Dvě prásknutí od Habu a mizíme…

Poslední cca rok mne dost sere, že se zde na Dýfensu vaří pořád dokola stokrát omleté téma Covid, restrikce a blbá vláda. Číst po 1 253 pořád to samý, kde se v diskusi pak dohadujou čtyři pořád ti stejní lidi, no asi nejsem sám koho to nebaví. Čest a sláva Redguyovi za jeho příspěvky! Rozhodl jsem se tedy jít příkladem, trochu s tím pohnout a zkusit sám zplodit článek na kapku jiné téma. Dost mi zde chybí technické články co psal svého času Cover72, tak se o jeden pokusím.

Celé to začalo, že jsem hledal nějakou pěknou kamufláž z Vietnamu na model Lockheedu SR-71 Blacbird, kterému pro jeho futuristický tvar přezdívali Habu. Habu byl název létajících talířů, údajně konstruovaným Němci na konci 2. světové války. No a při tomto brouzdání jsem narazil na příběh který jsem dosud neznal. V hlavní roli byli právě Habu a ti měli svými sonickými třesky provedenými nad Hanojí odstartovat odvážný plán útěku několika amerických válečných zajatců, kterým se už pobyt v Hanojském Hiltonu nelíbil a chtěli domů. Téma se mi zdálo tak zajímavé, že jsem se to rozhodl zpracovat trochu obsáhleji a podělit se s váma. Snad nebudu nudit.

18. července 1965 nad Severním Vietnamem byl při ofenzivním letu z letadlové lodi USS Independence sestřelen a zajat fregatní kapitán (Commander) Jerry Denton ve stroji A-6A Intruder (VA-75 attack sqadron, serial number 151 577). Sveřepě se držel šesti bodů kodexu pro válečné zajatce, byl proto 10 měsíců mučen, opakovaně bit a byl přinucen k účasti na propagandistickém televizním vysílání. Tam však J. Denton provedl husarský kousek. Předstíral, že je oslepen reflektory televizního štábu, začal mrkat a mžourat. Vypadalo to na zdánlivě náhodné křeče a tiky, ve skutečnosti však odvážný pilot zamrkal v Morseově abecedě slovo „TORTURE“ (mučení). Film natočený japonským televizním štábem byl v Americe vysílán poprvé 17. května 1966 a byl prvním potvrzením toho, že američtí váleční zajatci byli vystavení mučení a jiným zvěrstvům. Když si Severovietnamci uvědomili, co J. Denton vlastně udělal, byl několik dní po sobě opakovaně a těžce ve své cele bit.

Takhle vypadaly A-6A Intruder od VA-75. Ta Dentonova měla na ocase číslo 151 577.

Jerry Denton

J. Denton se svým kočárem A-6A Intruder

9. září 1965 byl sestřelen A-4E Skyhawk (VA-164 attack sqadron, serial number 151 134) startující z letadlové lodi USS Oriskany. Jeho žokej fregatní kapitán (Commander) James Stockdale se úspěšně katapultoval, byl zajat a bylo mu poskytnuto ubytování v Hoa Lo, známém to Hanojském Hiltonu. Ten byl postaven původně Francouzi když byl ještě Vietnam jednou z jejich kolonií. Na Hanojský Hilton (Hanoi Hilton) si toto nechvalně známé vězení přejmenovali američtí vězni. J. Stockdale stejně jako J. Denton se striktně držel kodexu pro válečné zajatce a není proto divu, že byl vybrán pro pravidelné bití na zlomení morálky.

A-4E Skyhawk od VA-164. J. Stockdale měl na čumáku číslo 400

J. Stockdale u svého A-4E Skyhawk

Šest bodů kodexu pro válečné zajatce

Bez ohledu na to, hrál klíčovou roli při vytváření vysoce účinného, skrytého systému komunikace mezi vězni, to dokonce i když byli jednotlivci umístěni na samotce, a stal se vedoucím výboru pro útěk vězňů v Hoa Lo. V dopisech domů své manželce použil kódovou řeč (double-speak) a ona si uvědomila, že jí posílá šifrované informace o zajateckém táboře a podmínkách v něm. Dopisy tedy předala fregatnímu kapitánovi (Commander) Donnu T. Burrowovi z úřadu námořní zpravodajské služby (Office of Naval Intelligence – ONI). Statečně souhlasila, že sehraje zásadní roli při vytvoření skrytého obousměrného komunikačního spojení prostřednictvím jejich korespondence. To poskytlo ONI a dalším zpravodajským službám důležité informace o stavu vězňů Hoa Lo a umožnilo i předat informace zpět k J. Stockdalemu.

Letecký pohled na Hoa Lo – Hanojský Hilton

10. května 1969 se podařilo uprchnout kapitánům Johnovi Dramesimu a Edwinu Atterberrymu ze zajateckého tábora Zoo Annex umístěnému poblíž Hoa Lo v Hanoji. Urazili pouhé tři míle a byli po 12 hodinách opět chyceni. Přesto měl tento útěk pro ostatní vězně fatální následky. Severovietnamci byli přesvědčeni, že se na podpoře útěku podíleli i jiní vězni a stal se tedy záminkou pro rozpoutání sadistických krutostí. Oba uprchlíci byli mučeni a biti po 38 dní. Vlastně jen J. Dramesi, protože 18. května 1969 E. Atterberry na následky opakovaného bití a mučení zemřel. Bití zajatců se rozšířilo do většiny severovietnamských zajateckých táborů a stalo se celkem běžnou praxí. Vedlo to dokonce k tomu, že byl modifikován kodex pro válečné zajatce tak, že se vězni nemají pokoušet o útěk, pokud není k dispozici nějaká vnější pomoc (SAR, SOG týmy), aby byla zajištěna vyšší šance na úspěch.

John Dramesi

Edwin Atterberry

Edwin Atterberry jako POW (Prisoner of War)

Mapka táborů pro válečné zajatce Severního Vietnamu

Speciální studijní skupina pod šíleným názvem Zvláštní pomoc pro protipovstalecké a speciální činnosti (Special Assistant for Counterinsurgency and Special Activities – SALSA) a ještě pod krycím názvem Polární kruh (Polar Circle), dne 10. června 1970 začala prozkoumávat možnost vysvobození 70 válečných zajatců z tábora Son Tay (Camp Hope), ležícím 23 mil západně od Hanoje. U 61 z nich rozvědka znala dokonce jména. Skupina pro výcvik, plánování a vývoj pod krycím názvem Pobřeží slonoviny (Ivory Coast) byla zřízena 8. srpna 1970. Jejím účelem byla kontrola průzkumných snímků poskytovaných speciálními průzkumnými drony Teledyne-Ryan Model 147S Buffalo Hunter a letouny Lockheed SR-71 Blackbird. Teledyne-Ryan Model 147S Buffalo Hunter byl speciálně pro průzkum v jihovýchodní Asii upravený model Teledyne-Ryan Model 147 Lightning Bug. Měl jeho upravená křídla ale motor byl J69-T-41A pro lety v malých výškách. Nízko letící drony byly nad cílovými oblastmi používány jen střídmě ze strachu, že upozorní Severovietnamce na možnost náletu. Takže ač se to na první pohled nezdálo, tak vysoko letící SR-71 využívající svoje hi-tech panoramatické kamery byl pro průzkum ideálním prostředkem nepřitahujícím nežádoucí pozornost.

Teledyne-Ryan Model 147S Buffalo Hunter v podvěsu pod křídlem C-130 Hercules

Lockheed SR-71 Blackbird – seznamte se!

Nakonec bylo shledáno, že vysvobození válečných zajatců z tábora Son Tay je proveditelné a tak byla naplánována operace Kingpin. Bohužel souvislá pokrývka mraků znemožnila SR-71 provádět průzkum z výšky a ani drony nebyly úspěšné. Snímky byly nepoužitelné a dva drony se navíc ani nevrátily. Velká oblačnost trvala po celých 10 dní. Přesto byla v časných ranních hodinách 21. listopadu 1970 operace Kingpin spuštěna. Zúčastnilo se jí 56 vojáků US speciálních jednotek pod velením plukovníka (Colonel) Elliotta Sydnora, rozmístěných v HH-3 Jolly Green Giant kde bylo 14 maníků útočného týmu pod velením majora (Major) Dicka Meadowse, zbytek pak ve čtyřech helikoptérách HH-53 Super Jolly Green Giant. Útočným týmem se rozumí to, že tihle kluci přistávaj jako první a rozjížděj celý tóčo. Proto byl zvolen i vrtulník HH-3, který je menší než HH-53 a v případě jeho sestřelení by nechybělo tolik přepravní kapacity jako v případe ztráty HH-53. Přímá letecká podpora pak zahrnovala dalších 23 letounů.

Elliott Sydnor Sekce Redwine US speciálních sil útočících na Son Tay.
Pro plánovaný rychlejší průnik k zajatcům disponovali i motorovými pilami a hasičskými sekyrami.

Ve 23:18 odstartovaly vrtulníky z Udorn Air Force Base (Thajsko) a vydaly se na 337 mil dlouhý let do Son Tay. Přiletěly přes severní Laos v podstatě do středu Severního Vietnamu. Po osmi minutové přestřelce mezi US speciály a severovietnamskými strážemi bylo ovšem shledáno, že se v táboře Son Tay žádní američtí zajatci nenacházejí. Ti totiž byli několik dní před výsadkem přesunuti do tábora Dong Hoi, asi 15 mil na východ. Výpad tak v důsledku nedostatečného průzkumu směřoval do prázdna. Důvody k přesunu vězňů se udávají různé, nejčastěji však to, že byla vlivem záplav kontaminována táborová studna a také, že započal velký přesun zajatců z odlehlých táborů do zajateckých táborů situovaných přímo v Hanoji. Že výsadek ale musel být hroznej mazec je jasné. Souhra všech amerických jednotek byla naprosto klíčová. Celá akce trvala pouhých 27 minut a samotná přestřelka 8 minut, zbytek prohledávání tábora. V přestřelce bylo zabito 50 – 100 severovietnamských stráží. Nebyl zabit ani jeden Američan. Dovolím si tvrdit, že spolupráce klapla Amíkům na jedničku, jen ti vězni chyběli. Po akci se americké jednotky opět stáhly přes Laos do Thajska.

Son Tay (Camp Hope)

Mašiny účastnící se přímo výpadu na Son Tay. Vrtulník HH-53 Super Jolly Green Giant je doprovázen
dvěma Douglasy A-1H Skyraider přímé letecké podpory

Zde je rekonstrukce kamufláže menšího HH-3 Jolly Green Giant ve kterém letěl útočný tým který celou scénu v Son Tay otevřel.

Není pochyb o tom, že nedostatek fotoprůzkumných informací zhatil úspěch operace Kingpin. Ale jeden pozitivní výsledek přece jen měla. Většina navrátivších se válečných zajatců po válce uvedla, že se po výsadku v Son Tay podmínky a péče v ostatních táborech zlepšily. Zřejmě si táborové stráže uvědomily, že neví dne ani hodiny kdy jim na dvorku zaplácá rotorem americkej mixér a při jejich stylu chování k zajatcům si maníci od speciálů taky nebudou brát servítky.

Vraťme se ale zpět k útěkům amerických vězňů z vietnamských vězení. V roce 1972 bylo oznámeno, že skrytá komunikace do Hoa Lao (Hanojský Hilton) byla omezeně možná přes rádio, které do vězení propašovala CIA. Přes toto rádio byl oznámen plán útěku kapitána (Captain) Johna Dramesiho, který chtěl spolu s dalšími vězni uprchnout mezi 1. až 15. červnem, ukrást loď a splout po Rudé řece (Red River) do Tonkinského zálivu, kde by je vyzvedl tým US speciálních sil. Smělý plán byl nakonec posvěcen jak ONI, tak samotným prezidentem Richardem Nixonem. Aby bylo jasno, jedná se o toho samého J. Dramesiho, co byl zapleten v předchozím útěku, kdy byl krutě bit a mučen a jeho kolega-útěkář Edwin Atterberry na následky mučení zemřel. To jen pro ty co tvrdí, že Amíci jsou sráči. Nemyslím si to.

Pro podporu útěku J. Dramesiho byla spuštěna operace Hromová hlava (Thunderhead). Její součástí bylo vypuštění jednotky US Navy SEAL Team One a podvodní demoliční tým 11 (Underwater Demolition Team 11 – UDT-11) z ponorky USS Grayback (LPSS 574). Operaci naplánoval nadporučík (Lieutenant commander) Edwin Towers. SEAL Team One pronikl na malý ostrov v ústí Rudé řeky (Red River) pomocí speciálních miniponorek (swimmer delivery vehicles – SDV). Odtamtud prováděli monitorování oblasti. Pro rozšíření oblasti pozorování mohly být s vrtulníky HH-3 (Helicopter Support Squadron 7 – HC-7) z letadlové lodi USS Midway provedeny až 4 lety denně. Operace Hromová hlava (Thunderhead) měla být spuštěna od 29. května do 19. června tak, aby časově pokryla únikový plán J. Dramesiho.

SDV – swimmer delivery vehicles. Miniponorky použité k výsadku týmu SEAL a UDT-11 do ústí Rudé řeky

Aby všichni američtí váleční zajatci přímo angažovaní v plánu útěku J. Dramesiho věděli že operace byla spuštěna, byl povolen unikátní tajný signál. Signál spočíval ve vytvoření sonických třesků nad Hanojí. Třesky měly být provedeny 2. a 4. května, měly být dva a měly následovat přesně 15 vteřin po sobě. Sonický třesk, zjednodušeně řečeno, vzniká při přechodu letounu na nadzvukovou rychlost. Pro tento úkol padla volba na Lockheed SR-71 Blackbird. To je ptáček co dokáže mazat víc jak trojnásobnou rychlostí zvuku. K vytvoření třesků tak krátce po sobě bylo třeba dvou SR-71 a protože načasování akce bylo kritické, letěla jako záložní i třetí SR-71, která měla v případě nějaké závady zaskočit za první dvě.

2. května 1972 přesně v 14:16 odstartovali z Kadena Air Force Base major (Major) Bob Spencer a major (Major) Butch Sheffield v SR-71 (serial nuber 61-7979), následovaní s dvouminutovým rozestupem podplukovníkem (Lieutenant Colonel) Darrylem Cobbem a majorem (Major) Reggiem Blackwellem (SR-71 serial number 61-7980) a konečně v 15:22 odstartoval poslední SR-71 (serial number 67-7968) s majorem (Major) Davem Freuhaufem a majorem (Major) Gilem Martinezem na palubě. První SR-71 se po splnění úkolu bezpečně vrátil na Kadenu AFB za 4,8 hodiny, druhý za 3,8 hodiny a třetí za 4,1 hodiny.

4. května 1972 se ve výšce 22 860 metrů od jihu k Hanoji přiblížil SR-71 (serial number 61-7968) na palubě s majory (Major) Tomem Pughem a Ronniem Ricem, zatímco majoři (Major) Bob Spencer a Butch Sheffield letící v SR-71 (serial nuber 61-7980) křižovali Hanoj z jihovýchodu ve výšce 24 384 metrů. Mezitím podplukovník (Lieutenant Colonel) Darryl Cobb a major (Major) Reggie Blackwell vyčkávali jako náhradníci ve výšce 21 336 metrů s SR-71 (serial nuber 61-7978) připraveni k přeletu Hanoje ze západu. Byl ale vyslán kódový signál, že se vše zdařilo a tak D. Cobb odklonil stroj a přelet Hanoje přerušil.

Obě mise byly hodnoceny jako „zcela úspěšné“, ale plánované ovoce v podobě zdařilého útěku nakonec nepřinesly. Špičky amerického vedení v zajateckém táboře Hoa Lao se nakonec zalekly možných represí hrozícím po útěku vězňů a i přes odhadovanou 90% šanci na úspěch naplánovanou akci zamítlo. J. Dramesi a ostatní účastníci plánovaného útěku sice zuřili, ale podvolili se vedení. Neměli ale prostředky jak tuto skutečnost včas sdělit ven a tak byla operace Hromová hlava (Thunderhead) zahájena i přes tu skutečnost, že plán J. Dramese byl vězeňským vedením zamítnut. 12. června byla po několika nehodách a dokonce jednom úmrtí člena SEALS (poručík (Lieutenant) Melvin Spencer Dry se zabil při skoku z vrtulníku do vody) operace Hromová hlava (Thunderhead) zastavena. John Dramesi pak byl jedním 591 Američanů kteří byli v průběhu února a března 1973 repatriováni do vlasti.

Tak jsem se při hledání kamufláže pro Habu (SR-71) dostal až sem, k příběhu o Habu´s vyrábějící sonické třesky nad Hanojí v dvaasedmdesátým. Na celém tomhle mne nepřestává udivovat, kolik prostředků jsou schopni a ochotni Američani nasadit a kolika penězi mrhat jen proto, aby se pokusili dostat pár chlapů domů. A ono to přes to většinou moc nevyjde.

22.08.2021 Tomfox

Související články: