Všechno, co vám vojenští experti a novináři neřekli o taktice, geostrategii a zajímavých bojových akcích na Ukrajině

Featured Image

Chcete vědět, jak moc o těsně a proč neuspěl ruský výsadek u Kyjeva 24. března ráno? Jak si Kyjev udělal vodní příkop? Proč Zelenský potřebuje tanky a ty nikdy nenahradí Javeliny? Jak válku na Ukrajině ovlivnily dvě reformy struktury ruské armády a proč kvůli ní umírají ruští generálmajoři? Proč ještě existuje a jak bojuje ukrajinské letectvo? Proč Rusům nejde sestřelovat Bayraktary? Jak skáče ruská logistika a co z toho plyne?

Mediálním vojenským expertům bylo v únoru jasné, že ruská armáda je špičková a tu ukrajinskou převálcuje – a v dubnu zase, že ruská armáda nestojí za nic a ta ukrajinská ji s přehledem porazí. Jenže pravda je mnohem složitější a hlavně zajímavější. Já nejsem vojenský expert – jen čtenář, který má sítě široce rozhozené po spoustě oborového tisku a tichých profesionálech, co si nehrají na mediální experty. A díky tomu se mi občas podaří přečíst kapitální úlovek, který najednou vysvětlí něco, co ohledně války na Ukrajině jinak nedává smysl.

Většina hodnocení války na Ukrajině je zásadně zkreslena tím, že Ukrajina se doposud bránila. A obránce má obrovskou výhodu: může si připravit past tak, aby byl on ve výhodě a ukrytý a nepřítel se musel odkrýt a vjet mu do rány. Navíc měla Ukrajina štěstí v neštěstí v tom, jaké datum invaze si Rusové zvolili, jakou reorganizaci armády předtím provedli, a na řadě bojišť i terén… a obrovskou dávku štěstí v prvních hodinách války.

Proto se západními dodávkami PTŘS Ukrajina dokázala uštědřit ruským invazním PTS významné ztráty v řádech stovek kusů zničených tanků a ještě více BVP, jak dokumentuje Oryx. Ale nedá se to úplně takto paušalizovat a už vůbec se z toho nedá extrapolovat, jak se konflikt bude vyvíjet dál.

 

Obrana na severu: rasputica donutila Rusy držet se silnic

Zdá se, že Číňané donutili Rusy odložit invazi kvůli své olympiádě (ta skončila 20. února, invaze začala 24.) – a tím pádem se na Ukrajině změnilo počasí, na bahně roztál sníh a nastala rasputica. Ta samá rasputica, která zachránila Novgorod od Mongolů a Rusko od Napoleona i Hitlera. Takřka kdykoli se tedy na severu Ukrajiny – na směru na Kyjev – Rusové pokusili sjet mimo silnice, beznadějně se zahrabali, jak na Oryxu prokazují desítky fotek opuštěné ruské invazní techniky (kategorie „abandoned“ či některé „captured“) zoufale zahrabané až po nápravy či korbu tanku:
5570221

4y8545

r1f6

Každý odborník a „odborník“ se posmíval, že „neschopní Rusové se drží na silnicích“ – ano, ale oni museli! Fyziku totiž nikdo neokecá a to platí i pro toto ukrajinské bahno. Proto také vidíte tolik závěrů, jak ruské tanky jedou po čtyřproudových silnicích v koloně, na kterou pak zboku zaútočí ukrajinský přepad. Díky tomu měli ukrajinští obránci naprosto radikálně zjednodušenou práci – přesně věděli, na jakých silnicích se Rusové budou pohybovat, mohli jim chystat pasti a po zastavení čela kolony dodělat zbytek dělostřelectvem.

Proto bylo možné na mapě pohybů armád na Ukrajině vidět na severu dlouhé a úzké koridory – podél silnic:

Ta horní čára ruskou invazí obsazeného území je silnice E101 z Gluchiva na Kyjiv. Ta spodní čára je silnice H-07 ze Sumy na Brovari a Kyjiv. Ta diagonála která je spokuje u Kyjeva je E95 z Černihivu do Brovarů. A stejně tak když si dohledáte geolokaci ničené ruské techniky západně od Kyjeva, typicky je např. na silnici E40 z Kyjeva do Žitomiru.

Tato taktika ale nefungovala na jihu, kde je půda pevnější. Tam měli Rusové svobodu mnanévru i mimo silnice a jak vidno z mapy, jejich invaze se rozlévala jako přílivová vlna. Ukrajinské síly musely ustupovat a ustupovat, dokud se ruské logistické linie nenatáhly tak moc, až Rusům selhala logistika a poté do nich Ukrajina mohla začít bušit dělostřelectvem a přepady PTŘS. A propos, logistika. Ta je klíčová k pochopení války na Ukrajině.

 

Ruská logistika skáče po 150km

Ruská logistika je organizačně i doktrinálně postavena na železnici a okolo železnice. Organizačně (ruské bojové jednotky mají výrazně menší množství vozidel logistické podpory, než jednotky NATO) i empiricky bylo prokázáno, že ruská armáda není příliš schopna udržet pro své bojové jednotky automobilní zásobovací linie delší, než 150km od nejbližší železniční trati nebo logistického depa.

V praxi to empirie potvrzuje až zázračně. Podívejte se ještě jednou na tu mapu, kam na jihu dosáhla ruská invaze. A nebo lépe, na tuhle mapku zdokumentovaných postupů ruských vojsk z prvních dní války. Vzdálenost od logistické výspy na Krymu (Armjansk) k Chersonu – 147km. A dál nejprve nic nebo pak jen těžko. Od Krymu do Ljubimivky – 147km.
https://twitter.com/PhillipsPOBrien/status/1502732464980172802/photo/1

Pokud si však dokázali zajistit železniční spojení, tak to zafunguje jako odrazový můstek a jede se dál. Z Krymu do Melitopolu je to 155km a vede tam z Krymu železnice, takže hop a Melitopol-Vasilivka 72km, Melitopol-Guljajpole 135km, Melitopol-Energodar 120km:

Ale jak se dostat k Mariupoli? Z Melitupolu je to jen 113km do Berďansku, což je přístav a zároveň tam vede železnice. Hop, 113km obsadit Berďansk (obsazen 26.2.), zároveň hop na sever do Tokmaku a Černihivky zajistit železniční spojení. Hop, navézt logistiku do Berďansku a hop – z Berďanska do Mariupole už jen 91km. V Berďansku se mimochodem Ukrajině povedlo trefit a potopit ruskou výsadkovou loď projektu 1171 Saratov právě poté, co tam už vyložila motorizované jednotky jako posily pro dobytí Mariupole.

Zároveň ovšem na Mariupol ze druhé strany zaútočili separatisté, kteří se na to těšili od roku 2014 a opakovaně to zkoušeli. Existují silné indicie, že brutální plošnou destrukci Mariupolu dělostřelectvem nenařídilo ruské vojenské velení, ale separatistické.

Jmenovitě ruský deník Komsomolskaja Pravda vydal krátkou zprávu, ve které se separatistický velitel Alexandr Chodakovský označuje za velitele útoku na Mariupol. Chodakovskij prohlašoval, že dobytí se zaseklo a že „k dobytí mariupole potřebuje více salvových raketometů. Těmi, jak známo, bombardovali separatisté Mariupolské prokazatelně civilní oblasti kilometr od ukrajinských vojenských pozic již v roce 2015. Dá se důvodně předpokládat, že separatisté mají na Mariupol vztek a chtějí ji „ztrestat“ za to, že se k nim nepřidala v roce 2014. Proto taková brutalita.

(Mimochodem, perlička: ten samý velitel Chodakovský zkritizoval Kadyrovovy Čečence a vysmál se jim, že jsou fake bojovníci keří jen naprázdno střílí do již obsazeného území a pózují pro videa, ale dobývání Mariupule vůbec nijak nepomáhají. Tak si pro něj Čečenci došli a donutili jej vše odvolat a provolávat „Ahmad sila“. To je jejich primární funkce – nebojují, ale všechny nutí provolávat slávu Kadyrovi.)

Ale zase k věci. Samozřejmě tam byla jedna výjimka – právě ty dva paralelní postupy na západ od Sumy ke Kyjevu. Těch 150km není tvrdý limit, ale dosah logistiky na jednu otočku. Pokud to udělají jako Britové při prvním leteckém úderu na Falklandy, tzn. půlka logistiky zásobuje druhou půlku logistiky a jedou na více fází, dá se dosah logistiky natáhnout. Ale je to náročné.

Základní ukrajinská taktika tedy byla dvojí. Zaprvé narýsovat opravdové obranné linie teprve tam, kde již bude ruská logistika napnutá nadoraz.

A zadruhé lehkou pěchotou působící v terénu náhle přepadat a ničit ruské logistické konvoje, aby Rusům zničili jejich už tak slabou logistiku. To bylo primární úsilí. Ukrajina cíleně postavila svou taktiku na tom, že „nechá projet tanky a pak zaútočí na logistický ocas“ – veřejně takto instruovala svou teritoriální obranu. „Až pojedou ruské tanky, schovejte se. Po chvíli za nimi pojedou cisterny z benzinem, ty zničte.“

Protože má zároveň Ukrajina poměrně řídkou páteřní silniční síť a velkou rozlohu území, jednoduše si mohla dovolit vyměnit území za natažení ruských zásobovacích linií na jejich 150km maximum – a pak toho operačně využít. A jakmile se ruská logistika zadrhla a bojové jednotky se zastavily pro nedostatek paliva… Začala do nich Ukrajina tepat dělostřelectvem.

Tato taktika je tedy naprosto nepřenosná pro jakýkoli stát, který má menší operační hloubku území. Kdyby třeba ČR pustila útočníka 150km do hloubky svého území, tak ho má s přehledem v Praze z kterýchkoli hranic od Západu, a jinde v Brně, Olomouci, Hradci, kdekoli. Kdyby si tohle dovolilo Polsko, tak má útočníka na předměstí Varšavy nebo ve Vratislavi. Luxus této taktiky napínání nepřátelských logistických linií nadoraz si opravdu může dovolit jen Ukrajina – nebo na druhé straně Rusko.

 

Obrana na severu: komanda v lesích

Sever Ukrajiny je z hlediska geostrategie vegetačně převážně lesnatý:

Což velmi usnadňuje operace lehkých pěších jednotek, zejména pak sil zvl. určení. Ty jsou v hustých lesích s řídkou silniční sítí jako doma. Ukrajina sice měla své vlastní Specnaz hlavně Ministerstva Vnitra – ale po roce 2015 zřídila pod vedením USA, Británie, Norska atd. velení a strukturu ukrajinských armádních SOCOM dle západního vzoru. Britové specificky učili ukrajinské SoF, jak obstát proti ruským Specnaz GRU… A Američané je učili bojovat dlouhodobě za nepřátelskou linií po invazi – což byla historická mise Zelených baretů, o kterých se posledních 30 let vůbec nemluví.

Kombinace lesů a rasputicy na severu se tak ukázala být pro invazní síly úplně zničující.

Zatímco ruské invazní síly byly uvězněny na silnicích, výborně vycvičená komanda měla naprostou volnost pohybu v okolních lesích. Přepadala logistické konvoje, zastavovala kolony bojových vozidel odstřelením vedoucích vozidel v nejužším bodě, z lesů odstřelovala důstojníky…Žádný div, že v kombinaci ještě s dalšími faktory popsanými dále se na severu ruská invaze na Kyjev zasekla. To však neplatilo v jiných částech Ukrajiny.

 

Zastavit útočníka – aby byl rozstřílen dělostřelectvem naváděným UAS

Všimněte si, co zatím ukrajinská taktika dělala. Ničila logistiku. Odstřelovala mosty. Vytvářela vodní překážky. Útočila raketovými přepady na čela kolon.

Co mají tyto tři vojenské akce společného? Správně, donutí invazní síly zastavit nebo zpomalit. Tím se vozidla natěsnají k sobě – vznikne klasická zácpa. A jakmile se to stane, dopadne přesně jako na tomto ukrajinském přepadu – dělostřeleckým obstřelem nahromaděné bojové techniky:

Takové zpomalení se dá vytvořit i přepadem. Zde jediná ukrajinská T-64 svou palbou donutila ruský invazní konvoj zpomalit na tak dlouho, aby jej stihlo zasáhnout ukrajinské dělostřelectvo (všimněte si, že oproti jiným videům netrefuje zdaleka s bodovou přesností – tlačil je čas, protože cíle se pohybovaly.)

 

To je strašně důležité, protože se to zdaleka netýká jen Rusů. Dr. Jack Watling z Royal United Services Institute popisuje, že totéž hrozí jakékoli jednotce, která není dostatečně sehraná a secvičená pro vedení velkých operací – protože na cvičení sám viděl, jak se to „stalo“ americké armádě.

V říjnu jsem pozoroval, jak americký prapor provádí útok spojenými silami. Jejich tempo postupu bylo narušeno lehkým odporem protivníka. Prapor se nahromadil, díky tomu jej zasáhl dělostřelecký přepad, a následkem toho se rozpadla struktura na menší jednotky, které ztratily kohezi.

Bojové akce spojenými silami jsou obtížné a jak roste měřítko, stávají se ještě obtížnějšími. Armády NATO by ve své Taktice, Technikách a Procedurách byly disciplinovanější než jejich ruské protějšky, avšak jen málo členů NATO vůbec kdy provádí vojenská cvičení na úrovni brigády. Dá se předpokládat, že velká bojová formace NATO by se rychle dostala do logistických problémů a potíží s rozestupy a rozvrhy jednotek.

Kdekoli se ruská invazní technika začala štosovat, Ukrajinci ji selektivně napadali dělostřelectvem a bezpilotními bojovými prostředky. Primárně logistiku a PVO, ale jindy i tanky.

Právě dělostřelectvo bylo primárním nástrojem ukrajinské obrany na jihu země – společně s kombinací ruské logistiky natažené nadoraz a přirozených „škrtících bodů“ v podobě pontonových nebo řídkých silničních mostů.

Například na jihozápadě Ukrajiny tak Rusové dokázali dobýt Cherson 147km od Krymu, ale logisticky byli tak vysíleni, že se zmohli již jen na Ukrajinci odražené pokusy o úder na Mykolajiv a severně ke Krivijmu Rihu. Jakmile se však Rusové zastavili, zničilo je ukrajinské dělostřelectvo naváděné vzdušným průzkumem z bezpilotních prostředků (UAS).

Bezpilotní průzkumné prostředky v podobě takřka totální proliferace komerčních kvadrakoptér s kamerami jsou ostatně jeden z klíčových technologických předělů na Ukrajině. Každá dělostřelecký baterie a každá lepší pěchotní jednotka má svou vlastní kvadrakoptéru, kterou ze vzduchu mapuje pohyb a pozice nepřátelských jednotek. Jak ohledně UAS kvituje jeden z českých bojovníků ukrajinské Mezinárodní Legie:

Je to bojiste, kde se bojuje o bloky, o ulice, o parky. Minimum puskama, vetsina ostrelovanim na dalku, dela, minomety, sniperi. A dronama. Kuwa jak ja nemám rad drony. Teda jen ty rusky, ty nase miluju ;)

Opět – ne že by Rusové měli horší dělostřelectvo nebo drony. Jenže Rusové jsou zde v útoku a tedy v zásadní principiální nevýhodě. Zatímco Ukrajinci v roli obránců již mají své dělostřelectvo rozvinuté a vzdušný průzkum hledající – Rusové jedou a po cestě střílet ani používat drony moc nemohou. Nejdříve musí zastavit. A v tom okamžiku již na ně ukrajinské dělostřelectvo střílí…

Mimo to se ukrajinští dělostřelci naučili klíčovou kompetenci, kterou NATO rozvíjelo posledních 20 let Studené války – extrémní důraz na taktiku „shoot and scoot“, tzn. vystřelit a okamžitě opustit pozici do jiné. Nesnažit se sedět na pozici a působit co největší ztráty. Po prvních pár výstřelech se sbalit a uniknout dříve, než na ně dopadne protibateriová palba protivníka. I v tomto ohledu ale platí, že ve výhodě je obránce – protože měl dělostřelectvo rozvinuté a UAS ve vzduchu dříve, než útočník.

Je to nečekaná aplikace pravidla vzdušných soubojů „první vidět, první vystřelit, první zasáhnout“ do oblasti staletí starého dělostřelectva.

 

Využití řek k zastavování a zpomalování ruské invaze

Ukrajinci využili i toho, že mají hodně řek, často s širokými koryty, a přitom poměrně řídkou síť mostů přes tyto řeky (leckdy jeden most na 50km či více). Řeky Irpin, Buča, Bug, Dněpr, Jižní Bug ale i malá Rohanka u Charkova nebo Kinska a Jančekrak u Záporoží – když Ukrajina někde neustoupila, zpravidla proto, že bojovala převážně bitvy s Rusy o řeky a mosty.

A to s extrémním odhodláním – například na Donbase bojuje ukrajinská armáda obklíčená ze tří stran o město Severodoněck proto, že je klíčové pro překonání řeky Severní Doněc, která brání Rusům a separatistům v tažení na Západ. Z toho samého důvodu se těžké boje odehrávají i o město Izum, o který se Ukrajina s Rusy přetahuje tam a zpět.

Proto Ukrajina odstřelila nebo vybombardovala celou řadu mostů přes vodní toky, nebo i přes terénní překážky. Někdy i s ruskou technikou na nich:

Díky tomu se Rusové stali neschopnými rychle obsadit klíčová populační centra. A jejich postup se na řadě míst zadrhl, protože prostě nemohli jinudy, než přes strategický bod s mostem přes řeku.

Kde byly odstřeleny normální mosty, tam museli Rusové začít stavět pontonové mosty – které však ukrajinské letectvo (o něm dále), dělostřelectvo i a síly zvl. určení vybavené ultralehkými minomety vyhledávají a ničí jako naprosto prioritní cíle.

Jak si Kyjev udělal největší vodní příkop na světě

Další fascinující geostrategický prvek, o kterém tu snad nikdo nepíše a který historicky zvládali jen Nizozemci, bylo umělé zaplavení terénu, aby se stal pro útočníka neprostupným. Okolí Kyjeva je nyní chráněné fakticky největším vodním příkopem na světě. Došlo totiž k rozlití řeky Irpiň:

Nejde ale o žádné „zničení hráze“ (kdyby vytekl Kyjevský rezervoár, bylo by to podstatně více vody a větší katastrofa.) Šlo pouze o odpojení čerpadel. Neskutečně zajímavý fakt totiž je, že řŘeka Irpiň se do řeky Dněpr vlévala v místě, které se po výstavbě Dněperské kaskády ocitlo nějakých 7 metrů pod úrovní hladiny. Na soutoku Irpině a Dněpru tak byla vybudována tato přečerpávací stanice, která celý přítok řeky Irpiň pumpuje o těch 7 metrů výše do Dněpru, resp. Kyjevského rezervoáru! (Aby to fungovalo a čerpadla se nepřetížila, Irpiň má sofistikovaný systém přehrad proti záplavám.)

Na počátku války bylo toto přečerpávání buď odpojeno od elektřiny, nebo zničeno, a proto Irpiň nemůže odtékat do Dněpru a voda se hromadí podél toku Irpině a rozlévá se do širokého okolí – kde pak pochopitelně není možné projet obrněnou technikou:

 

Jak ruský výsadek do Hostomelu téměř dobyl Kyjev první hodiny války – a proč selhal

V první hodiny války se Rusové se pokusili o něco, co mohl být husarský kousek – kdyby byl býval uspěl. 24. února ráno za bílého dne, poslali na předměstí Kyjeva své elitní vrtulníkové síly s bitevními stroji Ka-52 a Mi-8AMTš (transportně-výsadkový vrtulník vybavený elektrooptickým zaměřovačem, PTŘS, PLŘS a SŘP z bitevního Mi-28), naložené elitními výsadkáři z VDV. Tzn. hrubý ekvivalent amerických 160th SOAR s jejich MH-60M DAP, který taktéž dopravuje americké síly zvl. určení.

Přiletěli s doslova sebevražedným odhodláním přes Dněpr, přes Kyjevský rezervoár, kolem Vyšgorodu, kde na ně Ukrajinci stříleli doslova jako na kachny na rybníce aniž by se ruské vrtulníky mohly krýt za terénem:


Ruská sebedůvěra byla částečně opodstatněná. Mi-8AMTš mají systém sebeochrany, který senzory detekuje plamen za odpálenou PLŘS a aktivuje jak světlice pro zahlcení jejího senzoru, tak DIRCM rušič. Většina střel tedy minula:


Ale minimálně jedna se ujala a vrtulník, nejspíše neohrabenější Mi-8AMTš, sestřelila a shodila do vody:

Do Hostomelu doletělo 21 vrtulníků – pro místní obyvatele to byl pohled k nevíře a k pláči přesně stejný, jako pro Čechoslováky v 1968 poslouchat Antonovy-12 přistávající na Ruzyni:

První fáze operace byla nadmíru úspěšná – ruské VDV a bitevní vrtulníky prorazily do Hostomelu, úspěšně se vysadily a zajaly letiště. Nepočetné ukrajinské jednotky teritoriální obrany, které se snažily letiště udržet, byly převálcovány. Z této vítězné fáze Ruské MO zveřejnilo videa – jednak výsadku a jednak bojové akce Ka-52:

Další fáze měla být opakování invaze do Československa z ’68 – na letiště u hlavního města, předobsazené VDV, měly přelétnout dopravní Il-76 a navézt tam leteckým mostem takové množství pěchoty i obrněné techniky, které by vzápětí zcela převálcovalo obránce hlavního města a sesadilo vládu.

Jenže mezi obsazením Ruzyňského letiště a Hostom elského letiště byl jeden absolutně zásadní rozdíl – opět strategická geografie. Když se totiž podíváte na mapu Hostomelu okolo letiště, ze tří stran je obklopeno lesy. Takže jakkoli Rusové nasadili bitevní Ka-52 s úkolem zlikvidovat všechny ukrajinské obránce v okolí, Ukrajinci se schovali v lesích. A pak odtamtud začali střílet.

Nejdříve znervóznili Ka-52, když přímo u letiště jednu trefili protiletadlovou střelou (video zásahu):

A druhé, podle samotné ruské RTV, šťastným zásahem prostřelili převodovku, vypustili olej a donutili k nouzovému přistání. S opozicí u letiště, která střílí navzdory snahám ji potlačit a velmi silným jednotkám bitevních helikoptér, Rusové tolik nepočítali.

Ale to bylo to nejmenší. V dosahu k letišti se totiž vyskytovaly jedny z nejelitnějších jednotek, které Ukrajina má – 3. pluk zvláštních sil „Prince Svjatoslava“ Hlavní Zpravodajské Správy MO Ukrajiny. Ti k sobě přibrali pár lidí z teritoriální obrany a velmi rychle se dostali do lesů okolo letiště. Tam rozdělali své ultralehké minomety, poslali do vzduchu své kvadrakoptérové drony pro přesné navádění nepřímé palby – a začali střílet primárně na přistávací dráhu letiště. Zde je jejich video z výrazně pozdější fáze bojů, kde už přibrali vojenského reportéra a šli po dělostřelectvu – ale patrně pořád ta samá jednotka vzpomíná právě na výsadek do Hostomelu a jeho vzdušnou podporu:

Máme štěstí, že jsou to takoví blbci. / Jak to? / Létají nad námi a střílí kdo ví kam.

Právě tím se Ukrajincům povedlo nemožné. Palba z minometů na přistávací dráhu donutila ruské Il-76 plné výsadkářů, které už byly ve vzduchu, nepřistávat, otočit se a vrátit se do Ruska, namísto aby v Hostomelu vysadili mechanizované jednotky. A poté se údajně ukrajinskému letectvu (ale mohlo to být i dělostřelectvo) povedl husarský kousek a zničily VPD Hostomelského letiště náletem údajně dvou funkčních Su-24M a MiG-29 VVS UA. Na satelitních fotkách VPD Hostomelu skutečně jsou vidět úhledné krátery, a to tak hezky v řadě že to vypadá na letecké bombardování v ose dráhy:

Ukrajinci pak přisunuli 4. brigádu rychlého nasazení a letiště částečně znovuobsadili (oni tvrdí že úplně, Rusové že částečně, fakt je že Rusové si přisunuli posily na znovudobytí letiště a to by nedělali, kdyby nezachraňovali své výsadkáře.) Rusové tak sice letiště znovudobyli během několika dní úderem po zemi – ale už jim k ničemu nebylo, protože přistát s transportními letouny tam nešlo. A tím se celá precizně synchronizovaná výsadková operace k bleskovému obsazení Kyjeva zhroutila.

Bylo to ale o fous: nebýt ukrajinských „speciálů“ nebo nepovést se ukrajinským Su-24 zasypat dráhu letiště bombami, Kyjev by padl hned první den války a Rusové by opravdu byli bývali vyhráli.

Ten zásadní faktor na vahách mohlo být, že Rusové nepochopitelně zaútočili až za denního světla. Kdyby byli bývali zaútočili v noci nad ránem, Ukrajinci by ve tmě nebyli schopni ani střílet na ruské vrtulníky z ramene odpalované střely – ani by kvadrakoptéry ukrajinských „speciálů“ nebyly schopny navádět minometnou palbu na přistávací dráhu Hostomelského letiště.

Jak Mi-8AMTš-V, tak Ka-52 přitom mají přístrojové a navigační vybavení pro noční lety. Otázka ovšem je, kolik noktovizí mají jednotky VDV, a hlavně zda jsou piloti Il-76 VDV vybaveni (nový kokpit, pravděpodobně kompatibilní s NV, mají Il-76MD-90A, které vščak prioritně odebírá nikoli VDV ale VTA), vycičeni a certifikováni pro přistání na „temném letišti“, tzn. bez jakýchkoli pozemních pomůcek jen vizuálně s noktovizí…

 

Co dělá ukrajinské letectvo (VVS UA) a v jakém je stavu?

Všechno, co víme o ukrajinském letectvu, pochází prokazatelně od ukrajinského pilota, který na výměnném pobytu v USA dostal volací znak „Juice“. To znamená, že na jednu stranu máme potvrzené, že jde o skutečného a ověřeného příslušníka VVS UA – a na druhou stranu je nutné to brát tak, že to říká jako více či méně oficiální stanovisko VVS UA.

„Juice“ vydal ve druhém měsíci války několik interview pro zahraniční oborový tisk, jako The Drive’s The War Zone a nebo Nolana Petersona. (Mimo to s ním krátce hovořila i média jako Washington post, ale to nebylo tak věcné a do hloubky.)

Stručně řečeno – Ukrajina má více letounů než pilotů, takže imperativ je chránit stíhačky. Ukrajina má očividně velmi dobrý systém včasné radarové výstrahy – nebo varování od NATO, takže s předstihem ví, že nějaký ruský vzdušný úder směřuje na jejich základnu. Všechny letouny jsou na hotovosti, takže v případě raketového napadení základny okamžitě startují… A namísto boje jsou přelétnuty na jinou základnu, která je v bezpečí.

Tak to ale nebylo od počátku. V první dny války mělo nejvyšší prioritu sestřelování ruských výsadkářů z VDV a jejich Il-76. Za cenu ztrát několika vlastních stíhaček tak podle „Juice“ VVS UA v první dny války sestřelily dva nebo tři ruské Il-76 plné výsadkářů, načež Rusové na vzdušné výsadky v podmínkách, kde nemají zajištěnou vzdušnou nadvládu, rezignovali.

Pokud je to vhodné, VVS UA nadále provádí hotovostní starty i na mise americkou hantýrkou DCA (Defensive Counter-Air), nebo demonstrativní mise vzdušných hlídek aby Rusové na svých radarch viděli, že VVS UA stále existuje a létá. Ovšem VVS UA si bolestně uvědomuje, že proti VKS RF hraje druhé housle úrovní vybavení a má mizivé šance sestřelit nejlepší ruské stíhačky.

Jejich největší problém je, že Ukrajina nemá aktivně radarem naváděné střely vystřel-a-zapomeň jako jsou ruské R-77 – má pouze poloaktivní R-27P, u kterých musí svůj cíl celou dobu ozařovat radarem a letět rovně. Další výtky směřují na silnější ruské radary zejména Su-35, které mají oproti MiG-29 mnohem větší dosah i zaměřovací schopnosti. Ruské situační povědomí od jejich létajících stanovišť včasné výstrahy (AWACS) typu A-50. A konečně ruské letecké i pozemní rušičky, které si dokáží s radary ukrajinských MiG-29 opravdu nepříjemně pohrát:

Mají samostatné systémy REB na jednotlivých strojích, a REB pro skupiny. Například v útočné formaci používají toto formační REB, které je velmi silné, a také na hranicích létají vrtulníky s REB, a k tomu ještě pozemní REB. Kvůli tomu je velmi obtížné cokoli najít nebo uzamknout na radaru.

Vážně míněné snahy o sestřel ruských stíhačů proto nedopadají dobře – i kvůli extrémní početní převaze, Juice konkrétně vzpomíná na případ, kdy dvě ukrajinské stíhačky čelily 12 ruským a jeden z ukrajinských pilotů přitom zahynul. Spíše se tedy s Rusy „vytlačují“ – vzájemně manévrují a perou se o optimální palebné postavení, aniž by však došlo k odpalu raket: „Pokud nás mají na radaru, zejména když je nás více, nechtějí bojovat. Takže je můžeme takto z oblasti vytlačit.“ Nebo jiný případ:

V noci jsem se vracel na svou základnu a pořád hlídkoval. Bylo to o nervy, protože bylo špatné počasí a dostával jsem výstrahu ozáření radarem ruských stíhaček i PVO. Byla tam velká skupina, možná 10 Su-35. Nebyli blízko, ale i z té velké vzdálenosti byli schopni mě uzamknout radarem a dělat mi potíže jejich REB. Já jsem se jednoduše snažil nebýt pro ně dobrý cíl a manévroval jsem tak, abych se mohl dostat na dostřel a bojovat. Ve vzduchu byli také chlapi z jiného blízkého letiště, a dohromady jsme Rusy vytlačili z naší oblasti. Hlavní je, že jsme naživu!

Cílem VVS UA je takovým vytlačováním jednak Rusům odepřít možnost dokončit bojové mise – zejména SEAD/DEAD mise ruských Su-35C s protiradarovými střelami Ch-31P totiž devastují ukrajinskou pozemní PVO, ale podle předpokladů vzdušného boje v případě vzdušného střetu Su-35 své neohrabané protiradarové střely buď odhodí kvůli manévrovatelnosti, nebo si je ponechají ale včas se odpoutají.

A jednak se pokusit vmanipulovat VKS RF, aby manévry reagujícími na ukrajinské „vytlačování“ naletěly do sektoru palby ukrajinské pozemní PVO, která by zapnula radar a ruské letouny sestřelila. „Juice“ uvádí, že většinu ruských stíhacích bombardérů sestřelila ukrajinská pozemní PVO, hlavně systémy BUK, které se nečekaně zapnou. Zejména nečekané ztráty utržily ruské Su-34, které původně útočily ve dne ze středních letových hladin – zde např. „rudá 06“ RF-95070 z Voroněžského 47. gardového bombardovacího leteckého pluku sestřelená nad Charkovem, o které byl údajněnatočen i přímo její pád:

Jak to, že VVS UA ještě žije? Může za to poděkovat jednak své flexibilitě a jednak Američanům. Podle Juice po roce 2014 VVS UA „cvičilo absolutně šílené věci“, hlavně lety v extrémně nízké výšce. Ty pak využilo i ve válce s Ruskem, jak dokumentují např. tato video ukrajinských MiG-29 (popisky ignorujte, to jsou jen dohady internetů):

Taková taktika byla vysloveně životně nutná pro přežití, když „Juice“ létal ze základny, která byla na dostřel ruské pozemní PVO – okamžitě po startu klesal na úroveň stromů, aby se ruské PVO vyhnul. Někdy to ale nevyjde, jak ukazuje následující video ukrajinských Su-25. Podle všeho „Hrábě“ nebyly sestřeleny, ale pilot v nízké výšce přetáhl, přišel o vztlak i kontrolu nad strojem a zemřel při nepovedené katapultáži:

Druhý kamínek mozaiky je americký program State Partnership. Ukrajinskému letectvu se v něm stala partnerem 144. stíhací letka Kalifornské Národní Gardy, která nejen vzala Ukrajince do USA na výcvik americké taktiky vzdušného boje, ale v roce 2018 uspořádala reciproční cvičení Clear Sky 2018 na Ukrajině.

Při tomto cvičení americké modernizované F-15 s radary AESA, datalinky a systémy REB emulovaly taktiku a technické parametry ruských Su-30 a Su-35S VKS do nejmenších detailů, které USA zná od americké rozvědky, coby simulované ruské protivníky ukrajinského VVS. Ukrajinci si tak „osahali“, co by z jejich strany vůči VKS RF byla sebevražda, co mohou čekat a co by naopak mohlo fungovat. Slovy Juice:

„Prostě jsme zjistili, že někdy prostě nemůžeme útočit určitým způsobem, nebo musíme útočit specifickým způsobem. Možná tohle udrželo naše chlapy naživu.“

A co se Ukrajinci v roce 2018 naučili od Američanů simulujících Rusy, to v roce 2022 jen uvedli v praxi.

Klíčovou součástí ukrajinské taktiky jsou tedy

  • lety v extrémně nízkých výškách
  • neustálé přelétávání mezi základnami, aby funkční letouny nebyly vystavené leteckému, dělostřeleckému nebo pozemnímu přepadu
  • nečekaná taktická rozhodnutí a vysoká flexibilita, přenos rozhodovacích pravomocí na jednotlivé piloty namísto rigidního centrálního řízení
  • využívání takových základen, o kterých by nikdo nečekal že z nich MiGy mohou létat – zřejmě i travnatých ploch, ale zatím prý nikoli silnic/dálnic

 

Druhá část VVS UA – bojové bezpilotní Bayraktar TB-2

Většinu Su-25 VVS UA nasadilo a spotřebovalo v prvních týdnech války a musí je šetřit. Slovy Juice – „Su-25 létají velmi aktivně a proto mají hodně ztrát.“ To ale neplatí pro bezpilotní Bayraktary, kterých bylo ještě i za války dodáváno stále více Tureckem.

V rozporu s ideologickými představami totiž v oblasti Černého moře a euroasijského předělu hraje ideologie až druhé housle a prim má geopolitika a geostrategie. Kupříkladu Izrael, který byl s tureckem na kordy, podporoval v arménsko-azerbajdžánské válce proturecký, islamistický Azerbajdžán – jedině proto, že azerbajdžánci jsou menšina v Íránu a Izrael doufá, že silný Azerbajdžán by mohl v Íránu u svých soukmenovců vyvolat separatistické tendence a rozložit iránskou kohezi a sílu. Nepřítel mého nepřítele. A stejně tak Turecko má prvořadý geostrategický zájem, aby naproti jeho břehům přes Černé moře nebyla velmoc-Rusko, nýbrž nárazníkový stát-Ukrajina. Takže výzbrojí podporuje Ukrajinu.

Jak je ale možné, že Bayraktary beztrestně létaly nad ruskými kolonami techniky a ničily i systémy PVO jako BUK? Je snad ruská protivzdušná technika úplně bezcenná? Nikoli – jen špatně nastavená. Každý radar PVO musí mít nastavitelné filtry, jak rychlé objekty má ignorovat aby nebyl zahlcen. Jenže Bayraktar létá strašně pomalu – cestovní rychlost je pouhých 130 km/h (maximální přes 200, ale ta nás nezajímá).

Přímým důsledkem je, že pokud je radar PVO nastaven pro vyhledávání rychle letících bojových letounů – pomalý Bayraktar se mu prostě „schová ve filtru.“ Jenže protože zároveň nebylo zničeno ukrajinské letectvo, ale ukrajinské „hrábě“ Su-25 pořád létaly protipozemní mise a občas na ruské pozemní cíle útočily i ukrajinské MiG-29, ruská PVO musela být nastavena na vyhledávání rychlých cílů. Údajně by pomohlo, kdyby posádky pravidelně přepínaly módy radaru, ale to se očividně nedělo.

Možná si řeknete – ale co vrtulníky? To, co hlídá nebe před ukrajinskými vrtulníky, by přeci mělo detekovatr a sestřelit stejně pomalé Bayraktary! Proti vrtulníkům však Rusové tradičně používají infračerveně naváděné ŘS jako Strela-10 nebo z ramene odpalované Strely a Verby. Těmi jsou hustě vyzbrojená PTS. Jenže Bayraktar létá výše než vrtulníky, je relativně tichý, a má malý pístový motor schovaný na horní straně kompozitního trupu namísto turbíny s bočními výstupy. Takže jeho IČ signatura je malá. Proto jej „protivrtulníkové“ IČ-naváděné systémy PVO často nevidí – a „protiletadlové“ radarem-naváděné systémy PVO odfiltrují.

Samozřejmě to neznameá, že by Bayraktary byly nezranitelné. To ani vzdáleně – jakmile jsou jednou detekovány, nemají i kvůli své nízké rychlosti sebemenší šanci uniknout, jak opět dokumentuje Oryx.
765314
Ale zádrhel je v tom, všimnout si jich a detekovat je…

 

Struktura ruské armády po reformách Šojgu není vhodná pro dobývání měst ani velké operace

Pozemní síly RF prošly dvěma fázemi reforem. Původně byl základní manévrovou jednotkou posílený pluk s prostředky palebné podpory a zajištění z úrovně divize. Přitom bylo rozlišováno mezi divizemi „neustálé bojové připravenosti“ a ostatními. Ministr obrany Serdjukov se pokusil změnit starý systém vojenský okruh/armáda/divize/pluk na systém armády/samostatné brigády po vzoru USA s jejich Brigádními Bojovými Týmy (BCT). Logika této reformy stála na úvaze, že pro menší konflikty jsou divize příliš těžkopádné a velké, ale pluky nemají organické vybavení pro samostatné vedení bojových operací – potřebují prostředky z divize.

V roce 2009 se tedy první reformou základní bojovou jednotkou OS RF stala brigáda. A to mělo vysoké nároky. Hlavním cílem Serdjukova totiž bylo „osekat sádlo“ a korupci v OS RF, a k tomu byla taková reforma ideální – proběhlo snížení počtu důstojníků z povolání o téměř 2/3, přičemž se škrtalo hlavně na štábu a generalitě – ale zároveň zvýšení počtu poddůstojníků o 20% a pokusy doplnit další střední úroveň velení. Nejpodstatnější změna ale bylo, že se údajně ne jen některé, ale téměř všechny brigády stala bojovou jednotkou, po které byla požadována nepřetržitá plná bojová připravenost. To je ohromné výrazné zvýšení laťky – ani jednotky US.Army v NSR za Studené války nedokázaly všechny splnit neustále plnou bojovou připravenost.

Generalita se samozřejmě urputně bránila, například požadovala aby civiliní MO Serdjukov prošel přijímačem. Serdjukov jim to oplatil když nařídil prověrky fyzičky, kterými podle platných řádů museli projít i vysocí důstojníci – a desítky procent jich propadly. Po pár kolech stížností generality a tahanic nakonec Putin Serdjukova odvolal a nahradil jej Šojgu.

Ten provedl druhou reformu a namísto brigády učinil základní manévrovou jednotkou OS RF vylepšený prapor – Praporové Úkolové (resp. Taktické) Seskupení, dále PTS. Stejně jako brigáda znamenala vlastně pluk s organickými prostředky podpory a zajištění, jaké dříve náležely divizi, PTS je vlastně prapor s organickými prostředky podpory a zajištění z úrovně brigády. Na konci roku 2020 tak Rusko mělo 144 PTS, ale na konci roku 2021 již 168 PTS. Na Ukrajinu jich nasadilo nejspíše 100.

Pointa přitom je, že každá brigáda (nebo dokonce divize) vygeneruje pro případ „neplnohodnotné války“ pouze jedno jediné elitní PTS, do kterého soustředí svá nejpřipravenější bojová vozidla, pěchotu a podpůrné prostředky. Z celé brigády je pouze toto jediné elitní PTS na plné bojové připravenosti, a na vysoké pohotovosti – podle Šojgu může PTS „vyjet z kasárna do boje do 1 hodiny od vydání rozkazu.“ To byl také hlavní zdůrazňovaný přínos této reformy – velmi vysoká bojová připravenost a pohotovost. Šojgu to velice veřejně zdůrazňoval přepadovými inspekcemi kasárna, kde prověřoval tuto krátkou připravenost PTS k boji.

Odvrácená stránka mince však je, že zbytek brigády zůstane v kasárna mimo boj a oslabený o prostředky zabezpečení, které byly předány PTS. A také že vlastně zbytek brigády mimo PTS nemusí být bojeschopný – pokud brigáda vygeneruje jednu PTS, má splněno. Zlí jazykové tvrdí, že to byl opravdový cíl této reformy – opět dovolit korupci, kdy se podstatná část brigády rozkrade ale to nevadí, pokud zůstane plně bojeschopné a připravené alespoň to jedno PTS.

(Mimochodem, než si začnete vyskakovat – u nás v ČR je jako plně bojeschopná dle standardů NATO certifikována 4.brn, zatímco 7.mbr má chronické podstavy a pokud vím, dodnes se ji certifikovat k plné bojové připravenosti nepodařilo. Je to otázka počtu vojáků v aktivní službě a peněz. V minulých letech se dokonce MO zamýšlelo, že raději než zbojeschopnit 7.mbr by vytvořilo třetí „superlehkou brigádu“ jen s pěchotou na terénních vozidlech – protože bez techniky by byla levná… A přitom NATO po nás požaduje, abychom dostavěli, vyzbrojili a certifikovali naopak mechanizovanou brigádu určenou k teritoriální obraně území ČR!)

Tak jako tak je výsledkem, že základní manévrovou jednotkou ruské armády je posílený prapor, PTS, který má veškeré brigádní prostředky zajištění, PVO a podpory – ale jen jediný prapor mechanizované pěchoty, podporovaný jednou tankovou rotou. Jeho složení je 10 tanků, 40 BVP nebo KOT/KBVP, 12-20 houfnic, 6 minometů, 10 vozidel PVO, integrální logistické zabezpečení – ale mužstvo dohromady 600-800 vojáků, z čehož pouhých 200 je pěchota. A to ještě ruské předpisy počítají s tím, že polovina této pěchoty je nasazena do strážní služby a různých podpůrných činností. Je to tedy extrémně velká palebná síla s extrémně málo pěšáky.

V roce 2014 byly PTS extrémně úspěšně nasazeny na Ukrajině na Donbase ve střetu na úrovni praoprů – ukrajinských praporů proti ruským PTS. Ruské PTS s celosvětově exkluzivně ruskými T-72B3 prokazatelně bojovaly na Ukrajině proti ukrajinským mechanizovaným praporům u Ilovajsku v říjnu 2014 a u Debalceve v prosinci 2015. Jenže při invazi roku 2022 to byla najednou úplně jiná situace, pro kterou PTS zdá se nejsou vhodné.

Zaprvé: samotné PTS nebylo dost silné na jakoukoli misi či průlom proti celé organizované armádě. Proto bylo nutné koordinovat více PTS dohromady – fakticky uměle složit PTS nazpět do neoficiálních ad-hoc brigád. Protože je však velení PTS fyzicky soustředěné dopředu k bojovým jednotkám a velitelům PTS, toto si vynutilo přítomnost vyšších důstojníků poblíž PTS, tzn. přímo na frontové linii. Právě kvůli tomu se ukrajinským odstřelovačům povedlo zastřelit mnoho vysoce postavených ruských důstojníků v naprosto nepřiměřených počtech – mj. 6 generálmajorů. Nejméně polovina těchto zabití je potvrzena z ruské strany.

Zadruhé: PTS mělo příliš málo pěchoty na to, aby dokázala krýt palbou obrněnou techniku před napadení nepřátelskými tankoborníky v bojích ve městech. 100 až 200 pěšáků je prostě na krytí 50 bojových vozidel zoufale málo. PTS má obrovskou palebnou sílu, ale málo pěchoty. To empiricky potvrzuje přímo z bojů u Irpinu český dobrovolník:

Rusaci maji hodne techniky ale malo pěchoty. UA strana naopak hodne pechoty a malo techniky. Rusaci s technikou nemuzou bez podpory pechoty vjet do nepratelskyho mesta, protoze by ji z kazdyho okna hned rozstrileli. Pechota zase nemusi budovat zakopy a bunkry, kdyz ma plny mesto železobetonových staveb. A diky materialni pomoci celeho světa je ted na UA uzemi tolik protitankovych a protileteckych strel, ze tolik snad nemaj ani amici ;) Vcera sme dostali instruktaz k Javelinu, to je uplne bozi zdroj skazy pro cokoli, co je v dosahu dostrelu. Jeden stoji pry 139k$ a jen my jich tu mame… hodne ;) A protitankova strela AT4, to je moje laska jeste z dob legie a první generace te trubky.

Zatřetí: struktura PTS nevyhnutelně vede k tomu, že preferuje maximální využití své palebné síly dělostřelectva, minometů, PVO a tanků a neriskuje svou techniku. Z toho plyne silná tendence ostřelování měst dělostřelectvem z dálky namísto zteče, a případně nepříliš mobilní přepady bojovými vozidly na otevřené ploše. Jak rekapituluje americká analýza působení ruských PTS na Ukrajině v roce 2014:

Nedostatek pěchoty nutí velitele PTS izolovat města, obsazená nepřátelskou pěchotou, a obléhat je namísto zteče. Velitelé PTS se projevovali minimalizováním rizik nasazení pěchoty i obrněných vozidel. Namísto toho upoutali nepřátelské jednotky do boje, kdykoli to bylo možné, a ničili je nepřímou a přímou palbou. Tanky nasazovali do útoku pouze po důkladném průzkumu.

Ukrajina se úspěšně bránila, ale protiútok bude obtížný. Aneb proč Javeliny nikdy nenahradí tanky a BVP

Dokud se Ukrajina bránila aktivnímu útoku a postupu invazních sil – a to navíc takových, které mají tendenci se vyhýbat střetnému boji a ztečím a maximálně používat své mohutné dělostřelectvo -, Ukrajině stačila pěchota, Javeliny a dělostřelectvo. Ale nyní chce přejít do protiútoku a ruské invazní síly vytlačit ze svého území. A to mění úplně všechno.

Na protiútok je však potřeba palebná síla vysoce převyšující to, co si může vzít pěchota. A tato palebná síla navíc musí být vysoce mobilní. Jednak aby se dokázala vyhýbat nepřátelské protipalbě, hlavně dělostřelecké. Ale také aby dokázala využít mezery v nepřátelské obraně a dokázala protivníka vymanévrovat a prorazit jeho obrannou linii. Jinými slovy se bavíme o obrněných bojových vozidlech (AFB) s vysokou palebnou silou – bojových vozidlech pěchoty a tancích.

Tanky jsou užitečné trojím způsobem. Jednak samozřejmě pro ničení obrněné techniky protivníka – ale v ruské/ukrajinské doktríně byla protitanková munice typicky jen cca. 1/3 palebného průměru. Dále tedy pro přímou palebnou podporu útoku – ničení opěrných bodů obránců jako bunkrů, budov apod. A jednak jako „nezničitelné mobilní kulometné hnízdo“, protože tank má koaxiální univerzální a velitelský těžký kulomet s většinou vysokým palebným průměrem, takže pokud útočící tank spolupracuje s pěchotou, která mu dělá „oči“ a krycí palbou umlčuje protitankové střely protivníka, tank je schopen velmi účinně potlačit nepřátelskou pěchotu a dostat svou vlastní pěchotu až k nepřátelským liniím.

Stále více se však ukazuje, že ještě důležitější jsou zejména v městském boji rychlopalné kanony středních ráží – tzn. 25 až 30mm. Ty se v praxi vyskytují na dvou platformách – buď těžce obrněné na tankovém podvozku, jako byl slovenský prototyp T-72M2 Moderna či ruský BVPT-72 Terminator, ale těch je málo. A jednak na BVP. Rychlopalný kanon mělo už BVP-2, a například v sovětsko-afghánské válce se rychle stalo nejdůležitější obrněnou technikou pro boj s mudžahidíny. Ale klíčová změna je nejen samotný rychlopalný kanon, ale jeho propojení s moderním zaměřovacím systémem a SŘP, který nabídne velké zvětšení a ideálně termovizní nebo alespoň infravizní obraz na takových vlnových délkách, na kterých vidí přes kouř bojiště a dokáže účinně odhalovat, identifikovat, zaměřovat a postřelovat nepřátelskou techniku i pěchotu.

Ve válce s Ruskem tak Ukrajina zveřejnila celou řadu videjí, kde BTR-4 s fascinující efektivitou ničí nepřátelská BVP a pěchotu. A dokonce občas úspěšně „očešou“ zaměřovače, poškodí výzbroj, roztrhnou pásy nebo z boku i zapálí palivovou nádrž nepřátelských tanků nebo jim zboku prostřelí slabší pancíř. To vše umožňuje výhradně dostatečně dobrý infračervený zaměřovač s dostatečným zvětšením a rozlišením a stabilizací kanonu.


(Pokrovske u Mariupolu, 47.0523872N, 37.4788206E)

Zatímco tedy obráncům stačí za určitých okolností, daných zejména terénem a hloubkou území, převážně pěchota s PTŘS, MANPAD a dělostřelectvem – pro (proti)útok jsou naopak potřeba tanky, BVP (a ideálně opět dělostřelectvo). A ty Ukrajina nemá v dostatečných množstvích.

Nenechte se mýlit Hostomelem a Irpinem – odtamtud se Rusové sami stáhli, aby posílili donbaský front a prolomili tam ukrajinskou obranu. Dokud se Rusové sami nestáhli, ukrajinská lehká pěchota zřetelně fungovala pouze zdrženlivě na ruském perimetru, ale nebyla ani schopna Rusy uzavřít do kotle a zničit. O něco jiné je to na Donbase, kde je většina ukrajinské obrněné techniky. Ale právě že většina – a i tak už je jí tam málo.

Je tedy reálně možné, že Ukrajina sice dokázala zastavit ruské údery na severu země a částečně i na Donbase – ale se svým početně omezeným arzenálem tanků a moderních BVP jednoduše nemá dost síly na to, aby znovuobsadila území dobytá ruskými invazními silami.

Jednoduše řečeno s Javelinem ještě nikdo nikdy žádné město nedobyl. Ukrajinská pěchota bez podpory tanků může proti ruským dobyvatelů pužívat strategii opotřebovací války a taktiku „obtěžujících přepadů“ – počkat, až Rusové vystrčí hlavu z dobyté vesnice, z dálky po nich vystřelit Javelinem nebo odstřelovačskou puškou a hned utéct, než tam Rusové prásknou dělostřelectvem. Ale s pěchotou bez obrněné techniky prostě Ukrajina nemůže jít do frontálního střetnutí se zakopanými ruskými jednotkami – tím spíše, že ty tu obrněnou techniku mají a PTS mají nadprůměrně velkou palebnou sílu. To by byla hromadná sebevražda.

 

Opakuje se historie roku 2014: bez tanků to nejde!

Role se prohodily a teď pomalu tahá za kratší konec provazu protiútočící ukrajinská armáda. Ruská organizace s PTS, které jsou nevhodné k dobývání měst, je naopak velmi silná v palebné síle a dělostřeleckých přepadech. Až Ukrajina přejde do protiútoku, ruské PTS mají reálnou šanci svou intenzivní palbou ukrajinské síly zastavit či zpomalit – a bušit do nich vlastním dělostřelectvem. Tzn. udělat protiútočící Ukrajině přesně to samé, co Ukrajina v roli obránce dělala útočící ruské invazi.

Výsledkem tak snadno může být zamrzlý konflikt, kde ani jedna strana nemá dost těžké a obrněné techniky, logistické podpory a doprovodné pěchoty na žádné větší úspěšné ofenzivy. Jakési větší opakování první fáze konfliktu na Donbase, kdy si Ukrajinci a separatisté postavili své základny, ve dne se ostřelovali dělostřelectvem a v noci navzájem vyráželi na malé přepady… To všechno však aniž by se tím jakkoli změnila linie fronty nebo kontrola nad územím a aniž by kdokoli získal nějakou taktickou převahu.

Tehdy v roce 2014 ten zamrzlý konflikt zvrátily právě tanky – nejdříve ukrajinské T-64, vytažené ze skladů, vyhnaly separatisty ze Slavjansku, Debalceva atd. až k Donbasu a ruským hranicím. A poté, protož separatistům bezprostředně hrozila prohra, se v říjnu do hry doopravdy zapojila ruská armáda a vpadla na území Ukrajiny právě s LWIR termovizí vybavenými T-72B3, které zničily ukrajinské tanky u Ilovajsku a posléze Debalceva.

Proto se Zelenský tak vehementně doprošuje až dožaduje obrněné bojové techniky. Ví, že jí nemá dost na protiofenzivu. Jenže je tu zásadní diplomatický a zájmový zádrhel.

 

Když bude Ukrajina v protiútoku a Rusko v obraně obsazených území, výhody se prohodí

Popsali jsme si řadu důvodů, proč měli Ukrajinci celou řadu taktických výhod, dokud byli v obraně.

Rozmočená půda, která omezovala manévry těžké techniky mimo silnice.
Natažené zásobovací linie.
Dělostřelectvo a UAS, díky kterým obránce „první vidí a první střílí“.
Řeky, které je možné překonat jen na omezeném počtu míst.
Ruskou vojenskou reformu s velkou palebnou silou a malým množstvím pěchoty, oproti ukrajinským vysokým počtům pěšáků a mobilizovaných pěšáků s málem techniky.

V okamžiku, kdy Ukrajina přejde z obrany do útoku a pokusí se znovuobsadit území, která jí Rusko svou dobyvačnou válkou uloupilo – o tyto výhody rázem přijde a naopak část přirozeně předá Rusům. Teď budou první ve vzduchu ruské UAS a ruské dělostřelectvo bude již rozvinuté, zatímco ukrajinské bude teprve cestovat. Rusové budou bránit mosty, ke kterým Ukrajina bude muset dojet přímo do rány. A jakmile ukrajinská pěchota opustí lesy a města, v otevřeném poli bude čelit významné přesile ruské palebné síly posílených PTS po Serdjukových a Šojgových reformách – nedostatek ruské pěchoty nebude v palbě tankových a rychlopalných kanonů hrát roli. Navíc začíná období dešťů, kdy bude půda ještě více rozmočená – a zatímco Rusové už jsou zakopaní, Ukrajinci potřebují manévrovat a měnit pozice, aby se vyhnuli ruskému ostřelování a palbě.

Jinak řečeno – mediální experti, kteří hodnotili celkovou kvalitu celých armád podle dosavadních úspěchů obránců a neúspěchů na bojišti, se dost možná unáhlili. Ano, kvalita ukrajinských ozbrojených sil a jejich schopnost adaptace a přípravy na přesilu ruských invazních sil byla podceněna. Ale stejně tak byla nyní experty podceněna i druhá strana mince ruské struktury armády.

Navíc se zdá, že se Rusové z některých chyb již poučili a napravují je. Jmenovitě svou gigantickou chybu nesjednoceného velení, kdy každý invazní směr vedl zcela nezávisle jiný vojenský velitel, napravují jmenováním vrchního velitele celé ukrajinské operace, jímž bude generál Alexander Dvornikov – veterán ruského angažmá v Sýrii. Uvidíme, jakým problém zůstane koncentrace velení „dopředu“ k jednotlivým velitelům PTS, nebo zda Rusové dokáží vytvářet „ad-hoc brigády z PTS“ bez toho, aby na bojovou linii museli vyšší důstojníci.

Rusové ale pořád mají šanci to celé prohrát. Kdyby se zakopali do obrany a počkali na ukrajinskou protiofenzivu, vše by hovořilo v jejich prospěch úplně automaticky. Ale oni se namísto toho pokoušejí prorazit na Donbase ještě silnější ofenzivou, uzavřít jádro ukrajinských mechanizovaných sil do kotlů a zcela zlikvidovat ukrajinskou vševojskovou armádu, neboť to si žádá ideologie „demilitarizace“. Tím se Rusové dobrovolně zřekli výhody obránců a naopak ji věnovali Ukrajincům. Kteří však také chtějí do protiofenzivy.

Ve výsledku bude zajímavé sledovat, kdo do jaké míry využije taktické výhody obránců a kdo jak kompetentně zvládne útok.

 

Rozloučím se jedním tematickým vtípkem, který se v prvních dnech války šířil s komentářem „Oni to vážně udělali“. Variace na legendární malbu „Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi„. Tou Ukrajinci vytrolili Rusy hned třikrát: přivlastnili si nejslavnější ruský obraz, přirovnali Putina k osmanskému sultánovi, a odmítli jeho požadavky se vztyčeným prostředníkem. (Mimochodem, takového elegantního trollingu je tam více – např. ruská kontrarozvědka má ve znaku netopýra, tak si ukrajinská dala do znaku sovu, co netopýry chytá.)


Související články:


12345 (531x známkováno, průměr: 1,44 z 5)
68 757x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017