Mi-4 sestřelen. Nebo ne?

Je ráno 24. srpna 1968. Několik desítek hodin po zahájení okupace Československa ,,spřátelenými” silami s cílem potlačení kontrarevoluce. V Drážďanech se odlepuje od země vrtulník Mi-4 s posádkou tvořenou třemi vojáky a dvěma novináři a míří do Prahy. Jenže v 8.17 dopadá v katastru obce Kostomlaty pod Milešovkou tvrdě na zem a začíná hořet.

O tom, co se stalo, existují minimálně dvě verze příběhu. Tak pojďme nejprve na tu první, uloženou v Archivu bezpečnostních složek pod spisovým číslem 2278.

Vyšetřování incidentu, při kterém došlo k úmrtí obou novinářů prováděla sovětská strana a československé orgány pouze seznámila se svými závěry. Dle nich plnili tři příslušníci 688. oddílu vrtulníkového pluku 4. letecké armády (velitel roje Batiščev, letec-letovod Šulajev a palubní mechanik Pavlovskij) letový úkol na trase Drážďany-Praha. Na palubě byli také soudruzi Něpomňaščij a Zvorykin. Vrtulník letěl ve výšce 200 metrů nad terénem, viditelnost byla 6 km, oblačnost mírná.

Při přeletu nad věží hradu Sukoslav zpozoroval velitel roje několik záblesků a kouřových stop typických pro střelbu. V tomtéž okamžiku došlo ke snížení otáček motoru a rychlé ztrátě výšky. Zpod kapoty se začal šířit kouř a objevil se oheň. Pohmožděným vojáků se podařilo hořící stroj po dopadu na zem opustit, pokusili se zachránit dva novináře, ale dveře do prostoru pro náklad byly vzpříčené. Po nějaké době vrtulník explodoval a shořel.

K místu dopadu dorazili první civilisté, na žádost o pomoc měli odpovědět, že fašistům nepomáhají. Poraněné vojáky naložilo sovětské vojenské auto jedoucí náhodou kolem, dopravilo je na letiště do Žatce, odkud byli dopraveni do nemocnice.

Podle vyšetřovatelů nebylo zjištěno, že by došlo k technické poruše. Za příčinu letecké havárie byl označen sestřel vrtulníku nepřátelskou palbou. Tolik popis události ze závěru sověty udělaného šetření.

Pád vrtulníku přecházel několika vypjatým okamžikům toho dne. Kolem druhé odpolední dorazili na místo havárie dvěma obrněnými transportéry a civilním vozem sovětští vojáci. Právě ti byli první, kdo začal mluvit o sestřelu vrtulníku. K závěru došli díky několika čtvercovým otvorům v trupu stroje. A brzy se našel i možný viník – na nedaleké Milešovce sídlil malý vojenský útvar Československé lidové armády. Velitel sovětské divize nacházející se u Slaného vydal rozkaz prostor armády na Milešovce obsadit a zlikvidovat její techniku. Československá armáda tušila velké trable, a tak z pokynu náčelníka Krajské vojenské správy v Ústí nad Labem nechala u útvaru prověřit všechny zbraně. Všechny byly zakonzervované a zásoby munice zapečetěné ještě pečetí z výdejního skladu, ke střelbě tedy nemohly být použity. V 19.30 hod. se přesto pod Milešovkou objevilo pět sovětských tanků, stejný počet obrněných transportérů a k objektu spojařů ČSLA se blížily v rozvinuté sestavě a namířenými děly. O dlouhou třičtvrtěhodinu později dorazil na místo v doprovodu samopalníků kapitán sovětské armády s rozkazem vojenský prostor zničit. Také oni provedli kontrolu zbraní a střeliva a naštěstí došli ke stejnému závěru, jako předtím kontrola nařízená vojenskou správou.

Československá strana se k vyšetřování dostala až v polovině září a došla k diametrálně jiným závěrům než sověti. Tvrdě zkritizovala závěry vyšetřovaní učiněné sovětskými vyšetřovateli, kdy nebyly dodrženy takřka žádné běžné postupy vyšetřování leteckých nehod, nebylo jim umožněno vidět trosky ani vyslechnout posádku vrtulníku. Dle pracovníků Akademie věd (meteorologická stanice funguje na Milešovce dodnes) k žádné střelbě nedošlo a v uvedené době byla v okolí Milešovky silná mlha. I dle svědectví hasičů i občanů byla příčinou pádu stroje závada a díry v trupu byly způsobeny hasičskou sekyrou. Občané nezávisle na sobě dosvědčili pilotova slova ,,Mašina odkazalas rabotat”. Někteří svědci dokonce přišli s tvrzením, že díry do trupu stroje vysekali dorazivší sovětští vojáci. Taktéž informace o odmítání pomoci se ukázaly jako nepravdivé. Na pomoc vojákům vyrazila obvodní lékařka, zavolala i sanitku, ale posádka byla odvezena ještě před jejím příjezdem. Prohledána byla i věž hradu Sukoslav. Vchod do ní se nacházel 4,6 metrů nad zemí, schodiště bylo poškozené, pro přístup do věže musely být vyšetřovateli použity žebříky a lana, ve věži nenalezli žádné stopy, které by mohly se střelbou na vrtulník souviset.

Na jedné straně tak Československá média nečekaně odvážně publikovala takováto svědectví, na druhé straně sověti jeli svou propagandu. Moskva informovala o incidentu takto: ,,Síly kontrarevoluce organizovaly přímé ozbrojené akce proti sovětským vojenským příslušníkům, stříleli na na sovětská letadla a vrtulníky. Tak 24. srpna kontrarevolucionáři střelbou z těžkého kulometu sestřelili v oblasti Teplic sovětský vrtulník. Za několik dnů byl ve stejném okrese sestřelen teroristy další sovětský vrtulník.”

V roce následujícím po havárii předal velvyslanec SSSR v Praze Československé vládě diplomatickou zprávu, v níž závěry vyšetřování československé strany odmítl a trval na tom, že stroj byl sestřelen. V únoru byla zřízena mezinárodní vyšetřovací komise, ta ovšem od sovětů nedostala žádné podklady a případ byl odložen.

Časem byl sovětským novinářům na místě nehody zřízen pomníček, v roce 1977 byl zbudován i pomník na kostomlatském náměstí. Oba byly po roce 1989 odstraněny. A nahlas se začalo mluvit o tom, o čem se dříve šeptalo. Novináři nebyli novináři, ale agenti KGB. A nákladem, se kterým vrtulník mířil do Prahy, byly propagandistické letáky. Ostatně fotografie jiných vrtulníků shazujících tiskoviny Pražanům na hlavu se dají v archivech dohledat. Padesát let po události byla v Regionálním muzeu v Teplicích uspořádána výstava, při níž si mohli návštěvníci fragment havarovaného stroje a ohořelý leták prohlédnout. A pokud máte rádi geocaching, můžete se na místo havárie vypravit klidně i dnes (keš GC7VNT3).

Fotografie laskavě poskytlo Regionální muzeum v Teplicích, jehož pracovníkům děkuji za ochotu a vstřícnost.