Trik s advokátem je systémový problém

Srdce dobrých soudruhů se kormoutí nad tím, jak zločinci v bílých límečcích dostávají malé tresty a přitom kradou víc než jiní. S lačností po vědění jsem se seznámil s názorem Jakuba Drápala, kterého věrohodné médium na straně pravdy tituluje jako vědeckého právníka. Zcela vědecky a seriózně rozebral, že je velký problém, když se vzdělaní lidé efektivně brání, soudcům jsou sympatičtí a tak dostávají malé tresty. Jako jedinou cestu navrhuje individualizaci trestů.

Jenom podmínku? Málo!

Nemám právní vzdělání, ale v právním řádu, který spolupomáhají vytvářet takoví milovníci dobra, musím žít. A ne, nechce se mi emigrovat. Soudruh dobrotrus se doslova rozhořčuje nad tím, jaký je to mýtus, že bílé límečky zločin nebudou opakovat, a proto je naprosto nevhodné jim dávat pouhé podmínky. Protože pouhé podmínky znamenají, že jim to prošlo. Jak jsem psal, školy nemám, ale i ta pouhá podmínka znamená pro člověka dost velké omezení. Pokud je navíc doprovázena zákazem činnosti v oboru, ve kterém člověk dělá, je to dost těžká rána. Soudruh se srdcem plným lásky se však doslova svíjí vztekem, že Andreji Babišovi je navrhován pouze podmínečný trest. Chápu, je to jeho právo, rozhořčovat se, jak je dneska moderní, že ten nebo onen dostal málo. Jen se, soudruhu, střez do té mlýnice dostat. Ne, že bych hořel velkou láskou k Andreji Babišovi, ale dost se mi nelíbilo mediální lkaní morálních majáku nad zastavením jeho stíhání. Pak, ač nerad, musím Andrejovi přiznat určitou míru oprávněnosti stížností na nátlak.

Já mám pocit, vy si to odsedíte.

Soudruh má pocit a ze svého pocitu, že by měl někdo dostat víc, stvořil celospolečenský problém. To je typické uvažování pokrokových myslitelů, něco se mi nezdá správné, tak se to nesmí zdát správné ani vám. Jak už je dneska v souladu s požadavky doby, tak svá tvrzení podkresluje působivými grafy, jako by člověk a společnost byla neživý předvídatelný stroj. Zcela jistě je statistika docela užitečná věc, ale nesmí se z ní dělat kámen mudrců, který umožní vyřešit kde co.

Za největší problém tohoto stavu soudruh Drápala považuje špatně nastavený systém a tomu přizvukuje další dobrosrdečný soudruh Harašta. Přestože tihle darebáci, míněno ti zločinci, ne zmínění soudruzi, působí mnohem větší škody, tak mají kapitál se efektivně bránit u soudu. Na tomto serveru se pro to ujal přiléhavý název – trik s advokátem. Tenhle fígl pak je ta hlavní příčina, že límečkáři nekončí ve vězení. Inu zajímavými cestami se ubírá moderní právní věda. Dokonce pro to mají takový pěkný chytlavý název – institucionální kapitál. Už jenom ten název v sobě ukrývá tichou výčitku, že jenom bohatí mohou obstát v boji se státními složkami. Zajímá mne, proč soudruha netrápí, že prostí lidé nemají bez toho kapitálu v takovém souboji šanci obstát? Nedokazuje to spíš to, že reálná práva obžalovaného jsou tak malá, že jejich obhajobu umožňuje pouze vynaložení vysokých nákladů? Jednak časových na straně obžalovaného, kdy se musí prohrabat balastem, co obvykle prokuratura do spisů nacpe, ale i finančních na vyvrácení různých znaleckých posudků na straně obžaloby, tak na samotný výkon obhajoby. To pomíjím psychologické náklady, kdy člověk přichází o své volné zdroje, které je nucen investovat na vyvracení nesmyslů, které naprosto bohorovně státní zástupci neznalí problematiky do spisu nahází. Když si vezmete, že takový spis zaplevelený naprostými hovadinami mívá s přehledem šedesát tisíc a více stran, tak vám asi dochází, co to znamená v pracnosti. Pro české právo je, želbohu, typická naprostá bezmocnost oběti, či jeho obhájců. Bílé límečky díky svému vzdělání a schopnostem jsou schopni alespoň soudci vysvětlit, proč je to nebo ono, co tvrdí státní zástupce naprostá pitomost.

Tou odpornou efektivní obranou, abychom tomu dobře rozuměli, byl třeba výkon v případu Rittig. Všichni novináři věděli, že je to zlý a špatný člověk, které prostě musí skončit za mřížemi. Tenhle fikaný zločinec s bílým límečkem se chabě bránil, že přihodit marži na zboží je stěží zločin. Dokonce byl tak rafinovaný, že poukazoval na vzniklé úspory na straně dopravního podniku díky jeho službám. Pak ten člověk mrknul na soudce, vlna vzájemné sympatie proběhla a takové to mělo konce, že jej osvobodili. Naprostá hrůza. Nu ano, skoro by to v lidech podléhajících dezinformacím mohlo vyvolat dojem, že veřejný podnik s celým politickým zázemím nebyl schopen získat levnější služby sám svojí činností. Ale každý pravověrný novinář správně rozumí významu slovního spojení „tržní selhání“, takže aby zřizovaná organizace města byla neefektivní, je z podstaty věci nemožné, že ano? Protože veřejná správa vždy představovala vzor efektivity. Takto to vypadá, že odporný kapitalista zajistil levnější tisk jízdenek a navíc se na tom ještě napakoval. Což management dopravního podniku nebyl schopen při tom všem dodržování pokrokových zákonů docílit. Jak je to jenom možné? Kde soudruzi udělali chybu?

Ach ty procesy, jak jen zdržují spravedlnost!

Dále oba soudruzi svorně lkají, že sprostí obžalovaní mohou efektivně procesně zdržovat. Jako třeba tím, že rozporují způsob získání důkazů policií na místo toho, aby jí naprosto věřili. Neboť policista přece nemá zájem na falšování důkazů ani v nejmenším, že ne? Ale aby padaly přísnější tresty, je naprosto nutné detailně rozpracovat principy, jak hodnotit trestní minulost. Protože je nad slunce jasné, rozkládají soudruzi, že pokud pachatele nezavřete hned na poprvé, tak to jistě zopakuje. Doporučoval bych právním vědcům alespoň koutkem oka nahlédnout do takové knížečky, která se jmenuje trestní zákoník. Tam jsou docela brutální tresty za hospodářské trestné činy, které rozhodně snesou srovnání s tresty za úkladnou vraždu. Takže skutečnost, že lidé za hospodářské trestné činy dostávají „jen“ podmínky spočívá především v tom, že většina škody, o které se píše v novinách nebo obžalobě, se nachází ve fantazii státního zástupce nebo spřízněných novinářů.

Když ale ty procesy tak zdržují, jak naříkají soudruzi, tak potom pro žalobce vyvstává taková odporná otázka, zda mu stojí za to vést právní bitvu po dobu několika let s člověkem, který má možnost efektivní obrany. To není moje formulace, ale názor soudruhů z článku. Místo zostřeného výslechu a přiznání obžalovaného se musí patlat s nějakým dokazováním a pak to dopadá jako třeba v kauze nezdaněných kabelek. Nebo, kdo si dneska vzpomene, kauza pana Haly, který procesně zdržoval dokazováním, že pedofilní porno na disketách opravdu neměl. Mimochodem pusťte si to video s výpovědí kriminalistů, co to vyšetřovali. Ti naprosto nechápou, jak je někdo může obvinit, že by něco falšovali. Ten Halův seznam příjemců byl od začátku jen seznam pozvaných na oslavu a mohou za to prý média, která z toho udělala kauzu. Jen nechápu jednu věc, když to takto psali v novinách, proč jste jim neřekli, že to není pravda? Chápu, že není povinnost číst noviny. Bral bych to, ale ne u Šlachtova útvaru, který byl s médii jedna ruka.

Takže sprostý obžalovaný místo toho, aby pokorně sklonil hlavu a rovnou se přiznal, tak drze bojoval, platil právníky a vyhrál. Co je pro pravověrné soudruhy zvlášť ohavné, že dostal k „velkorysému“ odškodnému od ministerstva spravedlnosti ještě z veřejných prostředků 1,9 miliónu korun. Jenom když čtete, byť jen v novinách, tento případ, tak to rozhodně nevypadá, že by státní zastupitelství bylo nějaký bezmocný hráč. Naopak, na tomto případu je celkem zřetelně vidět, jak je naprosto bezmocný člověk uvízlý mezi čelistmi téhle železné housenky. Věru citlivě k případu přistoupil Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který přišel s novátorskou myšlenkou, však nesedí, nějaké drobné už dostal, tak co sakra chce? Jaké odškodnění a proč?

Ty složité případy, jak je jen řešit?

Prý celkové situaci také dost napomáhá složitost případů a díky tomu nejdou bíle límečky do vězení, kam po zralé úvaze právních vědců bezesporu patří. Navíc se objevuje zase argument, že státní zástupci jsou jenom lidé přetížení bojem se zločinem, a proto potřebují ulevit. To je zvláštní a ty, co soudruzi chtějí tak přísně trestat a zavírat, lidmi nejsou? Státní zástupci riskují, že budu vypadat jako blbci, když se pustí do složitějších případů. Dobrá rada, tak se do nich nepouštějte. Věřím, že je těžké pochopit některé souvislosti a drtivá většina případů bílých límečků končí na tom, že státní zástupce není schopen porozumět ani základním faktům, viz výše zmíněná kauza Rittig. Nebo klasické korupční kauzy, kde za škodu u manipulace s veřejnými zakázkami je uvedena rovnou celá cena zakázky. Byť zboží existuje, bylo nakoupeno, služby byly provedeny apod. Ale i když si vzpomenu na kauzu Nečesaný, kde šlo jen „o jednoduchou vraždu“, tak se státní zastupitelství také zrovna nevyznamenalo. Buď to znamená, že tak zprasili důkazy, že venku běhá vrah, anebo věznili nevinného člověka. Osobně se přikláním k variantě nevinného.

Naprosto inovativní je nabízené řešení, kde jako jedinou možnost je individualizace trestů ve vztahu ke konkrétním pachatelům. Ne, že by na tom principu bylo v zásadě něco špatného. Jistě všichni chápeme, že existuje něco jako subjektivní stránka trestného činu. Okolnosti spáchání trestného činu jsou klíčové, ale v kontextu zmíněného článku bych to chápal tak, že když je to Babiš a zrovna se nám to hodí, tak netřeba postupovat zcela podle pravidel, ale rovnou přitvrdíme. Dovolil bych si soudruhům právním vědcům připomenout myšlenku soudruha Vyšinského, že samotný pojem viny je pravicový oportunismus a klíčová je třídní účelnost. Řeknete si, proč se zabývat takovými články? Protože právě takové články prakticky vždy předznamenávají změnu politiky v daném oboru. Když se jedná o trestní právo, je nutné zpozornět o to více. Osobně se obávám, že cílem onoho ulehčení práce bude čím dál tím více uplatňování zásady přesunu důkazního břemene na obžalované. Tedy princip dokaž, že nejsi zločinec.

Související články: