Obě části historie, jak to bylo se sliby a smlouvami Rusku o nerozšiřování NATO

Featured Image

Rusko dlouhodobě vyčítá Západu, že mu údajně slíbil nerozšiřování NATO na východ a pak tento slib porušil. Na toto téma bylo na obou stranách názorů napsáno hodně článků a citováno hodně pramenů. Jenže se zčasta jedná o manipulace – autor sice nelže, ale účelově zamlčí tu část pravdy, která se mu nehodí. Pokusme se zrekonstruovat celou pravdu. Na základě nedávno odtajněných archivních dokumentů a vzpomínek všech zúčastněných stran.

Dobový kontext

Na začátek je stěžejní si připomenout dobový kontext, motivace a zájmy. Zaprvé – žádná ze západních tajných služeb nedokázala předvídat rozpad komunistického bloku ani SSSR. Rychlým vývojem byli všichni zaskočeni a jen velice pomalu se adaptovali na nové poměry. Zástupce ředitele CIA Robert Gates např. v 80. letech prohlásil, že „neexistuje, aby se SSSR rozpadl ještě za života jeho dětí“, a v roce 1986 prohlásil, že „neexistují žádné náznaky, že v SSSR dochází k zásadním změnám.“

Zadruhé – prezident Reagan sice vyzval Gorbačeva ke „strhnutí té zdi“, jenže Reaganovo období skončilo 20. ledna 1989. Jeho nástupce, George H. W. Bush, měl k pádu Zdi a SSSR podstatně chladnější vztah. Chtěl „nade vše stabilitu a mír“ – aby SSSR nereagoval Třetí světovou válkou. Uklidnit Sověty, zmírnit jejich obavy, brzdit historický vývoj tak, aby se nevymkl z rukou, stabilizovat SSSR… A za každou cenu v něm podpořit demokratické a tržní reformy. To jasně vymezil i ve svém „zbabělém projevu v Kyjevě“, kde odmítl podpořit nezávislost na SSSR – zato slíbil podporu všem reformistům.

Zatřetí – dominantním bodem všech jednání mezi Východem a Západem bylo sjednocení NSR a NDR. K ničemu jinému Západ nepotřeboval smlouvu či souhlas SSSR, ale ke sjednocení ano. Navíc NSR měla sjednocení obou Němecek v Ústavě a západoněmečtí politici začali okamžitě vynakládat veškeré úsilí, aby ke sjednocení Němecek získali souhlas platformy 4+2 – tzn. vítězných mocností WW2 plus obou Němecek. Ovšem neměli podporu všech.

V září 1989 řekla britská premiérka Thatcherová Gorbačovovi, že si nepřeje sjednocení NSR a NDR. Britští velvyslanci v NSR a NDR dokonce vydali společné prohlášení, kde varovali že u sjednoceného Německa „není žádný důvod očekávat změnu chování, které vyvolalo dvě světové války.“ Proti sjednocení Němecek byla i Francie, kde se prosadil bonmot „mám tak rád Německo, že chci mít dvě.“ Mitterandův poradce rovnou prohlásil, že pokud se Německa sjednotí, emigruje na Mars. Kohl ale vynaložil naprosto neskutečnou sílu a úsilí.

Sjednocené Německo první na úkor všech ostatních

S tím je spojené, že západní Německo bylo poctivě řečeno extrémně oportunistické, sobecké a vysloveně pro-sovětské. Bonn si tehdy namlouval, že Studenou válku vyhrál jeho dlouholetý program appeacementu a kolaborace, Ostpolitik. Západoněmecká sociální demokracie, SPD, si pekla společný politický program s východoněmeckou komunistickou státostranou. Jelikož bylo zároveň jejich nejvyšším cílem sjednocení Němecek, Bonn neváhal nejen nabídnout Sovětům celý zbytek Evropy, hlavně aby se sjednotilo NSR a NDR.

Ale západoněmečtí politici se stavěli vysloveně nepřátelsky i k jakékoli svobodě pro střední Evropu. Vnímali ji jako provokaci Sovětů, která může ohrozit německé zájmy na smiřování a sjednocení. Zejména ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher byl v tomto vyznavač tvrdé Chamberlainovské linie. Genscher odmítal mluvit se zástupci polské Solidarity a výslovně odmítal maďarské povstání z roku 1956 jako něco škodlivého a destabilizujícího, co už se nikdy za žádnou cenu nesmí opakovat. Ale animozity a házení přes palubu panovaly např. i vůči Polsku – kancléř Kohl sveřepě odmítal uznat polské hranice z roku 1945, implicitně hrozil revizionismem a trvalo několik měsíců, než k byl donucen k uznání Polska společným nátlakem Západu i Gorbačeva.

Tím se konečně dostáváme k NATO. Thatcherová opakovaně varovala Bushe, že největší riziko sjednocení Německa by byl kolaps NATO, které v západní Evropě 40 let udrželo mír. Že pro Sověty by bylo nepřijatelné, aby do NATO vstoupilo Německo východní, ale že z NATO zároveň nesmí vystoupit Německo západní. Už proto, že pokud by Německo vystoupilo z NATO, mohlo by mít tendence si založit vlastní bezpečnostní aparát a tím obnovit Německou Říši. Ty samé obavy z militarismu a říšských ambicí sjednoceného Německa vyjadřoval i Gorbačov.

Status NATO ohledně hroutící se sovětské sféry vlivu tak byl jen naprosto vedlejší otázkou ve vypořádání sjednocení NSR a NDR a role NATO v nich. A z toho plynulo vše ostatní.

První příslib o nerozšiřování NATO

První z výroků, který dnes Moskva prezentuje jako „slib nerozšiřování NATO“, byl projev západoněmeckého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera na akademii v Tutzigu 31. ledna 1990, kde se sjeli politici NSR a NDR na debatu o sjednocování Němecek. Genscher vůbec nemluvil k Sovětům, mluvil k domácímu publiku o sjednocení coby politický konkurent Kohla – ovšem Sověti bedlivě naslouchali. Genscher prohlásil, že

[pokud Sověti dovolí sjednocení NSR a NDR,] „nebude žádné rozšíření území NATO na východ, tj. k hranicím SSSR.“

Na to samozřejmě neměl žádné právo – o rozšiřování nebo nerozšiřování NATO smí rozhodovat pouze NATO samotné po jednomyslném hlasování Rady NATO, kde má každý člen právo Veta. Nikoli nějaký západoněmecký řadový ministr „o NATO bez NATO.“ Ale takto radikální projev nemohl zůstat nepovšimnut. Všimli si jej Sověti – a americká ambasáda okamžitě vyslala panikařící telegram do Washingtonu, že Genscher slibuje nerozšiřování NATO na Východ a tvrdí, že opak by zablokoval sjednocení Němecek.

Posud se výklady historiků NATO a Ruska shodují – Genscher to skutečně takto řekl. Jenže Rusové a Němci už zapomínají dodat klíčovou druhou půlku pravdy – že když se prezident Bush doslechl, co vykládá Genscher, okamžitě to rozporoval a začal tlačit na Kohla, že neexpanzi NATO Němci slibovat nemohou. A Kohl to akceptoval a od legálně neoprávněných jednostranných slibů svého koaličního partnera se distancoval.

To nicméně nezabránilo Genscherovi, aby úplně totéž vzápětí prezentoval jako svůj mírový plán jak Gorbačovovi, tak vyjednavači za americkou stranu Jamesi Bakerovi. Bakera s ním oficiálně seznámil 2. února 1990 na jejich bilaterálním setkání:

[podle mého plánu] by NATO nerozšířilo své územní pokrytí na území NDR ani nikde jinde ve východní Evropě.

Co James Baker řekl v Moskvě – a jak to řekl?

A tím se dostáváme ke druhému a mnohem významnějšímu výroku, na který naráží Rusové. Je totiž pravda, že James Baker, ministr zahraničí USA, poupravený Genscherův nápad o „nerozšíření NATO na východ“ sám zopakoval Gorbačovovi na jejich následném setkání 7.-9. února v Moskvě. Od Bakera tam opravdu zazněly výroky o nerozšiřování, z nichž jsou s oblibou citovány kratičké výňatky jako:

„Nebylo by žádné rozšíření jurisdikce ani sil NATO ani o jediný palec směrem na východ“

To zní naprosto jednoznačně. Putin s tím dnes také výslovně operuje. Jenže to opět byla jen úmyslně selektivně podaná polovina pravdy. Všimněte si podmiňovacího způsobu zejména u výroku „ani palec na východ.“ Baker totiž na tomto úvodním jednání nic nesliboval – Baker nadhazoval varianty k jednání. Celý text toho, co Baker řekl, podle zápisků z odtajněných archivů zní takto:

Věříme, že konzultace ve formátu dva plus čtyři by měly zajistit, že sjednocení Německa nepovede k rozšíření vojenské organizace NATO na východ.
Toto jsou naše myšlenky. Možná se dá najít lepší cesta. V tuto chvíli nemáme souhlas Německa pro tento přístup. Vysvětlil jsem jen Genscherovi a on řekl jen to, že se nad ním zamyslí. Teď s tímto přístupem seznamuji vás. Znovu říkám, že možná lze přijít s něčím výrazně lepším, ale zatím se nám to nepovedlo.

Tím vším se Baker postupně propracoval ke dvěma alternativám. Zeptal se Gorbačova takto:

Chci vám položit otázku, a nemusíte na ni hned odpovídat. Řekněme, že by došlo ke sjednocení. Co byste upřednostnil: sjednocené Německo mimo NATO, naprosto nezávislé a bez jakýchkoli amerických vojsk – nebo sjednocené Německo v NATO, ale s garancí, že jurisdikce ani jednotky NATO se nerozšíří na východ od jejich současných hranic?

Gorbačov odpověděl, že pro SSSR je nepřijatelné rozšiřování NATO, a že o návrzích Jamese Bakera „bude přemýšlet.“

Jakmile však Baker informoval svého prezidenta Bushe, že před Gorbačovem vypustil („has floated“) tyto návrhy, Bush zareagoval stejně zamítavě, jako když jej předtím ambasáda informovala o návrzích Genschera. Okamžitě nařídil Bakerovi návrhy o nerozšiřování NATO stáhnout a už je nikdy znovu nenabízet. Namísto toho měl ubezpečovat SSSR, že si

USA nepřejí zneužívat své pozice k poškozování oprávněných zájmů SSSR

Tato floskule o „nepoškozování (oprávněných) zájmů“ se pak stala leitmotivem, který opakoval několikrát i sám prezident Bush na jednáních s Gorbačovem.

Je tedy pravda, že z úst ministra zahraničí Jamese Bakera zazněly výroky o „nerozšiřování NATO na východ“ – jediný háček je v tom, že to nikdy nebyl slib, nýbrž pouze pracovní vyjednávací návrh, nad kterým se Gorbačov měl „zamyslet“ – a který byl pak na přímý příkaz prezidenta Bushe stažen z vyjednávání.

Protože tedy Bush znemožnil Bakerovi jednu alternativu – celé Německo v NATO za slib o nerozšiřování -, Baker věnoval veškeré své úsilí na druhou alternativu. Absenci NATO v bývalém východním Německu. Jak známo, finální dohoda se SSSR tak řeší výhradně nerozmístění jednotek NATO a jaderných zbraní do kasárna na území bývalé NDR, což výslovně potvrdil i Gorbačov.

Co v Moskvě neslíbil, ale naznačil Kohl

Následně James Baker informoval o svých úvodních vyjednávacích návrzích z 9. února 1990 a reakcích Gorbačova na ně kancléře Kohla, který jel do Moskvy vyjednávat další den. Kohl ovšem znal postoj prezidenta Bushe, který vylučoval jakékoli sliby o nerozšiřování NATO na východ Evropy.

Všimněte si, jak elegantně Kohl 10. února převedl téma z nerozšiřování NATO na zvláštní status bývalé NDR, tedy druhou alternativní vyjednávací větev Bakera… A přitom zároveň brnkal i na strunu nerozšiřování NATO, ovšem naprosto nezávazně:

„Přirozeně NATO nemůže rozšířit své území do Východního Německa (…) Věříme, že by NATO nemělo rozšiřovat působnost svých aktivit“

Tedy: naprosto samozřejmě vám slíbíme to, že se NATO nerozšíří do Východního Německa. Ovšem že by se NATO nemělo vůbec rozšiřovat na východ, to je jen soukromý názor pana Genschera a my s ním sdílíme jeho víru, avšak slibovat to rozhodně nebudeme. A teď – dovolíte nám se sjednotit?

Kohl tedy nic neslíbil – ale dá se říci, že pomáhal vyvolat takové zdání. Jeho mise byla úspěšná – 13. února 1990 začala být sepisována Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu, kterou SSSR ratifikoval 15. března 1991.

Otočka generálního tajemníka NATO

Ve stejném duchu – tzn. neslibovat nerozšiřování NATO, ale deklarovat že s ním osobně nesouhlasí nebo že „v dohledné době“ není možné – hovořili i jiní politici.

Nejpodstatnější protože nejkonkrétnější z nich bylo výrazně pozdější vyjádření tehdejšího generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera v červenci 1991 – tj. v době, kdy už Západ žádné sliby SSSR nepotřeboval dávat, protože Německa byla sjednocená, a cílem bylo uklidnit ruské politické emoce.

Ruský záznam o jednání s Wörnerem z moskevských archivů udává:

Při jednání 1. července (…) Woerner zdůraznil, že Rada NATO i on jsou proti rozšiřování NATO (13 ze 16 členů podporuje tento pohled). V dohledné budoucnosti, na setkání s L. Walesou a A. Iliescu, bude oponovat vstupu Polska a Rumunska do NATO, a již dříve takto oponoval Československu a Maďarsku. Pan Woerner prohlásil, že bychom neměli dopustit izolaci SSSR od Evropské komunity.

Jenže již v březnu 1992 ten samý Wörner při návštěvě Varšavy prohlásil, že „dveře NATO jsou otevřené.“ To znamená něco trochu jiného, než to vypadá – NATO je exkluzivní klub, do nějž může vstoupit jen ten, koho NATO samo pozve a jen za podmínky, „pokud splní podmínky a závazky členství a pokud by jeho členství přispívalo k bezpečnosti Euroatlantického prostoru.“

Historie tím však opět ukazuje, že pokud politici deklarují že momentálně mají nějaký názor, je to naprosto bezcenné, protože názor politiků se může kdykoli otočit o 180°. Jediné, co se počítá, jsou právně neprůstřelně ošetřené smlouvy ratifikované všemi stranami.

Oprávněné zájmy, které USA doopravdy slibovaly Moskvě

Od března 1990 každopádně Bush a další západní politici namísto slibů o „nerozšiřování NATO“ dávali sliby ohledně „respektování zájmů“ tohoto ražení:

„Bývalé území NDR bude mít zvláštní vojenský status, který bude brát na zřetel oprávněné bezpečnostní zájmy všech dotčených států, včetně SSSR“ – prezident Bush 24. února 1990

„Americké jednotky zůstanou v Evropě tak dlouho, jak je tu Evropané budou chtít; území bývalé NDR bude mít zvláštní status; Spojené státy Americké budou uznávat oprávněné bezpečnostní zájmy všech stran („United States would recognize the legitimate security interests of all parties“) – prezident Bush telefonicky Gorbačovovi 28. února 1990

„Británie uznává důležitost nedělat nic, co by ohrozilo sovětské zájmy a důstojnost“ – ministr zahraničí UK Douglas Hurd, 11. dubna 1990 při setkání s Gorbačovem

Někteří autoři kombinují tato fakta s předchozími návrhy Genschera a „floated idea“ Bakera a interpretují to jako součet, který ve výsledku dává slib nerozšiřování NATO na východ – viz např. interpretace NSArchive.

Nicméně samotný Gorbačov opakovaně potvrdil, že mu nikdy nebylo slíbeno nerozšiřování NATO na východ – nicméně že rozšiřování NATO bylo porušením nepsaného „ducha dohod.“ Tím měl Gorbačov výslovně na mysli konkrétně ony gumové výroky o „nepoškozování oprávněných zájmů a bezpečnosti SSSR.“ V roce 2014 k tomu totiž Gorbačov výslovně uvedl toto:

„Zcela jistě to bylo porušení ducha těch deklarací a záruk, která nám byly dány v roce 1990. (…) neochota našich západních partnerů brát v potaz úhel pohledu, oprávněné zájmy a bezpečnost Ruska.“

Pro pořádek – v roce 2009 Gorbačov prohlásil, že mu to slíbeno bylo, ale v roce 2014 se právě opravil a prohlásil, že mu to nebylo vysloveně slíbeno, ale bylo to porušením ducha dohod slibů o respektování bezpečnostních zájmů Ruska.

Neověřitelná perlička k tomu: Jefim Fištejn tvrdí, že se o této otázce osobně bavil s Gorbačovem a ten mu údajně měl odpovědět:

Už jste viděl jakoukoli smlouvu, která by nebyla sepsána, která by spočívala na ústním ujištění? Tak proč nás považujete za takové hlupáky, kteří by se spolehli na to, co nikde není napsáno?

Právo států vybrat si svou bezpečnostní alianci

Další střípek do mozaiky je, že tehdy Gorbačov výslovně souhlasil s principem, že „státy mají právo si vybírat své aliance“ včetně vstupu do NATO nebo naopak vystoupení z dosavadní vojenské aliance. Z rozhovorů Gorbačova s Bushem 31. května 1990:

Bush: pokud Německo nebude chtít zůstat v NATO, má právo si vybrat jinou cestu. To říkají Helsinské Protokoly.

Gorbačev: učiňme tedy veřejné prohlášení o výsledku vyjednávání, [kde řekneme že] prezident USA souhlasil, že svrchované Německo si zvolí svůj vlastní politicko-vojenský status – členství v NATO, neutralitu nebo něco jiného.

Bush: každá svrchovaná země má právo si vybírat své aliance. Pokud si vláda SRN – mluvím čistě hypoteticky – nebude přát zůstat v NATO, může dokonce i říci našim jednotkám aby odešly, my přijmeme jejich rozhodnutí.

Stejně tak Rusko pak v roce 1999 podepsalo Istanbulskou chartu evropské bezpečnosti OBSE, která všem zemím výslovně přiznává to samé „právo vybírat si své vlastní bezpečnostní aliance“ – ale stejně tak balancuje, že to „nesmí být na úkor druhých“:

Každý účastnický stát má stejné právo na bezpečnost. Potvrzujeme bytostné právo každého a každého členského státu mít svobodu ve výběru nebo změně svých bezpečnostních záležitostí, včetně členství ve smlouvách či aliancích, podle toho, jak se vyvíjejí.

Každý účastnický má také právo na neutralitu.

Každý účastnický stát bude respektovat práva všech ostatních v těchto záležitostech. Nebudou posilovat svou bezpečnost na úkor bezpečnosti jiných států.

Rýsuje se tedy zajímavý paradox. Nikdo – ani v roce 1990, ani později – neslibuje nerozšiřování aliancí. Naopak je výslovně potvrzeno, že kdo chce může být členem jaké aliance chce. Ovšem paralelně s tím je – v roce 1990 i později – smluvně založen princip, že musí být respektovány bezpečnostní zájmy sousedů, resp. nesmí být posilována bezpečnost jednoho na úkor druhého. Jak je to slučitelné? Nevím.

Neznámý britský slib

Nakonec padlo i jedno téměř neznámé ujištění, které by se dalo považovat za slib. Při návštěvě britského premiéra Johna Majora v březnu 1990 v Moskvě odtajněné poznámky o komunikaci premiéra Majora říkají:

Generál Jazov prohlašuje, že je znepokojen že by Češi, Poláci a Maďaři mohli vstoupit do NATO – že Havel na toto téma pronášel jednoznačné výroky. Premiér Major jej ubezpečil, že nic takového se nestane.

Ani premiér Major samozřejmě neměl právo hovořit za NATO, neřkuli cokoli ústy NATO slibovat. To může jen Rada NATO po souhlasu všech členských států. Nicméně pokud premiér Major pronesl takové „ujištění“, mohl mu dostát tím, že by Británie vetovala vstup zmíněných zemí do NATO. To udělat mohl, měl k tomu právo, a coby premiér k tomu Spojené království mohl i legálně zavázat.

Nicméně ač by mohl, Putin dnes nevyčítá Británii, že v rozporu se svým verbálním „ujištěním“ sovětským generálům nevetovala přístupové rozhovory nových členů NATO. Dokonce Putin ani nevyčítá Británii, že porušila svůj slib. Putin vytýká porušení slibu o nerozšiřování NATO USA. A USA prostě žádný takový slib nedaly – slíbily jen respektování „oprávněných bezpečnostních zájmů“ Ruska.

Sliby o reformách NATO

Jak se blížilo dokončení a podpis smlouvy o konečném uspořádání, ke slibům Západu se přidal i další prvek. Sověty začali ubezpečovat, že NATO se přebuduje a že bude výrazně posílena role Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Výsledkem bylo přebudování KBSE na OBSE v roce 1995 – a hlavně Londýnská deklarace NATO z 6. července 1990. V té byly pro Sověty klíčové Články 4 a 5:

Článek 4

Uznáváme, že v nové Evropě je bezpečnost každého státu neoddělitelně propojena s bezpečností jeho sousedů. NATO se musí stát institucí, ve které Evropané, Kanaďané a Američané společně pracují nejen na společné obraně, ale i na budování partnerství se všemi národy Evropy. Atlantická komunita musí vyjít vstříc těm zemím Východu, které bývaly našimi protivníky, a nabídnout jim ruku přátelství.

Článek 5

Zůstaneme obrannou aliancí a budeme bránit veškerá území všech našich členů. Nemáme žádné agresivní úmysly a zavazujeme se k mírovému vypořádání všech sporů. Nikdy za žádných okolností nebudeme první, kteří použijí sílu.

O to se NATO doopravdy snažilo. Zahájilo programy vojenské spolupráce, cvičení, stáží a výměnných programů s Ruskem i Ukrajinou a jinými státy bývalého SSSR – mj. Partnerství pro Mír, do nějž Rusko vstoupilo v roce 1994.

V roce 1997 pak založilo Radu Rusko-NATO Smlouvou o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti. Rusko s NATO se v ní vzájemně ujistili, že se nevidí jako protivníci. Situace se začala komplikovat kvůli Jugoslávii, ještě více kvůli ruské opozici k příslibům o možnosti členství v NATO pro Gruzii a Ukrajinu, a nakonec se zhroutila v roce 2014, kdy NATO spolupráci a „neprotivnictví“ s Ruskem vypovědělo po ruském vojenském dobytí a zabavení ukrajinských základen na Krymu a jeho anexi.

První angažmá NATO v bývalé Jugoslávii – ohledně Bosny – nebylo porušením článku 5 Londýnské deklarace, protože Rada Bezpečnosti OSN svou Rezolucí RB 816, Článek 4 výslovně oprávnila členské státy a aliance, jimiž jsou členy, k vynucování bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou. Rezoluce RB OSN 836 pak oprávnila UNPROFOR OSN silou chránit chráněná území proti napadení, a právě výhradně a výlučně na žádost a zmocnění UNPROFOR pak NATO bombardovalo srbské cíle, které jako první zahájily útok na chráněná území pod dohledem OSN.

Rusko s tím bylo smířené – jinak by v roce 1997 nesouhlasilo s Radou NATO-Rusko, jejíž zakládající dokument se výslovně odvolával na přebudování NATO k roli „mírotvůrce“ nasazeného na žádost OSN či OBSE a který výslovně zmiňoval angažmá NATO nad Bosnou.

To však neplatí pro druhé angažmá NATO v Jugoslávii – ohledně Kosovských Albánců. A právě k roku 1999 a právě ve světle jeho možného nesouladu s Londýnskou deklarací NATO je nutné chápat dnešní zmínky prezidenta Putina, že „NATO se od počátku 90. let změnilo“, různé narážky na Srbsko a Kosovo, „agresi NATO“ apod. Nicméně role NATO po roce 1999 je už úplně jiný příběh plný guláše politických proklamací, názorů, interpretací, reinterpretací a dezinterpretací, kde neexistuje žádná objektivní pravda. To by bylo dalece za rámcem a mimo merit tohoto článku, a spinovalo by to pozornost pryč od podstatného.

Podstata věci

Meritem je, že Západní Němci by sice byli bývali ochotni takový slib „o NATO bez NATO“ dát výměnou za sjednocení, a také se o to setrvale pokoušeli. Ale byli jednoznačně usazeni, že na to nemají právo z žádného myslitelného úhlu pohledu, práva či smlouvy.

Meritem je, že Rusko prokazatelně a nezpochybnitelně od ani USA, ani NATO nikdy nedostalo žádný slib, že se NATO nerozšíří na východ – pouze byly zmíněny nezávazné pracovní návrhy, které však posléze byly stažené, a „momentální postoje.“

Meritem však také je, že ovšem úplně stejně nezpochybnitelně Rusko od USA a dalších členů NATO opakovaně dostalo výslovný slib, že budou respektovány jeho „oprávněné bezpečnostní zájmy.“

A terazky mi povedztě, Kefalín, čo vy si predstavujetě pod takým slovom oprávnené bezpečnostné záujmy?

Rozřešení: princip „členství v alianci ano, vojenská infrastruktura ne“

Výše je podrobně zdokumentováno, že Gorbačov nedostal žádný slib o nerozšiřování NATO. Z návrhu „buď Německo mimo NATO, nebo Německo v NATO a garance o nerozšíření NATO“ nedostal ani jedno. Zároveň nebyl hlupák a určitě nevěřil ve verbální záruky – ostatně to Finštejnovi údajně sám řekl. Jak tedy mohl souhlasit s takovou zdánlivou prohrou a ústupky?

Protože ve smlouvě 4+2 o Finálním statusu Německa dostal hybrid – Německo sice sjednocené s formálním členstvím NATO, ovšem zároveň se zákazem infrastruktury NATO v bývalém NDR:

Článek 5
(1) Až do stažení Sovětských vojsk z území současné NDR a Berlína (…) budou na tomto území umístěny pouze ty jednotky Německé teritoriální obrany, které nebudou začleněny do struktur vojenské aliance. (…) Ozbrojené síly jiných států nebudou na tomto území umístěny ani tam nebudou vykonávat jiné vojenské aktivity.

(2) Po stažení sovětských vojsk z území současné NDR a Berlína mohou být na tomto území umístěny také jednotky německých ozbrojených sil, které jsou začleněny do struktur vojenské aliance stejným způsobem, jako na zbytku území Německa, ovšem bez nosičů jaderných zbraní.

Článek 6

Touto smlouvou není dotčeno právo Německa patřit do aliancí, se všemi právy a povinnostmi z toho plynoucími.

Tedy – smlouva 4+2 o sjednocení Německa zavedla unikátní princip členství v alianci ano, základny a cizí vojska ne.

Stejně tak Gorbačov při rozhovorech s Bushem souhlasil s právem států si vybírat své spojence a bezpečnostní aliance – ale současně s garancí „oprávněných bezpečnostních zájmů“. Bezpečnostním zájmem nemůže být něčí členství v politických organizacích – to je politickým zájmem. Bezpečnostním zájmem však je rozmístění vojsk a bojových prostředků. Vojenské infrastruktury.

A stejně tak když později Putinovo Rusko podepsalo Istanbulskou chartu Evropské bezpečnosti, která každému státu přiznává právo vybrat si svou bezpečnostní alianci – ale zároveň slibuje, že nebude posilovat svou bezpečnost na úkor jiných… Napsal jsem, že nevím jak jsou tyto principy slučitelné.

Teď už to vidět je. Leitmotiv je najednou jasný: politické členství v alianci je jedna věc – ale zcela odlišná od přítomnosti aliančních vojenských základen, kasárna a umístění vojsk… Jiným slovem, vojenské infrastruktury.

Putinův projev k úderům a invazi na Ukrajinu jako potvrzení doktríny

22. února 2022, souběžně s leteckými a raketovými útoky OS RF na celé území Ukrajiny a s oficiálním zahájením pozemní invaze OS RF na Ukrajinu zveřejnil prezident Putin i invazní projev (kompletní česká verze), kterým invazi a údery zdůvodňuje.

Velká část Putinova projevu je omlouvání invaze poukazováním na dvojí metr Západu a historické křivdy. Ovšem pro tento článek jsou v něm naprosto klíčové některé výroky, které výslovně zdůrazňují detaily, jejichž důležitost jsem podcenil – a které ovšem naznačovali již jiní prominenti ruského zahraničněpolitického estabilishmentu:

Hovořil jsem o našich největších obavách a starostech a o zásadních hrozbách, které nezodpovědní západní politici pro Rusko rok od roku soustavně, hrubě a bezohledně vytvářejí. Mám na mysli rozšiřování NATO na východ, které posouvá svou vojenskou infrastrukturu stále blíže k ruským hranicím.
(…)
Spojené státy sledují své vlastní cíle, zatímco naše [bezpečnostní] zájmy zanedbávají.
(…)
Vedení NATO navíc v těchto dnech neomaleně prohlašuje, že musí urychlit a zintenzivnit úsilí o přiblížení infrastruktury Aliance k ruským hranicím.
(…)
Jakékoli další rozšiřování infrastruktury Severoatlantické aliance nebo pokračující snahy o vojenskou přítomnost na ukrajinském území jsou pro nás nepřijatelné.
(…)
Je to červená linie, o které jsme již mnohokrát hovořili. Oni ji překročili.

Již předtím, 9. února 2022, se Týdeník Echo pokusil zprostředkovat unikátní rozhovor s protistranou konfliktu a pozval „ruského Kissingera“, profesora zahraničních vztahů Karganova, bývalého poradce Jelcina i Putina. Karganov vedl rozhovor dosti agresivně a ve stejném duchu jako Putin po invazi, ale klíčové jsou opět tyto zmínky:

KARGANOV: Kyjev je v této hře loutka. Ta opatření jsou namířena jinam. Už jsem říkal, že NATO je rakovina. Musíme zastavit její šíření.

KAISER: Kreml v prosinci zaslal Spojeným státům a vedení NATO soubor požadavků. Mě jako Čecha v něm zarazil požadavek, aby NATO svou vojenskou infrastrukturu stáhlo na úroveň roku 1997, tedy před první vlnu rozšíření.

KARGANOV: Pokud vím, v České republice žádné základny NATO nemáte, takže vás takový požadavek absolutně nemusí zneklidňovat.

Všichni komentátoři chápali ruské požadavky jako revizi členství středoevropských států. Jenže když si Karaganovu odpověď přečtete ve světle Putinova invazního projevu a touto optikou znovu čtených smluv 4+2 o Finálním uspořádání Německa, Istanbulské charty o evropské bezpečnosti a slibům Gorbačovovi je najednou výslovně vidět, že Rusko důsledně rozlišuje mezi „členstvím v NATO“ – a mezi „infrastrukturou NATO“, jmenovitě základnami, kasárnami, a „umístěním“ cizích vojsk a jejich techniky. Základny Aegis Ashore v Rumunsku, permanentní rotační dislokaci US. Army v Polsku.

Jistě je možné, že se ze strany Putina jedná jen o hledání záminek. Že ve skutečnosti mu jde o revizi celého evropského mírového uspořádání, revizionismus SSSR, že by Ukrajinu by byl napadl tak jako tak. To vůbec však nehodnotím, je to opět mimo rámec a mimo téma článku. To není merit.

Meritem je, že jedině doktrína „členství v alianci ano, umístění vojsk ne“ je jediný výkladový princip, který uspokojivě vysvětluje Finální smlouvu o statusu Německa, sliby Gorbačovovi o „oprávněných bezpečnostních zájmech“, Istanbulskou chartu a její podpis Ruskem, Karaganův výklad i Putinův invazní projev.


Související články:


12345 (367x známkováno, průměr: 1,52 z 5)
45 532x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017