Už zase (skoro) skáču přes kaluže

Featured Image

Ještě víc než řízení (kabrioletu) miluji létání v oblacích; a nejraději mám, když mezi mnou a okolím není žádná bariéra, čemuž nejvíc vyhovuje paragliding. Padák se během standardního letu nachází několik metrů nad pilotem, který když se nedívá nahoru, má pocit volného pohybu vzduchem; a nádherný výhled do krajiny.

26. srpna

Těsně před polednem jsme s manželkou odstartovali z Monte Valinis kousek nad vesničkou Meduno na severu Itálie. Sluníčko celé dopoledne zahřívalo studené louky pod námi, čímž dávalo vzniknout termickým proudům; ty představují pro padáčkáře v podstatě jediný způsob, jak nabrat výšku a vydržet pár hodin ve vzduchu – pokud tedy nemají na zádech vrtuli s hlučným motorem, čemuž jsme my nikdy neholdovali. Během první hodiny letu jsem vystoupal až k základnám mraků; dost to tam házelo, ale v takové výšce máte dostatek času zareagovat na případné zaklopení padáku či jiné nestandardní letové situace. Druhou hodinu jsem zalétl do míst, kde bohužel termika tolik netáhla, což znamenalo postupné klesání. Na přistání se mi však zatím nechtělo, tak jsem se rozhodl ještě trochu „svahovat“ – to znamená nabírat výšku létáním těsně podél hor, kde člověk celkem spolehlivě najde stoupavé proudy.

Protože se mnou bohužel i tam poryvy celkem házely, rozhodl jsem se nakonec přeci jen pro přistání. Hora se tyčila po mé pravé straně, takže bylo potřeba zatočit do volného prostoru vlevo; to je úplně základní manévr… co jsem však nečekal, byla turbulence; ani následné zaklopení pravé strany padáku. Pozvolná zatáčka vlevo se tak začala měnit v poněkud prudší zatáčku vpravo. Narazit do skály rovnou by možná nebylo tak hrozné (rychlost kolem 40 km/h); jenže právě ten pokus zatočit doleva mě pak při zaklopení pravé strany křídla dostal do rotace, jež mi dodala výrazně vyšší rychlost. Kdo alespoň něco málo nalétal, získal nějakou představu, jak se padák ve vzduchu chová; a mně bylo v tu chvíli nad slunce jasné, že s tím už nic nesvedu, že v té skále skončím, že to bude hodně bolet a že mám několik drahocenných sekund na přípravu.

Těch pár sekund přišlo k duhu. Nejprve bylo třeba se ještě ve vzduchu lokalizovat; dřívější zkušenost s nouzovým přistáním do lesa mě naučila, že visíte-li hlavou dolů ze stromu zamotaní ve šňůrách padáku, těžko se do vysílačky popisuje, kde přesně jste. Když jsem si tedy tentokrát v hlavě určil nějaké dobře viditelné orientační body, bylo nutné trochu zabojovat s pudem sebezáchovy; ten velel schoulit se do klubíčka, ale já věděl, že musím obětovat nohy, které jsem vystrčil ve směru nárazu. Nakonec bylo důležité připravit se na bolest, abych neztratil vědomí a byl schopen si zavolat pomoc, jelikož široko daleko zrovna nikdo jiný nebyl.

Pak přišel náraz. A křupnutí. Cítil jsem tu neskutečnou křehkost vlastního těla. To se zlámalo jako slaměný panák. Po kolizi se skálou následoval pád; a další náraz o několik metrů níž. Ostrá bolest. A teď hlavně neomdlít. Tady za mnohé vděčím meditacím; těm se věnuji asi rok a půl, během kterého si každý den zvědomuji mimo jiné i vlastní smrtelnost. Díky smíření se smrtí nepřišla panika; takže jen klidně dýchat, neomdlít a zavolat si pomoc. Pak bylo důležité neusnout; a taky neudělat žádnou hloupost – těch se krvácejícímu člověku se zlomenou páteří visícímu na skále nabízí docela široká škála.

Když jsem v dálce uslyšel vrtulník, došlo mi, že mám ještě jeden problém – helikoptéra víří vzduch, takže sundá z oblohy padáčkáře i na víc než sto metrů; kdyby přiletěla ke mně, sfoukne mě dolů, jelikož jsem na skále visel právě za svůj padák – a ten se trochu nafukoval i běžným větrem. Naštěstí jsem to ještě stihl zavolat na patřičná místa; vrtulník tedy přistál asi čtvrt kiláku ode mě, takže jsem v těžko dostupném terénu na záchranáře čekal hodinu a půl. Po chvíli mi vyschlo v puse jako nikdy předtím; bylo jasné, že ztrácím dost krve. Mí zachránci to nakonec stihli ještě včas; kdybych předtím omdlel, nezavolal je hned nebo se nedokázal lokalizovat, nejspíš by tento text neměl kdo napsat. Samotného mě překvapilo, že jsem po celou dobu nejen zůstal v klidu, ale navíc pro mě ta blízkost smrti byla jedním z nejpřínosnějších zážitků v životě (což mi kupodivu docházelo už v tu chvíli).

Jen co mě stabilizovali a vystříhali z padáku, proletěl jsem se (už částečně v bezvědomí) vrtulníkem do nemocnice, rovnou na operační sál a následně na ARO. Poškodil jsem si plíce a rozlámal pětadvacet kostí (pět z nich tříštivě) – páteř, žebra, pravou ruku, obě nohy; z pravé holeně vylezly ven všechny kosti a noha od kotníku dolů visela jen na kůži a svalech. Přišili ji zpátky, ale když mi do ní po operaci doktor píchal jehlou, nebylo cítit vůbec nic; dostal jsem úkol do několika dnů rozhýbat alespoň prsty, jinak se s nohou prý budu muset rozloučit. Kupodivu to neznělo vůbec hrozně; naopak jsem cítil především obrovskou vděčnost, že můj čas ještě nenadešel a já tu pořád mohu být – ať už s nohou nebo bez.

26. září

Amputace se naštěstí nekonala; i když rozhýbání prstů chtělo hodně vůle a byl to velký boj (nejvíc mi v něm pomohlo celou svou situaci s láskou a vděčností přijmout). Po měsíci jsem stále ležel v nemocnici – v jedné poloze na zádech bez možnosti se otočit (kvůli zlomené páteři jsem napřed nesměl, posléze to přes atrofované svaly už ani nebylo možné). Nejhorší byly noci, pokaždé maximálně pár hodin spánku; nejen kvůli bolesti, na zádech se totiž pořádně nevyspím ani normálně. Veškerý pohyb za mě ten měsíc obstarávaly sestry; bez jejich pomoci jsem se nezvládl ani umýt či si utřít zadek – to vše probíhalo v posteli, kterou jsem opustil, jen když mě několikrát přesunuli na operační stůl (z mnoha důvodů bohužel není možné polytrauma takového rozsahu vyřešit na jednu, dvě, ba ani tři operace) a při převozu z Itálie do ČR.

I tak mohu mluvit o neuvěřitelném štěstí, co mě potkalo; a cítím za to nekonečnou vděčnost. Nejenže jsem přežil, dokonce mi zůstala i skoro amputovaná noha; a jednou nezlomenou rukou bylo navíc možné ovládat počítač. Pustil jsem se tedy co nejdřív do práce; to mi určitě pomohlo neklesat na duchu a zůstávat šťastný. Pár dnů po nehodě jsem livestreamoval z italské jednotky intenzivní péče; zranění mi nebránilo vystoupit (online z nemocnice) na konferenci Svobodného přístavu ani v DVTV a ČT před volbami; věnoval jsem se také psaní textů a programování.

S ohledem na svůj stav jsem však mohl pracovat maximálně několik hodin denně, na víc nebylo dost energie; zbyla mi tedy spousta volného času, který jsem se rozhodl nemarnit. Krom modliteb, meditací, soustředění se na proces hojení a zlepšování kontaktu s tělem (v tom mi mimochodem to zranění pomohlo vážně moc) jsem se též učil pracovat s bolestí. Buddha řekl, že bolest je nevyhnutelná, zato utrpení volitelné. Teorie za tím spočívá v tom, že když bolesti vzdorujete, trpíte; avšak když ji přijmete, utrpení ustane. A kdy člověk dostane lepší příležitost to ověřit v praxi? Už několik dnů po nehodě jsem si tedy nechal vysadit opiáty, následně pak i všechny léky proti bolesti; to byl relativně netypický krok, jelikož jsem měl na noze zevní fixátor – železnou konstrukci (takový exoskelet) připevněnou přímo ke kostem, což znamená, že šrouby procházejí skrz kůži a svaly až do kostí (asi jako kdybyste si zarazili do kostí nože a nechali je tam).

Výsledky byly překvapivě dobré. K akceptaci bolesti je zapotřebí mít sílu; myslím, že té můžeme ze svého nitra (či ducha) čerpat neomezeně, nestojíme-li tomu procesu v cestě. To se mi dlouhodobě dařilo; až na dvě situace. Poprvé to bylo ještě v Itálii, kde mi síla došla po několika probdělých nocích v řadě. Podruhé se to stalo po převozu do ČR. Když jsem odmítl morfin, řekli mi, že v drncající sanitce se zevním fixátorem vydržím tak pět minut a že si ho nechají připravený; nakonec jsem si řekl po pěti hodinách o něco slabšího, což jsem také dostal. I tak mi desetihodinová cesta dala zabrat; ale na to jsem byl předem psychicky připraven. Bohužel už ne na to, že mě na příjmu nechají vymrznout ještě dvě hodiny někde na chodbě bez deky a následně se mě pokusí dotlačit k tomu, abych krom souhlasu s hospitalizací podepsal ještě souhlas s nějakými operacemi, které jsem chtěl napřed konzultovat s doktory, až budu sám v lepším stavu, pro což neměli zrovna pochopení; sice jsem ani přes nátlak personálu nepodepsal, ale znovu mi došly síly. V obou případech to mělo stejný průběh: Úplně stejná bolest, která je snesitelná, dokud ji člověk přijímá, se řádově zvětší a změní v utrpení ve chvíli, kdy jí začne odporovat, vzdorovat a snažit se uniknout. Utrpení trvá tak dlouho, dokud v sobě nenalezneme sílu bolest zase přijímat. Za tuhle lekci jsem nesmírně vděčný.

26. října

Po dvou měsících jsem stále ležel v posteli; byť tedy už ne v nemocnici, převezli mě domů. Největším požehnáním byla možnost spát na boku; a ani to nešlo hned – napřed jsem musel trochu procvičit atrofované svaly, abych se vůbec dokázal otočit a pohodlně ležet. Směl jsem se také už konečně posadit; ačkoliv tedy jen na pár minut denně, aby to nebyla pro zlomenou páteř příliš velká zátěž a nedošlo k poškození míchy. S pomocí jsem se dokázal přesunout na gramofon (pojízdný záchod) vedle postele, což byl po dlouhé době docela civilizovaný pocit. Po vynaložení nemalého úsilí mě dokonce několik lidí mohlo přesunout i do Studia, kde bylo možné (vleže) natáčet, což mi dávalo další radost do života.

Koncem října jsem byl ještě pořád zcela závislý na pomoci svých nejbližších; tou dobou pro mě nebylo možné ani zůstávat sám doma, potřeboval jsem v podstatě nepřetržitý dohled a pomoc se základními životními úkony. Tohle byla možná nejtěžší zkouška z těch všech, které jsem v souvislosti se svým zraněním podstoupil. Být slabý a zranitelný pro mě nikdy nebylo lehké; a viset někomu nonstop na krku už vůbec ne. Považuji za obrovské životní štěstí a výhru, že mám kolem sebe několik lidí, kteří se mnou byli ochotni tohle podstoupit; střídali se u mě, starali se, byli velice milí a pozorní (někdy až tak moc, že jsem měl problém si to nevyčítat). Nakonec to pro mě byla obrovská životní lekce, při níž jsem se naučil brát od druhých, přijímat pomoc a nestydět se za vlastní slabost; věřím, že jsem teď díky tomu lepším člověkem, za což moc děkuji všem, kdo mi k tomu dopomohli.

26. listopadu

Ačkoliv mi nohy stále ještě nesloužily, páteř krásně srostla. Dostal jsem tedy příležitost ocenit, jak vymakané jsou invalidní vozíky; vypůjčil jsem si nějaký docela základní model, ale i tak mě překvapil svou praktičností a poměrně snadným ovládáním. Manévry, které šly zpočátku ztuha, jsem za několik dnů zvládal s lehkostí; snad z euforické radosti, že se mohu konečně sám přesouvat po bytě, jsem neodolal pokušení zkoušet na vozíku různé tríčky – třeba balancování na dvou kolech – což občas vedlo až k převrhnutí a následnému obtížnému vyškrabávání se zpátky do sedla. Každý pohyb představoval obrovskou námahu, leč odměna v podobě viditelně se vracející síly za to rozhodně stála.

Protože nebydlím zrovna bezbariérově, napadlo mě, že kam nedojdu na vozíku, mohu dolézt po čtyřech; stehenní kosti ten náraz totiž přežily, nohy se rozlámaly až od kolen dolů. Když jsem se ptal doktorů, jestli to ničemu nevadí, pobavilo je to; i sousedi koukali divně, když mě potkávali na schodech. Já se však cítil skvěle – ta nově nabitá mobilita mi dodávala nekonečné nadšení. Ke starým známým bolestem se sice v souvislosti s pohybem přidaly ještě nové, ale to byla dost malá daň za to všechno. Lezení po čtyřech se později ukázalo jako skvělý nápad i z hlediska rehabilitace, jelikož jsem díky němu posílil spoustu svalů, které ležáci (nebo sedáci) moc nevyužívají; každému v podobné situaci to vřele doporučuji. Zpočátku bylo extrémně náročné držet rovnováhu (a pády na čumák nebyly výjimkou), ale tělo si zvyklo rychleji, než jsem čekal. Nic mi už nebránilo v plném návratu k pracovnímu procesu; únava sice přicházela rychleji než obvykle, ale s tím se dalo žít – a jak šťastně!

26. prosince

Konečně jsem mohl alespoň trochu zatěžovat nohy; jelikož v nich byla spousta titanu, který by mohl v reakci na přílišnou zátěž vylézt skrz kůži ven nebo se jinak špatně posunout, limit činil 20kg na nohu. Hned mě napadlo, že do toho by se pedály v autě vejít měly. Protože mě nelákala představa další nehody, trénoval jsem napřed nanečisto; až když mi nohy začaly připadat dostatečně silné a obratné, vyrazil jsem do provozu. Napřed jen několik kilometrů se značnými bolestmi; časem pak i stovky kilometrů s bolestí lehko snesitelnou. Řízení bylo snazší než chození; navíc jsem s vozíkem naloženým do auta mohl prakticky kamkoliv – sice ne úplně bez pomoci (schody lze zdolávat po čtyřech, ale kriplkáru musel snášet či vynášet někdo jiný), ale oproti dřívějším měsícům to byla nevídaná samostatnost! Navíc jsem poprvé začínal prožívat chvíle, kdy mě vlastně nic nebolelo. Prostě krása!

26. ledna

Vyoperovali ze mě většinu šroubů a drátů; nohy byly tedy připraveny na plnou zátěž – alespoň teoreticky. Doktor řekl, že se mohu vertikalizovat, ale musím na rehabilitaci, kde mi bude trvat týdny, než se postavím a rozchodím. Když jsem však zjistil, že na samotný nástup do rehabilitačního zařízení budu čekat další týdny, nechtělo se mi ztrácet čas. Ještě ten den večer jsem se pokusil postavit; a kupodivu se to na několikátý pokus podařilo. Bolelo to dost a bylo náročné nespadnout; ale povedlo se! Další den jsem začal dělat první nesmělé krůčky s berlemi; a zanedlouho přestal být potřeba invalidní vozík. Místo týdnů stačily dva dny; myslím, že za to krom Boha vděčím zejména lezení po čtyřech a velkému množství pohybu v uplynulých měsících.

26. února

Chodím. Pomalu, ale z velké části bez berlí; byť definitivně jsem je ještě neodložil. Slezu i vylezu čtyři patra, bez problémů dojdu k autu; pomoc se mi sice pořád hodí, ale vše už asi (byť pomalu) zvládám bez ní. Jsem více méně soběstačný! Musím čtyřikrát až pětkrát denně cvičit; fyzioterapeut mi toho nakládá stále víc, takže mám někdy pocit, že skoro nic jiného nedělám. I když je to náročné a už mi to leze krkem, cvičení jsem zatím ani jednou nevynechal (občas si i něco přidám), takže lze sledovat pokroky v podstatě na denní bázi.

V srpnu jsem málem umřel; pak hrozilo, že přijdu o nohu; v září a říjnu mi říkali, že je s velkým otazníkem, kdy a jak budu vůbec schopen chodit – nejlepší predikce zněla, že to může trvat roky a po zbytek života zůstanu o holi; v lednu to vypadalo, že první krůčky s pomocí udělám přinejlepším koncem února, spíš až v březnu; a dnes už kolikrát sám ujdu desítky metrů, než si uvědomím, že jsem si zapomněl vzít hole. Myslím, že žiji vskutku požehnaný život; nemluvě o tom, že jsem pořád tady. Cítím vděčnost za to, co se mi stalo, protože z toho vyplynula spousta příležitostí k učení a osobnímu růstu. Ať už se děje cokoliv, nevzdávejte se; stojí to za to!


Související články:

12345 (260x známkováno, průměr: 1,27 z 5)
13 037x přečteno
Updatováno: 26.2.2022 — 11:17

Reklama

D-FENS © 2017