Jak vypadá hospitalizace s COVID-19

V rychlosti uvedu svůj příběh, jednoduše proto, abyste věděli, co vás čeká. Pro mě to byla poučná stezka i z pohledu zmrdobijce s množstvím aktivních správních řízení. K nemocnicím jsem dosud nepřistupoval jako k úřednickým zmrdolíhním, ale tento postoj budu zřejmě muset přehodnotit. Názor na vhodnost a správnost jednání nemocnic, nebo mého, posuďte podle vlastního uvážení. Moje přání je, aby hlavní linka příspěvku byla více informativní, než ideologická, vemte si z toho tedy, co sami uznáte za vhodné.

Jednoho dne se mi udělalo nevolno a byl z toho zánět v krku. Přidaly se horečky, ztráta hlasu a měl jsem za to, že mám prostě angínu. Dosud žádné jiné, více typické příznaky COVID, chuť i čich v pořádku. Žiji v Praze a praktický lékař je jedna z věcí, které jsem dosud nepřeregistroval, takže můj praktik je stále v Hradci Králové. Nic naplat, angínu musí umět vyřešit a předpis na antibiotika předepsat, kde kdo. S horečkou 41 stupňů a respirátorem jsem se vydal do nemocnice v Říčanech, protože byla nejblíže. Jedná se o nemocnici, kde nejde zaparkovat a na recepci mě chlap vyhodil s tím že snad vidím, že má telefon, což jsem neviděl, protože měl v okně žaluzie a já jsem na něj klepal, protože jsem netušil, jestli uvnitř vůbec někdo sedí. Hodinu jsem seděl před místností “Pohotovost,” na které byla velká cedulka, že v konkrétních termínech je pohotovost mimo provoz, ale ten den měla být v provozu. Nikdo v místnosti nebyl a dveře byly zamčené. Ve snaze nikoho nenakazit jsem seděl v rohu, sám. Kolem mě byl šrumec, říčanská nemocnice kompletně konvertovala na COVID, takže veškerý provoz se týkal placení za testy na covid a placení za testy na přítomnost protilátek. A objednávky k očkování. Nic jiného jsem tam neviděl. Po hodině čekání se můj stav zhoršoval a už jsem nechtěl dál čekat. Kromě civilů tam nikdo v plášti nebyl, takže jsem se vydal po chodbě za šipkou “Lékárna.” Po projití dveřmi jsem málem spadnul na beton, protože pod cedulí “Lékárna >” byla nákladová rampa. Do lékárny jsem se nakonec dostal a obsluha mi vysvětlila, že pohotovost funguje pouze v nočních hodinách (a ještě mimo ty dny uvedené na cedulce na dveřích), “takže jste tam čekal zbytečně”. Na můj dotaz kam mám dojet, aby mě tam obsloužil nějaký lékař mi lékárnice doporučila s horečkou 41 jet do Hradce Králové za svým praktickým lékařem. Tady bych se rád pozastavil a informaci zopakoval, protože mi přijde tak nějak důležitá: Nemocnice v Říčanech není schopna ve všední den poskytnout lékařskou službu člověku s velmi vysokou horečkou a jejich rada je, abych s tou horečkou jel 115 kilometrů ke svému praktikovi v jiném kraji. Namítnul jsem, že mám pochybnosti o bezpečnosti takové cesty a že bude možná lepší si zavolat 155. Lékárnice zcela pohotově odpověděla, že by mě stejně neodvezli, protože můj stav není vážný. Po tom, co jsem lékárnici poslal do prdele a odebral se k autu jsem si všimnul, že mám za stěračem výzvu k podání vysvětení. Našel jsem si na mobilu druhou nemocnici, která pro mě byla dostupná bez hustého provozu: Královské Vinohrady. Po příjezdu na Vinohrady už jsem měl dost a cítil jsem, že courat po městě s takovou horečkou nepůjde věčně. Vinohrady jsou postavené v kopcích, takže to tam je jako bludiště, které někdo chytře opatřil cedulkami, které jsou šipky, ale ta šipka spočívá v tom, že jedna ze stran obdélníku je zkosená v úhlu asi 5 stupňů, takže není vidět, kam ukazuje, dokud na ní člověk fakt pozorně nekouká. Můj praktický feedback je tedy takový, že pro člověka s horečkou je opravdu těžké rozklíčovat sloupec deseti značek pod sebou, z nichž každá je jinak barevná a lehce zkosená na jedné straně, což určuje směr. Další věc, kterou jsem nepochopil je naprostá absence navigace na pohotovost. Vinohrady mají minimálně dva vjezdy do areálu a maximální pozornost je věnována výběru peněz za parkování, ale zkuste najít pohotovost. Žádné značky, šipky, navigace, nic. Po chvíli bloudění jsem poznal vchod, protože už jsem tam jednou byl a vzpomněl jsem si. Není tam napsáno pohotovost, nebo emergency, ale je to tam. U vchodu mě zastavil nějaký chlap za okénkem, vyptal se, co potřebuji a rozkázal, že já musím na internu, ne na emergency. „To je budova S. Nashle.“ To dává smysl, S, jako interna, říkal jsem si. Budovu jsem našel (pozor S a S1 jsou dvě úplně odlišné budovy) a nějakou dobu hledal parkování. Všechno bylo na nárazníky, aut je tam hodně a místa málo. Do toho vám najednou proti vyjede třeba popelářské auto, nebo bagr. Podařilo se a v předtuše potíží jsem zapnul bodykameru už po vystoupení z auta, takže následující volný přepis je akurátní. Po vstupu do nemocnice na mě vyskočila tlustá bába v bílém plášti: „Co vy chcete?!“ Po obligátním „Dobrý den, mám horečku, nejspíš angínu, odeslali mě sem z recepce, potřeboval bych, aby se na mě podíval lékař a určil diagnosu a vydal předpis.“ jsem dostal vyjebáno proč jsem si nejel za svým praktickým lékařem a ihned jsem dostal k podpisu dokument nadepsaný „Dotazník pacienta a místopřísežné prohlášení“ s vyznačeným varováním, že uvedení nepravdivých údajů může být posuzováno jako trestný čin. Obsahem dokumentu je tabulka, kde má pacient zaškrtnout, které z příznaků COVID na sobě pozoruje, zda prodělal za posledních 6 měsíců COVID, zda byl očkován proti COVID, datum očkování, a zda mu je momentálně nařízená izolace nebo karanténa. Nechtěl jsem dělat kverulanta a dotazník jsem bez keců vyplnil a podepsal, třebaže jsem zpozorněl. „Tady mně vyplníte telefonní číslo.“ Pohár přetekl. Jednak nemám rád, když na mě někdo štěká rozkazy. Je to takový typický průvodní jev státních institucí, kde nefunguje ekonomická kalkulace a spokojenost zákazníků není nijak spojená s penězi podniku, protože tento čerpá prostředky z daní, čili bez ohledu na to, jestli někdo ty peníze platit chce, nebo ne. Personál se potom chová jako bachaři, protože není, kdo by je za jejich hulvátství potrestal. Druhak už jsem byl v módu nejvyšší pozornosti, protože mi přišlo podivné dávat člověku v horečkách podepsat nějaké lejstro a podmiňovat tím přístup ke zdravotnické službě. Při dotazu na telefonní číslo se už rozezněly varovné majáky. Vzpomněl jsem si na bombastické příspěvky v novinách, kde nějací lidé ve vojenských uniformách sbírají data o telefonních číslech neznámo kam a cosi s nimi dělají. Neměl jsem problém s vydáním informace o telefonním čísle, ale ve svém stavu jsem nebyl schopen posoudit, jaké právní a jiné dopady pro mě uvedení této informace bude mít. Pro běžného smrtelníka se nejedná o nic zvláštního a jistě se najde mnoho čtenářů, co budou kroutit nechápavě hlavou – jenže také se už najde hodně těch, co přišli do kontaktu s režimem a moc dobře vědí, jak lze i ty nejbanálnější výpovědi překroutit a proměnit v obvinění, nebo důkaz. „Telefon vám nedám. Nepotřebuji, abyste měli můj telefon, potřebuji jen lékaře, který mě vyšetří a ten k tomu telefon nepotřebuje.“ Odehrál se poměrně bizarní scénář. Baba mně oznámila, že telefon je potřeba k vyšetření na COVID. Mně bylo buřt, na co ho chce, prostě ho nedostane. Zopakoval jsem jí, že nemám problém s otestováním na COVID a samozřejmě chápu, že je potřeba test provést, jelikož je potřeba odlišit nakažené od zbytku. Testu se proto vůbec nebráním, ale telefonní číslo prostě nesdělím. Bába mi sdělila, že když jsem problémovej, tak ať si jdu po svých, a odešla. Po chvíli se vrátila se slovy „takže co vy“. Spustila tyrádu, že oni by moje číslo nezneužili, a že ho „nebudou používat k žádným nekalostem“, a že to je prostě proces a tak to funguje a proč dělám problémy, nikdo jinej s tim problém nemá, jenom vy a to číslo je potřeba k vydání předpisu na lék, bez toho to nejde. Neměl jsem v plánu se s ní hádat a proto jsem se zeptal rovnou: „Čili přístup k ošetření je podmíněn vydáním telefonního čísla, ano?“ Baba ale odmítala odpovědět a místo toho mi sdělila, že když jsem takovej problémovej, tak si mám přijít o půl osmé večer (tj. asi za deset hodin), ale protože ona tam v tu dobu pořád bude, tak to budeme řešit znovu a že ona mi jinak žádanku nevydá. Po nějaké době bylo zřejmé, že žádanku nedostanu, k doktorovi se nedostanu a na otázku, zda je přístup k ošetření podmíněn vydáním telefonního čísla, odpověď rovněž nedostanu, protože baba se vždycky otočila a někam odešla, jen proto, aby se po chvíli vrátila s typickou odpovědí úředníka „no tak co s váma, furt budete dělat problémy.“ Pochopil jsem, že skutečně budu muset ke svému obvodnímu lékaři. Existence vyplněného místopřísežného prohlášení tedy pozbyla smyslu – pro dokument jsem se přes sklo natáhl a založil jsem ho do brašny. To bábu nasralo.

„No to mně jako nemůžete tady brát to už je podepsaný!“
„To je podepsaný mnou. To je můj dokument. A protože vy mi odpíráte přístup k ošetření, tak ten dokument nepotřebujete. Sbohem.“

Při odchodu jsem ještě slyšel, jak k bábě v plášti přiběhla nějaká slepice se slovy: „No já vobdivuju vaši trpělivost.“ To jsou věci. To si takhle shlédnete, jak celoživotnímu plátci zdravotní daně s vysokou horečkou bába na příjmu nezákonně odepírá přístup ke zdravotnictví a nenapadne vás nic lepšího, než tu bábu adorovat. Tihle lidé chodí mezi námi. Nic naplat, odřídil jsem to do Hradce a zpátky. Praktický lékař nepotřeboval provádět test na COVID, což překvapilo i mě, nemá moje číslo a nic po mně nechtěl. Podíval se do krku, napsal recept na antibiotika a poslal mě domů. Na vydání receptu telefon potřeba nebyl. Není nad systémový přístup. Jel jsem rovnou domů a k nákupu léků jsem využil služeb kamaráda, abych nemusel mezi lidi.

Po několika dnech se sice krk lepšil, ale můj celkový stav se zhoršoval. Ukázalo se, že i jiný člen rodiny se cítí pod psa ve stejnou dobu, jako já. Došli jsme k tomu, že to vypadá na COVID a že jsme ho chytli v posilce. Ten den jsem zjistil, že nemám chuť ani čich. Fantazíroval jsem, jak mám vlastně odpovědně jít na COVID test, když je tam všude hromada lidí, spoustu z nich důchodci a jinak rizikoví. A co když COVID nemám a od někoho ho tam chytnu. Napsal jsem to obvoďákovi a ten nařídil dobrat antibiotika a dát vědět, pokud by se můj stav zhoršil. Další den jsem se cítil hůř a všímal jsem si, že se rychle zadýchávám. Prošel jsem si na internetu, jak vlastně COVID probíhá a vypadalo to normálně – prostě se to musí vydržet, je to taková delší chřipka a dušnost k tomu patří. Po několika dnech se můj stav nelepšil. Ze všech příznaků a projevů nemoci byla suverénně nejhorší nechuť k jídlu a absence chuti. V životě jsem to nezažil, ale při snaze jíst se mi dělalo nevolno. Zkoušel jsem to i na sílu, vybral jsem si minimální množství potravin s vysokým obsahem živin, tj. šunka, tuňák, zelenina a tak. Plán byl to nakotlit, abych se dostal přes nechutenství, ale aby tělo mělo živiny. Vždyť bez zdrojů nejde vést žádnou válku. Kromě kyselého chutnalo všechno jako kdybych žvýkal karton. Problém byl, že s každým soustem jsem natahoval, jako bych to měl hned vyhodit. Po několika dnech nejedení a se zhoršujícím stavem jsem vyhodnotil, že jde skoro určitě o COVID a že se to nevyvíjí podle představ. Zavolal jsem tedy 155. Popsal jsem svůj stav, příznaky, dušnost. Na druhé straně mi odpověděli, že můj stav není vážný, není potřeba hospitalizace a že to mám prostě vydržet a zavolat, pokud by se stav zhoršil. Nepřipadalo mi to nerozumné, koneckonců můj stav nebyl kritický, ale už jsem byl doma týden a zlepšení v nedohlednu. Trvalo to dlouho. Nejsem si jist, jestli jsem to vydržel další den, nebo dva, ale zavedl jsem si tzv. „sanity checky,“ protože přes horečku a celkový špatný zdravotní stav už jsem měl pochybnosti o vlastním úsudku. Sanity check spočíval v tom, že jsem zdravému kamarádovi napsal, jak se cítím, a ten vyhodnotil, jestli to je na rychlou, nebo ne. Po nějaké době i on vyhodnotil, že stav se skutečně zhoršil a je na čase zavolat 155 znovu. Tentokrát se ze sluchátka ozvalo, že sanitka teda jede a že si mám připravit občanský průkaz a kartičku pojištěnce. Než jsem stihl odpovědět, že občanský průkaz ani kartičku pojištěnce nemám, operátor zavěsil. K autu jsem si došel, posádka vozu mi záhy sdělila, že se určitě jedná o COVID („test nemáme, ale je to dost jasný“) a že moje „saturace“ je velmi nízká. Později jsem se dozvěděl, že šlo o okysličení krve, které klesalo v důsledku oboustranného zápalu plic. Zdravotník v sanitce mi pustil do masky kyslík a pocitově to bylo jako kdybych se po letech probral z mrtvých. Cíl cesty byl téměr ironický: COVID oddělení ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady. Příjem byl poměrně komisní. Nechali mě podepsat úplně stejný formulář a znovu se mě ptali na telefon podle stejného vzorce. Bylo mi strašně, kapituloval jsem a telefon sdělil. Sestra si toho všimla a ubezpečila mě, že „to je jenom kvůli COVID testu, ten telefon se nikomu nedává.“ Přišel mě navštívit obsluhující lékař, který se zajímal o to, jak jsem k tomu COVIDu vůbec přišel a proč ještě nejsem očkován. Byl to první člověk, co se mnou mluvil jako člověk a tak jsem odpověděl po pravdě: Je mi 30 a měl jsem pocit, že to prostě zvládnu a očkování nepotřebuji. Prostou cost-benefit analýzou jsem si spočítal, že potenciální škody způsobené nežádoucími účinky vakcíny mi za to nestojí, protože šance na těžký průběh nemoci je v mém věku malá. Všudypřítomná propaganda neschopného státu a zbavení se odpovědnosti za cokoliv výrobci vakcín na důvěře v produkt rovněž nepřidalo. Lékař odpověděl, že COVID si nevybírá a bohužel pro mě kombinace se zánětem v krku dala COVIDu dostatek prostoru na to, aby se u mě plně rozvinul a nastartoval pneumonii. V době nástupu jsem měl tedy triple combo: Doznívající zánět v krku, probíhající COVID a nastupující zápal plic. S tím mě poslal na oddělení COVID-JIP.

„A vy jste pane doktore očkován čím?“
„Pfizerem. Jedině Pfizerem.“

Ještě ten večer zahájil lékař „léčbu remdesivirem“. V lékařské propouštěcí zprávě se sice píše, že léčebný postup byl se mnou pravidelně konzultován, to ale není pravda (stejně jako spousta jiných tvrzení v tomto dokumentu, ke kterému se v závěru vrátím). Že jsem na remdesiviru jsem se dověděl asi třetí den zcela náhodou, když to utrousila procházející zdravotní sestra. Má jít o přípravek, který zamezí viru se dál množit. Nic víc. Kromě remdesiviru jsem byl několik dní tzv. „na kyslíku.“ To znamená, že jsem měl na nose hadičku s kyslíkem, jehož množství se v čase zmenšovalo, jak se můj stav zlepšoval. Kyslík jsem měl na nose celkově myslím 4 dny. Protože jsem obdržel léčbu remdesivirem a také kyslík, je můj průběh tzv. „střední.“ Cokoliv bez nutnosti zásahu lékaře je průběh „lehký“ a tzv. „těžký průběh“ je ten s umělým dýcháním na plicním ventilátoru. Očkování oficiálně chrání proti „těžkému průběhu,“ ale podle ošetřujícího personálu bych s očkováním patrně stonal jen několik dní se zvýšenou teplotou, doma sám. Chci tím říct, že technicky očkování negarantuje ochranu proti průběhu, který popisuji v tomto příběhu, ale v praxi jí zjevně poskytuje. Ke kvalitě poskytnuté péče mohu tedy sdělit toliko, že můj zdravotní stav se po přijetí na COVID-JIP FNKV zlepšil v podstatě okamžitě, během prvních 6 hodin jsem se cítil, jako bych měl obyčejnou chřipku a hned následující den jsem měl zpět chuť i čich a po několika dnech poprvé jsem jedl. Bylo to nejlepší jídlo v životě, ale už nevím, co to bylo. Podle jednoho z členů personálu jsem prostě překonal vrchol nemoci a můj stav by se zlepšil, i kdybych zůstal doma, ale já si tím tvrzením nejsem zcela jist a nechci toto zlepšení upřít personálu FNKV. Studená sprcha přišla hned následující den, když jsem se zkusil postavit a dojít si na záchod. Velmi rychle jsem pochopil, že zápal plic je pěkná sračka a přestože tělo je silné, bez kyslíku prostě nepremává. Sprchu jsem nakonec zvládnul, ale funěl jsem u toho jako po hodině ve fitku. Také mi začalo v 15 minutových intervalech volat neznámé telefonní číslo a každých 5 minut mi chodila SMS s varováním, že hovor od hygieny jsem povinen přijmout. Tolik k „to se nikam neposílá.“ Přemýšlel jsem, co jim asi tak řeknu. No nic jim neřeknu, co bych jim říkal. Za celou dobu od prvních příznaků jsem se potkal s jedním člověkem, ten to ví a pak až nemocnice. Hotovo dvacet, není potřeba do toho tahat fízlozmrdy z hygieny. Číslo jsem dal do ignorovaných a snažil se usnout. Jenže ty kurvy to poznaj a zavolají z jiného čísla. Hovor probíhal nějak takhle:

„Tady hygiena královehradeckého kraje.“
„No a co chcete.“
„Vy ste tenaten?“
„Co chcete.“
„My musíme trasovat kontakty a říct vám že máte covid a musíte bejt v karanténě.“
„Nemám zájem.“
„A proč ne?“

Vytáčela mě ta nebetyčná zbytečnost celého aparátu. Já vím, že mám COVID, vždyť ležím na JIPce v nemocnici s COVIDem. Já nepotřebuju, abyste mi sdělovali, že mám být v karanténě, když mě můj ošetřující lékař uvalil do izolace. Naprostá absence komunikace mezi hygienou a zbytkem světa je pro jakoukoliv hodnotu jejich práce naprosto fatální.

K dalším prvkům léčby se nemohu vyjádřit, protože je neznám. Zrovnatak nevím, kdo byl můj ošetřující lékař. Na oddělení mají všichni, celkem pochopitelně, několikavrstvé overaly a je jim vidět jen kus očí a nosu. Nevěděl jsem tedy, zda mluvím se zdravotní sestrou, zdravotním bratrem, lékařem, nebo lékařkou. Nikdo se nepředstavuje a všichni se ptají v podstatě na totéž – jak se cítíte, co vás bolí. A já odpovídám – cítím se skvěle, nebolí mě nic. Absenci představení jsem nikomu nevyčítal. Mě nezajímá, jak se kdo jmenuje a léčba fungovala, tak jsem do toho nikomu nechtěl pindat. Vizity nebyly pravidelné a v pevnou dobu, byly prostě dvakrát denně, jak to zrovna vyšlo. Ošetřující lékař byl každý den jiný vč. posádky celého oddělení, takže skutečně nevím, kdo byl lékař a kdo ne. V léčebném postupu byla obden nějaká změna, tu přibyla injekce na ředění krve, změnil se nějaký prášek, ubyla injekce, přibyla kapačka s minerály, atp. Informace jsem získával zpětně od sester, když neměly frmol a nudily se. Co mi kdo píchal, jaké prášky jsem bral a na co – nevím. Rozhodl jsem se jejich plán nesabotovat otázkami, protože z mojí zkušenosti ve státním odvětví i obyčejný dotaz na postup může způsobit kompletní paralýzu jinak funkční procedury. Neušlo mojí pozornosti, že jsem byl na celém oddělení zcela sám. Jediný pacient. A personál se na mě chodil dívat a ptát se mě, jak se mně vůbec podařilo COVID dostat. Osazenstvo oddělení se zcela vymykalo tomu, co jsem viděl jinde v nemocnici, uvažte následující rozhovor, který se odehrál první, nebo druhý večer mezi mnou a několika zdravotními sestrami:

„A vy jste teda očkovaní všichni?“
„Jo jo my musíme.“
„A čím?“
„No jedině Pfizerem. To je americký. Ale kdybych tady nedělala tak bych si to píchnout nenechala.“
„Vy tomu nevěříte?“
„No vakcíně jo, ale bojím se těch nežádoucích účinků, vždyť to šlo do produkce, ani to pořádně neotestovali…“
„No… a tak mám se teda nechat očkovat?“
„Neblázněte, vy teď budete mít protilátky, vy si to rozhodně nepíchejte, nepotřebujete to.“

V podobném duchu odpovídal každý člen personálu, kterého jsem se zeptal. Potvrzovali si to i mezi sebou a vůbec se nestyděli o tom mluvit před kolegy, čili z toho mám pocit, že tento názor je mezi zdravotníky rozšířen. Exotem mezi nimi byl muž, zdravotní bratr, který měl zápal plic údajně už pětkrát a „už si zvyknul.“ Ten byl mezi všemi patrně nejvíce pozitivním elementem personálu, který si nic nedělal z celého COVIDu. „Za pár dní je to pryč a budete zas zdravej, ve vašem věku, vám vo nic nejde. To já, já už měl zápal plic hele… pětkrát! A vždycky jak sem starší, tak to stojí víc za hovno.“

Jeden úryvek konverzace na téma vážnosti COVIDu jsem si ale přece zapamatoval. Jedna ze sester se jeden večer rozpovídala a pod několika vrstvami ochranných prostředků rozplakala:

„Víte, teď jste tady sám, ale Březen, Duben, to nikdy nezapomenu.“
„Špatný?“
„No to bylo to oddělení dvojnásobný, bylo plný. Víte, nám sem přijdou lidi s COVIDem a když se zhrošej, tak jdou na to plicní oddělení, tam jsou na dejcháku a až se zlepšej, tak se vracej k nám na doléčení.“
„No a šlo jich tam hodně?“
„Šlo. Jenže se nikdo nevracel.“
„A kolik jich tam šlo?“
„Stovky…“

Nenapadá mě, jak lépe popsat pohled té sestry, než přirovnáním k tzv. „thousand yard stare.“ Je to slovní spojení, které popisuje výraz vojáka, který viděl, nebo zažil nějakej opravdovej shit. Poprvé jsem tohle viděl v USA, když jsem v hospodě potkával veterány z různých amerických válek. Léta jsem ten výraz u nikoho neviděl, až u téhle zdravotní sestry na Vinohradech. Nešlo o mlaďochy a každý měl nějaký další zdravotní problém, přesto to musel být otřesný zážitek. V podstatě každá sestřička má z toho období nějaké trauma, protože kromě pacientů, které si nezapamatovaly tam bylo i spoustu pacientů, jejichž osudy jim z nějakého důvodu nebyly lhostejné a těšily se na jejich návrat z plicního oddělení. Jenže z něj se nikdy nikdo nevracel a pro člověka, který pracuje v extrémním nasazení ve snaze zachránit jim život tohle musí být zdrcující.

Během dalších dní mně kromě podpory od mých běžných přátel chodily i různé zaručené rady a konspirační teorie od mých ostatních přátel. Protože jsem měl času na rozdávání, ponořil jsem se do COVID literatury a zjistil, že k celému COVIDu existuje něco jako paralelní vesmír, kde si lidé sdělují zaručené postupy na prevenci a léčbu COVID, které mohou být cokoliv od homeopatik a čaker až po různé koktejly léků na předpis, se kterými se běžně kšeftuje. Zaujal mě Isoprinosine a zmiňuji ho proto, abych názorně ukázal, kam až vede neschopnost státu jasně komunikovat s veřejností a také abych ukázal, jak tenká může být hranice mezi informací a dezinformací. Isoprinosine je v paralelním COVID vesmíru něco jako všelék a atomovka na COVID. Mezi proponenty patří Jiří Beran, který prostě tvrdí, že Isoprinosine funguje a po otestování ve třech domovech důchodců má dobré výsledky. Proti němu stojí pochopitelně kdokoliv, kdo se zajímá jakkoliv seriózně o skutečná čísla a tvrdá data. Vzhledem k tomu, že průměrný věk v domově důchodců je asi 85 let a každý z pacientů trpí plejádou dalších chorob, nemocí a problémů je v podstatě nemožné učinit kvalifikovaný závěr, že Isoprinosine funguje, nebo nefunguje. Beranova „studie“ trpí zjevnou nepřezkoumatelností a každý, kdo se na Beranova „data“ podívá musí dojít ke stejnému závěru. Není v tom antipatie k jeho osobě, není v tom žádná pražská kavárna, je to prostě objektivní zhodnocení dat, ze kterých Beran dělá nepřezkoumatelné závěry. Jenže proti snaze několika lidí, kteří se snaží číslům porozumět stojí český dav, který je státem už několik generací vychováván k tomu, aby nic nestudoval, v ničem se nerejpal a nic nezpochybňoval. A tak tomuto hloupému davu stačí jednoduché srovnání: Je tady nějaký pan Beran, který ve svých třech domovech důchodců srazil smrtnost COVIDu zcela prokazatelně pod průměr ostatních domovů důchodců a proti němu stojí úderka (třeba ta odkazovaná výše ze zdravotnického deníku), která argumentuje tak neuchopitelnými věcmi, jako že Beran publikuje „studii podle §3a odst. 2 zákona o léčivech a ne podle § 51 odst. 1 zákona o léčivech,“ a to je jako fujky fujky. Jak na tohle asi zareaguje dav, kterému média každý večer servírují příběhy o „výmluvě s osobou blízkou,“ či „triku s advokátem“ a nekonečnou palebnou přípravu na další omezování občanských svobod, protože „paragrafama se oháněj akorát šmejdi co se k tomu nechtěj postavit jako rovný chlapi!“ Není se tedy čemu divit, že lidé ve své blahé nevědomosti a neschopnosti číst a chápat text, věří neprokazatelným a neověřitelným materiálům. Zejména pak v prostředí, kdy tradiční média a stát sami sebe zcela zdiskreditovali, protože v nich sedí lidé jako Vojtěch, Babiš a jim podobná havěť, která je známá buď tím, že jsou úplně pitomí, nebo že si hodně nakradli, nebo obojím. Proti takové suitě zmrdů působí i prodejce v AAA Auto poměrně seriózním dojmem. A jestliže těm věcem z paralelního COVID vesmíru věří tolik lidí, jedná se ještě o dezinformaci? Jedná se o dezinformaci, když sice není jednoznačně prokázáno, že Isoprinosine funguje, ale není prokázáno, že nefunguje? Isoprinosine předepisují v dobré víře i praktičtí lékaři, tj. odborná veřejnost jeho přínosu v léčbě věří. Ono se totiž klidně může stát, že pozitivní vliv Isoprinosinu na léčbu COVIDu se v budoucnu skutečně potvrdí a co pak? Jak asi budou na takovou zprávu reagovat lidé, kterým zdiskreditovaná média celou dobu tvrdila, že to jsou konspirátoři a dementi? Oni ti lidé zase tak hloupí nejsou a je potřeba mít na paměti, proč vůbec celý paralelní COVID vesmír vzniknul. Jak se to tak přihodilo, že po takových teoriích je vůbec nějaká poptávka? Pamatujete na eRoušku? Stát to s velkou pompou postavil před veřejnost jako univerzální anonymní a nezneužitelné dobro ministerstva zdravotnictví s několika audity od ČVUT. Jak se na konec zjistilo, za aplikací jsou fízli z vnitra, data servíroval nevolený Dzurilla přímo vládě, která na jejich základě vydávala naprosto zcestná nařízení a někdo si všimnul, že s těmi audity je to taky docela jinak. Řekl bych, že většina veřejnosti není schopna mentálně obsáhnout takovou problematiku, jako je vyhodnocování informací o COVIDu a tak hledají autoritu, ke které by se upnuli a kterou by následovali. A protože stát a jeho aktéři je opakovaně zradili a prokazatelně jim lhali, upínají se tito lidé k jiným autoritám. To mohou být úplně stejní zmrdi, ale protože se ještě nezdiskreditovali a ani jejich identita často není vůbec známá, plebs jim věří a věřit bude. To je celej krám.

Moje hospitalizace trvala celkem 8 dní, z toho poslední 3 dny mi personál opakovaně sliboval, že mě už propustí domů. Ale zrovna není doktor, co to může napsat. Nebo nejsou všechny „podklady.“ Není tady „ten správnej“ doktor. Tak večer vás pustíme. Počkejte do večera. A víte co, vy jste bez kyslíku jenom jeden den, stejně musíte bejt bez kyslíku aspoň 2 dny abysme vás pustili. Počkejte do zejtra. Nebo do pozejtří.

„Takže vy máte obavu, že někde zkolabuju na schodech, protože jsem bez kyslíku jenom jeden den?“
„No.“
„No tak to pojďme vyzkoušet, prostě se tady projdu do schodů ne?“
„No to nejde já vás nemůžu pustit na schody, musíte zůstat tady na COVID oddělení.“
„Čili vaše obava je, že nevyjdu sám schody a vaše řešení je že tady budu ležet dalších 10 hodin a to mě vyléčí a pak už nebude hrozit, že nevyjdu schody?“
„Nó jako je to lepší no.“
„A neříkala jste že rekonvalescence zápalu plic trvá až šest tejdnů?“
„Jako může no.“

A tak se můj postoj změnil z „jasně, počkáme, přizpůsobím se, děkuji“ na „heleďte se, už to řešíme tři dny a já dneska domů půjdu.“ Tento přístup pacienta není v nemocnici běžný. Většina lidí preferuje, aby hospitalizace trvala dlouze, protože v nemocnici je všechno „zadarmo“ vč. jídla, neschopenka jede a pacient nemá důvod vyžadovat, aby veget skončil. Jenže já jsem OSVČ a moje situace je docela jiná – já se skutečně chci vyléčit co nejrychleji a když mi lékař sdělí, že nevidí důvod, proč bych nemohl jít domů, tak já domů skutečně jít chci. Personál nemocnice na to není zvyklý. Pomyslné hrdlo se utrhlo, jak jinak, v okamžiku, kdy se personál začal chovat jako bachaři:

„No ale pan doktor vás eště nepustil, takže tady stejně zůstat musíte.“
„Pane, já musím jen umřít. Měli jste mě pustit už předevčírem. Paní doktorka naposledy jasně řekla, že mě pustíte dnes v 8 hodin. Je 12 hodin. Čekám už 4 hodiny, to je řekl bych dostatečná míra nutné spolupráce, nemyslíte?“
„No ale abyste neměl potom problémy, protože když někdo odejde tak se potom volá POLICIE, víte.“
„Nemějte obavu, vzhledem k tomu že mě nechcete pustit budu tu policii volat já.“
„A-ha.“

Každý zmrdobijec ví, že když plebs hovoří o respektu k policii, má ve skutečnosti na mysli strach. Policie neznamená bezpečí, policie znamená problémy, zejména pro toho, kdo se s nimi vybavuje. Stačí tuto zbraň otočit na toho, kdo se jí snaží použít při vyhrožování. Ten se umoudří právě proto, že má z fízlů vítr, protože se s nimi neumí bavit. Nikdo se znalostí právního minima totiž nebude argumentovat přivoláním policie například k tomu, aby vás držel proti vaší vůli zcela nelegitimně někde, kde nechcete být. A tak během dvou minut přiběhl ten stejný člověk zpátky:

„Tak už se vám to tiskne, během deseti minut budete venku. To je super ne?“
„Ano, děkuji vám.“

Hlavní dějství mělo však být samotné převzetí propouštěcí zprávy. Propouštěcí zpráva byla pro všechny ústředním dokumentem, něco jako Bible svatá. O dokumentu nikdo nevtipkuje, v jeho přítomnosti se nemluví a bez něj by slunce nevyšlo. „To nejde poslat poštou, to se vystavuje jen teď, při propouštění! To nejde ani vystavit zpětně!“ K mému překvapení se tento dokument nepodepisuje, pouze přebírá a to ve dvou vyhotoveních – pro pacienta a pro jeho praktického lékaře. Mám povinnost svému praktickému lékaři dokument předat, avšak mám zároveň zákaz opustit svůj byt. Předání proběhlo opravdu rychle – tady jsou papíry, tamhle jsou dveře. Poděkoval jsem za léčbu a odešel. K opuštění budovy je určen dedikovaný výtah, který jede jen do přízemí a v přízemí hned vyjdete ven. Tam už čekal smluvený odvoz rodinným příslušníkem, který už COVID prodělal. Abych se k autu dostal jsem paradoxně musel vyběhnout kopeček k parkovišti. K mojí radosti to bylo bez problému. V autě jsem si ze zápěstí vytáhnul žilní kanylu, na jejíž vyjmutí před propuštěním asi nebyl čas, nebo co. K přečtení dokumentu jsem se dostal až večer a donutilo mě to sepsat tento příběh. Z pochopitelných důvodů nebudu dokument publikovat, přesto se nemohu nepozastavit nad nějakými jeho součástmi. Předně mě zaujala fascinace ošetřujícího lékaře mojí stolicí, kterou nikdy neviděl, ale jejíž barva i konzistence je v celé zprávě mnohokrát uvedena. Smysl této informace a nutnost četných zmínek mi uniká, žel, kde není žalobce, není soudce. Dále jsem se dozvěděl, že během vyšetření před propuštěním se nejsem schopen zhluboka nadechnout. To byla i pro mě novina, protože mi hluboký nádech nečiní problém. Na chvostu celého dokumentu je potom sekce „Doporučení“, jejíž první z mnoha položek začíná slovy „Povinnost informovat distanční formou.“ Mezi další položky patří tzv. „Izolační režim,“ kde mi lékař přikazuje užívání obličejové masky ve vlastním domě a nějaké další procedury podle „Mimořádného opatření izolace a karanténa MZ ČR: MZDR 40555/2020-2MIN/KAN“. K tomuto bodu dokument uvádí: „U osob s klinickými příznaky trvá izolace po dobu výskytu klinických příznaků a ukončuje se až po uplynutí minimálně dalších 3 dnů, kdy je osoba bez příznaků, minimální doba izolace je 14 dnů ode dne prvního pozitivního testu, bez nutnosti opakování PCR testu. Ukončení izolačního režimu provede registrující praktický lékař.“

Protože mě o těchto skutečnostech nikdo nespravil ani v průběhu hospitalizace, ani při odchodu, přišlo mi vhodné o tom informovat v tomto příspěvku. Proč by mě měla zajímat taková banalita, jako jestli lékař napíše do zprávy, že se nenadechnu zcela? No třeba proto že mám 3 úrazové pojistky a už teď mám od pojišťováka indikaci, že tohle budeme muset řešit. K celé hospitalizaci se podle mě sluší a patří říct, že práce zdravotníků a celého personálu si vážím a toliko jsem při odchodu přítomným sdělil a za jejich práci poděkoval. Jejich řehole je nevděčná, nekonečná, ubíjející, psychicky vyčerpávající a mizerně placená. Třebaže jsem byl na COVID oddělení větší půlku celé hospitalizace zcela sám, běžný stav to není. K detailům o COVID-JIP: Sprchy moc nefungují. Hadice sprchy je popraskaná a shnilá, sprcha netěsní a stříká všude. Z umyvadel jsou vodní baterie ulámané a je potřeba je jednou rukou držet, když umyvadlo používáte. Záchody a sanitace nic moc. Bažanta vám nikdo nevypláchne a jeho obsah vylévá personál do jednoho společného záchodu, kde jim to všude stříká kolem a kam rovněž chodíte na vykonání velké potřeby. Takže doporučuju do výbavy přihodit vlhčené ubrousky a záchod si před použitím otřít. Vzhledem k tomu, jak je pro člověka se zápalem plic namáhavé se k tomu záchodu dostat je celý proces celkem nic moc. Wifi není. Nemocniční jídlo naprosto excelentní, polévky fantastické. A moje osobní hodnocení: Chování personálu velmi lidské. Nebyla to moje první návštěva nemocnice a vyhýbal jsem se hospitalizaci jak to šlo, v obavě před arogantním chováním – třeba té krávy z interny. Tato obava byla naprosto lichá. Všechen personál na COVID oddělení se ke mně choval lidsky, slušně a bylo pro mě příjemným zjištěním, že i ve státním prostředí jsme se k sobě chovali jako lidé. Chci tento bod skutečně dobře vysvětlit – když hovořím o slušném chování, nemám tím na mysli nějaké přehnané, či zbytečně snahy vysvětlovat mi každou hovadinu, nebo se na mě falešně usmívat. Mám tím na mysli důstojnou komunikaci mezi dvěma lidmi. Je to rozdíl mezi:

„Tady jsou vaše léky, vemte si je než se nasnídáte. Aha, vám se během noci odepnul snímač EKG, to nevadí, sestřička vám to pomůže znovu nasadit.“ a

„Tohle si vemete než se najíte, jasný? Jaktože to zas máte vodepnutý? To vám to máme furt nasazovat? Sestří! Von si to zas sundal poťte mu to nandat.“

Co bych změnil, kdybych měl celý příběh absolvovat znovu?

Nevydal bych telefonní číslo. Poskytnutí lékařské péče nejde vydáním podmiňovat a nevidím nic špatného si na tom trvat. Je to zbytečná starost navíc. Úřad ať komunikuje písemně. Informace není tajná, ale je zjevné, že pro režim je důležitá ta část, kdy telefonní číslo poskytnete o sobě vy sami, čímž se z toho stane výpověď a přesně tak se k tomu také přistupuje. Tento postup nemohu nikomu doporučit a nikoho k ničemu nenabádám. Je to můj názor.
Po schválení propuštění ošetřujícím lékařem a ve vší slušnosti bych využil svého práva a z nemocnice odešel bez propouštěcí zprávy. Z informací výše je totiž patrné, že mimořádné opatření vydané ministerstvem zdravotnictví povinuje poskytovatele zdravotnických služeb uvalit pacienty do izolace. Lékař tedy nenařizuje izolaci, protože to považuje za vhodné, ale protože to má befelem. Izolace je nařízená v propouštěcí zprávě. Nedojde-li k vydání propouštěcí zprávy, nedojde k uvalení izolace. I pokud by se ukázalo, že informace personálu, že zpráva nejde vydat zpětně, je nepravdivá a k vydání zprávy dojde, už zase nelze argumentovat tím, že o nařízené izolaci pacient ví – když mu dokument s nařízením nikdo nepředal. Režim má, co chtěl – zneužil jinak poměrně neškodný dokument k uvalení hloupých povinností pod likvidačními pokutami, takže nevidím žádný problém, ani z pohledu vyššího principu mravního v tom, postup sabotovat. Nikdo netvrdí, a nikoho nenabádám k tomu, aby chodil s COVIDem mezi lidmi. Jsem ale názoru, že je vždycky lepší si ušetřit starosti a nenechat se režimem uvalit do nějakého arbitrárního režimu, ve kterém hrozí velmi vysoké postihy a jehož dodržování dozorují tihle podlidé. Izolaci si rozumný člověk může dodržet a vyřídit sám – není potřeba do toho involvovat neschopné fízly a úředníky. Mimochodem, součástí izolace je i mnoho dalších povinností. Například všechny věci z nemocnice na tři dny umístit v pytli na balkon, nebo desinfekcí otřít všechno ostatní, např. telefon a peněženku. Kolik členů COVID-sekty si doma vypralo mobil v dezinfekci, nebo zůstalo po celou dobu izolace „ve stavebně oddělené místnosti“? Považuji za naprosto zbytné si komplikovat život těmahle hovnama.
Opatrněji bych volil slova v komunikaci s personálem. Naprosto všechno, co jsem kde utrousil při komunikaci s přijímaícím personálem a dále s personálem COVID oddělení, se v propouštěcí zprávě objevilo v podobě nikoliv stejné, jako byly moje výpovědi. Přijímající sestře jsem zmínil, že jsem nekuřák, ale výjimečně si u piva cigaretu dám. Zápis: Kouří 1x měsíčně. To je zpráva, která nemá vůbec žádný lékařský význam a jediné co z toho kouká je průser při komunikaci s pojišťovnou někdy za deset let, která se na tom může točit, protože jsem jinde napsal, že jsem nekuřák a já teď dostanu místo plnění za rakovinu leda tak mokrým hadrem přes ústa.

Jsem dosud bez názoru stran konzultace léčebného postupu s pacientem. Přestože propouštěcí zpráva tvrdí, že byl se mnou postup konzultován (nebyl), nejsem přesvědčen, že mi to vadí, nebo že bych s tím měl problém. V okamžiku léčby nejsem schopen správnost postupu zhodnotit, ba dokonce ani pochopit. Nehodnotím.

Na celém COVID experience mě překvapil názor ošetřujícího personálu nemocnice na očkování a adorace Pfizeru. Tato diskuse mě dosud zcela míjela a měl jsem pocit, že kdyby se tímto způsobem sestřičky vyvětily někde na veřejnosti, tak z nich individua jako Cemper udělají konspirátory a dementy. Kdybych se nechal očkovat dříve, skoro určitě bych si celý cirkus s hospitalizací ušetřil a proponentům očkování nemohu tento argument upřít. Na druhou stranu jsem tomu rád, že si moje tělo tak rychle poradilo s celkem hrozivě vypadající diagnosou několika nemocí zároveň, byť s pomocí lékařů – navíc mám teď protilátky vlastní a očkování tedy stále řešit nemusím a nebudu.

29.08.2021 Masiton

Související články: