Pomáhat, chránit, lhát Plzeň style

V tomto článku seznámím čtenáře s některými detaily soudního projednávání případu dvou plzeňských dopravních policistů, kteří stanuli v nedávné době před soudem jako obvinění z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, kterého se měli dopustit tím, že pozměnili úřední záznam v neprospěch řidiče.

Dvou jednání v této věci, projednávané pod spisovou značkou 1T 96/2016 u Okresního soudu Plzeň-Jih jsem se zúčastnil osobně, protože na podobné věci narážím poměrně často. Policisté totiž u správních řízení lžou, což asi málokoho překvapí. Evidentní lži nejsou příliš časté, ale stává se to. Mnohem častější je, že policisté, patrně po předchozí dohodě se správním orgánem, vyrobí takovou skutkovou verzi, která správnímu orgánu vyhovuje pro jeho cíle, tedy k dosažení výběru sankce. Tato skutková verze většinou obsahuje některé pravdivé body a pak některé, které pravdivé nejsou. Oni jsou prostě jedna velká rodina, protože úředníci správních orgánů jsou často bývalí policisté, které vyhodili za nějaký průser a pro kolegy v uniformě mají nadstandardní pochopení. Často tedy spolupracují, aby ten ksindl občanskej řidičskej pořádně zmáčkli. Zajímalo mě tedy, jak vzniká motivace a jaká je role policejních nadřízených v tomto procesu, a v tomto ohledu byla moje zvědavost návštěvou plzeňského soudu uspokojena částečně.

Zajímavé je například srovnání ulhanosti příslušníků PČR a strážníků. Policisté lžou jen někdy. Městapáci lžou většinou. Z pohledu hrozící sankce by to mělo být naopak, protože městapákovi hrozí za lhaní ve správním řízení minimálně postih za přestupek, zatímco příšlušník PČR přestupkově trestatelný není a jedná se maximálně o disciplinární delikt, který však policejní nadřízení zametou pod koberec.

V tomto případě šlo o to, že dne 1. 4. 2016 kolem desáté večer zastavila hlídka tvořená dopravními policisty nstrm. Janem Willem a Alenou Zachovou řidiče Senjuka s jeho vozidlem BMW X6 v obci Lipnice poblíž Spáleného Poříčí, a prováděla u něj zkoušku na alkohol v dechu detektorem Dräger 7510. Provedli dvě zkoušky, obě s pozitivním výsledkem, první 0,55 promile a druhá po šesti minutách 0,48 promile. Naměřené hodnoty se vzájemně odlišovaly o více než 10%, což by bylo podle policejní rozdílové tabulky 0,055 promile. V takovém případě bylo jejich povinností provést zkoušku další. Oba policisté však na další zkoušku rezignovali, řidiči zadrželi ŘP a odebrali se na služebnu, kde založili do informačního systému ETŘ úřední záznam a šli domů.

Co se dělo dál, v tom se jednotlivé výpovědi rozcházejí. Pokud budeme vycházet z nejpravděpodobnější verze prezentované samotným policistou Willem, pak to bylo nějak takto. Úřední záznam byl zprvu sepsán pravdivě a uložen do systému ETŘ. Tam si jej následující pracovní den přečetl nadřízený obou policistů por. Bc. Tomáš Horváth, který následně zavolal policistu Willa v době jeho volna na soukromý telefon. Ten se v době svého pracovního volna dostavil do jeho kanceláře a tam mu Horváth sdělil, že zkouška nebyla provedená správně, řidič v následném přestupkovém řízení nebude potrestán a naopak jemu samotnému hrozí kázeňský postih. Dále po něm požadoval, aby úřední záznam „uvedl na pravou míru“. Will až do té doby nevěděl, že zkouška byla provedena nesprávně ani nevěděl, jaké právní důsledky to má. Will následně doplnil úřední záznam v tom smyslu, že hlídka požadovala po řidiči provedení třetí dechové zkoušky i odběr biologického materiálu, což však ten odmítl. Poté, co Will několika korekcemi dovedl úřední záznam do finálního stavu, jej dal podepsat kolegyni Zachové, která jej pravděpodobně vůbec nečetla a podepsala.

Tím se současně z podezření z přestupku podle § 125c odst. 1 pís. b), za který hrozí pokuta od 2 500 Kč do 20 000 Kč a zákaz činnosti na 6 až 12 měsíců, stalo podezření z přestupku podle § 125c odst. 1 pís. d), za který hrozí pokuta od 25 000 do 50.000 Kč a zakáz činnosti na 1 až 2 roky, tedy přestupek s podstatně tvrdší sankcí. Policisty Willa, Zachovou ani Horvátha zřejmě neznepokojovalo, že řidič bude čelit obvinění z něčeho, co nespáchal a bude potrestán výrazně přísněji, než by odpovídalo jeho provinění.

Nebyla to však jediná lež, která byla v úředním záznamu přítomna. Úřední záznam obsahoval i další informace, které si autor nebo autoři vycucali z prstu, například že řidič Senjuk byl agresivní, nadával policistce Zachové do kurev nebo že se k nim choval arogantně. Během soudního řízení byl jako důkaz proveden (jeho veřejným přehráním) čtyřicetiminutový záznam ze záznamového zařízení v Senjukově autě, ze kterého nic takového nevyplynulo. Domnívám se, že tyto skutečnosti byly do záznamu přidány proto, aby dále ztížily pozici řidiče ve správním řízení.

Poté, když ve správním řízení vyšlo najevo, že řidič Senjuk je obviňován z toho, že odmítl dechovou zkoušku a nikoli z prostého řízení pod vlivem alkoholu, se objevil záznam ze Senjukova vozidla. Tento záznam zachycoval policejní zkoušku alkoholu v dechu a následné úkony, a neobsahoval nic, co by nasvědčovalo, že řidič dechovou zkoušku nebo odběr krve odmítl. Nicméně oba policisté ve správním řízení setrvali na své verzi, že řidič třetí dechovou zkoušku i zjištění alkoholu v krvi odmítl, tedy lhali. Následně byl podán podnět GIBS, která oba policisty vyslechla a ti odmítli vypovídat (řečí policistů a jejich spřátelených novinářů, „vymluvili se na osobu blízkou“).

V rámci soudního projednávání byl vyslechnut policista por. Bc. Tomáš Horváth. Jeho vystoupení před soudem bylo pamětihodným aktem a doporučoval bych všem policistům, ale i daňovým poplatníkům něco takového shlédnout. Stál tam a nebyl v podstatě s to vyslovit srozumitelnou větu obsahující podmět, přísudek a nějaký věcný obsah. Všechno to byla krajně vyhýbavá, neurčitá a bezobsažná vyjádření, která zpravidla končila sdělením, že je to skoro rok a že už si nic nepamatuje nebo že prostě neví. To výrazně kontrastuje se sloní pamětí, kterou prokazují jiní příslušníci PČR u správních řízení, kdy si i po roce vzpomínají do detailu na různé skutečnosti, zejména pokud je lze využít v neprospěch řidiče. V podstatě nebyl ani s to souvisle vysvětlit, co u policie dělá. Státní zástupce jej marně vyzýval, aby odpovídal jednoznačně. V souvislosti s projednávanou kauzou pouze připustil, že po policistovi Willovi požadoval, aby skutečnosti v úředním záznamu „uvedl na pravou míru“, což mi připadá ironické vzhledem k tomu, že Will následně psal do toho dokumentu lži. Dále Horváth uváděl, že předmětem oprav ve spisu měla být oprava rozporů mezi ručně psanými záznamy z místa kontroly, které uváděly tři zkoušky, a úředním záznamem v ETŘ, což je ovšem naprostý nesmysl. Konečně byl Horváth dotazován, zda ví, jaká sankce hrozí řidiči za přestupek odmítnutí zkoušky na alkohol, odpověd byla, že to neví přesně. Toť odpověď vedoucího pracovníka dopravního inspektorátu, který jistě požaduje po řidičích dokonalou znalost zákona o provozu na pozemních komunikacích. Jeho výpověď jsem vyhodnotil jako zcela nevěrohodnou, mimojiné proto, že ze systému IS ETŘ lze vysledovat, že Will prováděl opakovaně ve spisu v ETŘ změny, přičemž je Horváth vždy po krátké době po jejich provedení v tomto systému kontroloval.

Celkem se takto odehrály tři korekce ve spisu a tři jejich kontroly ze strany Horvátha, jejichž časová souslednost byla víc než vypovídající. Do spisu v ETŘ nahlížel policista Horváth dne 4.4.2016 v 7:32 poprvé, stejného dne v 9:45 začaly opravy dokumentů v ETŘ policistou Willem, dále nahlížel ještě několikrát, 10:20, 11:05 a 7.4.2016 v 8:58. To označil policista Horváth před soudem za běžný postup. Horváth je u policie 16 let. Dodnes mi dělá problém uvěřit, že se jednalo o ojedinělý případ a podle mého názoru by mělo být nyní předmětem hloubkové kontroly, kolik úředních záznamů nechal Horváth „uvést na pravou míru“ za posledních např. 5 let. Bylo jasné, že Horváth sám je do falšování důkazů zapojen to takové míry, že jakákoli konkrétnější výpověď by mohla mít za následek stíhání jeho samotného. Horváth v podstatě hodil oba své podřízené přes palubu, kdy odmítl jakoukoli odpovědnost za obsah toho, co policista Will do systému napsal, ačkoli to v systému musel vidět.

Dále byl při dalším termínu vyslechnut jako svědek npor. Bc. Milan Bártík, vedoucí DI Plzeň, nadřízený obou policistů i Horvátha. Bártík neměl tak rozsáhlý deficit důvěryhodnosti jako Horváth, nicméně ani z jeho výpovědi jsem neměl dobrý pocit. Zhruba se to neslo v duchu „nic nevím, o tohle se nezajímám, nevím zda o tom smím veřejně mluvit.“ Kladl jsem si otázku, co ten člověk vůbec dělá, když vlastně o ničem nic neví. I Bártík vypovídal vyhýbavě o tom, kdo vlastně co kontroluje a kdo má vlastně pravomoc požadovat po řadovém policistovi, jako je Will, že má změnit úřední záznam.

Když to tedy shrnu, během řízení vyšlo najevo, že policista Will v rámci „uvádění na pravou míru“ zanesl do úředního záznamu zcela nepravdivé skutečnosti a lhal následně i jako svědek u správního řízení. Willovi muselo být přitom jasné, že jako úřední osoba uvádí do spisu něco, co není pravda, a vzhledem k tomu, že je jako dopravní policista školený v problematice dopravního práva, mu muselo být jasné, že tím může způsobit řidiči újmu. Policistka Zachová provedla nesprávně dechovou zkoušku, podepsala úřední záznam, aniž by jej četla, jako vedoucí hlídky nekontrolovala výstupy svého kolegy Willa a ovšem také lhala jako svědkyně u správního řízení, kde vypovídala o věcech, které se neudály. Dobrá kolekce deliktů v duchu hesla „pomáhat a chránit“.

Během reprodukce nahrávky z kamery ve vozidle řidiče Senjuka dále vyplynuly najevo další věci, které nebyly předmětem soudního projednávání, ale které poskytují ucelenější obraz. Před provedením dechové zkoušky řidiče řádně nepoučili o právních důsledcích zkoušky a jejího odmítnutí a vůbec si závazný pokyn jejich policejního prezidenta vyložili podle svého. Nabyl jsem postupně dojmu, že policistům je v podstatě jedno, že někomu mohou svými postupy včetně pozměňování úředních záznamů uškodit a způsobit problémy s dopadem do jeho každodenního života, například zákaz činnosti na podstatně delší dobu nebo řádově vyšší pokutu. Podstatné pro ně je „vyšetřování“ správně uzavřít tak, aby jejich nadřízení byli spokojení. Připadalo mi, jakoby si vůbec neuvědomovali, že při výkonu služby zastupují stát a jsou úřední osoby, a že občan legitimně očekává, že se podle toho budou chovat a například nebudou lhát, falšovat důkazy nebo provádět různé úkony nekorektně. Zejména to dopadá na policistu Willa, který na mě působil dojmem, jakoby vůbec ani nechápal, jaké důsledky jeho lhaní může mít a jeho právní povědomí jsem vyhodnotil jako v podstatě nijaké.

Státní zástupce ve své závěrečné řeči navrhl policistku Zachovou zprostit obvinění, protože během řízení nevyšlo najevo, že by udělala něco, čím by mohla naplnit skutkovou podstatu činu, který je jí kladen za vinu a in dubio pro Zachová. Jinak to ovšem viděl v případě obviněného Willa, kdy akcentoval i společenský rozměr jeho konání, kdy svým skutkem narušuje důvěru občanů v policii. Willova obhájkyně, která jinak působila velmi kompetentním dojmem, celkem správně poukázala na to, že výpověď svědka Horvátha je třeba „posuzovat velmi kriticky“ s ohledem na to, že je do toho taky namočený. Stěžejním argumentem její obhajoby bylo, že obžalovaný Will nechtěl nikomu konkrétnímu škodit, tím spíše ne řidiči, kterého ani neznal.

Soud nakonec oba obviněné osvobodil, což jsem tak nějak očekával. Z provedeného dokazování totiž nevyplynulo, že by byla naplněna skutková podstata toho, co bylo zažalováno. Uvedená skutková podstata totiž vyžaduje nejen to, aby úřední pravomoc byla zneužita, což se nepochybně stalo, ale pachatel to musí učinit buď v úmyslu způsobu někomu škodu, nebo mít z toho sám prospěch. V tomto případě nevyšlo najevo, že by policista Will komukoli záměrně uškodit chtěl, navíc řidiče Senjuka ani neznal, takže nemohl ani chtít uškodit právě jemu. Tohle je v podstatě evergreen všech neúspěšných stíhání policistů a úředníků pro zneužití pravomoci. V případě policisty Willa tak byla celá věc postoupena pouze ke kázeňskému projednání, proti čemuž podal státní zástupce stížnost, případem se tak bude zabývat Krajský soud v Plzni.

Osobně jsem shledal dokazování dostatečně důkladným v tom směru, jak falšování důkazů proběhlo, ale naopak povrchním, pokud jde o možné získání prospěchu z porušení pravomoci policisty. Podle mého názoru měl soud dokazování směrovat k tomu, co hned na začátku zaznělo ve výpovědi obviněného Willa samotného – totiž že falšováním důkazů Will maskoval svoje selhání a odvracel sankci, která hrozila jemu samotnému od jeho nadřízených, kteří se o jeho chybě dozvěděli. Will o riziku sankce věděl a protože už jednou kázeňsky trestán byl (zavinil nehodu se služebním vozidlem), znal důsledky kázeňské sankce, kterým se snažil vyhnout, tedy vlastně získal prospěch v podobě neudělené sankce za svoji chybu, které se zfalšováním důkazů vyhnul. Druhým okruhem, kde měl soud postupovat důsledněji, byla otázka existence pozitivní motivace, tedy zda za úspěšné „odstíhání“ řidiče nenásleduje nějaká forma odměny – viz známý „čárkovací systém“. Dále se domnívám, že kázeňsky stíhatelná je i Zachová, protože lhala ve správním řízení, což je přestupek.

Na okraj musím poznamenat, že celou řadu chyb udělal i řidič sám. Například se doznal k tomu, že před jízdou vypil dvě piva. Kdyby o tom pomlčel, mohl si správní orgán MÚ Blovice tak leda vylízat řiť a řidič ještě mohl na těch dvou vysoudit nějakou náhradu škody za zadržený řidičák. Stejně tak na okraj musím poznamenat, že ve většině okolních zemí je jízda s hladinou alkoholu do 0,5 promile beztrestná a tak celá událost spadá do kategorie absurdit, které generuje česká doktrína „nulové tolerance“.

Nicméně důvodem mého zájmu o celou kauzu nebylo, proč není někdo v base, ale získat z celé věci poučení pro řidiče a učit se bránit proti praktikám policie.

Pro řidiče:

kamera v autě nebo nahrávací zařízení je naprosto nezbytná věc. Kdyby v tomto případě řidič neměl záznam, vůbec by se neobhájil a dostal zcela nespravedlivě daleko vyšší flastr a policajtům by jejich lhaní v pohodě prošlo. V této souvislosti musím poukázat na zákonodárnou iniciativu některých poslanců, kteří chtějí z odmítnutí dechové zkoušky udělat trestný čin. V takovém případě povede „uvedení úředního záznamu na pravou míru“ k tomu, že vás zavřou.
jakoukoli interakci s policií si nahrávejte a nahrávku následně uložte nejméně na 1 rok, a to bez ohledu na to, zda bylo vůči vám na místě vzneseno nějaké obvinění nebo ne. Nemůžete vědět, zda v dalším úředním postupu nepřijde nějaký policejní nadřízený a nebude požadovat „uvedení věcí na pravou míru“.
veškeré dokumenty, které policie vypracuje na místě a je na nich vaše jméno, si vyfoťte a pro uložení těchto záznamů platí to, co výše
zásadně policii nesdělujte, co jste jedli, pili, dělali apod. Do toho jim vůbec nic není. Nebavte se s nimi nebo odpovídejte jednoslovně, jednak neposkytnete důkazy proti sobě, ale také vás nebudou moci označit za arogantního apod.

Pro účastníky správního řízení:

nepřipusťte úřední záznam jako důkaz, pokud neobsahuje některé části, které nejsou opakovatelné v řízení, jako například fotografie z místa nehody. Řekněte správnímu orgánu, ať si s ním vytře prdel. Soudy opakovaně judikovaly, že úřední záznam slouží pouze pro předběžnou informaci správního orgánu. Jedná se o interní dokument policie, vypracovávaný mimo řízení a mimo váš dosah, a může v něm stát doslova cokoli bez ohledu na realitu, jak ostatně výše popsaný případ jasně ukázal.
pokud už úřední záznam v řízení je, požadujte výpis z ETŘ, na kterému bude uvedeno, kdo už do něj nahlížel a kolikrát byl měněn. Není to bezdůvodný požadavek, protože počet a frekvence změn mohou být významné pro posouzení věrohodnosti skutečností v úředním záznamu uvedených.
konfrontujte obsah úředního záznamu s obsahem Záznamu o přestupku, který je sepsaný ručně na místě, veškeré rozpory uplatněte jako námitku, přičemž Záznam psaný na místě pokládám za prostředek vyšší důkazní síly.

Pro policisty:

hoňte čárky, vymýšlejte si a lžete, pokud to pokládáte za správné. Počítejte však s tím, že až to praskne, tak vás v tom vaši nadřízení nechají, aby ochránili svoje frčky, kariéru a odměny. Vy budete pak stát u soudu, koukat na ně, jak si v pozici svědků myjí ruce a blekotat při závěrečné řeči něco o tom, jak je vám to hrozně líto. Budete se muset sehnat a zaplatit advokáta a budou vás vláčet médii jako lháře a podvodníky, kterými nakonec budete.
doufám, že také chápete, jak velké riziko pro vás představují postupy vašich nadřízených, například že vás vybaví měřidlem Dräger 7510, které je neprůkazné a aby se výsledky z něj daly vůbec použít alespoň jako orientační, musí se zkouška opakovat dvakrát a někdy nestačí ani to. Chtěli byste třeba příště nosit pistole, kde se musí spoušť zmáčknout dvakrát během deseti minut, aby následně zbraň orientačně vystřelila?
pominuly staré časy, kdy stačilo si něco vzájemně dosvědčit a pak to byla pravda. Moderní doba přinesla dostatek prostředků, jak zaznamenávat činnost policejních hlídek a pozice policajta jako svědka ve správním řízení už není vůbec tak pevná, jak kdysi bývala, což je ovšem beze zbytku výsledek práce vašeho sboru.
elektronizace státní správy je svině. Všechno se dá dohledat. Dělejte něco proto, aby se zase všechno vedlo na papíře.
najděte si raději pořádnou práci.

Články na Novinky.cz

Řidičova nahrávka usvědčila policisty ze zmanipulování důkazů (1.8.2016)

Navedl mě šéf, obhajoval falšování důkazů policejní zelenáč (8.12.2016)

Policista falšoval záznamy, jeho šéf dohlížel (24.1.2017)

Policista zfalšoval důkazy, podle soudu to ale není trestné (13.2.2017)

14.02.2017 D-FENS

Související články: