Jedna polozapomenutá speciální vojenská operace (2) – pomalý překvapivý protiútok

Featured Image

Minulý článek připomněl, jak mohou vypadat zahajující tahy speciální vojenské operace, pokud jsou jednotky dobře připravené, materiál nerozkradený, lokální podpora existující reálně a nikoli pouze ve zpravodajství odkláněčů financí. Bonusem pak je kompetentní velení schopné flexibilně využívat nečekaných příležitostí. Aneb štěstí přeje připraveným, což však platí i naopak.

Navzdory počáteční pasivitě se Vídeň nehodlala smířit se ztrátou Slezska. Na konci prosince 1740 Marie Terezie rozhodla o vytvoření armády určené k obraně ohroženého území. Jejím velitelem byl jmenován hrabě Neipperg, jenž dosáhl teprve v roce 1735 hodnosti polního zbrojmistra a byl v souvislosti s tímto úkolem povýšen na polního maršála. V tomto směru mu pravděpodobně pomohly jeho přátelské styky s manželem Marie Terezie, Františkem Štěpánem Lotrinským, a jeho ochota zahájit ofenzívu s menším počtem jednotek, než požadoval druhý kandidát, maršál Khevenhüller. Nicméně je sporné, zda Neippergovy neúspěchy v nedávné válce proti Turecku a jeho nadměrná opatrnost spojená se sklony k pesimismu byly tou nejvhodnější kvalifikací pro tak riskantní akci, kdy místo soustřeďování dalších sil byla dána přednost rychlosti a momentu překvapení.

Po prvních posilách, které dorazily do Slezska v listopadu 1740, směřovaly v následujících měsících do této oblasti další jednotky. Soustřeďovaly se zejména na Moravě a dále v Čechách a v Kladsku, neboť již na počátku února 1741 byli Rakušané ze Slezska fakticky vytlačeni a drželi zde pouze několik izolovaných opěrných bodů. Velitelé jednotek určených pro boj s Pruskem již před zahájením přesunu dostali rozkaz urychleně doplnit své pluky na plný stav a připravit je k boji. Pro některé z nich jsou k dispozici informace o jejich početním stavu 5. listopadu 1740 a poté v únoru 1741, což představuje cennou příležitost k posouzení rakouské schopnosti mobilizovat vojenské síly pro řešení nastalé krize.

Zkoumáno bylo sedm pěších, sedm kyrysnických, čtyři dragounské a tři husarské pluky. Většina z těchto jednotek se v uvedené době teprve přesunovala do ohrožené oblasti a ani ostatní se neúčastnily větších bojů. Přesto se do února 1741 ve sledované skupině zvýšil počet vojáků pouze u třech pěších a dvou kyrysnických pluků, což logicky činilo dosažení tabulkového stavu nereálným. Ten byl u pěchoty stanoven na 16 100, respektive na 14 000 mužů (V té době byla připravována redukce armády z úsporných důvodů, jejíž součástí bylo zamýšlené snížení velikosti pluků. – pozn. JNZ), avšak ve skutečnosti síla jednotek vzrostla z 9 109 pouze na 9 777 vojáků. U jezdectva byla situace ještě horší, neboť zde došlo dokonce k poklesu početního stavu z 11 482 mužů a 10 854 koní na 11 117 a 10 247.

Pěchota

pluk

tabulkový stav

listopad 1740

únor 1741

Franz Lothringen

2 300

1 010

1 896

Hessen-Cassel

2 300

1 184

919

Carl Lothringen

2 300

1 105

1 324

Kolowrat

2 300

1 265

1 231

Browne

2 300

1 535

1 394

Schmettau

2 300

1 087

1 075

Baden-Baden

2 300

1 903

1 938

Kyrysníci

pluk

tabulkový stav

listopad 1740

únor 1741

vojáci

koně

vojáci

koně

vojáci

koně

Seherr

1 000

1 000

732

721

718

696

Hohenzollern

1 000

1 000

757

674

759

638

Lanthieri

1 000

1 000

775

747

759

708

Cordova

1 000

1 000

965

899

924

876

Hohenems

1 000

1 000

744

691

790

648

Diemar

1 000

1 000

860

794

839

776

Birkenfeld

1 000

1 000

860

738

858

700

Dragouni

pluk

tabulkový stav

listopad 1740

únor 1741

vojáci

koně

vojáci

koně

vojáci

koně

Althann

1 000

1 000

858

861

838

840

Batthyányi

1 000

1 000

890

887

854

864

Liechtenstein

1 000

1 000

947

918

800

800

Römer

1 000

1 000

959

939

915

858

Husaři

pluk

tabulkový stav

listopad 1740

únor 1741

vojáci

koně

vojáci

koně

vojáci

koně

Csáky

800

800

764

758

758

737

Desewffy

800

800

702

682

657

581

Splényi

800

800

669

545

648

525

Ačkoli se zdánlivě jednalo o relativně malé změny, vzhledem k okolnostem, za jakých probíhaly, představovaly výrazný příznak alarmující nepřipravenosti. V době míru bylo sice možné omluvit podstav vojenských jednotek úspornými důvody, ale v době akutního ohrožení bylo nezbytné napřít všechny zdroje k jeho odstranění. Ty se však ukázaly být nedostatečnými. Finanční problémy omezovaly rozsah a účinnost verbování v zahraničí a nepřítomnost systému srovnatelného s pruskými kantony ztěžovala využití vlastních poddaných, což rozhodně nevytvářelo předpoklady k rychlému zlepšení situace.

Rychlost však v této době rozhodně nebyla předností rakouských ozbrojených sil, neboť jednotky byly rozptýleny zejména v Uhrách a cestou do Slezska musely po špatných cestách překonat třikrát delší vzdálenost než Prusové pochodující tam z Berlína. Naopak se jejich soustřeďování pro chystanou ofenzívu stalo jasnou ukázkou nepřipravenosti rakouské armády a malé efektivity systému, který měl zabezpečit její potřeby. Vojsko se tradičně nacházelo ve finanční tísni, neboť potřebné peníze byly uvolněny pouze v poloviční výši. Jeho logistika byla ochromena, jelikož se nepodařilo shromáždit dostatek vozů pro transport zásob, dělostřelectva a munice. Zemské stavy se opozdily s dodávkami zásob do zřizovaných skladů a požadovaly pozdržení příchodu nových jednotek, dokud se nepodaří sehnat chybějící proviant.

Mnoho pluků se potýkalo s akutním nedostatkem výzbroje a výstroje a nebylo schopno přesunu, natož pak bojových akcí. Například kyrysnický pluk Hohenems se dlouho nemohl vydat na pochod, neboť jeho vojákům chyběly boty. Za těchto okolností není příliš překvapivé, že některým jednotkám trvalo dva až tři měsíce, než překročily uherské hranice. Navíc se nedařilo včas sehnat dostatečné množství koní, a proto byla část vojáků ponechána v původních posádkách. Z toho důvodu mohl Neipperg 2. března 1741 nespokojeně konstatovat, že sedm nově přesunutých jízdních pluků čítá celkem pouze asi 4 000 bojeschopných vojáků.

Chybějící výzbroj a výstroj se dařilo získávat jen velmi pomalu. Z Vídně bylo k jednotkám shromážděným u Olomouce sice posláno několik tisíc pušek, ale ještě 8 000 dalších bylo třeba urychleně vyrobit. Za těchto okolností byla strategie založená na rychlé akci vážně ohrožena a počátek ofenzívy musel být odložen o jeden měsíc. Přesto ještě po uplynutí této doby byl Neipperg nucen obrátit se na Dvorskou válečnou radu s žádostí o urychlený nákup 300 husarských koní, kteří měli být dodatečně posláni za postupující armádou.

Neipperg si též stěžoval na laxní přístup moravských zemských úřadů k zásobování jeho armády a hrozil, že za těchto okolností nebude schopna vyrazit do Slezska a zůstane na Moravě, nebo že se stáhne do Čech a Moravu nechá nechráněnou před pruským vpádem. Jelikož ponechání Slezska v rukou Fridricha II. bylo pro Marii Terezii nepřijatelné a nepřátelský útok na Moravu by nebezpečně ohrozil Vídeň, lze oprávněně pochybovat o realizovatelnosti těchto hrozeb, avšak jejich samotné vyslovení ilustruje rozsah obtíží, s nimiž se rakouské vojsko potýkalo. Ve snaze konečně zajistit shromáždění potřebných zásob byl Neipperg nucen pohrozit moravským stavům vojenskou exekucí, tj. násilným zabavením potřebného materiálu. Díky této skutečnosti lze s pouze mírnou nadsázkou konstatovat, že nastala paradoxní situace, kdy se rakouská armáda střetávala na svém území se stejnou, ne-li ještě menší, „ochotou“ ke spolupráci jako pruské okupační vojsko ve Slezsku a že byla proto nucena vážně zvažovat použití stejných metod, aby vůbec byla schopna bojovat.

Rychlé uskutečnění zamýšlené ofenzívy nenarušovalo pouze selhání civilních úřadů, ale též velmi neprofesionální přístup některých rakouských důstojníků. O jejich motivaci, stejně jako o autoritě velitele, vypovídá skutečnost, že ještě 22. března 1741, tj. krátce před zahájením postupu do Slezska, musel Neipperg ze svého velitelství v Olomouci požádat Dvorskou válečnou radu, aby „… všem oněm generálům, důstojníkům, štábnímu personálu a ostatním, kteří patří k tomuto sboru a ještě se nachází ve Vídni, ráčila rozkázat, že se neprodleně, čím dříve tím lépe, mají odtamtud odebrat a dostavit se sem“.

Navzdory přípravám prováděným od začátku pruské invaze do Slezska se rakouská armáda pod Neippergovým velením od začátku svého tažení potýkala s logistickými obtížemi, které komplikovaly přesun vojska stejně jako počasí na přelomu zimy a jara. Jeho rozsáhlý trén, jenž byl navíc z velké části opatřen nekvalitní přípřeží, způsobil 29. března 1741 u Moravského Šternberka velkou zácpu, která zdržela postup o celý den. Neipperg v této souvislosti poslal 1. dubna 1741 další stížnost Dvorské válečné radě, v níž uvedl: „Nedokáži si vzpomenout, že by někdy polní dělostřelectvo bylo opatřeno tak špatnými koňmi, jako v této dodávce, kteří, ač špatně krmení, byli bez ohledu na kvalitu vzati od sedláků a, protože byli získáni tak pozdě, museli hned nastoupit tvrdé pochody, a tak nyní mají obtíže a všude uváznou a nemohou se pohnout kupředu, pokud nejsou zapřaženi alespoň v dvojnásobném počtu.“

Nicméně i samotné zahájení tažení do Slezska představovalo do jisté míry úspěch, zejména ve srovnání s průběhem nedávno skončené války s Osmanskou říší. Tehdy rakouská armáda nebyla schopna zahájit tažení před příchodem léta, a proto její jednotky trpěly horkým počasím a Turci měli více času pro přísun posil. Například v roce 1739 se rakouské jednotky začaly shromažďovat již v březnu a dubnu, ale kampaň byla zahájena až v průběhu června a opozdilé pluky se k hlavnímu vojsku připojovaly ještě v průběhu července.

Dokonce se Rakušanům, navzdory vzniklému zpoždění, podařilo získat významnou strategickou výhodu, neboť Fridrich II., jenž si byl dobře vědom jejich obtíží při shromažďování armády, ještě v půlce března 1741 nečekal, že by byli schopni zahájit ofenzívu dříve než v květnu. Též maršál Schwerin předpokládal, že na hranici Slezska s Moravou dojde pouze k menším potyčkám a hodlal tuto linii udržet přinejmenším do poloviny dubna.

Ačkoli se Fridrich II. dozvěděl 21. března 1741 od svých agentů ve Vídni o chystaném rakouském tažení, nevěřil, že k němu dojde v blízké době a na Schwerinovu radu zatím nepřistoupil k soustředění svých jednotek, které byly rozptýleny kvůli přezimování v rozsáhlém prostoru mezi Svídnicí (Schweidnitz) a Opavou (Troppau). Tato sebedůvěra se mu vzápětí mohla fatálně vymstít, neboť pruský průzkum v těchto dnech zcela selhal a teprve 2. dubna se v Krnově král z výpovědí rakouských zběhů dozvěděl, že Neippergova armáda se blíží a její předvoj se nachází již v Bruntálu (Freudenthal).

Fridrich II. měl v tu chvíli u sebe pouze osm praporů pěchoty a jednu eskadronu jízdy a musel čelit akutní hrozbě, že nepřítel, který směřoval přes městečko Zlaté Hory (Zuckmantel) na Ziegenhals (Glucholazy), svým postupem rozdělí jeho síly a po částech je zničí. Během následujícího dne pruský král soustředil většinu jednotek z Opavska a Ratibořska a poté vyrazil k Neustadtu (Prudnik). Dostal se tam 4. dubna a tím se mu podařilo vyrovnat rakouský náskok. Zatímco Neipperg postupoval dále k Nise, kam dorazil o dva dny později, pochodovali Prusové rovnoběžně s ním po pravém břehu stejnojmenné řeky. Pokusili se ji překročit 6. dubna u Sorge (Poreby), avšak zabránil jim v tom rakouský předvoj. Nicméně po dalším rychlém přesunu na sever se jim následujícího dne večer tento záměr podařil u Michelau (Michalow). Zde se Fridrich II. po shromáždění jednotek, které se nacházely východně od Nisy, spojil s oddíly zajišťujícími blokádu Břehu, čímž jeho vojsko narostlo na 31 praporů pěchoty a 34 eskadron jezdectva.

Rakouská momentální převaha byla ztracena a poměr sil se obrátil. Hlavní podíl na tomto stavu měl Neipperg, který nepovažoval za svůj primární cíl napadení rozptýleného protivníka s využitím momentu překvapení, nýbrž pouze přesun k Nise a k Břehu a svůj úmysl nezměnil, ačkoli byl informován o přítomnosti slabších pruských jednotek, jež se 4. dubna 1741 nacházely pouze 20 kilometrů od jeho vojska. Naopak obě pevnosti byly dosud pouze blokovány a v blízké době nehrozilo jejich dobytí, a proto časné zahájení kampaně za těchto okolností ztrácelo do značné míry své opodstatnění. V jejím průběhu spolu ostře kontrastovala rychlost přesunu obou vojsk. Zatímco Rakušané urazili přibližně 15 kilometrů za den a někdy dokonce ještě méně, jejich protivník se pohyboval až dvojnásobnou rychlostí, ačkoli také trpěl nepříznivým počasím a pochodoval po stejně nekvalitních cestách, na které si stěžoval rakouský velitel. Nicméně při hodnocení Neippergova postupu nelze zcela pominout logistické důvody, neboť zásobování ze základen na Moravě se nedařilo realizovat, a proto bylo nezbytné získat volný přístup k skladům v Břehu a Nise.

místopisná poznámka:

Kde to je možné, je použita česká verze místního jména a v závorce dobový název. Pokud česká verze není k dispozici, je použita dobová verze místního jména a v závorce současný název.

 


11.03.2024 Jaroslav Neveris Zamazal


Související články:


12345 (87x známkováno, průměr: 1,20 z 5)
8 889x přečteno
Updatováno: 10.3.2024 — 21:10
D-FENS © 2017