Wuchanská chřipka rok poté: kdyby blbost nadnášela a Kulveitův paradox

Featured Image

V souvislosti se strašlivou pandémií se nám tady ukazuje několik paradoxů. Systém PES je na stupni 4 ale porušování základních práv a svobod na stupni 5. Aby si pánové Babiš a Hamáček zdůvodnili svoji vlastní svévoli, datoví vědci sebou musejí mrsknout a systém PES předělat, aby ukazoval to, co vládní činitelé chtějí.

Jakkoli se datoví vědci snaží proměnit vodu ve víno, ukazuje se, že ani restriktivní opatření ani žádný systém PES není způsobilý ochránit obyvatelstvo od dalšího šíření viru. Podle vlastních slov ale za to nemůže ani Babiš, ani Blatný a Hamáček a už vůbec za to nemůže radikální neomarxista Kulveit, který by nejraději všechny zavřel do domácího kriminálu, aby mohl chránit planetu, a tak vymýšlí nejrůznější narativy o ochraně těch nejslabších, což mu umožňuje ospravedlnit cokoli a cítit se přitom dobře, zatímco ti nejslabší u nás padají jako mouchy. A kdo za to podle vládního narativu může? No samozřejmě že nezodpovědní občané, kteří si dovolí s dětmi vyjet na sáňky a boby do hor a devótně se neklaní před prozřetelností nadaným géniem pánů Babiše, Hamáčka a Blatného a jejich podřízených datových vědců, kteří jsou vždy schopni jim na zakázku dodat jakýkoli vědecký závěr, který konvenuje vládním emočním a jiným potřebám a který potřebují v ospravedlnění represivní svévole.

Je však stále více zřejmé, že stávající model represivního jednání establishmentu nefungoval, nefunguje a fungovat nebude. Co je tedy na stávající modelu z odborného hlediska špatně? To zjistíme, pokud se podíváme na země, které úspěšně epidemií prošly, jako je například Švédsko, Austrálie či Nový Zéland.

Vrcholem vědeckého monitorování „boje s epidemií“ je podle týmu pana Duška a Kulveita tzv. reprodukční číslo. Reprodukční číslo je sice nižší než 1, ale navzdory tomu počet nakažených naprosto nekonzistentně až obdivuhodně roste, což geniální vědec pan Kulveit nevysvětluje tím, že on sám je obyčejně lidsky hloupý a neudrží ani vnitřní logickou konzistenci svého systému PES, ale tím, že blbí jsou všichni okolo, kdo na jeho chyby poukazují, což pan Kulveit a  jeho ideologický tábor dává agresivně najevo. Prý je tu část epidemie, kterou pan Kulveit „nevidí“. Pan Kulveit však sám sebe vnímá jako nepochopeného matematického génia, a tak dokáže tu část, kterou „nevidí“ dopočítat pomocí procenta pozitivity testů (kterou ovšem zpětně nezohlední ve výpočtu reprodukčního čísla, což je logický deficit v páně Kulveitově geniálním matematickém teorému). To samo o sobě je navíc směšné, neboť tento geniální Kulveitův matematický teorém zároveň implicitně musí zakládat na tom, že testy se v populaci dělají víceméně statisticky náhodně, s čímž ani na okamžik nelze z vědeckého hlediska souhlasit.

Podíváme-li se na stávající data, zjistíme značnou variabilitu záchytu nemocných v jednotlivých dnech (což svědčí o spolehlivosti vládních dat více než cokoli jiného). Když se podíváme na „longitudinální časově-prostorová data“ zjistíte, že epidemie se jakoby „stěhuje“ z regionu do regionu, toho času je v permanenci Královéhradecký kraj. Čím to asi bude?

Je to dáno vlastností epidemie, kterou vládní tým „vědců“, produkující na zakázku vyrobené znalecké závěry bohužel ignoruje. Základním ukazatelem stavu epidemie je aktuální reprodukční číslo, které udává, kolik lidí průměrně nakazí jeden přenašeč infekce. Zakopaný pes je ve slově „průměrně“. Potká-li se 9 bezdomovců s jedním Babišem a Babiš jednomu bezdomovci v rámci své koblihové kampaně dá 5000 Kč, přičemž mu v majetku zůstane dalších 20 miliard, mají všichni průměrně 2 miliardy korun a z průměrného úhlu pohledu se zdá, že jsou všichni finančně v ažúru. Jenže tak to ve skutečnosti není.

Podobně jako distribuce lidského bohatství, se i epidemie totiž šíří podle paretovských principů. Zkrátka a dobře – 20% přenašečů je odpovědno za 80% přenesených infekcí a co víc – platí i Priceův zákon, který postuluje, že za 50% infekcí je odpovědná druhá odmocnina z počtu přenašečů! Přeneseno do pandemické aritmetiky Kocourkova je v tuto chvíli 96 759 přenašečů infekce, ve skutečnosti jich může být klidně 2x tolik – třeba 180 000. V zásadě je ale úplně jedno, jakou část epidemie nevidíme. Protože druhá odmocnina z 96 759 je 311 přenašečů a druhá odmocnina ze 180 000 jsou 424 přenašečů. Takže pokud by státní úředníci místo strašení přes média a spektakulárních řešení pandemie pomocí plošných lockdownů a psychopatických fízlů hejbli řádně zadkem a našli ty superpřenašeče, dokázali by redukovat počet nemocných o 50% v průběhu 14 dní (sic!), aniž by přitom signifikantně poškodili ekonomiku. Jenže makat pro lidi, tak si pan Babiš a jeho úředníci zjevně svoji úlohu nepředstavují.

Logická otázka navazující na předchozí výklad ovšem zní – „a jak to mají ti státní úředníci udělat, když nevědí, kteří lidé to jsou?“

Odpověď na tuto otázku je jednoduchá, ovšem jak si záhy vysvětlíme, nyní pouze teoretická. Udělat to totiž mají tak, jak to dělají úspěšné státy, totiž že budou důsledně trasovat infekce a podezřelé urychleně testovat. Jinými slovy neřešit pandémii tolik pomocí fízlů a radikálních neomarxistů ale pomocí epidemiologů. To je totiž tajemství úspěchu boje s pandémií především v Jižní Koreji, Austrálii a na Novém Zélandu. K tomu je třeba stanovit si kritéria, která by měl mít potenciální superspreader, což není úplně triviální záležitost (a pánové Kulveit s Duškem tento problém bohužel nevyřeší) ale v zásadě je to člověk mladšího věku s velkou mobilitou a imunodeficitem, který umožňuje mít v dýchacích cestách velkou nálož viru po dlouhou dobu a minimální klinické příznaky nemoci.

Může účinné trasování v českých podmínkách fungovat? Dnes už pouze teoreticky. Znamenalo by to významně posílit trasovací kapacity a provětrat smrad a zatuchlost na hygienických stanicích. První půjde snadno – máme tu 100 000 studentů vysokých škol, kteří právě v tuto chvíli sedí doma na prdeli a jsou k dispozici. Druhé ovšem půjde velmi ztuha. Hygienické stanice fungují jako úřady. Hlavní náplní je buzerovat ty, kteří se nelíbí establishmentu za kulaté rohy v provozovnách a aplikovat zákon o ochraně veřejného zdraví. Nikdo, kdo tam pracuje, si tuto kariéru nevysnil. Jde o výměnu tepla, pohodlíčka a smrádečku za relativně nízký sociální status. Lékaři, kteří tam pracují, jsou obvykle ženy, které ani na fakultě nevykazovaly obzvlášť velkou inteligenci a po fakultě tam šly, protože se buď na nic jiného nehodily, nebo byly líné a nechtělo se jim v noci vstávat k pacientům. Tito úředníci, více než lékaři, chtěli mít práci jako pohodu od osmi do dvou a pak se hezky vypařit, což jim hygienické stanice dopřávaly. Od těch nelze očekávat, že se přetrhnou.

Druhou a podstatně horší překážkou trasování je fakt, že vláda nyní ztratila důvěru veřejnosti. Vládnímu týmu „vědců“ bohužel nedošlo, že nelze nařídit lidem kompletní izolaci, jak by bylo přínosné u superpřenašečů a už vůbec ne donekonečna. Nelze kompletně zavést lockdown, neboť lidé jej ani nemohou dodržovat, musejí si dojít nakoupit a brát si košík s flusancema, chodit do práce do velkých provozů, kde si vyměňují kapénky i jiné sekrety. Lidé musejí dělat celou řadu dalších aktivit, aby přežili, čímž se infekce přenese, aniž by existoval systém, který to zaregistruje. Buzerovat malé děti kvůli sáňování na horách slouží tak akorát k posilování nezralého ega fízlích psychopatů ale k ničemu jinému. Zcela jistě se jedná o kolizi s článkem 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, masivním zneužíváním moci a porušením principu proporcionality.

V takovém lockdownu můžeme žít donekonečna, dokud se populace zcela nepromoří, protože to nikdy nebude fungovat. Řekli bychom, když tedy máme vakcínu a víme, že nemůžeme zabránit přenosům infekce, tak lidi rychle naočkujme a bude klid. Jenže soudruzi z vlády jsou tak neschopní, že neudělají ani to. A proč taky? Státním úředníkům lockdown a výjimečný stav velmi vyhovuje. Mohou si na úkor střadatelů půjčovat a tisknout peníze, jak se jim zamane, každou svoji neschopnost svádět na přítomnost viru a pod pláštíkem omezeného přístupu k informacím si přikrádat. Justice jim to bez prověřování automaticky odklepne jako zákonné a zamítne všechny žaloby a parlament plný zbabělých přizdisráčů jim to schválí. Stačí parta sedmilhářů s akademickými tituly, která všechny s patřičnou „vědeckou patinou“ hezky vystraší.

Nepochybně je tento model boje proti pandémii, kde si vláda bere obyvatelstvo jako rukojmí kvůli vlastní neschopnosti, snadnější, než pro chudáky důchodce skutečně něco udělat. To vládním úředníkům moc nejde. Je to proto, že každý úředník, kterých jsou u nás desetitisíce, si v dané situaci hlídá především vlastní zadek. Neudělá nic, co mu shora někdo nenařídí, nemá vlastní iniciativu a tak je celý systém absolutně zkostnatělý a než se pohne, vyžaduje to stohy papírů a razítek a trvá to řádově měsíce. Za ten čas ale už pandemie projde populací několikanásobně, protože pandémii bohužel nelze zastrašit a zbouchat obuškem, jako to stát dělá s lidmi. Tak není divu, že důchodci umírají a infekce se navzdory tomu, kolik fízlů bude lidi buzerovat, šíří. Zde se jednoznačně prokazuje, jak zhoubný vliv má patologický narcisismus, pocit vícecennosti a s tím související mikromanagement našeho pana premiéra. Hlavní diagnostický atribut blba totiž je, že blb zkrátka neví, že je blb – za popis tohoto triviálního úkazu, který se do této situace náramně hodí, dostali pánové Dunning a Kruger Ig Nobelovu cenu.

Za další důležitý aspekt selhání vládní strategie v boji proti pandémii lze nepochybně považovat ztrátu důvěry české populace. Pan Babiš zneužil lockdowny a represivní postoj k vlastní volební propagaci – chtěl se představit jako silný vůdce a dominantní alfasamec, co se neohroženě jako svatý Jiří postaví pandemickému drakovi, a tak těžit hlasy především od 3 milionů důchodců, kteří tvoří jádro jeho voličů. Teď, o 11 měsíců a 17 333 mrtvých důchodců později, vypadá jako totální pablb a přemýšlí, na koho by svůj epic fail svedl.

Aby si totiž pan Babiš vůbec mohl dovolit bojovat s pandémií, musel by mít zároveň důvěru těch, které chce jako přenašeče diagnostikovat. Tu mohl získat citlivým přístupem k občanům hned od začátku epidemie. Jenže to by se nesměl chovat jako agresivní bolševické hovado, čímž tuto důvěru pan Babiš kompletně provařil. Nikomu se totiž nelíbí, když ho zbůhdarma buzerují fízlové a kdejaká jiná morálně inferiorní verbež. Nikomu se nelíbí, když pozadí tvorby aplikace eRouška je zahaleno mlhou, že by se dala krájet, když za nitky tahá ministerstvo vnitra, které se už celé třese, až budou mít fízlové k dispozici všechna ta důležitá data, kdo je s kým kamarád a mohli tato data „vytěžovat“ například při likvidaci režimu nepohodlných osob nebo Babišovy ekonomické konkurence na zakázku, jak jsme se přesvědčili u „zaklekávání na občany a jejich firmy“ nebo na plánování dalších dystopických a monstrózních represí. Také není možné získat důvěru tím, když vláda v době nouze prohlasovává v parlamentu jedho utahování šroubů za druhým – mimo jiné fízlování občanů na internetu, omezení možnosti podat kasační stížnost k NSS a řadu dalších lumpáren.

Komicky, stát by vyšlo levněji, kdyby každému, kdo vyjde COVID pozitivní a izoloval se dobrovolně zcela od společnosti na dostatečný počet dní, zaplatil 100 000 Kč. Jenže to by se ta sprostá verbež, opojená pocitem vlastní moci, nemohla seberealizovat. Pokud ale diagnóza COVID+ znamená nejen opletačky s policií a hygienou a kdejakým ometákem, který si na občanech bude rovnat svoje pokřivené ego, ale také významné finanční ztráty, jaká bude asi motivace lidí chodit na testy? Jakou budou mít asi motivaci si nainstalovat šmíráckou aplikaci a udávat svoje kolegy a přátele? No nižší, Halík, kurva nižší, myslete politicky, Halík! Sprosté úřednické a policejní prasení má prostě svoji cenu, což vládní činovníci i úřednická chamraď rovněž nechápe, nebo je jí to spíš jedno. Babišovi loajální důchodci si ji možná nainstalují, jenže z nich se superpřenašeči nerekrutují. Jenže to Babiš s Hamáčkem nebo Kulveit s Duškem opojení mocí a pocitem výjimečnosti bohužel rovněž netuší.

Zkrátka a dobře, plošné lockdowny nefungují ze třech zásadních důvodů: 1) nelze jimi nahradit ani nedostatečné trasování infekce, ani nedostatečné testování 2) plošnými lockdowny nelze účinně izolovat obyvatele a účinně zamezit přenosu infekce 3) plošné lockdowny a státní sprosťáctví s tím spojené sníží důvěru důležité a produktivní (byť minoritní) části obyvatelstva a tím znemožní účinnou diagnostiku a kontrolu pandemie a učiní tak po určité době lockdowny zcela nefunkčními.

Na co ale Babišovy a Hamáčkovy lockdowny fungují velmi efektivně, je poškozování české ekonomiky nemluvě o dlouhodobém poškozování znalostí budoucích generací. Jeho způsob práce je stejný, jako když Stalinův režim ve 20. letech minulého století prováděl kolektivizaci zemědělství na Ukrajině. Soudruzi to mysleli dobře a stejně jako Babiš s Hamáčkem tvrdili, že chtěli chránit ty nejslabší a utlačované. Když po roce 1864 bylo v matičce Rusi zrušeno nevolnictví, jistá část drobných farmářů se vzmohla. Když později díky občanské válce všichni umírali hlady, ruští bolševici milostivě povolili soukromé podnikatelské iniciativy v rámci NEP. To vedlo k patřičným incentivům a část farmářů prosperovala. Zároveň to ale vedlo k paretovskému rozdělení bohatství mezi farmáři a těm 20 % nejbohatších se začalo říkat kulaci. Představa soudruha Stalina a soudruha Beriji ale byla, že „společně to zvládneme“ a když všichni všem všechno dáme, tak všichni budeme mít dohromady moc a dojde k bolševické nirváně a blahobytu. Tak těch 20% kulaků soudruzi rozkulačili, vyvraždili nebo poslali na Sibiř, protože pár mrtvých přece za tu nirvánu a blahobyt pro všechny ostatní nefachčenky stojí. Tím ovšem došlo ke ztrátě ekonomických pobídek, protože nikdo nechce makat jako blbec a mít stejně jako lempl, který nepracuje a hraje si na utlačovaného chudáka. Došlo k 80% poklesu zemědělské produkce a tím k hladomoru biblických rozměrů, jehož výsledkem bylo 7-10 milionů mrtvých a erupce kanibalismu na Ukrajině. Podobně jako u Babišových a Hamáčkových lockdownů i u Stalinových a Berijových krizových opatření docházelo k utužování represe. Například když stávající represe nefungovaly a lidé ve snaze neumřít hlady sbírali na polích ručně zrno, které nepobraly kombajny, NKVD je stavěla ke zdi a střílela za „rozkrádání úrody v době hladomoru“ včetně žen a dětí, přestože jinak by zrno v zemi shnilo. Historie se stále opakuje – jednou jako tragédie a poté jako komedie. A tak podobné dystopické výjevy vidíme i dnes, kdy partička zjevně hypermotivovaných sociopatů v policejní uniformě terorizuje hospodského s peticí, zatímco prominenti mají párty, které se účastní regionální policejní prezident. Dnes už sice fízlové nestřílí nikoho u zdi, neboť to není racionální, ale princip jednání státu s občany zůstává identický. Nekonformní jedinci se „pouze“ stávají účastníky obskurních správních řízení a úřední šikany s pokutovým parazitismem. Jak by řekl dobrý voják Švejk: „Dřív to bejvalo horší. Vobžalovaný museli chodit po museli chodit po rozžhaveným železe, pít roztavený volovo! Dneska? Je to legrace! Kavalce máme, stůl máme, záchod máme přímo pod hubou, časy se rozhodně zlepšily!“

Stejně jako za časů soudruha Stalina i dnes si lidé myslí, že na pár hospodských a majitelů fitcenter prostě nezáleží. Jenže v ekonomice je také paretovo rozdělení, kdy výrazná menšina je odpovědná za většinu produkce. Radikální neomarxisté stejně jako za časů soudruha Stalina zakleknou podnikatelům na krk a uvidíme, co se stane. Zavřeme hospody, ty nebudou kupovat pivo a potraviny. Pivovar nebude produkovat pivo, protože není komu prodávat, nebude poptávat suroviny, vybavení z nerezu. Auta s pivem nebudou jezdit, zemědělci nebudou mít komu prodat úrodu, bude se propouštět a najednou tu máme dominový efekt a hospodářskou krizi jako prase. Ekonomika se již nyní propadla o 5,6% a to je teprve začátek. Že po odstranění ekonomických represí zase „vystřelí“, je zbožné přání keynesiánských neomarxistů z ČNB, kteří si rovněž – jako za časů Stalina – ve svém narcisismu a pocitu vícecennosti myslí, že se prostřednictvím státní tiskárny cenin protisknou do ekonomické nirvány. Pokud chcete vidět, jak taková neomarxistická ekonomická nirvána vypadá, zkuste navštívit třeba Venezuelu.

Premiér Babiš, který si chtěl pandémii podmanit a zanechat tak vohnoutům svůj politický odkaz, už nemá moc manévrovacího prostoru. Jelikož je to rovněž narcistní psychopat s pocitem vícecennosti, což je nejlépe vidět na jeho videokonferencích s řediteli nemocnic a navíc se obklopuje blbci, co si sledují vlastní postranní cíle, tak nejenže v souboji s pandémií fatálně selhal, ale zároveň výrazně poškodil ekonomiku.

Už nyní za jeho politiku tvrdě platí mladá generace, která si nemůže dovolit odpovídající bydlení, protože kvůli nezřízenému tištění peněz Českou centrální bankou v letech 2013-2017 je nyní v přímé příčinné souvislosti cena bytů až absurdně vysoká, nákup malometrážního bytu v Brně přepočteno na metr čtverečný je dražší, než metr luxusního kancelářského prostoru v centru Brna a je plně srovnatelný s cenami bytů ve Velké Británii. Hypotéky zaznamenávají rekordní růst a vohnouti přifukují bublinu. Jen v Brně se inzeruje přes 1000 bytů za předražený pronájem, který nikdo nechce. Co se bude dít s těmi hypotékami, až nastane krize, je ve hvězdách. Díky hlouposti našich politiků pramenící z jejich pocitu nadřazenosti stoupá inflace povážlivě nahoru a bude potřeba šlápnout na monetární brzdu v podobě zvýšení diskontních sazeb ČNB. To ale v době, kdy je ekonomika v propadu 5,6% HDP není moc dobrý nápad. Výsledkem bude ekonomický bolševický kočkopes a masivní stagflace, kterou zaplatí především drobní střadatelé a lidé s nejnižšími příjmy, důchodce nevyjímaje. V opačném případě, kdy se stát rozhodne pokračovat v tisku peněz jako v Zimbabwe za prezidenta Mugabeho, je otázkou, zda nákup Bitcoinu, který se v tuto chvíli nachází těsně před flash crashem je více rizikový, než mít v bance účet v korunách. Z hlediska dlouhodobých úspor zcela určitě ne, už s ohledem na to, jak usilovně tisknou peníze všechny vlády světa.

A tak se dostáváme k naprosto zásadnímu momentu, proč Babišova politika v pandémii selhává. Levicová politika a marxismus totiž selhávají vždy. Ve zdejších diskusích marxisté vždy argumentují, proč musím do všeho cpát tu politiku a že Babišův marxismus přece není ten správný echt marxismus. Babišova politika je bohužel marxistická par excellence. Je zde dobře komponován narativ utlačovatele (rodina jedoucí na lyže nebo školou povinní žáci) versus utlačovaného (chudáci důchodci). Řešení problému je ryze kolektivistické, kdy „společně to (možná) zvládneme“, ale účet za to zvládnutí zaplatí jen někteří. Navíc panu Babišovi to zvládání pandemie moc nejde a navzdory velkohubým vládním prohlášením jsme skutečně „best in COVID“ na celém světě.

Státní úředníci se staví do role ochránců nejslabších, což ospravedlňuje okrádání utlačovatelů („důležitější je zdraví než peníze, proto musejí hospodští zavřít“). Že by se důchodci mohli efektivně chránit sami byť s materiální a logistickou podporou státu a že by se část populace, která není vulnerabilní, mohla sama v klidu a snadno přirozeně proti infekci imunizovat, když už stát není ani schopen zařídit rychlou vakcinaci, o tom marxisté ve vládě neuvažují byť na jedinou vteřinu. Výmluvy jsou neustálé – „kdybychom to v březnu nezavřeli, byla by tu Itálie“, když se pak infekce stejně rozšířila a nic se nestalo, tak byl lockdown nutný, „protože musíme čekat na vakcinaci“. Když jsou k dispozici vakcíny a stát je neumí ani distribuovat, tak je problém a musí být lockdown „protože je tu strašlivá mutace“ a podobně. Babišovi se ve výjimečním stavu líbí. Navíc nemůže přestat, neboť všechno to Babišovo sprosťáctví by vyhřezlo navenek zejména, kdyby nyní lockdown skončil a nic strašného by se následně nestalo.

Nastává politická situace, kterou nazvěme Kulveitův paradox: v Parlamentu České republiky musí řádění neomarxistických sprosťáků krotit až strana, která představuje relikt totalitní minulosti – staří komunisté, protože opoziční strany, od kterých by volič čekal více odvahy, s Babišem kolaborují výměnou za nejrůznější prebendy.

Jedinou možností, jak to změnit, je poslat tyhle „politiky“ pomocí voleb do prdele, kam výhradně patří. A nedopustím se hrubosti, když v souvislosti s tím napíšu, že budoucnost téhle země a našich dětí je rozhodně víc, než život osmdesátiletého ohroženého důchodce i přesto, že smrt vlastních rodičů si nepřeji.


10. 2. 2021 Challenger


Související články:


12345 (372x známkováno, průměr: 1,18 z 5)
20 743x přečteno
Updatováno: 10.2.2021 — 19:45

Reklama

D-FENS © 2017