Kontrolní korona

Od státu jsem v době krize nečekal mnoho, ale režim mě i přes to dokázal překvapit schopností debilizovat i jinak normální lidi a proměnit překvapivé množství vohnoutů na novodobé hnědé košile. Celý příspěvek jsem musel mnohokrát zkracovat, protože když jsem na začátku celé krize začal dokumentovat chaotické a nesmyslné počínání státu v různých odvětvích, nenapadlo mě, že toho materiálu budu mít na konec tolik.

Za naprostý unikát celé krize považuji tzv. chytrou karanténu. Vojáci v uniformách sledují pohyb lidí na základě nejasné právní úpravy a ukládají data o jejich pohybu neznámo kam, analyzují je neznámo jak, s cílem dále informovat jiné státní složky. Vždycky jsem si představoval, že takhle nějak by to v třetí říši dělali dneska, říkali by tomu třeba intelligentes Konzentrationslager (chytrý koncentrák) a vohnouti by jásali blahem. Ale nezdržujme a pojďme se podívat na nějaké nezpochybnitelné úspěchy státu v boji s koronavirem.

Půjdu rovnou k věci, během korony jsem sbíral zajímavé zprávy a vyptával se státních institucí na detaily. Nekladu si za cíl v této stati cokoliv objektivně hodnotit, vemte si z toho, co chcete. Chápu, že by někdo mohl namítnout, že jsem v době nouze obtěžoval moudrou vládu svými všetečnými dotazy a zdržoval od důležité práce. Měl jsem prostě zůstat doma, bez práce a chcípnout hlady a ne obtěžovat vládní superhrdiny zbytečnými otázkami, jako třeba kdy budu moci jít do práce a vydělat si na nájem. Avšak moudrá vláda si během stavu nouze vydávala zákony, kterými jako na běžícím páse zakazovala běžné činnosti a kriminalizovala neškodné skutky, aniž by jakýmkoliv způsobem omezila právo na přístup k informacím. Ptát se Vůdce tedy bylo ideově nezávadné.

V době koronové stát okamžitě zneužil situace a na základě vykonstruovaných lží zavádí bezprecedentní zásah do soukromí. Stát argumentuje tím, že magické krabičky umístěné kamkoliv v síti a ke kterémukoliv poskytovateli jakékoliv služby (který se jejich umístění nesmí bránit a nesmí jejich existenci oznámit žádnému uživateli, ani zákazníkovi) by mohly zabránit ransomwarovému útoku. Ke smůle režimu jsem ke kybernetickému útoku na brněnskou nemocnici získal popis příběhu z první ruky a zcela nepřekvapivě zjistil, že realita je naprosto odlišná od fabulací ministerstva obrany. Ve skutečnosti šlo o tak nepochopitelnou banalitu, že zůstává rozum stát nad tím, jak vůbec mohla nemocniční infrastruktura fungovat tak dlouho, jak fungovala. Kdyby skutečný důvod celého kolapsu nemocnice vyšel na veřejnost, asi by už do ní nikdo dobrovolně nešel a fízlovací blackbox v serverovém racku nějakého poskytovatele elektronických služeb by tomuto útoku nikdy nemohl zabránit. Pokud si myslíte, že stát by v takových důležitých věcech přeci nemlžil, mám pro vás nějaké příklady, jak stát komunikuje s veřejností: 28.1.2020 pan ministr zdravotnictví Vojtěch prohlásil v poslanecké sněmovně, že prověřoval stav zásob roušek u dodavatelů, že jeden dodavatel jich má na skladě milión a že všechny nemocnice dostaly s předstihem pokyn vytvořit zásoby na 4 měsíce dopředu. V Březnu, kdy se v celé zemi nic z toho nedalo koupit, ani sehnat a nedostatkem trpěly i nemocnice od samého začátku, jsem se ministerstva zdravotnictví zeptal, o jakého dodavatele s miliónem roušek šlo, s jakými dalšími dodavateli jednal, odkud zjistil informace o skladových zásobách a o jaký pokyn nemocnicím se jednalo. Ministerstvo zdravotnictví mi promptně odpovědělo, že celou mojí žádost zamítá, protože takovými informacemi nedisponuje. Pokud vám přijde divné, že ministerstvo neví, odkud jeho ministr čerpá informace, nebo jaké příkazy nemocnicím vydává, tak vás vyvedu z omylu. To je normální. Vládu totiž ve skutečnosti řídí Babiš o víkendu svými emaily a honosná sídla ministerstev plná pohádkově placených lidí existují jen jako roští, aby to vypadalo, že se něco dělá, případně jako exekutiva pro korupční business – ukážeme si to na případové studii s Hamáčkem, níže v textu. Když se například zeptáte ministerstva vnitra, zdravotnictví, průmyslu a obchodu a úřadu vlády, co přesně bylo obsahem pomoci Číně v době, kdy v našich vlastních nemocnicích stejné vybavení chybí, odpoví vám všechny úřady a resorty tak, že nic nevědí a že do Číny nic neposlaly, žádost se zamítá/odkládá. Musíte si znovu tu zprávu přečíst a musí vám dojít, že letadlo je Rakouské, finanční pomoc poskytla Evropská unie a materiální pomoc pocházela z jednotlivých krajů, ale ne z ministerstev. Stát vám tedy odpoví, že Číně nic neposkytnul. Kraje nejsou stát a neřídí je státní úředníci, ale krajští úředníci a to je přece něco úplně jiného. Tato forma slovíčkaření je v komunikaci s úřady naprosto běžná na všech úrovních a třeba lidé řešící dopravní přestupky jsou na to zvyklí. Na podobném principu fungují i kolaborantské weby přisáté na státní cecky. Například tady se píše, že Němci nám žádné dodávky zdravotnického materiálu nezadrželi a že to je hoax. Ve vysvětlení se pak dočtete, že Němci materiál sice zadrželi, ale kvůli celní byrokracii související s koronou a nikoliv protože by to kradli, takže ha vy lháři, šach mat. Je jednou z nejdůležitějších pracovních povinností každého úředníka, aby nešlo jednoznačně říct, kdo co řekl, udělal, nebo za něco může. Ministr zdravotnictví sice do televize uvedl, že nepravdivé informace o práci paní Pekové mu poskytla nějaká paní Barbora Macková ze Státního zdravotnického ústavu, která tam vede Centrum epidemiologie (a v písemné odpovědi mi potvrdil, že informace skutečně pocházela z SZÚ). Podle SZÚ ale „zaměstnanec předal v rámci interního jednání neověřenou telefonickou informaci o potenciálním kontaktu paní doktorky s osobou, u které byl prokázán nCoV-SARS-2“. Z neověřené povídačky o potenciálním nakažení COVIDem se cestou k panu ministrovi stalo tvrzení docela jiné, tedy že paní doktorka Peková je v karanténě na Bulovce, neumí správně odebírat vzorky a celou její laboratoř je potřeba zlikvidovat. A nikdo nic neví, nikdo za nic nemůže, nikdo nikomu nic neřekl. Tato neschopnost a zmrdství se lépe dokumentuje na jednání nižších státních institucí, kde zmrdi-veteráni nejsou v přesile a jejich práci hatí zmrdi-učni, kteří na svá teplá místa ve vysoké politice teprve čekají. Když tedy radnice Prahy 7 vyvěsila na svém webu, že lidem provádí nelegální „kontrolní měření teploty“, bylo o zábavu postaráno. Úřad se ve svých odpovědích dokonale zamotal do vlastního bullshitu a doznal se k hrubému porušení zákona, když vědomě prováděl činnost, ke které nemá zákonné zmocnění. Pro úřady a úředníky samozřejmě zákony neplatí, takže za nelegální činnost úřadu nikdo odpovědnost neponese.

U činnosti nižších státních institucí ještě zůstaneme. Se zájmem jsem sledoval mediální shitstorm stran sochy Koněva a diverzní akci státních zmrdů z Prahy 6, kteří sochu odstranili. Celý příběh dostal ohromné mediální pokrytí a mladí levičáci si vyměňovali přes média různé slovní strkance se starými levičáky. Mě na celé věci zaujalo, že nikdo neřeší, jakým způsobem byla socha odstraněna, protože její odstranění „bylo přece demokraticky schváleno.“ Zatímco stát zakazuje lidem chodit do parku, likviduje ekonomiku, nikdo nesmí podnikat a politické huby denně z televize opakují celému národu, že ven mají lidé chodit jen za účelem vykonání neodkladných povinností a provozování naprosto nezbytných služeb a činností, si zastupitelstvo na Praze 6 na speciálním nočním jednání navrhlo a na základě speciálních oprávnění odhlasovalo, že pro účely boje s koronou je naprosto nezbytné, aby byla odstraněna socha nějakého sovětského maršála a ke zneužití oprávnění daných nouzovým stavem se dokonce přiznali. Mě je třeba nějaká socha dokonale u prdele, ale překvapilo mě, jak hladce prošlo bolševikovi zneužití zvláštních pravomocí, za souhlasného hýkání příznivců odstranění sochy. Je vidět, že lidem je dneska jedno, jakým způsobem si vynutí poslušnost ostatních. I kdyby to mělo být nelegálně, god damnit, my tu sochu prostě sundáme.

Volitelně lze jít na politickém žebříčku až na úroveň vesnic, kde už mentální kapacita veřejné správy atakuje level retardace a za veřejné prostředky tam vznikají tyhle sračky.

Další zajímavost pochází rovněž z Prahy, jedná se o jednu z dezinformací, které šířila Česká televize. Podle jejich reportáže řeší strážníci městské policie v Praze (14:32) nenošení roušek „napomenutím,“ které strážníci už déle než rok nemohou používat. Ve skutečnosti se nenošení roušek řešilo „přesdržkou,“ zákrokem podle zvláštního institutu, který využívají zejména strážníci, feťáci, zloději a jiná havěť. Rozdíl mezi napomenutím a domluvou doporučuji jako studium právního minima.

Celá záležitost s rouškami byla od začátku divná. Proč má Česko nedostatek materiálu, když máme v zemi firmy, které patří ke světové špičce a dodáváme i US Army. Proč objednáváme nějaké šmejdy z Číny, když si to můžeme vyrobit doma? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, generál Hamáček nás vzal u držky a vysvětlil nám, dementům, že on se svým ministerstvem a pouhými třemi tisíci přímými podřízenými není schopen agregovat dodávky malých českých dodavatelů a je lepší posílat dlouhý prachy do Číny. Geniální.

Při další příležitosti jsem dloubnul do ministerstva vnitra a ústeckého kraje ve věci lovosických skladů, ze kterých stát rozkradl nějaký zdravotnický materiál. Někteří lidé tohle nečtou rádi, protože když se krade demokraticky, tak to vlastně jakoby není krádež, protože (doplňte si). Případ lovosických skladů mě zaujal, protože Hamáček se opakovaně vyvětil do rádia i televize, že přece „Nepřipadá v úvahu, aby se kdokoliv takto nemorálně obohacoval na situaci, kdy jsou zdravotníci i běžní občané v ohrožení života.“ Zajímalo mě tehdy, ke kolika běžným občanům v ohrožení života se tento zdravotnický materiál dostal. Chyba lávky, už před akcí bylo dohodnuté, že nakradený lup poputuje hasičům a fízlům do Prahy. Je příhodné, že příkaz k vykradení skladů vydal hejtman Oldřich Bubeníček, toho času člen KSČM. Také stojí za povšimnutí, že k vykradení skladů vyzval Bubeníčka ministr vnitra Hamáček, který mu v dopise stroze napsal, že by měl zajistit zdravotnický materiál v ústeckém kraji. Tečka. Z tohoto dopisu Bubeníček pomocí věštecké koule a dobrého fetu vyčetl, že na adrese Průmyslová 1190, 410 02 v Lovosicích se nachází sklad firmy ARETE Gama s.r.o., ze kterého by se daly ukrást nějaké zdravotnické věci pro fízly pod vylhanou záminkou „materiálu potřebného pro prevenci nákazy, nebo léčbu nemocných,“ a vydal v této věci rozhodnutí 2/2020/COV19 podle zákona 240/2000 (ten zákon si přečtěte, hatemani jsou v době nouze a ohrožení v podstatě králové a mohou beztrestně krást komukoliv, cokoliv a odůvodnit si to téměř jakkoliv – dobří lidé z ústeckého kraje viděli vhodný kádr k udělení takové moci v komunistovi Bubeníčkovi) o krizovém řízení, ve kterém adresně nařizuje vykradení skladů. Na rozhodnutí je zajímavý dodatek dole, že hejtman získal důvodnou obavu, že zboží nebude využito pro potřebu ochrany zdraví občanů České republiky. Zajímalo mě, jak vlastně na takovou důvodnou obavu hejtman přišel. Na tuto otázku odpovědělo ministerstvo vnitra obsáhlým dopisem, ve kterém vysvětluje, že podle jejich tehdy oficiální verze příběhu, nakradený lup putoval jen hasičům a už ne fízlům (běžní občané v ohrožení života tedy opět utřeli). A teď to nejlepší: Firma, která roušky měla dodat ministerstvu zdravotnictví a údajně zvyšovala cenu, byla ale, považte, náhle okradena a zloději umístili lup, jako na potvoru, do Lovosických skladů, kde, to byste neveřili, je náhodou našli celníci, kteří tam zrovna prováděli kontrolní kontrolu. Lézt lidem do skladů a buzerovat je, je nakonec jejich práce, takže by vás tato souhra náhod neměla překvapovat. Tento lup ale nemohli policisté zajistit v rámci vyšetřování krádeže, ale bylo potřeba rozhodnutí hejtmana podle krizového zákona, protože (puf). Nakonec se vše v dobré obrátilo a okradená firma již dostala finanční náhradu. Soukromý majetek byl tedy během několika hodin ukraden, nalezen, zajištěn, vrácen, prodán a zaplacen. Konspirační teoretici by skoro mohli říci, že zloději (ti z ministerstva vnitra) šli na jisto a že podle časových známek vyjádření a dokumentů vyrazily tatry z Prahy dřív, než v Lovosicích otevřeli sklad.

Na ústecku zůstaneme. Tehdy asi chlastali na úřadě se Zemanem ricinové projímadlo a světlo světa spatřily, dnes již mediálně známé, výzvy lékařům. Holdingový zpravodaj tehdy psal jen o jednom z dokumentů, ale existuje ještě jeden pro zubaře. Kraj potvrdil, že oba pastelkové dokumenty jsou autentické a jejich vydání je dílem Vedoucího odboru zdravotnictví Ústeckého kraje, toho času nějaký Petr Severa, který ve své funkci setrvává a jehož představeným je ředitel úřadu Milan Zemaník. Každý si v těch dokumentech najde co chce, k podstatě Hippokratovy přísahy ani tomu, kdo jí v ČR (ne)skládá, se vyjadřovat nebudu. Od komunistického hejtmana bych kompetentní obsazení úřadu ani nečekal.

Neméně zajímavou událostí byly zavřené hranice. Už z kraje jsem se podivoval, podle kterého zákona může vlastně český stát úplně zakázat vycestování. Nebyl jsem sám. Inu, zeptal jsem se policie, podle jakého zákonného ustanovení vlastně provádějí to hermetické uzavření hranic, které není nepodobné tomu, jak to bylo tenkrát. Otázka se může zdát jednoduchá, i já jsem očekával nějaký konkrétní paragraf, ze kterého bych si teď mohl dělat legraci a zpochybňovat ústavní konformitu. V odpovědi jsem se ale dočetl, že policie se řídí pěti hlavními legislativními proudy, tj. Evropský parlament, Rada Evropské unie, zákony ČR (ty jsou až na druhém, potažmo třetím místě), opatření ministerstva vnitra, opatření vlády a krizový zákon. Hlavním a nejdůležitějším dokumentem při ochraně hranic je podle Policie ČR jakýsi kodex Unie, který přikazuje státům, co vlastně mohou na svých vlastních hranicích dělat. Na mojí otázku, na základě jakého právního ustanovení není umožněno vycestovat, odpovězeno nebylo, nejspíš proto, že to ani Policie neví. Policie k tomu přistupuje asi jako Babiš – kam bys jezdil, ksindle občanskej. Kdyť tady sou sojový prasata, motýle a bezpečno. Nedělám si iluze, že Babiš poslal email Hamáčkovi, ten stiskl tlačítko „přeposlat“ a zprávu forwardnul policejnímu prezidiu, které prostě vydalo příkaz nikoho nepouštět. Vykydáno, ústava neústava.

Pochopitelně mě zajímalo ze všeho nejvíc, jakým způsobem vláda vyhodnocuje účinnost opatření, které mají devastující účinek na českou ekonomiku. Přišlo mi tak nějak samozřejmé, že vzhledem k ohromným škodám musí tato opatření někdo denně vyhodnocovat a sledovat průběh, aby se všechno mohlo co nejdříve vrátit do normálu. Vybral jsem si proto opatření, které bylo v platnosti dlouho – MZDR 5503/2020-8/PRO, které zakazuje soukromým subjektům prodávat vybraný zdravotnický materiál a jediná jejich možnost je dodávat ho státu (který ho nechce, protože si ho kupuje draze z Číny), který, pokud ho vůbec odebere, si sám určí, kolik za něj zaplatí (jestli něco). Tento druh opatření je pro firmy nejhorší, protože nemohou legálně vůbec nic dělat, mohou leda zkrachovat. Ptal jsem se ministerstva zdravotnictví, jestli byl účel opatření splněn, jak ho vyhodnocovali a kdo byl vlastně do procesu vyhodnocování zapojen. Korespondence proběhla nějak takto:

Tazatel (T): Splnilo opatření svůj účel?
Ministerstvo (M): Ano.
T: Jak jste vyhodnocovali účinnost opatření?
M: Vyhodnocovali jsme ho jako funkční!

Při čtení této odpovědi jsem si vzpomněl na Černé Barony. Ostatně to nebyla jediná korespondence z vlády, kterou jsme se bavili u piva. Ministerstvo rovněž odpovědělo, že o vydání tohoto opatření informovali veřejnost tak, že jej vyvěsili na úřední desku a „prostřednictvím masmédií.“ No a pokud by si někdo denně nestudoval úřední desku ministerstva zdravotnictví, tak na něj čeká flastr za 3 míče. To víte, neznalost neomlouvá. Nejlepší odpověď je ale poslední bod, tedy na základě jakých poznatků, analýz, nebo konzultací (a s kým) došlo k vydání tohoto opatření – podle ministerstva pan ministr své rozhodnutí obvykle vydává na základě aktuálních poznatků, situace na trhu, nebo analýz. To je taková dobrá odpověď. Otázka: Na základě jakých analýz jste vydal to rozhodnutí? Odpověď: Na základě analýz.

Opakem nečitelných vyjádření byla Světová zdravotnická organizace (WHO). Její důvěryhodnost by vystačila na samostatnou kapitolu, ale její vyjádření byla jednoznačná a v čase se vyvíjela takto: Roušky nenosit. Roušky nosit. Vstupovat lidem do domovů a násilím odebírat nakažené členy domácností, kteří by byli kamsi odvezeni. Kam by eskalovali odborníci z WHO svá opatření v případě nějaké horší nemoci, která má smrtnost vyšší než ~ 0.5%, raději nebudu domýšlet.

Zapomenout bychom neměli na Evropskou unii, jejiž funkce se zhroutila s příchodem COVIDu do Evropské unie. Během 24 hodin se na myšlenku společné Evropy všechny členské země vysraly, zavřely hranice a navzájem si kradly zásilky zdravotnického materiálu. Na to reagoval evropský parlament návrhem usnesení o evropském dni optimismu. I my máme v ČR zástupce evropské hydry. Je jím Sekce pro evropské záležitosti při Úřadu vlády a mě zajímalo, jak nám tato sekce v době krize pomáhá. Sekce je totiž vedená paní Hrdinkovou, která měla loni přijet do Hradce na besedu o Evropské unii, ale v diskusi akce na Facebooku se to nějak zvrtlo a paní Hrdinková potom na akci neplánovaně nemohla přijet a místo ní přijel pan Černý, rovněž ze Sekce pro evropské záležitosti, podle kterého se díky EU na hranicích nestřílí a Evropská komise je podle něj volená (není). Otázka byla víceméně zbytečná a byla součástí jiného dotazu pro úřad vlády. Úplně bych se spokojil s odpovědí, že sekce pro evropské záležitosti nedělá nic, protože ve věci evropského dne optimismu je EU soběstačná. To jsem se ale mýlil. Paní Hrdinková je patrně nejdůležitější osobou celé krize COVID-19 a musela jistě zachránit ještě více tisíc mrtvých lidí, než Vůdce a o víkendech nejspíš bojuje s kriminalitou v ulicích.

Chtěl bych tuhle stať zakončit pragmatickým zhodnocením. Pro čaulidi byla celá akce bravurně zvládnutým orchestrem jediného a nejvyššího Vůdce, který se o všechny postaral a zachránil tisíce mrtvých. To byl také žádaný výsledek Prchalova týmu. Pro všechny ostatní to bylo probuzení a zjištění, že celý stát a všechny jeho instituce jsou jeden ohromný, neorganizovaný bordel vedený naprosto neschopnými lidmi. Moje generace nezažila Zápotockého („měna nebude“, ráno byla), a nevnímala Topolánka („daně zjednodušíme,“ zavedli další). Ale zažili jsme Babiše. Ten, kdo si v tomhle státě budoval nějaké své malé bohatství, ať už pro rodinu, nebo na důchod, velmi rychle pochopil, že stát tady není proto, aby takový odpovědný způsob života v době krize ochránil, ale především trestal a rozkrádal. Čaulidi nemají problém s krachujícími podnikateli, protože podnikatel, který nemá v kešeni na tři měsíce dopředu si podle nich zaslouží zkrachovat. Oni, kteří nemají v kešeni ani na tři nájmy dopředu jsou ale úplně něco jiného a Vůdce je musí zachránit, protože oni jsou ti nejublíženější, po kterých se přeci žádná odpovědnost chtít nesmí. Už v době, kdy bolševik operoval s pojmem „pětavdvacítky“ mi bylo jasné, že od teď až do mé smrti budu celý život od vohnoutů poslouchat, že zatímco oni, nejublíženější, nevěděli co bude, čekali doma a lemtali lahváče za 60 procent mzdy, my nenažraní podnikatelé co jezdíme v Mercedesech jsme se obohacovali na jejich utrpení a drancovali z veřejné kasy desítky tisíc, jako by nebylo zítřku. Celé krizové řízení byla jen snůžka chaotických politických gest, ve kterých vládnoucí vrchnost rozdávala z cizího a tvářili se při tom jako Bruce Wayne. Lidé to ostatně vyžadují – demokracie už dávno není o společném postupu v řešení mezinárodních otázek, vnitřní bezpečnosti, či jiných, nepostradatelných státních funkcích, bez kterých si moderní společnost nedokážeme představit. Je to způsob davového rozkrádání soukromého majetku. Veškeré volby už jsou jen o slibech různých politických skupin, kterak někomu něco ukradnou a někomu jinému to rozdají. Posledním politickým subjektem, který nestavěl svojí voličskou základnu na rozkrádání majetku cizích, byl Franta Matějka a jeho Strana nezávislosti České republiky, která ve volbách zcela propadla. Kdyby vohnoutům slíbil nějakou pěknou rozkrádačku, už by třeba seděl v parlamentu. A tak zatímco Vůdce v televizi blábolí pindy o tom, jak stát dělá co může, finanční správa nelení a i v poslední prdeli ve východních Čechách se v obecních novinách objevují půlstranná oznámení finančního úřadu o tom, že rozhodně nepromíjí žádné daně, z čehož polovina celého oznámení je věnována výčtu bankovních účtů, kam lze posílat výpalné; doporučuji i rubriku o městské policii na straně 10, která hrdinně rozehnala skupinu lidí, která se sešla pouze za účelem, považte, vzájemného hovoru. Nedá se říct, že by hyeny z berňáku měli nějaké momentální selhání, jejich bezpáteřní svinstva jsou zcela systémová a v souladu personou, která celé téhle Einsatzgruppen sebrance velí. Kdo po tomhle totálním fiasku může jít k volbám a hodit to bolševikovi, nevím. Volit Babiše je něco jako mít zálibu v týrání zvířat.

Někomu může přijít nefér hodnotit průběh a výsledek opatření, když už je vlastně po všem. Po bitvě každý generál. Mě to nefér nepříjde. Nejen proto, že stát polyká většinu všeho, co vydělám a oprávněně za to očekávám kompetentní služby, ale také proto, že bitva teprve začala. Ohromná dluhová díra, kterou nekompetentní vlády svými populistickými gesty vytvořily se sama nezalátá. Přeji tedy hodně štěstí všem, kteří krizi ve zdraví přežili i přesto, že jejich snahu stát sabotoval.

13.06.2020 Masiton

Související články: