Inkluze

Představte si, že jste dvanáctiletej sráč a že jste se právě od Pepy z poslední lavice dozvěděli, že uslintanej Ivoš, co ho do školy vozí paní asistentka a co si smí jako jedinej honit péro pod lavicí, nesmí vidět hodinovej ciferník s ručičkama, jinak si rozbije hlavu o zeď. Co uděláte? Empiricky vyzkoušíte, jestli Pepa nekecal.

Paní učitelka zůstane v klidu, protože s koktejlem dvou diazepamů a tří panáků vidí vše růžově, a tak jí pohled na zakrvácenou Ivošovu hlavu nemůže rozházet. Ostatně má za sebou noční šichtu v Amazonu (aby měla na nájem), je ráda, že stojí na nohou. Vy jste se ale právě dozvěděli, že Pepa fakt nekecal, plánovaná písemka / výklad nové látky se odkládá z důvodu úklidu rozházených lavic, umytí zakrvácené podlahy a ošetření Ivoše.

Nemíním svým výplodem urážet autisty nebo jinak psychicky postižené lidi. Chápu, že je to tragédie jak pro ně, tak pro rodiče. Jen v tomto případě souhlasím s tím pánem, co bydlí dočasně na Hradčanech. Tedy s jeho výrokem, že stádo běží tak rychle, jak běží jeho nejslabší kus. Tedy bude-li ve stádu třídy jeden autista, dva debilové a tři imbecilové, těžko se bude třída plná puberťáků plně soustředit na výuku, když bude průběžně vyrušována hýkáním či neurotickými cuky jmenovaných a šepotem asistentek, které v dětském kolektivu vypadají poněkud nepatřičně.

Jsem proti inkluzi. A především proto, že mám v širší rodině příklad tělesně (sic!) postiženého mladíka, který na střední škole dostával od spolužáků takovou sodu, že si sám v sedmnácti našel specializované zařízení. Tam se mu plně věnovali odborníci, tam odmaturoval s vyznamenáním a jeho vrstevníci zatím dospěli, tudíž už nemají potřebu dělat si srandu z jeho postižení. Tedy – byl ochráněn před útoky blbečků a dospěl v sebevědomého jedince. Nyní dokončuje vysokou školu a chystá se stát plnohodnotným daňovým poplatníkem, neboť si vybral ke studiu obor užitečnější než je kulturní antropologie.

Co uděláte jako rodič dítěte, u nějž předpokládáte, nebo jste měřením potvrdili vyšší IQ? Necháte ho v inkluzivní třídě, aby z něj byl po dvanácti letech docházky další kus přivázanej k rukojeti rudlu ve velkoskladu? Kdepak. Budete hledat školu bez inkluze. A budete platit. A vo tom to je.

Doposud měly soukromé školy statut úschovny blbečků, kteří neměli na to studovat normální školu. Různé hokejky či kopačky bez jakékoli motivace si pohodlně studovaly deset patnáct let, než se dokopaly k titulu Maturant. Mezitím plácaly do puku či pumlíče bez perspektivy toho, že by své vzdělání v budoucnu jakkoli uplatnili. Nemylte se, studovaly i za naše peníze, neboť i soukromé školy mají nárok na státní dotace.

Současný omyl zvaný inkluze však nadělá z těchto škol pro blbečky školy elitní. Rodiče si rádi připlatí za to, aby jejich dítě studovalo v nepokřivených podmínkách, edukováno dobře placenými kantory, s perspektivou bezpečně zvládnuté maturity, potažmo úspěchu i na vysokých školách technického směru.

Demontáž státního školství probíhá nenápadně celých pětadvacet let. Plat směšný až k pláči, ztráta možnosti jakkoli postihovat provokující sráče odehnaly ze škol všechny chlapy, a ze zbylých kantorek si malí (děti) i velcí (jejich rodiče) zmrdi udělali lovnou zvěř a terč posměchu. Kdo by chtěl dneska něco jako kantora dělat?

Vraťme se k našemu Ivošovi. Neznám takového, je to kompilát dvou osob, které jsem v životě opravdu potkal. Ivoš bude chodit tedy mezi „nás normální puboše“, kteří na něj budeme z vysoka …, protože si s ním stejně nemáme o čem povídat, nechápe vtipy, nesmíme ho vzít na náměstí, protože na radnici maj hodiny, nehraje fotbal, protože ho nechápe, jedinej, kdo se s ním baví, je ta rychlovykvašená asistentka s tříměsíčním kurzem. Bude ve větší izolaci než v ústavu, kde dosud byl (nebo kam ho po škole odvezou), s naprosto stejnou šancí zapojit se do normálního života, jakou měl před inkluzí.

A tak mě jen napadá Donutilův výkřik v roli lampasáka: „A komu si myslíte, že tím prospějete?!?“

10. 09. 2017 Pako-

Související články: