Od malého jehňátka k poslušné ovci

Článek nenese žádnou hlubokou myšlenku, ani není zamýšlen jako polemika k nějakému komplexnímu a komplikovanému společenskému či politickému problému. Jedná se pouze o krátkou úvahu, která může při troše štěstí dovést k zamyšlení o výchově dětí některé z čtenářů, kteří mají to štěstí a jsou rodiči.

Rozhodně nechci nikomu své názory vnucovat, či jej poučovat, jak má vychovávat své potomky; na druhou stranu jsem ale přesvědčen, že drtivá většina čtenářů nechce mít ze svých dětí tupé ovce, takže si ráda přečte varování před jedním výchovným prvkem, který k takovému výsledku dle mého názoru vede.

Vše začalo před nějakým časem, kdy se mnou v autobusu cestovala jakási paní se svým malým synkem; ten byl tak malý, že jeho nohy ze sedačky nedosahovaly na zem, avšak mohl pohodlně okopávat sedadlo před sebou, což také se značnou intenzitou a vytrvalostí dělal. Matka se jej snažila v této činnosti zastavit, přičemž úspěšnost jejího domlouvání byla velmi proměnlivá v čase; po dvaceti minutách přibyl k její snaze jeden pohlavek, jenž se ukázal coby výchovný prostředek perzistentnější, ale to už je jiný příběh. Mě na jejím proslovu zaujal jeden mnohokrát zopakovaný a naprosto stěžejní argument: „Rozhlédni se kolem sebe: nikdo jiný tu sedačky neokopává!!“

Vzpomněl jsem si, že i mí rodiče před lety argumenty tohoto typu hojně užívali:

– Musíš si vzít do divadla společenský oděv; viděls snad někdy někoho v divadle v teplákách?
– Přestaň se klouzat po tom linoleu – rozhlídni se kolem sebe, všechny děti jsou hodné, žádné se tak neklouže!
– Nebudu s tebou o tom dále diskutovat, všichni normální lidi si uklízejí pokoj, takže ty budeš taky.
– Ne, nemůžeš odpalovat ty ohňostroje, to dělají dospělí, žádné z dětí kolem to taky nedělá.

Navzdory tomu, že požadavky rodičů byly ve výše uvedených případech veskrze rozumné, jejich argumentaci považuji nejen za naprosto nesprávnou z logického hlediska, ale také za poměrně nešťastnou z hlediska výchovného.

Osobně jsem nikdy ve výchově tento argument nepoužil, nicméně jsem začal více vnímat dění kolem sebe a zaměřil se právě na argumentaci tohoto typu; k mému překvapení je to prakticky nejčastější argument, po kterém rodiče sáhnou, je-li to alespoň trochu možné. Po cestě do práce jsem potkal holčičku, která se snažila řídit kolo a zároveň ukusovat z koláče, a jejího tatínka, podle kterého by to neměla dělat, protože nikde v okolí nikdo nejí při jízdě na kole. Na poště si zas prozpěvoval malý chapec, jehož oba rodiče byli toho názoru, že by toho měl nechat, neboť nikdo jiný nezpívá. Jiný hoch by zas podle mínění jeho maminky neměl čůrat v parku, jelikož lidé běžně stromy neočůrávají. A jakási malá bytost neurčitého pohlaví zas měla od táty zakázáno plivat na ulici, protože normální lidi přece neplivou. A tak dále. Začal jsem si psát do telefonu svou osobní statistiku: ze čtyřiadvaceti případů, kdy jsem poslouchal rodiče plísnit jejich děti, tento argument padl třináctkrát.

A právě fakt, že je ve většině případů to, co rodiče od svých malých potomků chtějí, více či méně rozumné, činí tento argument ještě mnohem nebezpečnějším. Děti si totiž automaticky propojí své špatné jednání s tím, že to nikdo jiný nedělá; v jejich myslích se pevně zakořeňuje, že se nesmí odlišovat, protože kdo je jiný než všichni ostatní, je špatný. Tento „výchovný argument“ výrazně potlačuje individualitu; rodiče, kteří jej používají, ze svých dětí dělají -patrně nevědomky- ovce, podporují v nich stádní chování, tlačí je k tomu, aby nějakým způsobem zapadly mezi šedé masy a hlavně se odlišovaly co nejméně.

Osobně razím ve výchově to, že chci-li, aby dítě něco dělalo (či nedělalo), musím k tomu vždy mít důvod, který jsem schopen vyjádřit slovy, dává smysl a jsem schopen si jej v diskusi s potomkem i obhájit. Jsem zastáncem toho, že ve výchově neexistuje nic, o čem by se nedalo diskutovat, a také toho, že nedokážu-li v takové diskusi svůj postoj obhájit, musím přehodnotit své stanovisko a nemám právo něco takového po dítěti chtít (moc často se mi to nestává, ale už párkrát jsem byl logickými argumenty přesvědčen a nucen ustoupit). Nikomu nenutím takový styl výchovy. Neříkám, že je vhodný pro každého, nebo že je to jediná správná cesta; jen se mi to osvědčilo.

Každopádně jsem přesvědčen, že chce-li rodič po dítěti něco, pro co nedokáže argumenty třeba hned zformulovat, pouze cítí, že je to tak správně, rozhodně stojí za to investovat ten čas k nalezení vhodných slov, místo uchylování se k hodnocení typu „všichni to tak dělají“, případně „nikdo to nedělá“. A když už rodič vážně neví, přesto si ale na svém chce trvat, pak považuji i argumenty typu „protože jsem to řekl“ za méně destruktivní než odvolávání se k všemocnému axiomu, že většina má vždy pravdu, mýlí se jen ti, kteří se odlišují. Budou-li Vaše děti od útlého věku poslouchat, že lišit se je špatné, velmi pravděpodobně se stanou ovcemi.

21.10.2012 Urza

Související články: