Neuvěřitelný rozsudek

Doslova neuvěřitelný rozsudek založený pouze na výpovědi poškozené zazněl u Obvodního soudu pro Prahu 6. Dívka dobrovolně ulehla do jedné postele v bytě s pachatelem a ráno odjela taxíkem domů. Po téměř osmi letech si vzpomněla, že byla znásilněna. Soud jí uvěřil a pachatele odsoudil. Celé odsouzení stojí a padá jen a jen na její výpovědi podpořené znalkyněmi.

Co se podle soudu stalo?

Devatenáctiletá dívka společně s pachatelem zřejmě někde popíjela celý večer a pak s ním šla k němu domů. Tam s ním bez násilí polonahá ulehla na rozkládací gauč. Jen lehce přioděna si přilehla do postele k pachateli. Ten jí sáhnul na zadek, pak na prsa a na frndu. Při tom ji pachatel škrtil. Ráno po vyspání odjela taxíkem. Tolik skutková podstata případu. Celá obžaloba stojí jen na jejím popisu, co se stalo.

To jako vážně?

Přijde mi úplně neuvěřitelné, že nikoho nenapadlo si položit pár otázek. Protože se v článku nedočteme, jak dlouho trvalo přípravné řízení, tak dejme tomu po šesti letech od této události se jí rozsvítilo v hlavě a rozpomněla se, že byla znásilněna. Zašla na fízlárnu, kde se jí ujaly znalkyně a ty její výpověď podpořily. Na státním zastupitelství zaplesali a podali obžalobu.

Nikomu nepřijde divné spousta věcí kolem její výpovědi. Začnu od začátku. Článek nepopisuje, co se dělo před příchodem k pachateli domů, zda pařba byla ve dvou, nebo byli na větším večírku. Zda přespání bylo plánováno dopředu nebo to byl náhlý impuls. Ale šla s ním dobrovolně k němu domů. Ne k sobě domů, ale do jeho bydliště. Jako k němu domů. Opravdu devatenáctiletá žena netuší význam věty pronesené ovíněným vilným mužem – nezajdeme ke mně domů? Vzhledem k tomu, že si ráno zavolala taxi, tak se zjevně nejednalo o nouzi, že by musela volit mezi zůstáním venku v noci sama na mraze proti možnosti teplé postele. Zjevně zde nebylo zneužití její bezmocnosti v těžké situaci. Dotyčná měla jasnou možnost volby, zda jít k němu nebo si zavolat drožku, protože ty překvapivě jezdí i v pozdních hodinách. Nicméně příběh pokračuje.

U něj doma v klidu sledovala, jak pachatel rozkládá gauč a nijak netrvala na tom, že by potřebovala spát někde o samotě. Dovolím si upozornit na fakt, že to bylo to u něj doma. Nevím, jaké jsou trendy mezi dnešní mládeží, ale není běžné, aby někdo ve svém domově spával pravidelně na rozkládací pohovce. Obvykle lidé mívají svou postel. Článek nerozebírá, o jaký byt šlo a zda byla k dispozici další místnost. Ale pokud v něm bydlel, dost pochybuji, že by si nejdřív pořídil pohovku a pak až někdy později postel. Takže už jen tato okolnost by naznačovala, že tu byla možnost odděleného spaní, která nebyla využita.

Pak následovala další událost. Slečna se začala svlékat a přilehla do lože. Její přilehnutí na lože v tričku bez podprsenky si každý muž nutně musel vysvětlit spolu s dobrovolným vstupem do jeho bydliště jako jednoznačně formulovanou výzvu k zahájení sexuálních aktivit. Tohle ve svém věku nemohla nechápat a rozumně očekávat, že namísto pokusů o koitus se bude konat plodná noční diskuse na téma ludibrijního solipsismu.

Borec poslušen svých instinktů předal řízení na poněkud nižší úroveň a sáhnul jí pod tričko. To zřetelně odmítla a dokonce si po letech vzpomněla na přesné výrazy včetně počtu opakování slova ne. Pachatel poněkud rozladěn odmítnutím sbližování ji chytil za krk a začal škrtit. Ona se rozbrečela (sic!) a zřetelně mu odvětila, aby toho nechal dokonce v několika větách. Nejsem zrovna soudní znalec, ale dost pochybuju, že při skutečném škrcení by byla schopna vyslovit souvislou větu a vydat ze sebe víc než zachrčení, natož se rozbrečet. Kdo kdy viděl ženu bulit, tak je jasné, že se to bez přívodu značného množství vzduchu neobejde. Princip škrcení spočívá v tom, že oběti je naopak dodávka vzduchu odepřena. Ze sportovního zápasení je známo, že při škrtícím chvatu má bojovník tak tři až čtyři sekundy na zaplácání na žíněnku, než se dostaví šok a nekoordinovaná reakce s intenzivním pocitem ohrožení života. Slečna je však zřejmě nějaká výjimka, neboť po škrcení se odtáhla a v klidu otočila na druhý bok. Jako vhodnou obranu svého života zvolila posun na posteli. Možnost, že si zavolá v noci taxíka, stejně jako ráno, jí na mysl ani nepřišla. Zůstala v bytě, co v bytě, v posteli (sic!) s násilníkem a ani se nepokusila o útěk. Už jenom z této okolnosti se dá dovodit, že nešlo o škrcení anebo to byla zkušená zápasnice. Odtáhla se od něj a borec vytuhnul. Byla napadená násilníkem a to vyřešila tak, že si lehla na druhý bok a usnula. V klidu pak celou noc spala s nebezpečným mužem v posteli, ráno se vzbudila a v pohodě odfrčela taxíkem domů. Tomu se říká naprosto snadno uvěřitelná věrohodná výpověď.

Otázky by nebyly?

Vždyť i z toho mála trčí pochybnosti jako oslí uši. Celá její výpověď dává smysl jako manuál k čínskému videu. Oběť se po tak šokujícím zážitku nezdráhala v klidu přespat až do rána? Vůbec se nebála, že se násilník vzbudí a bude ve všem pokračovat? Byla škrcena a jako obranu zvolila otočení na druhý bok? Holka se mu vysmekne a pak zůstane v té posteli ležet? Nebojí se dalšího násilí? Poškozená mu sdělila, že s ním nechce nic mít, ale v klidu si s ním lehne do postele? V devatenácti letech by už měla chápat, co znamená polonahá si lehnout do postele s potenciálním partnerem. Naopak z popisu situace vyplývá značné množství okolností vyvracejících to, že by mohlo jít o znásilnění. Soud si podobné otázky nekladl? Byli vůbec vyslechnuti nějací svědci? Byla mezi nimi nějaká hádka? Jaký je jejich současný vztah? Jak probíhalo rozloučení při odjezdu? Nadávky, hádka, pláč? Viděl to někdo? Co taxíkář? Byl u soudu a říkal něco o tom, jak utíkala pryč? Proč s ním poškozená vůbec šla domů, proč si nezavolala taxíka už v noci a proč si na to vzpomněla až po osmi letech? Poškozená po Libalovi požadovala půlmilionové odškodné, nebyl tohle třeba důvod? Není Libal obětí nějakého vydírání? Pokud by si soud tyto otázky kladl, nemohl dojít k jinému závěru než, že výpověď poškozené stojí dost na vodě.

Soudce dokonce v odůvodnění rozsudku s klidem konstatuje, že šlo o tvrzení proti tvrzení. Jinými slovy řečeno, důkazní situace obžaloby byla tristní. Také se nijak nekomentuje, jaký je současný vztah mezi těmi dvěma. Nebo se už nikdy po zmiňované události neviděli? Jediným důkazem byla výpověď dotyčné dívky podpořená nálezy znalců. Docela by mne ty závěry znalců zajímaly. Bylo k dispozici okénko do minulosti? Nebo dívka byla vyslechnuta na detektoru lži nebo alespoň pachatel? Jako hlavní důkaz pravdivosti byl podle předsedy senátu soulad jejího výslechu s výpověďmi znalkyň. O jaké znalkyně jde? Nepomohly ji náhodou znalkyně vyfutrovat výpověď? Ne, kdepak, to se určitě nemohlo stát, že ne? V soudním senátu proto došli k závěru, že se to stalo právě tak, jak oběť popsala, protože ženy lhát neumějí. Tuhle verzi jistě podpořila členka senátu dobře viditelná na videu. Článek samozřejmě neobsahuje podrobnější zdůvodnění, protože v zájmu ochrany oběti o něm nelze mluvit veřejně. Pachatel se chabě hájil tím, že se nic takového nestalo. Naivně očekával, že se bude dít nějaké dokazování.

Co k tomu dodat?

Na druhou stranu zmíněný politik je členem strany, která prosazovala Istanbulskou smlouvu, kde jsou posilována práva obětí. Co to v praxi znamená, si vyzkoušel na vlastní kůži. Inu, čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Takhle také v praxi vypadá přesun důkazního břemene na násilníka. Ženská něco tvrdí a neexistuje reálná možnost, jak její tvrzení vyvrátit. Je vůbec s podivem, že se něco podobného dostalo do fáze soudu a absolutně nepochopitelné je zejména odsouzení. Pochybností v případu je tolik, že by soudce neměl nejmenší potíž zdůvodnit osvobozující rozsudek. Zvláště veselé je v tomto případu konstatování soudce, že to není na nepodmíněný trest, protože obžalovaný žil řádný život a od skutku uplynulo sedm let, podle úvodní části článku téměř osm. Takže být to třeba dva roky, tak by šel natvrdo? Nenasvědčuje vedení řádného života spíše to, že se nejedná o násilníka?

Je naprosto šílené, že na základě pochybného tvrzení po osmi letech naprosto bez objektivních důkazů je možné někoho odsoudit. Takto lze zavřít jakéhokoliv muže, kdykoliv si nějaká žena usmyslí. Rozsudek je nepravomocný a nezbývá, než doufat, že jej odvolací soud zruší. Opravdu žijeme v nemocném světě, pokud tohle stačí k odsouzení.

Související články: