak něco zlomí nebo jak se to bude opotřebovávat. Je to zajímavé téma a možná by to stálo za samostatný článek, ale my se přeneseme v čase do momentu, kdy se na schůzce projektového týmu objeví simulant a začne tvrdit, že něco vydrží nebo nevydrží.

Postupně jsem zjistil, že bez ohledu na metodu jsou závěry simulantů pravdivé na 50%. Což není zrovna užitečné, protože jste se od prvotního dilematu „buď to rupne nebo ne“ posunuli k kvantitativně stejně přesvědčivému „rupne to na 50%“. Pokud chcete vypovídací hodnotu simulantovy hračky vytáhnout na nějakých 70%, musíte jeho výsledky alespoň v několika bodech korelovat s realitou, tedy ověřit výsledky simulací v reálném světě (těch 70% platí pro FEM simulace, abych by více konkrétní). Ani pak není vyhráno, ale dostanete se z oblasti „asi“ do oblasti „možná“.

Zdaleka největší přešlap byl vystavět na výsledcích simulantů odhady rizika. Sem tam se ocitnete v situaci, kdy zjistíte nějaký designový nebo kvalitativní problém. Problém je, že v momentě, kdy se o tom dozvíte, nejste zpravidla s to kvalifikovaně říct, jak velký ten problém je, protože jste na informační dietě. Víte jen, že se něco stalo, ale neznáte, co všechno k tomu vedlo. Teoreticky to může být něco, co může někoho zabít a skoro vždy hrajete o náklady v řádu miliónů a nemáte ani dvě základní věci: informace a čas. Za této situace z nouze berete všechno a povoláte simulanty. V této roli jsem je fakt neviděl rád. Přijde datový vševěd, vytáhne barevné obrázky a sebejistě řekne, že počítač promluvil a na 50% zkáza nastane 9. srpna. Nicméně jsou tam obrázky, každý si pod tím dovede něco představit a většina lidí bere tyto pohádky velmi vážně. Nicméně prognózy simulantů za účelem odhadu rizika nevycházely prostě nikdy.

Problém s datovými vědci je převážně etického a sociálního rázu. Postupem času, jak provozují datovou duchařinu, někteří obětují morální integritu. Zjistí, že jsou schopni jakoukoli hypotézu potvrdit a naopak jakoukoli zavrhnout, nebo dokonce tu samou potvrdit a následně zavrhnout. Soubor dat, pokud je dostatečně velký, umožňuje dílčí závěry podporující jakýkoli výsledek. Pokud se zkombinuje datový vědec se zmrdem, který má vyvinutý čich na to, kam kariérní vítr vane a jaké hypotézy je třeba v danou chvíli podporovat a jaké zavrhovat, vznikne naprosto zrůdný aparát na výrobu (méně než) polopravd na nevyřčenou politickou objednávku. Už takhle velmi nepřesvědčivé metody „datových věd“ se propojí s realizací politických agend, a to aniž by kdokoli kohokoli nějak otevřeně ovlivňoval. A v tomto deadlocku nám uvízl (nejen) mladý soudruh Kulveit.

Proč jsou výstupy simulantů tak nepřesné? Protože simulanti jsou zcela v zajetí svých metod a modelů, ale málo se starají o důvěryhodnost dat, kterými je krmí. Řada firem v automobilovém průmyslu využila právě pauzy vynucené covid games, aby si v rámci svého PLM vylepšila procesy k sběru informací o svých produktech na trhu a vytvořila smyčku mezi digitálním a fyzickým světem. Pokud jste si koupili v poslední době auto, děláte babysitting jeho digitálního dvojčete a ani o tom nevíte. Získanými daty se neustále validují teoretické modely a krmí digitální dvojče vaší káry. Je to velmi efektivní strategie, ale nikoli pro každého, protože má velký dopad na organizaci a řízení firmy. Tradiční oblasti jako řízení jakosti nebo zkušebnictví pak ustupují do pozadí ve prospěch datových analýz a modelování. Hra se přiostřuje, některým OEM v tomhle ohledu za poslední dva roky ujel vlak natolik, že po něm nenajdou už ani koleje. Může se to například přihodit ve firmě vedené nějakým patologickým gerontem tři roky před penzí, který se obklopuje patolízaly a namísto strategického řízení tráví čas kontrolami zaměstnanců, zda nosí roušky. Čímž se dostáváme tam, kam jsem měl namířeno.

Nyní se pokusíme o totéž. Doděláme za datové šartlatány ten domácí úkol a zkorelujeme jejich výpočty s reálným světem. Nedělám si iluze, že by jim to pomohlo zlepšit jejich práci, protože jsou to zmrdi a jejich poslání je vlísat se do přízně politiků, navíc už mají s covidem hotovo a připravují se ně na nějaký další projekt. Pomůže to nám.

Během corona games byla publikována řada studií majících prokázat účinnost roušek. Ta byla samozřejmě vždy vysoká, vyšší nebo úplně nejvyšší. Jednou z ukázek takových studií byla studie na křečcích, kterou si liberálně levicová média velmi oblíbila a často ji zmiňovala. Dovozovala z ní, že bezkontaktní přenos viru se může při použití roušek snížit o více než 60 procent. Jenže když jste si studii našli, zjistili jste po chvíli čtení, že to nebylo tak, že by křečci měli nasazené roušky na čumáčkách a radovali se z toho, jak jsou odpovědní, solidární a vzorně zarouškovaní, ale že materiál roušky sloužil jako membrána mezi klecí s nakaženými a nenakaženými jedinci. Nejednalo se tak o experiment s účinnosti roušek, ale spíše o experiment o vlastnostech materiálu té konkrétní použité roušky. S lidskou „ochranou dýchacích cest“ to všechno souvisí jak? Nijak. Lidé tam venku a křečci z experimentu se prostě příliš odlišují, pokud jde o způsob, jak nakládají s rouškami a o tom, nakolik jsou srovnatelné parametry šíření viru v lidské a křeččí populaci bych si také dovolil pochybovat. Vlastně je to směšný dětinský experiment a nikdo ho neměl brát vážně.

Další studie s neméně komickým potenciálem byl jakýsi vědeckoaktivistický výzkum v Bangladéši, kdy se americká vládní neziskovka pokusila vyhodnocením dat z poměrně rozsáhlé populace dokázat, že roušky k něčemu jsou. Levicově liberální média opět jásala, i když neměla tak docela proč, protože efekt roušek byl kvantifikován někde mezi 5% (hadrové) až 11% (chirurgické), což je někde na pomezí přesnosti použité metody. Nicméně i zde vznikla celá řada pochybností, protože analytický aparát stojící za studií byl slušně řečeno obskurní. Kromě toho autoři byli zcela zjevně ovlivnění, jen tak lehce biased, například spoluatorka Ashley Styczynski prohlásila pro vědecký časopis Nature, že „tímhle by debata měla skončit.“ Paní spoluautorce debata o rouškách zjevně nějak vadí a je zatěžko uvěřit, že by se to do studie nepromítlo.

Moje oblíbená je ovšem aktivistická studie, ve které se zhlédla Akademie věd, která se během corona games rovněž stihla prohrabat na dno důvěryhodnosti. Přínos roušek je samozřejmě obrovský, originálním způsobem ho sumarizoval jistý Vladimír Ždímal: „Na základě uvedených poznatků přináší článek v PNAS důkazy o tom, že v kombinaci s dalšími opatřeními ochrany veřejného zdraví, jako je omezení sociálních kontaktů a dodržování rozestupů, přispívá nošení roušek na veřejnosti ke snížení reprodukčního faktoru Re pod hodnotu 1.“ To je věta jak z rádia Jerevan. Je to zhruba stejné, jako by někdo zkoumal vliv vepřového sádla na hubnutí a napsal: „Na základě získaných poznatků máme důkazy o tom, že v kombinaci s návštěvami fitka, běháním a dietou vepřové sádlo přispívá k redukci hmotnosti“. Bohužel virus si nenašel čas, studii nečetl, Ždímala nedbal a šířil se tak rychle a s takovým reprodukčním číslem, jak mu hostitelé, příroda a jeho laboratorní design dovolily.

Všechny tyto závěry věhlasných vědeckých kapacit se však ocitají v hrubém rozporu světem za oknem, protože různá nařízení o nošení „ochrany dýchacích cest“ se neustále zpřísňovala, ale počty nakažených současně neustále rostly. Mezi intenzitou používání „ochrany dýchacích cest“ a počtem nákaz tím strašným virem tedy zjevně a od počátku nebyla souvislost, simulant by řekl, že „mu to nekonverguje“. Je zajímavé, že to nikoho netrklo.

Pak je tady heuristika. Dobrá jednoduchá zásada pro reálný život, to, čemu se anglicky říká „rule of thumb“ je, že 95% lidí se chová rozumně. Například v zimě můžeme vidět velký počet lidí používat „ochranu proti prochladnutí“. třeba bundu nebo kabát. Nikdo je o tom nemusí přesvědčovat, nepotřebují vědecké autority a studie, ve kterých by se potvrzoval efekt „ochrany proti prochladnutí“ porovnáním délky života křečků stažených z kožíšku a křečků s kožíšky. Lidé sami na základě vlastních poznatků naznali, že v zimě dává smysl nosit kabát. Ohledně roušek přetrvávají pochybnosti bez ohledu na vysoce sofistikované vědecké metody.

Snížíme trochu letovou hladinu a půjdeme do detailu.

V nedávné minulosti došlo v České republice k několika změnám vládních nařízení upravujících povinnost nošení „ochrany dýchacích cest“. Jmenovitě to bylo:

14.3.2022 – zrušena povinnost nosit ochranu dýchacích cest uvnitř veřejných budov

13.4.2022 – zrušena povinnost nosit ochranu dýchacích cest ve veřejné hromadné dopravě

Ani v jednom z případů se nejedná o zákaz nošení roušek, ty je možno dále používat a vláda to dokonce doporučuje, nicméně jak jsem si všiml, minimálně v obchodech se tak děje skutečně sporadicky až vůbec. K MHD se nemohu vyjádřit, protože MHD nejezdím. Covidoví hysterici zrušení povinnosti nosit dustíka nenesli dobře a sáhli k několika posledním zlostným plivnutím, že všichni zemřeme. Jak jinak.

Oslabením povinnosti nosit roušky se křivka incidence pozitivních testů na nCOV-2 každopádně měla zlomit směrem nahoru. To je nevyhnutelné, pokud povinné nošení „ochrany dýchacích cest“ má nějaký efekt a virus dosud v populaci je. Tento obrat trendu by měl začít zhruba 5. den po zrušení životyzachraňujících náhubků (latenční perioda) a zcela jistě by měl být patrný 12. den od opatření, kdy se v klouzavém průměru ocitnou už jen dny bez „ochrany dýchacích cest“. Tento nárůst měl být navíc velmi výrazný a nezvratný. Pokud mají roušky účinnost 60%, pak to znamená, že se bez nich nakazí 10 lidí z 10, s nimi jen 4 z 10. V podstatě by to odpovídalo zdvojnásobení reprodukčního čísla, tedy hotový corona doom.

Stalo se tak? Posuďte sami.

Zdroj: Ourworldindata.com

 

Závěr: Nelze potvrdit, že by se oslabení povinnosti nosit roušky nějak projevovalo na počtu nakažených. Je to nejspíš tím, že fachidioti nedokážou myšlenkově oddělit dvě věci. Jednak roušky jako takové, které nejspíš nějakou velmi nízkou účinnost mají, s ohledem na jejich celkovou kvalitu a skutečnost, že respirátory byly původně vyvinuty pro sádrokartonáře a nikoli na ochranu před viry. Druhá věc je způsob jejich používání, kdy je nosíme na veřejnosti, aby nás nemohli koronafízlové šikanovat, ale nikoho asi nenapadne je nosit doma, podobně jako činí zelený politik Stropnický a jeho teplý přítel. To způsobuje, že tento sakrální objekt progresívní levice jako ochranný prostředek nefunguje a používá se spíše jako symbol, prostředek ovládání mas a plíživého podrývání zdraví a imunity populace.

Pryč s nimi.

Co třeba lockdowny? Ty také zachraňují životy, že. České koronavirové autority, třeba další známý datový šarlatán „matematik“ René Levinský, konstantní a velmi umanutý zastánce lockdownů. Prosazují teorii, že lockdown je nejlevnější a nejúčinnější řešení, které vede k rychlému poklesu počtu nakažených. Vědeckoaktivistická iniciativa Sníh, což byla spíš lokální agentura subverzní operace USA než vědecká iniciativa, propaguje dosud na svých stránkách chiméru zvanou „krátký intenzivní lockdown“, ze kterého se jim ale vždy povedl dlouhý intenzivní lockdown.

Jak jsou lockdowny účinné ve skutečnosti? Porovnejme teorie matematika a autora divadelních her Levinského s realitou. Koronavirová nákaza v ČR, v Rakousku a na Slovensku se donedávna vyvíjela podobně, když nastávala vlna nových případů v ČR, to samé se dělo v Rakousku a na Slovensku. Není divu, jedná se o země podobné velikosti, s podobným životním stylem a řadou styčných bodů přes otevřenou hranici. I opatření zaváděná jednotlivými vládami se většinou velmi podobala. Nicméně v prosinci 2021 nastal zajímavý rozdíl. Česká vláda, tedy končíci Babišův kabinet, už se neodhodlala k vyhlášení plošného lockdownu. V podstatě už balili krám a neměli potřebu plnit nadnárodní korona agendu, protože končili tak jako tak a nechtěli si s něčím takovým pálit prsty. Rakouská a slovenská vláda však svědomitě plnily domácí úkoly a vyhlásily plošný lockdown, navíc poměrně striktní.

Zdroj: Ourworldindata.com

Nicméně nepotvrdilo se, že by lockdown byl způsobilý snížit počty nakažených nebo rychleji ukončit pandemickou vlnu. Jak vidíte na grafu, křivky zachycující počet nakažených klesají ve všech zemích přibližně stejně rychle a doa trvání vlny byla také stejná, tedy asi tři měsíce. Když se nad tím zamyslíte mozkem a bez ideologického zadání, je to vlastně logické. Hrozný smrtící virus se přenáší v prostředích, která jsou lockdownem nedotčená, jako třeba doma nebo v práci, a vlna nekončí tím, že by došly viry, ale tím, že dojdou primárně nakazitelní jedinci. Je sice pravda, že jednotlivé koronavirové vlny obvykle končily lockdownem, takže to pro nemyslícího jedince vypadalo jako kauzalita, nicméně mezi obojím nebyla přičinná souvislost. Skončily by tak jako tak. Problém je podobný jako u roušek: Lockdown sám o sobě by teoreticky fungoval, ale v praxi mu to nějak nejde.

I zde se ukazuje, že vědecké teorie jsou sice zajímavé, zvláště když s nimi přicházejí experti na slovo vzatí jako pan Levinský, jehož odborný background vyvolává otazníky velké jak pátrací balón, ale teorie jsou pořád jen teorie.

Co třeba očkování? Tečka za pandemií? Vědecké autority nám slibovaly, že čím víc se bude očkovat, tím dříve pandemie toho hrozného viru skončí. Také se dopouštěly různých odhadů, ten nejznámější říká, že při proočkovanosti 75% nastane tzv. kolektivní imunita a virus se nebude s to dál šířit. Sousední Rakousko se rozhodlo udělat radost mezinárodní očkovací mafii a chystalo se zavést povinné očkování. To vyvolalo v českých koronahystericích vlnu téměř nábožného obdivu a jejich emoce nešlo zhasit. Skrze liberální média jako Seznamzprávy začali zpracovávat veřejné mínění, že „si zasloužíme“ totéž. Měli jsme obrovské štěstí, že se to nepovedlo prosadit, protože rakouské dělání tečky totálně zkrachovalo. Země ještě docela nedávno čelila další vlně koronaviru, která nebyla přirovnatelná k ničemu v okolních státech. Rakousko však stálo na pomyslné špičce jak podílu osob s dokončenou vakcinací (73%, které jsou nápadně blízko těm proklamovaným 75%), tak osob s tzv. „posilující“ dávkou. Ale jinak samozřejmě vakcíny fungují.

Dokonce se podařilo nanutit tzv. „posilovací“ dávku genové šmakulády 56% obyvatel. Výsledkem byl totální provar s ca 50.000 nakaženými denně, opětovné zavádění roušek kvůli hrozícímu přetížení zdravotního systému (čímž byl popřen narativ „očkování není s to zabránit nákaze, ale chrání před hospitalizací“). Soudruh Papež sice nazval očkování „aktem lásky“, na naše jižní sousedy bylo té lásky už asi příliš.

Zdroj: Ourworldindata.com

Kancléř fízl zmrd Nehammer měl z ostudy kabát, rakouská vláda z povinné vakcinace potichu vycouvala a já čekal, jak nám tohle vysvětlí pan Chlíbek, pan Prymula a zvláště pan Kubek, který pro povinné očkování velice horoval a rakouské vytírání si prdele inherentními právy (naštěstí jen ve stádiu nedokonaného pokusu) nazýval odvahou. Tohle je přece něco, co je mělo intenzivně zajímat. Najednou však bylo ticho, vědecké autority tento lapsus blahosklonně přešly. Sám Nehammer svůj provar nijak nevysvětlil a odebral se organizovat další v podobě návštěvy u Putina. Kdysi jsem jednomu Rakušákovi řekl, že se mu bude jednou po Kurzovi stýskat, tak třeba už začalo.

V podstatě to nyní všechno dospělo do fáze, kdy probíhá něco jako boj o odkaz covidu. Oficiální linie je už neobhajitelná a jejím obhájcům tak nezbývá než dehonestovat všechny, kdo nějakým způsobem jejich šarlatánství demaskují. Ty nazývají dezinformátory a krajní pravicí. Trochu tak připomínají Putina v jeho tažení za denacifikaci. Skončíme u kompromisu, kdy sice připustíme, že odborné i politické autority selhaly z důvodu jejich nedostatečné odbornosti, absentující profesionální etiky nebo obojího najednou, ale přesto se jejich doporučeními budeme řídit, protože je to symbolické, odpovědné, solidární, ohleduplné, dobré pro obecné blaho a v souladu s myšlenkovou doktrínou liberální levice.

 


24.04.2022 D-FENS


Související články:


12345 (365x známkováno, průměr: 1,25 z 5)
16 416x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017