Franský kupec Sámo

Čtyřicátého roku panování Chlothara, shromáždil člověk jménem Sámo, národností Frank z kraje Senonago, velké množství kupců a vypravil se obchodovat ke Slovanům, zvaným Vinidi. Slovani se již počali bouřit proti Avarům, nazývaným Hunové, a proti jejich králi kaganovi. Vinidi byli již odedávna befulci Hunů, neboť když Hunové s vojskem válčili proti nějakému národu a stáli s celým svým vojskem před táborem, Vinidi bojovali.

Jestliže se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi. Jestliže ale byli Vinidi přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabývali nových sil. Befulci byli Huny nazýváni proto, poněvadž v bitvě tvořili dvojitý šik, postupující před Huny. Hunové přicházeli každoročně přezimovat ke Slovanům, brali si do lože jejich manželky i dcery a vedle jiného útlaku platili Slovani Hunům daně. Synové Hunů, kteří byli zplozeni s ženami a dcerami Vinidů, nechtěli nakonec snášet křivdu a útisk. Odmítajíce vládu Hunů, jak jsem shora připomněl, začali se bouřit. Když Vinidi s vojskem zaútočili proti Hunům, kupec Sámo, o kterém jsem se zmínil výše, vytáhl s nimi ve vojsku a prokázal proti Hunům takovou užitečnost, že to bylo hodno podivu, a nesmírné množství bylo pobito mečem Vinidů. Vinidi, když viděli Sámovu užitečnost, zvolili ho králem nad sebou a šťastně u nich vládl třicet pět let. Za jeho panování svedli Vinidi mnoho bojů proti Hunům a jeho radou Vinidi vždy nad Huny zvítězili. Sámo měl 12 manželek z pokolení Vinidů, s nimiž měl 22 synů a 15 dcer.

Těmito slovy líčí události za hranicemi Franské říše takzvaná Fredegarova kronika. Ve skutečnosti jejího autora neznáme, dokonce je možné, že jich mohlo být více. V dochovaných manuskriptech jméno Fredegara obsaženo nebylo a je pouze domněnkou vydavatelů díla ze 16. století. Nicméně všechny teorie se shodují na tom, že kronika vznikla v 7. století a její čtvrtá část kolem roku 660 v Burgundsku, tedy pouhých 35 let po popisovaných událostech, což zvyšuje její hodnověrnost. Každopádně jiné soudobé prameny Sáma neznají, pouze dva o dvě století pozdější, které však zjevně vycházely z Fredegara. Jinak není sedmé století na písemné prameny související s českými zeměmi nijak bohaté. Vlastně téměř vůbec. Nebýt hypotetického Fredegara, víme jen tolik, co prozradí archeologické nálezy. Abychom ale mohli správně interpretovat veškeré poznatky, včetně kronikářova sdělení, musíme se s danou dobou seznámit blížeji. A nemůže začít nikde jinde, než u Avarů.

Ve druhé polovině 6. století se v Černomořské stepi se objevil nový hráč v poli – kočovníci v pozdějších ruských kronikách známí jako Obri, v byzantských jako Abaroi či Varchonitai, které my známe pod názvem Avaři. První zprávy o nich ovšem pochází z roku 463, kdy měli žít v sousedství dalších turkických kmenů Šaragurů, Onogurů a Sabirů někde ve střední Asii. Na poli genetiky bylo prokázáno, že nejstarší avarská vládnoucí třída byla tvořena dominantně lidmi mongoloidního původu – částečně uralského (haploskupina N) a částečně altajského (haploskupina Q), zatímco v pozdějších dobách převládali lidé indo-evropského (europoidního) původu. Pravděpodobná je také haploskupina P, která se vyskytuje mezi dnešními obyvateli chorvatských ostrovů Hvar a Korčula, ale jinak je pro Evropu naprosto cizí. Z dnešních národů mají Avarům geneticky nejblíže Jakuti a Burjati na Dálném Východě. Jinak co se týče vzhledu, typicky si Avaři s oblibou pletli vlasy do dlouhých copů a mazali lojem. S příchodem Avarů do Evropy je spojeno užívání jezdeckých třmenů, které jsou považovány za jeden z největších milníků ve válečnictví hned vedle střelného prachu, neboť významně zvyšují stabilitu jezdce a možnost vložit větší sílu do úderu zbraní. První třmenům podobné kožené pásky připnuté k sedlu pochází z nálezů v Indii z -2. stol. př. Kr., ovšem první spolehlivý důkaz byl nalezen v Číně v hrobce datované do roku 302. Patrně od Číňanů se třmeny naučili používat Turci i Avaři, což jim přineslo v boji značnou výhodu oproti ostatním národům, které je neznaly.

K prvnímu kontaktu Avarů s Evropany došlo roku 557, kdy do Konstantinopole přes Kavkaz přijel avarský posel Kandik a jménem kagana (vládce) nabídl císaři spojenectví za pravidelný tribut ve zlatě. Byzantská říše byla v té době vyčerpaná dlouhou válkou jak na západě v Itálii s Ostrogóty a Franky, tak na východě s Peršany a především morovou epidemií a nebyla tak schopná se vypořádat ani s neustále obtěžujícími Slovany v Podunají. Císař Justinián, kterému v té době táhlo na osmdesátku, neměl ani jinou možnost, než souhlasit. Císař Justinián si od spojenectví s Avary sliboval, že si tak zajistí klid alespoň v Balkánských provinciích. Jenže se přepočítal. Avarský kmenový svaz nebyl podle všeho příliš početný, ale jeho náčelníci velmi rychle zjistili, že Byzantská říše je příliš slabá na to, aby mohla proti nim cokoli podniknout. Avaři se záhy spojili s Kutrigury, Utigury (patrně zbytky Hunů) a Bulhary od Azovského moře (turkizovaní Sarmati), kteří v avarském společenství okamžitě zaujali významné postavení. Takto posíleni zaútočili nejprve na Anty v Podněstří a rumunském Podunají. Od byzantských letopisců se dovídáme, že po jednom ze střetů přijel jednat o výkupném za zajatce s avarským kaganem Bayanem nejstarší syn antského náčelníka. Mezamir, jak se jmenoval, se však údajně během vyjednávání choval natolik povýšeně, že jednoho z přítomných avarských náčelníků urazil a ten doporučil kaganovi toto: „Tento muž je nejmocnějším mezi všemi Anty a je schopen odolat jakémukoli nepříteli. Když ho zabiješ, dobudeš zemi tvého nepřítele beze strachu.“ Kagan Bayan, bez ohledu na ochranu poslů, nechal Mezamira bez mrknutí oka zabít a od té chvíle Avaři ještě více než dříve začali napadat zemi Antů a zotročovat její obyvatele. Kolem roku 562 Avaři uskutečnili proti Antům mohutnou ofenzivu, na hlavu je porazili a začlenili do své kmenové konfederace. Především se ale dostali přímo k hranicím Byzantské říše, kam obratem přijela avarská delegace žádající k osídlení provincii Scythia Minor (dnešní Dobrudža v Rumunsku), kde se nacházely bohaté pastviny pro stáda dobytka a koní. Justinián na požadavek Avarů nejen že nepřistoupil, ale pro jistotu zesílil posádky pevností na Dunaji. Mohl si to dovolit, neboť na východní hranici (v dnešní Gruzii) právě skončila válka s Peršany uzavřením padesátiletého míru. Obratnou diplomacií se mu naopak podařilo u Avarů vzbudit zájem na společném tažení proti Franské říši, jejíž králové si dělali zálusk na Itálii, která po skončené Gótské válce a porážce Ostrogótů náležela Byzanci. Netrvalo to dlouho a Avaři už roku 562 pronikli do panonských provincií na Balkáně, kde ohrozili Gepidy a Langobardy, a ještě téhož roku se dokonce odvážili proniknout až do Durynska, znovu pak v roce 568. O těchto nájezdech víme také od Fredegara.

První nájezd Avarů do Durynska se uskutečnil 6 let před obsazením Karpatské kotliny Avary (568). Kudy byl veden, zůstává nejasné a závisí na tom, kde se momentálně nacházelo jádro avarské kmenové konfederace. Pokud ještě v Černomořské stepi, tak v souvislosti s dobytím Antského království kolem roku 562 se uvažuje o cestě podél Karpat a jižním Polskem. Pokud se už nacházelo v rumunském Podunají, pak se pravděpodobnější jeví cesta nejprve do Karpatské kotliny, kudy vedly staré římské silnice, perfektně využitelné k přesunu početného vojska členitým terénem, a pak dál buď podél Dunaje do Bavorska, nebo na Moravu a do Čech. Bavorskou cestu by podporovalo tvrzení tourského biskupa a letopisce Gregoria, současníka těchto událostí, že cílem Avarů bylo dostat se do Galie, tedy do dnešní Francie. Zádrhel na cestě podél Dunaje by představovali jen Gepidi, Langobardi a Bajuwaři. O nějakém střetu či jejich souhlasu s průchodem prameny totiž mlčí. Souhlas Langobardů však není nemožný, neboť těm, na rozdíl od Gepidů, zpočátku nevadilo u Avarů hledat spojence, což se potvrdilo v roce 568, kdy s jejich pomocí Gepidy definitivně zničili. Především však Langobardi byli nepřáteli Franků, proti nimž bojovali také v Gótské válce na straně Byzantinců. V duchu hesla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“, se jim Avaři hodili. V jedné z pozdější verzí o událostech během nájezdu se dovídáme, že Frankové se s Avary střetli poblíž řeky Labe. Zůstává otázkou, zda k tomu došlo někde v dnešním východním Německu, nebo v Čechách. Nelze vyloučit, že Čechy, kde Labe pramení, se mohly v langobardské tradici zachovat jako součást starého Durynska (podle Tacita měli domovy tam, kde pramení Labe). Dále se uvaže, že by oba nájezdy Avarů mohly probíhat v součinnosti s osidlováním českého území slovanskými osadníky jako avarskými vazaly či spojenci. Za povšimnutí stojí, že časově se tyto události pozoruhodně kryjí s datací příchodu Slovanů do Čech. Nutno ale upozornit, že dříve jak před rokem 557 by tak k osídlení našeho území Slovany dojít nemohlo, neboť Avaři se v Černomořské stepi objevili až onoho roku. Tedy za předpokladu, že se v této oblasti neodehrálo něco, co uniklo pozornosti soudobým autorům. Spíše tak nájezd Avarů tak hluboko do střední Evropy ukazuje, kam až byli schopní se dostat a celé by to mohlo naznačovat, že nějaká tributární závislost Slovanů na území Čech a Moravy na Avarech, pokud nevznikla už dříve, mohla vzniknout velmi rychle, a to právě roku 562 nebo nejpozději 568, aniž by si toho v civilizovanějších krajinách všimli. Když se před avarským kaganem sklonil i mocný byzantský císař, proč ne také slovanští náčelníci?

Roku 567, tedy dva roky po smrti byzantského císaře Justiniána, napětí mezi Langobardy a Gepidy pomalu, ale jistě směřovalo ke svému vyvrcholení. Langobardský král Alboin uzavřel spojeneckou smlouvu s Avary namířenou proti Gepidům, ovšem za obrovskou cenu. Avaři vyžadovali desetinu veškerého dobytka, který Langobardům náležel a polovinu válečné kořisti. Gpidský král Kunimund naopak dojednal podporu Byzantinců výměnou za navrácení Sirmia. Byzantská armáda vyslaná Gepidům na pomoc, zaznamenala proti Avarům na neznámém místě u dolního Dunaje první vítězství a zamířila do Pannonie, převzít Sirmium, které Kunimund nakonec odmítl vydat. Císař Justin (Justiniánův synovec) tedy vypověděl Gepidům spojenectví a vyhlásil podporu Langobardům. Království Gepidů se ocitlo v kleštích. Avaři vtrhli do Panonie jako divoká vichřice, zatímco Langobardům se podařilo porazit Gepidy v přímém střetu na neznámém místě, když Alboin osobně zabil Kunimunda, z jeho lebky si vyrobil číši na pití a Kunimundovu dceru Rosamunde donutil ke svatbě. Alboin se však ze svého vítězství příliš neradoval, neboť Avaři sami obsadili velkou část Panonie. Porážky Gepidů, kteří houfně začali hledat před Avary útočiště u Langobardů, využil generál Baduarius a obsadil Sirmium.

První velký nájezd Avarů po obsazení trosek Gepidského království na sebe nenechal dlouho čekat. Obětí se stala Dalmácie, kterou převrátili naruby a přerušili veškeré pozemské komunikace Byzantské říše se severní Itálií. Langobardům sousedství s Avary přestalo okamžitě vyhovovat. Když viděli, jakou rychlostí bylo obsazeno Gepidské království a zničena Dalmácie, došlo jim, že je pouhou otázkou času, kdy přijdou na řadu i oni. Alboin tedy rozhodl o přesídlení. A sice do severní Itálie, kde langobardské vojsko, posílené o 20 000 Sasů (i se ženami a dětmi), které přizval až z dalekého Polabí, rychle přemohlo odříznuté byzantské posádky ve Friulsku a obsadili město Forum Iulii (dnešní Cividale del Friuli). Poté, co Langobardi vyklidili pole, Avarům už nic nebránilo v ovládnutí celé Karpatské kotliny a rok 568 je považován také za vznik Avarské říše, pouhých 11 let po jejich prvním kontaktu s Byzantskou říší. Kaganát se skládal ze dvou dílčích částí, východní a západní. Východní zahrnovala oblasti Černomořské stepi, hlavní úlohu v ní hrály kmeny Kutrigurů, Utigurů a Bulharů, jejichž centrum se patrně nacházelo na středovýchodní Ukrajině u města Poltava. Centrum západní části říše se nacházelo v Karpatské kotlině, pravděpodobně v Potisí. V čele obou částí stáli vládci zvaní kagani, přičemž v hierarchii měl vyšší postavení kagan západní části. Avaři se sice okamžitě stali hrozbou, ale přesto neútočili tak zprudka a brutálně jako Hunové, nešlo jim tolik o nová území jako spíše o kořist, trochu příživnického pohodlí a o pastviska pro svá stáda.

Roku 569 se v Konstantinopoli objevila nečekaná návštěva z východních stepí, které někdy kolem let 546/552 ovládla konfederace kočovných kmenů v čele s Göktürky, prapředky dnešních Turků a dalších turkických národů. K prvnímu kontaktu s Turky došlo už o 6 let dříve, avšak tentokrát přijeli v mnohem pompéznějším stylu, za účelem vyjednat spojenectví proti Peršanům. Diplomatická výměna proběhla v poklidu, zato o 3 roky později už tak přátelská nebyla. Náčelník kmenů sídlících u řeky Volhy obvinil Byzantince ze zrady, když prý uzavřeli spojenectví s Avary, které označil za pouhé turecké otroky nemající právo nosit jméno Avarů, jež náleželo jen pravým bojovníkům. Jak to přesně bylo mezi Avary a Göktürky, je na jiné téma, pro nás je podstatné, že Byzantinci s Avary příměří opravdu uzavřeli a výměnou za neútočení jim platili tribut v podobě 80 000 zlatých solidů. Jak zrádné ale bylo spojenectví s Avary, se Byzantinci přesvědčili brzy, protože nedokázali splácet slíbený tribut a roku 582 padlo do jejich rukou po téměř tříletém obléhání důležité město Sirmium. Byzantincům se pouze podařilo vyjednat ušetření životů sirmijských obyvatel výměnou za zaplacení ohromné sumy 240 000 solidů. Dobytí Sirmia k Avarské říši je proto považováno za okamžik, kdy Slovani začali mnohem organizovaněji pronikat dál na jih Balkánu do Ilýrie, Thrákie, Makedonie (až k městu Soluň), ba dokonce hluboko do Řecka a začali se tam usazovat za bezmocného přihlížení Byzantinců.

Situace ve střední Evropě a jejím okolí byla na počátku 7. století naprosto jiná, než o 100 let dříve, neboť tam, kde dříve sídlily germánské kmeny, se již objevily zcela nové národy. Langobardi, kteří se pomalými krůčky posunovali z českého území k civilizovanějšímu jihu, se roku 568 přesunuli do Itálie, kde zakotvili již natrvalo. Ovládli celý její sever, Toskánsko, střední a jižní oblasti, kde však svou moc neuplatňovali důsledně a šlo tak spíše o konglomerát vévodství). Zbytek Itálie, především město Řím, na severovýchodě Ravenna a Benátky, na jihu Apulie, Kaábrie a Sicílie, plus ostrovy Korsika a Sardinie, zůstaly součástí Byzantské říše, přičemž úmluva uzavřená roku 598 mezi langobardským králem Agilulfem (*555 †616) a císařem Maurikiem (*539 †602) tento stav víceméně v následujících desetiletích respektovala.

Avarská říše zabírala území dnešního Maďarska, východního Rakouska, jižního Slovenska, západního Rumunska a část Chorvatska a Srbska. Dosah sféry přímého avarského vlivu na Moravě je spojován s nálezy avarských opaskových garnitur na kostrových pohřebištích u obcí Hevlín a Dolní Dunajovice u řeky Dyje. Jejich poloha společně s dalšími relativně osamocenými nálezy v Dolních Rakousích naznačuje, že se spíše jednalo o jednotlivé body kontrolující dálkovou komunikaci vycházející z Podunají, zejména dyjské brody, neboť severně od Dyje se nenašel jediný charakteristicky avarský hrob. Přímý vliv Avarů tedy i v době vrcholu jejich moci dosahoval maximálně na jižní Moravu, dál ne. Slovani na zbytku českého území nejspíše nebyli pod jejich přímou nadvládou, ale mohli být vůči nim v nějakém tributárním postavení. Odlišná byla situace na Slovensku. Avarská pohřebiště se v raném období existence kaganátu územně respektují se slovanskými žárovými pohřebišti, přičemž sporadická přítomnost avarských nálezů severně od Dunaje dokládá pokusy o vojenské ovládnutí tohoto území. Celá situace se mění s počátkem 8. století, kdy je možné pozorovat zvýšenou snahu o ovládnutí Slovenska a Rakouska. Nejen, že se zvýšil počet pohřebišť na Dunajské linii, bezprostřední sídelní kontakt a prolnutí je doloženo například v Komárně nebo Devínské Nové Vsi, zaznamenán je průnik až do Košické kotliny na východním Slovensku.

Naprosto jiná situace panovala mezi Slovany (zejména Anty), které sebou přitáhli Avaři dílem jako své otroky a dílem jako své spojence. Po Avarech byli druhým nejpočetnějším etnikem a Karpatská kotlina jich byla najednou plná. Zde také leží počátek období trvajícího zhruba 250 let, v němž došlo k postupnému promísení obou etnik a vzniku svébytné Avarsko-Slovanské kultury. Jestliže v 7. století jsou evidentní etnické odlišnosti v materiální kultuře, koncem 8. století se už stírají a proces spolužití vrcholí vzájemnou asimilací. Také nesmíme zapomínat ani na určitý zbytkový germánský vliv (Gepidi, Langobardi), v některých oblastech ještě i římský (Rumunsko, Balkán), který výsledné avarsko-slovanské symbióze dodal silný multikulturní nádech, jehož příkladem je pohřebiště Alattyán východně od Budapešti, kde pohřbení mrtví byli původu Mediteránního, Nordického, Středoasijského i Mongoloidního. Toto pohřebiště tak dokládá, že Avaři byli patrně jen úzkou vládnoucí třídou. Každopádně postupem doby sílil mnohem životaschopnější slovanský element, kterému Avaři výrazně napomohli rozšířit se do jižní a střední Evropy. Kolonizace obvykle probíhala tak, že po dobytí nějakého území se Avaři s kořistí vrátili do Panonie, zatímco Slovani se na dobytém území usadili. Více jak dvousetleté soužití Slovanů a Avarů mělo několik kvalitativně odlišných etap, ve kterých se měnil jejich vzájemný vztah. V první fázi to bylo nepřátelství, způsobené nemilosrdným vykořisťováním, které vyústilo v otevřené povstání, vznik Sámovy říše a samostatného Chorvatska a Srbska na Balkáně. Ve druhé fázi, po rozpadu Sámovy říše, začaly být jejich vztahy o něco pokojnější. Nejen Slovani v sousedství, ale také žijící přímo v srdci kaganátu v Maďarsku, si dokázali upevnit svoje postavení a tento trend si udrželi až do rozpadu Avarské říše. Tento proces je velmi dobře zdokumentován na vzniku Bulharska roku 681, kde Slovani, porobení Bulhary, nakonec převládli i se svým jazykem. Srovnání s Bulharskem není náhodné, dokonce můžeme najít i paralelu v čase – Bulhaři se začali považovat za Slovany údajně kolem roku 900, tudíž slovanizace Bulharů proběhla během 200-250 let. Avaři přišli do Karpatské kotliny roku 568 a jejich říše se rozpadla mezi lety 790-822, což je téměř stejně dlouhé období jako u Bulharů. Na druhou stranu ale k úplné slovanizaci Avarů nedošlo, neboť Avarská říše nakonec přece jen zanikla. Nicméně základní myšlenkou je, že člověk mohl být vlastně zároveň Avarem a zároveň Slovanem, podle aktuálního sociálního kontextu. A byli to nakonec Avaři, kdo začal vystupovat jako Slovani, nikoli obráceně. Proces to byl ovšem velmi dlouhý a bolestivý a vlastně to už byl jiný příběh. Vraťme se do doby, kdy se měl objevit legendární franský kupec Sámo, čemuž předcházela ještě jedna důležitá událost.

Avarsko-slovanské plenění Balkánu vyvrcholilo roku 626, kdy se k němu připojili Peršané a v jejich obležení se ocitla samotná Konstantinopol. Pokud nepočítáme celkem deset bojů o město v předchozích staletích (první provedli Peršané už roku -510 př.Kr.), kdy se vlastně ještě nejednalo o Konstantinopolis, nýbrž o malé město Byzantion, tak to bylo teprve druhé obležení od založení města císařem Konstantinem I. (*272 †337) a jeho určením za hlavní město Východořímské říše (Nova Roma Constantinopolitana). To první, neúspěšné, proběhlo před téměř dvě stě padesáti lety (378), kdy se o dobytí města chtěli pokusit Gótové. Dle některých pramenů žádné obléhání vlastně ani neproběhlo a Gótové po pár dnech odtáhli, takže koalice Avarů, Slovanů a Peršanů měla být první skutečnou zatěžkávací zkouškou nedobytnosti města od jeho založení.

Na jaře 624 se císař Hérakleios, poté co s Avary předchozího roku uzavřel příměří a perský král Chusrav odmítl mírová jednání, rozhodl pro útok do srdce Persie. S armádou odhadovanou na 20-40 000 mužů prošel Arménií, v bitvě u Ganzaku porazil o něco početnější Peršany a následně vyraboval starobylý zoroastriánský chrám Adur Gušnasp na severozápadě dnešního Íránu, kde byl kněžími udržován věčný oheň. Víc ale nestihl a hodlal přezimovat v Kavkazské Albánii (z větší části dnešní Ázerbájdžán), která byla kulturně spjatá se sousední Arménií (a tehdy ještě bez turkického obyvatelstva). Chusrav však Hérakleiovi nehodlal dopřát klidného odpočinku a vyslal tři armády, vedené jeho třemi nejlepšími generály, kteří ho měli sevřít do pasti, která ovšem sklapla naprázdno. Netřeba podrobně popisovat průběh bojů a stačí dodat, že všechny tři perské armády byly poraženy. Pro Peršany to znamenalo pokusit se o nějaký rozhodující úder, neboť hrozilo, že veškeré prozatímní úspěchy přijdou vniveč. Chusrav shromáždil novou armádu, z níž část měla zůstat v Mezopotámii, aby případně zabránila Byzantincům dostat se hlouběji do Persie, a cílem zbytku se mělo stát dobytí hlavního města Byzantské říše, využívaje nepřítomnosti samotného císaře a hlavní armády. O jednáních s avarským kaganem, nevíme vůbec nic. Pouze tolik, že k Peršanům se připojil a měl na město zaútočit od západu z pevniny, zatímco Peršané se utábořili v přístavu Chalkedon na druhé straně průlivu. Sevření Konstantinopole ze všech stran se zdálo být neprodyšné. A když se v květnu 626 město ponořilo do pouličních nepokojů kvůli stoupající ceně chleba a potravin, zdálo se, že se blíží neodvratný konec.

Císař Hérakleios se proto rozhodl pro riskantní plán. Zatímco se svým bratrem se hodlal pokusit o průnik do srdce Persie, na pomoc městu poslal jen třetinu své armády a v otázce obrany města absolutně důvěřoval patriarchovi Sergiovi a jistému Bonovi, jehož osoba, původ i postavení zůstávají nejasné. Zdali byl nějak příbuzný stejnojmennému synovi slavného generála Germana a vrchnímu veliteli pro Ilýrii, který sloužil císaři Justiniánovi v dobách odchodu Langobardů do Itálie a vzniku Avarské říše, nevíme. Každopádně důvěra v oba se Hérakleiovi vyplatila, protože se jim podařilo uchovat jednu podstatnou strategickou výhodu – s byzantským loďstvem kontrolovali průliv a nedovolili Peršanům, kteří byli v obléhání měst velmi zkušení, dodat Avarům potřebnou obléhací techniku a vůbec lépe celou akci koordinovat. Sevření Konstantinopole tedy mělo zásadní trhlinu.

Obléhatelé se pod hradbami usadili sice už 29. června 626, ale útok začal až po příjezdu avarského kagana 29. července. Město bránilo asi 12 000 perfektně vycvičených vojáků, kteří čelili údajně 80 000 Avarů a Slovanů (pravděpodobně však menšímu počtu). Kagan nařídil podél celých západních hradeb vybudovat násyp s palisádou, které měly obléhatele chránit před případnými výpady z města, ale protože přes blokádu průlivu se Peršané z druhého břehu nedokázali probít (proti byzantským po zuby ozbrojeným válečným galérám neměli žádnou šanci s loděmi, které sehnali kdekoli bylo možné, neboť ve Středozemním moři neměli žádnou vlastní flotilu a Suezský průplav, kterým by se dalo z Persie doplout, ještě neexistoval), celý měsíc tak mohl kagan jen pozorovat, jak se i přes neustálé bombardování města praky všechny útoky neškodně rozbíjí o hradby. Jediným hmatatelným úspěchem tak zůstalo poničení Valensova akvaduktu, který dodával městu pitnou vodu. Vysoká morálka obležených neklesala a patriarcha Sergios ji posiloval svým každodenním kázáním, které budilo zdání, že město je pod ochranou Boží, o to větší, neboť čelilo bezbožným pohanům. Navíc rolníci z předměstí i vzdálenějšího okolí, kteří se před řádícími Avary ukryli do lesů, začali vést záškodnickou válku, která značně vyčerpávala avarské zázemí. V noci ze 6. na 7. srpen 626 se kagan a perští generálové dohodli na společné akci. Zatímco Avaři se připravovali k masivnímu útoku na hradby, na 3000 slovanských bojovníků se mělo v člunech zúčastnit tajné noční akce – jejich úkolem bylo dostat se do neohrazeného úseku pobřeží zátoky Zlatý roh pod čtvrtí Blachernae a otevřít brány svým spolubojovníkům. Jenže Byzantincům se podařilo zachytit jeden z člunů a z výslechu zajatých Slovanů zjistili, co se chystá. Když byla akce v plném proudu, připravení arménští lukostřelci zapálili pochodně, které útočníci v loďkách považovali za dohodnutý signál a jakmile se přiblížili, začaly je zasypávat mračna zápalných šípů. Jen málokteří se zachránili zoufalým plaváním na břeh a ty, kterým se podařilo doplavat do bezpečí zpátky k Avarům, kagan prohlásil za viníky porážky (útok na hradby také selhal) a rozkázal je popravit.

Neúspěšné obležení Konstantinopole se ukázalo jako strategická chyba, jak pro Peršany, tak pro Avary. Císař Hérakleios se osobně zúčastnil tažení, které skončilo až u bran tehdejšího hlavního perského města Ktesiphonu, kde došlo mezi Peršany ke vzpouře, Chusrav byl uvržen do vězení a odsouzen k smrti. O nic lépe nedopadli Avaři. Popravy přeživších z nočního útoku po moři zvedly mezi Slovany vlnu nevole a začali hromadně vypovídat poslušnost. Avaři tak najednou čelili vzpouře, která se šířila jako oheň a nakonec způsobila uvnitř kaganátu natolik rozsáhlou krizi, že Avaři přestali útočit na své sousedy a dokonce na čas zmizely téměř veškeré zprávy o nich. A tehdy se na Moravě objevil náš Sámo.

Podle Fredegara to bylo čtyřicátého roku panování franského krále Chlothara. Toho jména druhý vládl nejprve v letech 584-613 v Neustrii (tzv. Západní království s centrem v Paříži), od roku 613 celé Franské říši. Vzhledem k datu jeho úmrtí v roce 629 je jasné, že kronikář měl při zmínce o době jeho panování na mysli nástup na neustrijský trůn , tudíž Sámo zavítal ke Slovanům roku 624.

Sámův původ je nejasný. S jistotou byl svobodným člověkem, jak prozrazuje latinské označení „homo“, a pocházel z Franské říše. Kraj Senonago bývá ztotožňován s městem Sens, které se nachází zhruba 100 km jihovýchodně od Paříže a které vzniklo na místě keltského oppida Agedincum, kde sídlil jeden z nejmocnějších galských kmenů – Senoni. Římané pak celému kraji říkali pagus Senonicus. Alternativní teorie naopak identifikují Fredegarův termín s okolím městečka Soignies na řece Senne, necelých 40 km jižně od Bruselu v dnešní Belgii. Zdejšímu kraji totiž Římané říkali pagus Sennonagus, podle řeky tehdy zvané Sennona, což odpovídá znění zápisu v kronice. Pokud jde o Sámovo jméno (v originále bez čárky jako Samo), s vysokou pravděpodobností bylo keltského původu, neboť v galštině toto slovo znamenalo „klidný“. Dost možná šlo o zkrácenou verzi jiného jména, jako byly například doložená Samogenos, Samotalos nebo Samorix. Romanizovanému keltskému původu by odpovídal fakt, že obchodem se ve Franské říši zabývali spíše lidé římskoprovinciálního původu a nikoli rodilí germánští Frankové. Existují však i jiné teorie. Slovani v 7. století ještě nebyli křesťany a fakt, že Sáma přijali za svého krále, musel znamenat, že křesťanem buď nebyl, nebo se křesťanství zřekl. Tedy za předpokladu, že by to Slovanům, dosud vyznávajícím staré pohanské kulty, vadilo. Proti Sámovu křesťanství mluví také Fredegarovo sdělení, že měl 12 manželek. Bible ve Starém zákoně často zmiňuje polygamii, kdežto Nový zákon, na kterém je celé křesťanství postaveno, naopak přikazuje mít pouze jedinou manželku. Odvážnější teorie proto jeho původ hledají mezi Židy (a jeho jméno v Samuelovi), neboť především oni se v raném středověku věnovali obchodu s otroky. Specifickou skupinou byli tzv. Radhanité s centrem kolem řeky Rhony v jihovýchodní Francii, kteří si v letech 500-1000 vytvořili dokonalou organizaci a síť cest vedoucí až do Číny, ačkoli otroci byli pouze jednou (byť významnou) položkou v jejich obchodním portfoliu. Jedna z těchto cest vedla podél Dunaje. Nicméně hledat nějakou senzaci v Sámově polygamii bude nejspíše zcestné, neboť někteří merovejští králové patrně sami praktikovali polygamii – jasně prokazatelná je minimálně u druhého franského krále Chlothara I. (558-561). Nezapomeňme ani na četné doklady o polygamii praktikované velkomoravskou elitou, dochované v papežské korespondenci, zákonících a také v pramenech analistické povahy. Další teorie vykládající Sámovo jméno a původ se opírá o tvrzení spisu Obrácení Bavorů a Korutanců na víru (Conversio Bagoariorum et Carantanorum), který vznikl během let 871/872 v rakouském Salzburgu. V kapitole 4, která se týká boje Slovanů pod vedením Sáma proti Frankům, se píše: Nyní je třeba stručně zopakovat o Korutancích. Za časů slavného krále Franků Dagoberta byl vévodou onoho národa jakýsi Slovan jménem Sámo, žijící v Korutanech. Podle této teorie je tak Sámovo jméno zkráceninou slovanských Samoslav, Samorad nebo Samomysl. V dalším textu se však píše, že Dagobertovo vojsko Slovany zpacifikovalo, což je v rozporu s Fredegarem, který tvrdí, že Sámovi Slovani Franky porazili. Pravdou je, že pouze jednu z celkem tří franských armád, a sice tu austrasijskou v bitvě u Wogastisburgu roku 631. Ostatní dvě, alamanská a langobardská, byly úspěšnější a jedna z nich do Korutan pronikla. Proti Korutanům jako Sámovu sídlu však hovoří, že se v tomto období částečně nacházely v područí Langobardů a ta část, která ne, měla vlastního slovanského knížete, jehož jméno Fredegar dokonce zná (o tom všem ale až později). Poznámka o Sámovi žijícím v Korutanech je tak dle některých teorií mýlkou, která mohla vzniknout na základě pojmenování bývalého římského tábora Carnuntum (mezi Vídní a Bratislavou), jenž byl často chybně nazýván Carantanum. Možným vysvětlením pro tvrzení o Sámově slovanské etnicitě by mohlo být také to, že autor prostě nemohl připustit, aby se králem Slovanů stal Frank, který zradil vlastního krále.

Nyní se zaměřme na Sámovu výpravu ke Slovanům, která sama o sobě vyvolává řadu otázek. Mnozí badatelé vyslovili podezření, že jeho objevení se na scéně nebylo náhodné a v jeho osobě mohlo jít o „agenta“ ve službách buď přímo krále Chlothara, nebo jeho staršího syna Dagoberta I., kterému otec roku 623 svěřil vládu v Austrasii. Ta zahrnovala dnešní severovýchodní Francii, západní Německo, Belgii, Lucembursko a část Nizozemí, s centrem ve městě Méty. Durynsko a Bavorsko tehdy představovaly hraniční pásma Franské říše, kde vládli vévodové s určitou autonomií, ale podléhali austrasijskému králi, který tak byl nejbližším sousedem Slovanů na českém území. A pokud Sámo pocházel z Belgie (a nikoli z francouzského Sens), která byla součástí Austrasie, pak je docela dobře možné, že ho poslal přímo Dagobert, s nímž podle Fredegara měl ostatně nejvíce potíží.

Co bylo pravým důvodem výpravy? Spontánní Sámovo připojení se ke Slovanům je spíše jen romantická představa, pravděpodobnější je v tomto směru přímá žádost slovanských vůdců, k čemuž je ovšem mohl zmanipulovat zkušený diplomat, který ví, čeho chce dosáhnout. Není vyloučeno, že vedle obchodních zájmů mohl být Sámo pověřen důvěrným posláním. Nejčastěji se hovoří o tajné podpoře Slovanů proti Avarům, jejímž účelem by bylo vytvoření nárazníkového pásma, jež by chránilo Franskou říši podobně, jako to dělali Římané (a Byzantinci) s Germány. Tomu by odpovídala Sámova slova franskému vyslanci Sichariovi, když Sáma (tehdy jako slovanského krále) navštívil roku 631: Země, kterou máme, patří Dagobertovi, také my patříme jemu, ale jedině tehdy, když s námi bude chtít zachovávat přátelství. Nemusel to však být úkol jediný nebo prvotní. Neklid mezi Slovany, jak poznamenává Fredegar, již nějakou dobu bublal a možná se Sámův úkol vyvinul až časem na základě okolností. Vždyť od Sámova příchodu ke Slovanům roku 624 až po neúspěšné obléhání Konstantinopole roku 626, které se považuje za vypuknutí otevřeného povstání a také rok Sámova zvolení králem, uběhly dva roky, během nichž nevíme, co se odehrávalo. Původně tedy mohlo jít o něco jiného, například o přímé jednání s Avary o oživení obchodu mezi západní Evropou a Orientem, ačkoli i to mohla být zástěrka. Nicméně ve hře zůstává získání něčeho velmi cenného přímo od Slovanů. Rozbor přírodovědnými metodami ukázal, že almandiny (polodrahokamy sytě červené barvy), které evropští řemeslníci používali při tzv. polychromním zdobení zbraní, zbroje a různých doplňků oděvu aristokratických elit v letech 450-600, pocházely z Indie a Srí Lanky. V letech 600-700 je však nahradily menší a méně stejnorodé granáty a pyropy. Roku 570 totiž Peršané ke své říši připojili Arabský poloostrov a s obsazením průlivu z Rudého moře do Indického oceánu lze předpokládat, že pokud přímo nezabránili zásobování Středomoří zbožím z Indie, pak je alespoň značně ztížili (uvalením vysokého cla). Za těchto okolností by vskutku bylo logické, aby se výrobci přepychových doplňků na oděvech a zbraních merovejské aristokracie poohlédli po alternativním zdroji. A tím mohl být granát specifické rudé barvy, pocházející pouze z Krušnohoří a zejména Českého středohoří. Pro potvrzení této teorie dosud chybí přírodovědný rozbor jako v případě indických a srílanských almandinů. Pokud se však potvrdí, přinese nový pohled na stav českých zemí v dobách příchodu prvních Slovanů, a to jak v oblasti soustavné exploatace nerostného bohatství, tak v oblasti politických struktur.

Jisté také je, že sám Sámo nepřišel a minimálně měl k dispozici vlastní početnou a po zuby ozbrojenou družinu, dost možná mezinárodně složenou (dá se uvažovat o přítomnosti severských vikingů, kteří se nechávali najímat jako žoldnéři) a jistě dostatečně zkušenou a ostřílenou.

Co se týče samotné vzpoury Slovanů proti Avarům, detaily bohužel neznáme, ale zcela jistě důležitou roli sehráli Fredegarem zmiňovaní potomci Avarů se slovanskými ženami, kterým jejich otcové odmítali přiznat rovnocennost a avarská privilegia. Jinak se dovídáme jen tolik, že Sámo se ukázal jako natolik schopný vůdce, že si ho Slovani zvolili za krále. Jak dlouho boje s Avary probíhaly a kdy byl Sámo zvolen králem, nevíme, určitě ale nejpozději do roku 630, neboť o rok později už došlo ke střetu s Franky. Zřejmě se již nikdy nedozvíme, zda se krále Slovanů stal souhrou náhod, diplomatickým umem, vojenskými znalostmi či osobní statečností, zda se jednalo o pouhého kupce, dobrodruha nebo Dagobertova agenta. Každopádně tak vznikla Sámova říše, jejíž název je notorický známý, ale ne zcela správný. Ve skutečnosti se spíše jednalo o kmenový svaz a konglomerát různých skupin (většinově) slovanského obyvatelstva.

Jenže o jaké Slovany se jednalo? Do kterých oblastí Sámo zavítal, nám Fredegar bohužel nesděluje. Nicméně z Fredegarových náznaků v kontextu s archeologickými nálezy je můžeme alespoň zhruba lokalizovat. Sámova říše musela bezprostředně sousedit s Avary ovládanými oblastmi. Jediným dalším údajem je zpráva o vojvodovi lužických Srbů Dervanovi. Lze tedy soudit, že říše se musela nacházet někde mezi těmito dvěma areály. Z předchozího textu víme, že na jižní Moravě, jihozápadním Slovensku a severozápadě Rakouska (mezi Dunajem, Dyjí a Moravou) se žádná typicky avarská kultura nevyskytovala, ale naopak byly tyto oblasti po odchodu Langobardů postupně osídleny Slovany. Snad v případě Rakouska existují určité pochyby, protože až na několik výjimek zde nemáme doloženy slovanské památky časově zařaditelné pro období Sámovy říše. Proto se jako jedno z nejpravděpodobnějších ohnisek vzniku slovanského odporu jeví oblast v širším prostoru zmiňovaného římského tábora Carnuntum/Carantanum a dnešní Bratislavy, kde je doložena symbióza Slovanů s Avary prostřednictvím birituálních pohřebišť, včetně nálezů západní provenience. Nicméně po zániku Sámovy říše tyto oblasti opět ovládali Avaři a je logické se domnívat, že se spíše jednalo o neklidné pohraničí, přičemž centrum odboje je třeba hledat severněji. Pouze Slovani (Chorvati ?) žijící výše proti proudu řeky Moravy, co do počtu a zázemí, by byli schopní zorganizovat povstání a vytvořit základ útvaru Sámovy říše. Tomu by odpovídal také následný rozvoj některých pozdějších sídlištních center, zejména Mikulčic u Hodonína na jižní Moravě. Tam se totiž od poloviny 7. století vyskytuje větší množství předmětů známých z avarských pohřebišť (zejména bronzové opaskové garnitury) a od závěru tohoto věku je v Mikulčicích doložena i řemeslná výroba typicky avarských předmětů, obohacená o některé svérázné prvky, k nimž bychom marně hledali obdobu z centra kaganátu v Karpatské kotlině. Dosud další podobná dílna jinde objevena nebyla. Dále zde bylo nalezeno sice jen minimum zbraní ze 7./8. století, ale naopak větší množství kostěných obkladů avarských reflexních luků. Pozoruhodná je velká koncentrace nejstaršího slovanského typu ostruh, vyráběných v 7. a 8. století, které Avaři vůbec nepoužívali, protože koně poháněli bičíkem. Výrazné rozšíření ostruh ve slovanském prostředí je totiž přičítáno franskému vlivu. Jediným dalším místem, na kterém se v Pomoraví soustřeďuje relativně větší množství avarských opaskových garnitur, jsou Dolní Dunajovice na Dyji. Zdejší nálezy jsou však datovány až do 8. století a lokalita vůbec je spíše považována za vzdálenou výspu Avarského kaganátu. Mikulčice jsou tak dosud jediné známé sídlo centrálního významu, hlásící se k avarskému kulturnímu okruhu, ale zároveň jejich čistě slovanské osídlení a velkomoravský význam není proč zpochybňovat. Jediný problém Mikulčic spočívá v tom, že archeologicky je jejich význam doložen až k závěru 7. století. Pro období Sámovy říše se mnohem lépe hodí předvelkomoravské hradiště Olomouc-Povel, které bohužel beze stopy zaniklo a bylo pohlceno moderní zástavbou. Z dochovaných záznamů ale víme, že jeho počátky sahají ke konci 6. století a nálezy vykazovaly vztahy k merovejskému prostředí. Klíčová je také poloha na komunikaci spojující Moravu s Čechami a Polskem. Právě toto místo je považováno za nejlepšího kandidáta na Sámovo sídlo, přičemž Mikulčice by plnily úlohu důležitého hraničního opěrného bodu.

Nicméně tím náš příběh o Sámovi ještě nekončí. Fredegarova kronika říká k sedmému roku vlády krále Dagoberta I., tedy k roku 629: A tak velký strach vzbudil mezi všemi lidmi, že se všichni v pokoře podrobili jeho vládě a dokonce i lidé, kteří žili na hranici s Avary a Slovany ochotně žádali, aby jim vládl a slibovali mu, že bude vládnout také Avarům a Slovanům a ostatním lidem až k hranicím Byzantské říše. Onoho roku totiž po smrti svého otce Chlothara převzal vládu nad celou Franskou říší a předsevzal si, že její hranice rozšíří směrem na východ. Bílí Srbové mezi řekami Sálou a Labem v té době už byli nějakou dobu v podřízeném postavení vůči Frankům, neboť Fredegar o srbském vojvodovi Dervanovi (615-636) tvrdí, že před připojením se k Sámovu kmenovému svazu byl Dagobertovým vazalem. Podle všeho ale na území Čech a Moravy franská moc ještě přímo nedosahovala, což však Dagobert hodlal změnit.

Vhodná záminka se objevila už roku 630, kdy byla údajně přepadena karavana franských kupců kdesi na území Slovanů, které snad spadalo pod Sámovu říši. Dagobert totiž poslal k Sámovi vyslance Sicharia s požadavkem, aby jako král Slovanů zaplatil spravedlivou náhradu za povražděné kupce a za majetek, kterého se Slovani protizákonně zmocnili. Sámo prý Sichariovi odmítl udělit audienci, Sicharius se však oblékl jako Slovan a tak se mu podařilo proniknout na Sámův dvůr. Sámo však odmítl škodu uhradit, ale zavázal se vedením soudního řízení k vyřešení celého sporu. Na to Sicharius odpověděl (jak Fredegar zdůrazňuje, bez Dagobertova souhlasu), že Sámo a všechen jeho lid jsou poddanými franského krále. Sámo odpověděl, že on i jeho lidé budou Dagobertovými poddanými jen v případě, že s nimi zachová přátelství. Došlo na ostřejší slova a Sicharius se Sámovi vysmál, že „pro žádného křesťana, sloužícího Bohu, není možné, aby se přátelil se psy“. Sámovou odpovědí bylo, že „pokud jsou Frankové služebníci boží a Slovani boží psi, je nám dovoleno, když vy ustavičně proti boží vůli jednáte, vás pokousat“, načež byl Sicharius vykázán. Ať už byla celá roztržka ze strany Franků nerozvážností Sicharia, nebo úmyslem rozpoutat konflikt, Dagobert zareagoval vyhlášením války. Proti Sámovi tak (pravděpodobně) v létě 631 vyslal vojsko rozdělené do tří částí – jednu tvořili Austrasijci, druhou část tvořili Alamani (část severozápadní Francie a Švábsko na jihozápadě Německa) a třetí část tvořili italští Langobardi. Pravděpodobně se všechny tři armády měli spojit v předem určeném místě blízko centra Sámovy říše, což byla oblíbená strategie už od dob Římské říše. Útok ze tří směrů měl také ztížit Sámovi koordinaci obrany. To se povedlo jen z části. Alamani i Langobardi sice dokázali slovanskou obranu prolomit, avšak Austrasijci, které vedl samotný král Dagobert, tvrdě narazili. Sámo se totiž rozhodl postavit přímo jemu. K rozhodující bitvě došlo u hradiště Wogastisburg, kde se Sámo opevnil. Po třídenním obléhání byla Dagobertova armáda na hlavu poražena a obrácena na útěk. Nejen, že se Slovanům podařilo získat spoustu kořisti v narychlo opuštěném franském táboře, ale také zmařili celý Dagobertův záměr. Ani Alamanům a Langobardům, přestože vybojovali vítězství v bitvách na neznámých místech, se nakonec nepodařilo proniknout daleko. I tak prý ale odvlekli spousty zajatců do otroctví.

Tolik Fredegar. Záznamy k celé události se dochovaly už jen ve dvou pramenech z 9. století. Prvním jsou Činy krále Franků Dagoberta (Gesta Dagoberti regis Francorum) sepsané neznámým mnichem kláštera Saint-Denis u Paříže. V tomto oslavném životopise je pouze shrnutí v jediné větě: Král věru onu zemi zpustošil a vrátil se do svého království. Druhým je spis Obrácení Bavorů a Korutanců (Conversio Bagoariorum et Carantanorum) z let 871/872, který tvrdí: Nyní je třeba stručně zopakovat o Korutancích. Za časů slavného krále Franků Dagoberta byl vévodou onoho národa jakýsi Slovan jménem Sámo, žijící v Korutanech. Ten přikázal povraždit přišlé kupce od krále Dagoberta a uloupil jim královské peníze. Když se to dověděl král Dagobert, poslal své vojsko a nařídil, aby pomstilo škodu, kterou mu tento Sámo způsobil. A ti, které tam poslal, takto učinili a uvedli je v královo poddanství. Obě tyto pozdější zprávy obsahují chybnou dataci k roku 655 a za bližší pravdě je považován Fredegar.

Dosud nevyřešenou záhadou zůstává lokalizace Wogastisburgu, o kterém Fredegar nic dalšího neříká a vůbec se tento název nikde v žádných pramenech ani pozdější doby neobjevuje. Při jeho lokalizaci můžeme vycházet pouze z předpokládaného směru tažení austrasijské armády. O směru útoku Langobardů z Friulska na severovýchodě Itálie nemusíme pochybovat a pravděpodobně byl veden do Korutan, o nichž ostatně oba pozdní prameny mluví, případně podél Alp ke staré římské pevnosti Carnuntum při soutoku Moravy s Dunajem. Alamani patrně postupovali podél Dunaje po staré římské cestě, která kdysi spojovala římské opěrné body na pravém břehu Dunaje. Otázkou zůstává, kam měli namířeno a kam až se dostali. Možným cílem mohl být průnik do Čech skrze Šumavu, pravděpodobněji však do Rakouska, odkud bylo Sámovo centrum dosažitelnější. Austrasijci nejspíše vyrazili z Mét, kde ostatně Dagobert sídlil a které byly velmi častým nástupištěm pro vojenské výpravy Franků do střední Evropy. Otázkou je, jakým směrem se vydali. Pokud by šli skrze Dervanovo Srbsko mezi Sálou a Labem, Dervan by jim musel průchod dovolit (k Sámovi se připojil až po Wogastisburgu) a tak by se Dagobertovi snadno podařilo dostat do Čech. Nejpravděpodobnější se jeví cesta proti toku řeky Mohan, průnik skrze Chebsko a dál podél řeky Ohře, kudy vedla starobylá trasa později zvaná „Královská cesta“. Tudy také roku 805 bude postupovat franské vojsko pod vedením syna Karla Velikého a donutí české kmeny platit tribut.

Jako Wogastisburg tak v úvahu přichází například hradiště Staffelberg u Bambergu, kde ve středověku existovala vesnice Wugastesrode. Podstatnou vadou ovšem je, že zde dosud nebyly objeveny žádné archeologické nálezy datovatelné do 7. století. Ne zcela zavrhnutou možností zůstává také kopec Úhošť u Kadaně v severozápadních Čechách, který svým plošinovým tvarem, rozlohou a umístěním přímo vybízí ke stavbě rozsáhlého hradiště. Nicméně archeologické nálezy jeho existenci příliš nepodporují – na západní straně plošiny žádné opevnění nalezeno nebylo, na východním pahorku byly odkryty pozůstatky panského sídla ze 13./14. století, které vzniklo na místě osídleném už v neolitu, doložena je ještě přítomnost Keltů a náznaky oppida, které patrně následkem pozdější zemědělské činnosti a četných terénních úprav kompletně zaniklo. Nebyly zde nalezeny ani žádné artefakty zařaditelné do 7.-10. století. Zajímavým pokusem je lokalizace do polohy bývalého římského tábora na soutoku Dunaje a Enže u rakouského městečka Enns, avšak tudy by spíše táhli Alamani. Podobně nevyhovují ani Znojmo nebo Bratislava. Některé teorie dokonce zvažují, že Wogastisburg nebyla žádná pevnost, nýbrž kupecká osada. Fredegarova kronika totiž vznikla v Burgundsku a ve staré burgundštině slovo burc/burg neznamená „hrad“, nýbrž „osadu kupců“. Hypoteticky by tak mohlo jít také o Kadaň, přesněji o Hradec u Kadaně, kde existovalo hradiště už v neolitu i v dobách Keltů. Nálezy datovatelné do 7. století však nebyly objeveny ani v této lokalitě. Možná Wogastisburg ani nikdy nenajdeme, protože se mohlo jednat o dočasné opevnění z vozů a dřevěné palisády, které si vybudoval například odbojný durynský vévoda Radulf (633-642) na kopci u řeky Unstrut jako provizorní opevnění jen v souvislosti s jednou konkrétní válečnou akcí. Pak by se po něm nezachovalo vůbec nic. Nicméně v poslední době je pozornost upírána zejména ke hradišti Rubín u Podbořan zhruba 20 km jihovýchodně od Kadaně. Byly zde nalezeny ostruhy, šipky, opaskové garnitury a koňské postroje slovansko-avarského typu. Počtem 15 garnitur se jedná o jednu z největších kolekcí z tohoto období v českém prostředí. Ze zbraní byla objevena typická franská sekera, hroty kopí a oštěpů, dvě železné šipky, útržek kroužkové košile a 13 ostruh typických pro franské prostředí, ale také pro nově se formující slovanskou elitu na nejstarších hradištích Mikulčice a Olomouc-Povel, přičemž pro dvě z nich známe přímé analogie z Mikulčic. Pro datování posloužila keramika, jejíž nejstarší horizont sahá ke sklonku 6. století. Rubín také představuje výraznou dominantu celé oblasti a je odtud možno kontrolovat okolní cesty. Celá oblast byla osídlena už od časně slovanského období a samotné hradiště Rubín patrně představovalo její ústředí až do 10. století, kdy bylo nahrazeno Žatcem.

Bez zajímavosti není, že právě v okamžiku franského tažení proti Sámovi probíhal v Avarském kaganátu spor o nástupnictví a Sámo měl v podstatě krytý týl. Dagobert tak nemohl pomýšlet na nějaké dohody s Avary, kteří právě válčili s Bulhary. Každopádně dopad slovanského úspěchu, který Fredegar vyzdvihuje jako výsledek jejich statečnosti a naopak upozorňuje na špatnou morálku Austrasijců, které prý Dagobert těžce vykořisťoval a za což ho neměli rádi, byl dalekosáhlý. Nejenže si Sámova říše uhájila svou existenci, ale připojil se k ní i srbský kníže Dervan (do té doby ve vazalství Franků) a možná také korutanský vojvoda Valuk. V originále je jeho jméno psáno Wallucus a dle některých teorií se snad mohlo jednat o zkomoleninu staroslovanského vьlkъ neboli vlk, případně o zkomoleninu staroslovanského titulu vladьika čili vladyka. Dagobertovu porážku zřejmě ve Franské říši očekával málokdo a následné neschopnosti jakkoli reagovat využil Sámo roku 631 k protiútoku na Durynsko.

Podle Fredegara Sámo vládl Slovanům třicet pět let. Bohužel nevíme, kdy si ho zvolili za krále. Víme pouze, že ke Slovanům poprvé zavítal roku 624. Jeho zvolení je někdy datováno už do let 624-626, pravděpodobnější se však jeví až doba po porážce Avarů u Konstantinopole roku 626. Nejzazším rokem může být 630, neboť následujícího proběhla památná bitva u Wogastisburgu. Sámo tedy zemřel někdy mezi lety 661/665. Většinou se soudí, že po Sámově skonu se jeho království rozpadlo na nezávislá kmenová území. Tato představa však nemá žádnou oporu v historických pramenech a vznikla pouze úvahou nad absencí jakýchkoli zpráv o dalších osudech Sámových potomků či jen o existenci nějakého politického útvaru v předpokládané oblasti, byť okrajová území se nejspíše opravdu oddělila. Archeologicky je doloženo, že jihozápadní a východní Slovensko, které se svým slovanským obyvatelstvem mohlo být také součástí Sámovy říše, bylo po Sámově smrti obsazeno Avary. Nitra představovala nezávislou enklávu, kterou Avaři patrně nikdy nedobyli, ačkoli v průběhu 8. století pronikli až bezprostředně k ní. Naopak na Moravě předměty avarské provenience chybí a nálezy ukazují, že do období blízkého Sámově smrti, ne-li dříve, spadá rozvoj předvelkomoravských hradišť. Z písemných pramenů víme, že interakce Franků a Avarů se nejzřetelněji a nejplodněji projevovala právě na Moravě, tudíž v tomto smyslu tak můžeme uvažovat o Velké Moravě jako o dědici odkazu Sámovy říše a také o hypotetické kontinuitě moravských knížat od Sáma až po Mojmírovce, kteří se objevují jako vládnoucí dynastie od roku 833 (podle Fredegara měl Sámo 12 manželek, s nimiž splodil 22 synů a 15 dcer). V rámci zkoumání, co vlastně mohla být Sámova říše a v co se její jádro přetransformovalo, je více než zřejmé, že se Sámova Morava nacházela v samotném počátečním stádiu celého vývoje vedoucího ke vzniku skutečného státu – její hospodářský rozvoj ještě zdaleka neumožňoval z přebytků udržovat státní aparát, který by překonal principy rodového pokrevního příbuzenství. Nicméně tlak Franské říše ze západu a Avarů zpoza Dunaje, byť oslabených, nutil slovanské kmeny na Moravě k udržování určité politické a vojenské organizace a lze tedy již mluvit o počátku etnogeneze Moravanů. Ale to už je jiný příběh…