Před chvílí jsem po cestě z oběda usoudil, že moje hotovostní dispozice jsou poměrně slabé a zamířil k nejbližšímu bankomatu. Koukám, koukám a ve výdejní části je strčených pár tisícovek. Samozřejmě, coby slušný a vychovaný člověk, jsem ihned začal přemýšlet, komu asi tak chybí a jak mu je nejlépe vrátit.
Třeba je to jenom nějaká skrytá kamera , budu hvězda internetů nebo dokonce televize, budumorální vzor! Nebo prostě jenom udělám dobrý skutek a budu v klidu spát.
Koukám na kamaráda, jestli sdílí podobný názor nebo v jeho očích uvidím, že jsem se úplně pomátl.
Volám tedy na jediné telefonní číslo na bankomatu. Ozývá se automat, který zdlouhavě něco hovoří, mé morálce se poprvé podlamují kolena. „No to si dělaj prdel. Chci vrátit peníze, které někomu zřejmě chybí a budou mě zdržovat nějakým automatem,“ řekl jsem nahlas do telefonu a doufám, že se to někam zaznamenalo. Naštěstí se celkem rychle ozvala živá operátorka a poprosila mě, jestli bych mohl peníze odnést na nejbližší pobočku a vrátit je tam. Dokonce mi i poradila pobočku, kterou jsme měli při cestě. To byl mimochodem první a poslední člověk, který použil slova prosím nebo děkuji.
Jedeme a po cestě se s nadsázkou bavíme o tom, jestli nás paní operátorka ohlásila a na dané pobočce nás uvítají s šampusem na červeném koberci. Haha.
Začalo to tím, že nás zterorizovaly dvojité automatické dveře, které umožňují vstup pouze po jednom. Velice „přívětivě“ nás na to upozornila nějaká paní přes intercom, když nás to nechtělo pustit dovnitř. Asi jsme úplný odpad společnosti a nezasloužíme si špetku slušného zacházení. „Nesu vám prachy, kurva! A vy mě nechcete skoro pustit dovnitř,“ řekl jsem si pro sebe.
Na pobočce vypadaly všechny přítomné dámy tak jako úřednicky mile. Tedy jejich pohled říkal: „Proboha, zase někdo něco bude chtít.“ Hlásím tedy té nejbližší, co se přihodilo. První reakce byla od paní od vedlejšího stolu, která se smíchem povídá: „Proč ho neposlali z Harfy na Vysočanskou,“ aniž by se koukla na mě. Jako bych tam nebyl. Osvětluji jí, že jsem měl stejně namířeno tam, kde jsem, tak se mi to hodilo. Asi to bylo moc komplikované.
Ta první paní mě odvádí k pokladně, že sepíšeme protokol. Tam začala přítomné, zřejmě slečně pokladní vysvětlovat, jak se takový formulář vyplňuje. To by ještě nic nebylo, ale nevěděly kód bankomatu, kde jsem peníze našel. Tak ho začaly zjišťovat přes telefon. Nevím, kdo byl na druhé straně, ale trvalo mu to dost dlouho, asi 5x se ptal, kde to jako je a jaká to je ulice. Celé to bylo okořeněné tím, že slečna pokladní měla k výkonu na „druhé straně drátu“ jisté připomínky. Samozřejmě s vypnutým mikrofonem, protože říct někomu přímo, že je neschopný, se dneska nenosí.
V průběhu telefonátu jsem se ptal, jestli by si to nemohly doplnit později, přeci na to nemáme celé odpoledne. Nemohly. Slečna pronesla, že se pánovi diví, že si ty peníze nenechal. Jak české. Mimochodem v MONETA Money Bank neškolí personál, aby komunikoval s hosty z očí do očí? O hostech se tu mluví zásadně v třetí osobě.
Za mojí poznámku, že moje morálka trpí a zcela vážný dotaz, jestli aspoň dostanu nějaké odškodné, jsem sklidil akorát posměch. Prý že možná tak 5 %, ani netušily, kolik peněz jsem vlastně našel, a nebo suchary pro psy nebo kočky… Vážně!
Měl jsem 100 chutí se sebrat a odejít, příběh prohlásit za sen, či výmysl jako důsledek konzumace nekvalitních drog. Ale vydržel jsem. Přeci to nevzdám. Už jsme se dostali tak daleko. A navíc díky těm debilním dveřím by se stejně nedalo nějak teatrálně odejít.
KONEČNĚ! Máme kód bankomatu. Můžeme pokračovat! Odevzdal jsem nalezené 3 000 Kč a slečna mi dala něco podepsat. Pro jistotu jsem koukl, zda to není zase nějaký podvod hodný bankovní instituce a podepsal. Bohužel větu „MMB neidentifikovala složitele na jeho žádost.“ jsem na místě přehlédl. O nic jsem nežádal, nikdo se mě na nic neptal.
Nabídka, jestli opravdu nechci asi 100 g pytlíček nějakých sraček pro kočku, mě vážně zaskočila. Nevěděl jsem, jestli je to vtip nebo dýka zapíchlá v mé morálce, která tou dobou už ležela na zemi v komatu. Slušně jsem odmítl.
Po cestě k protiteroristickým dveřím, které slouží k terorizování slušných lidí, jsem zcela vážně na celou pobočku prohlásil, že moje morálka v posledních minutách schytala celkem slušnou újmu, a že jejich přístup pravděpodobně způsobil, že příště si ty peníze nechám. Asi si myslely, že si dělám legraci, protože se smály.
Mojí sebestřednou touhu by uspokojilo jediné slůvko uznání. Jediné děkujeme. Ne, nic, hovno. Naopak to z jejich přístupu vypadalo, že jim tam denně lidi nosí stovky tisíc, co našli v jejich bankomatech nebo pobočkách válet se na zemi, a že už je to vyloženě obtěžuje řešit.
Vůbec jsem z toho neměl tak dobrý pocit, na který jsem se těšil. Spíš jsem byl nasraný. MONETA Money Bank se dostala na můj black list.
12.02.2017 HonzaCZ
(248x známkováno, průměr: 1,40 z 5)