Do Drägeru fuč – papíry fuč I

Featured Image

Je tomu už víc než rok, co jsem přišel „kvůli chlastu“ o řidičák, a protože bývá lepší se poučit z cizích chyb, nabízím vám k přečtení tento (nejspíše) vícedílný článek.

Co se alkoholu za volantem týče, jsem byl vždycky opatrný. Vlastně jsem za těch víc jak dvanáct let, co jsem byl oprávněn řídit vozidlo, před jízdou pil jen asi dvakrát. Jednou sklenku vína asi tři hodiny před usednutím do vozu a jednou dvě desítky tak nějak obdobně. A to prosím nejsem žádný hubeňour a výdrž nepostrádám. Dýchal jsem již několikrát a vždycky mi vyšla nula, jednou pak 0,10 promile. Přes tuto mou opatrnost se mi přihodilo následující.

Osudným dnem byla neděle po festivalu Votvírák 2014. První noc festivalu jsem si užil. Potkal jsem spoustu kamarádů, kapely, které mě zajímaly, většinou zahrály výborně, Babiš tehdy ještě močil kdesi předaleko a počasí se vydařilo. Prostě začátek festivalové sezóny, jak má být.

V sobotu, což byl druhý a poslední den Votvíráku, jsme popíjeli již od dopoledne a bylo neskutečné horko. Protože slunce neúnavně pražilo celý den, a já mám navíc takový zlozvyk moc nejíst, když piju (vlastně jsem nejedl nic od pátečního odpoledne), byl jsem někdy po páté odpolední už dost utahaný a asi i pod vlivem. Říkal jsem si, že si půjdu na chvíli lehnout a nejspíš ještě večer skočím někam k pódiu, ale to bylo velmi naivní, protože „dát si dvacet“ neumím a většinou spím jak špalek několik hodin – i když jsem úplně střízlivý. Nakonec se mi ze stanu vůbec nechtělo a chrněl jsem s kraťounkými přestávkami asi do půl druhé v noci, kdy už nic „pořádného“ nehrálo. Chvíli jsem si tedy četl, pak jsem si nasadil sluchadla a při poslechu jakéhosi komediálního podcastu opět usnul (ano, spát opravdu umím).

Ráno jsme vstali někdy před osmou, sbalili jsme si své saky a paky a jali se k odjezdu. Fronta aut se sunula tak pomalu, že bylo celkem jasné, že policie nezahálí a pomáhá, možná dokonce i chrání. Jelikož jsem alkohol nepil asi patnáct hodin a – jak jsem říkal – jsem váhy vskutku jateční, nedomníval jsem se, že bych se nevešel do těch pověstných 0,24 promile. Vůbec mě tedy neznepokojovalo, když jsem viděl, že dýchat dávají úplně každému, a když na mě přišla řada, jsem suverénně foukl do Drägeru 7510. To bylo přibližně 9:05.

Na displeji se rozsvítilo číslo 0,28 a ve mně hrklo jak v pendlovkách. V tu chvíli jsem udělal první velkou chybu, protože jsem naprosto konsternován prohlásil něco jako: „To neni možný, já jsem nepil aspoň patnáct hodin.“ a o několik sekund později větu, která byla to nejchytřejší, co ze mě ten den vypadlo: „No tak to je blbost, jedeme na krev.“

Po pěti minutách jsem, jak je zvykem, foukal zas a tentokrát číslo stouplo ještě o dvě setinky, což po takové době považuji za odchylku „stanoveného měřidla“, protože stoupat mi v té době mohl jedině tak krevní tlak. Odchylka ale bohužel nebyla dostatečná, aby bylo měření prohlášeno za neplatné (tuším, že by byl třeba alespoň desetiprocentní rozdíl). I tak se jednalo o cca 7%, což není málo.

Policista, který mě měl na starosti, byl z celé záležitosti snad víc zmaten než já, mé dotazy na další postup odbýval krčením ramen a neurčitými proklamacemi typu: „No kdybyste jel na krev a měl to dobrý, tak teda můžete asi jet,“ což je samozřejmě nesmysl, vzhledem k tomu, že výsledky jsou k dispozici za cca deset dnů a déle. Odhadnutím pokuty na padesát tisíc („…nebo ňák, já nevim.“) mě také spíše pobavil, než vyděsil, ale ani tak mi nebylo do smíchu.

Protokol jsme začali sepisovat prakticky hned a policisté se jali vyzvídat, co že jsem to před těmi patnácti hodinami pil. Tak jsem jim něco řekl, ale s tím, že je to jen velmi hrubý odhad, což rozhodně nedoporučuji – prostě jim nic neříkejte. V situaci, kdy jsem jim pití alkoholu mimoděk sám přiznal, jsem to už ale neřešil a úplně obrátit, že jsem nic nepil, se mi taky nechtělo. Hlavně jsem samozřejmě spoléhal na to, že po tolika hodinách a s pravděpodobně podlimitní krví bych měl být v očích zákona střízlivý. Do protokolu jsem uvedl, že nesouhlasím se způsobem, jakým bylo provedeno měření (to je poměrně důležité), a podepsal se.

Podepisovat se opět spíše nedoporučuji – úřad se toho totiž samozřejmě chytil a neustále mi bylo vnucováno, že jsem s dechovou zkouškou souhlasil, protože jsem se podepsal. Věta: „Nesouhlasím se způsobem provedení zkoušky,“ jim asi nestačila. Nevím, jak jinak jsem měl svůj nesouhlas vyjádřit, aby tomu ouřadové rozuměli, možná by pomohl nějaký expresivní výraz, třeba „kunda pes“.

Poučen jsem samozřejmě nebyl a poučení mi bylo vlastně nabídnuto až před podepsáním protokolu – vytištěné na něm samotném. To jsem do protokolu nenapsal, ale asi by to vůbec nebylo od věci – každá maličkost se může později hodit.

Řidičák jsem odevzdal, což je také nemoudré, protože v tu chvíli vás má úřad na lopatě. Možná jsem jej měl „zapomenout“, když už ho nechtěli před dýcháním. Na webu www.30kmh.cz mi dokonce jeden z diskutujících říkal, že ŘP je možné zabavit pouze na místě, a ani úřednice při projednávání pak tuto možnost nemá, což je vskutku absurdní, ale nejspíše je to pravda. V tomto ohledu se ovšem chystají nějaká opatření, jestli se nepletu.

„Můj“ policista začal shánět někoho, kdo by mě odvezl na vyšetření, což netrvalo dlouho – přeci jen bylo i v jejich zájmu mě moc dlouho nenechávat oxidovat (a metabolizovat). Nakonec se objevila dvojice mužů okolo čtyřicítky, která svolila tento nelehký úkol vykonat. V jejich vzájemné konverzaci jsem zaslechl stará četnická moudra typu: „Nojo, to než tam dojedem, tak mu to vo něco klesne a bude v limitu,“ a další „truismy“.

Sedl jsem tedy do služební Octavie a vydali jsme se na cestu. Řidič jel docela prasácky a každou chvíli častoval ostatní účastníky provozu krásnými staročeskými slovy typu „čurák“ a „hovado“ – i na méně zvukomalebné „debil“ došlo. Obzvlášť se mu nelíbilo, když se někdo sunul po okresce pomaleji, než chtěl jet on. Asi zapomněl, že sedí v autě, které okolní auta ke svižné jízdě zrovna nevybízí, a že nízká rychlost je kruciální pro bezpečnost provozu.

Do areálu místní nemocnice jsme dorazili zhruba za deset minutek. V čekárně postávalo asi pět lidí včetně potetovaného zřízence/bratra/laboranta (?), který by z fleku mohl dělat vymahače dluhů pro Hell’s Angels. Bylo mi trošku trapné, že budu vlastně předbíhat, ale v zájmu relevantnosti výsledku jsem neprotestoval. Vymahač také ne. Mezitím jsem s policisty podebatoval o zákonných limitech a jejich postoj byl jasný. Nulová toleranceTM je potřeba, páč lidi sou dobytek a chlastali by „nad limit“.

V ordinaci seděl mladý doktor s brýlemi, kterému sekundovala zhruba čtyřicetiletá sestra. Byla mi odebrána krev a lékař provedl několik vyšetření typu „chození po čáře“ a „najdi nos“, svítil mi do očí, točil jsem se jak čamrda – no prostě jsme se nenudili. Jen jsem nebyl dostatečně konkrétně instruován, abych mohl jako Švejk např. udělat více kroků, než se po mně chtělo, a tím projevit dobrou vůli – ba ani zpívat mě nenechali. Také mi tam, v té dezinfikované místnosti, došlo, jak po těch dvou dnech bez sprchy brutálně páchnu.

Po návratu „na místo činu“ (policisté mě přivezli zpět k autu) jsem začal shánět odvoz, poněvadž můj spolujezdec nebyl Führer, a neměl tedy Führerschein. Naštěstí se mi podařilo zajistit si dva řidiče, kteří měli přijet z nedaleké Prahy, ovšem nemohli vyjet hned a nacházeli se asi patnáct kilometrů od sebe.

Zatímco jsme čekali na zmiňované zachránce, byli jsme svědky několika (tragi)komických situací, které bych dal s dovolením k dobru.

Hvězdou první tragikomedie byl horlivý zhruba dvacetiletý policista, který dával dýchnout dalším pánům a paním na holení. Asi si připadal jako kamarád, který všem těm mladým veselým lidičkám nejen zachraňuje životy, ale hlavně jim poskytuje jakési povyražení. Tento otylý maladěc totiž ÚPLNĚ KAŽDOU interakci s řidičem zahajoval žoviálně slovy: „Dobrý den, pane řidiči, pil jste něco před jízdou, nebo během ní, cheche?“ samozřejmě s občasnou obměnou, jak si gender žádal (a gendera žádala). O tom, že tím porušoval zákon asi dvakrát do minuty, neměl ten nedouk jistě ponětí. Hlavně že se u toho slaboduše tlemil jak závozník Otík.

Druhou komédií byly peripetie jakéhosi obstarožního kombíku vezoucího dvojici holobrádků a trio děvčat. Dechovou zkoušku řidička zvládla bez ztráty kytičky (a věnečku), ale jamajský smrad linoucí se z interiéru nemohl kontrolu provádějící policista ignorovat a došlo na lízání (papírku – kvůli testu na ostatní drogy). I tento ukázal negativní výsledky. Myslel jsem, že jde o fatu morgánu, ale bylo to tak. Drzejší z holobrádků pak začal vést silácké řeči, za což byl okřiknut jedním z mých ex-escortů, že mají s tím verglem rychle odjet, než jim to celé prohledají, protože jsou cítit na sto honů.

Mezitím ještě došlo na hlavní silnici, na kterou se motorizovaní dýchači připojovali, k jakési skrumáži aut – nějaké to nouzové brzdění, předjíždění a couvaní v křižovatce a tak. Detaily jsem zapomněl, takže se o věci nebudu moc rozepisovat, jen vím, že jsem se moc divil, proč si takováhle prasečina vysloužila pouze rozhazování rukama ze strany jednoho z policistů. Rozkaz zněl asi jasně.

Třetím oživením byl další chycený nešťastník, kterému Dräger ukázal přes 0,8 promile, což už není tak úplně legrace. Přistižený se ale všemu smál, bylo mu to pumpička a evidentně měl dojem, že se jedná (za pomoci advokáta) o snadno řešitelnou věc. O tom sice pochybuji, ale bohužel nemám představu, jak dopadl.

Po nějaké době, kdy jsme stále setrvávali na místě a vysedávali v autě, přišla půlka mé eskorty a ptal(a) se mě, jak daleko to máme domů. Když jsem mu řekl, že jedeme do Prahy, tak začal naznačovat, že mám jet, že je to vlastně v pořádku. To jsem rezolutně odmítl, protože jsem neměl moc představu, co bych asi tak případné další hlídce mohl blekotat. Že mě pustil kolega, že je to „v pohodě“? Čekali jsme tedy, až dorazí posily.

Když se náhradní řidiči konečně objevili, šel jsi jeden z nich sám raději dýchnout, než usedne za volant – den předtím totiž také požil. Byl jsem nezměrně rád, že mu blikly tři nuly, protože dál tvrdnout na té samé křižovatce se mi vážně nechtělo.

Vydali jsme se tedy do Prahy a já netrpělivě očekával výsledky lékařského vyšetření a rychlé navrácení řidičáku.

Pokračování příště – neobdržím-li nějakou skutečně otřesnou známku.

Budu se muset zahloubat do spisů, aby to mělo hlavu a patu.

 


11.12.2016 Redik


Související články:


12345 (132x hodnoceno, průměr: 1,39 z 5)
22 954x přečteno
D-FENS © 2016