Golfem III ve 21. století

V tomto krátkém článku nekriticky zhodnotím můj oblíbený vůz, stěhovák, závoďák, teréňák i nákupní tašku a zároveň vůz na velké cesty – nestárnoucí, nesmrtelný, úžasný a skvělý Golf III!

Úvodní slovo

PŘEDSLOV

v tomto krátkém článku nekriticky zhodnotím můj oblíbený vůz, stěhovák, závoďák, teréňák i nákupní tašku a zároveň vůz na velké cesty – nestárnoucí, nesmrtelný, úžasný a skvělý Golf III!

Nezakládám si nárok na přesnost, či úplnost a úvod vezmu fofrem: Golf III je vůz nižší střední třídy, vyráběný mezi roky 1991 a 1997. Po téměř devíti letech nahradil na trhu svého předchůdce, Golf II a v různých karosářských provedeních se ho celkem vyrobilo cca. 4,8 milionu kusů.

Není účelem zde opisovat/popisovat veškeré technické parametry, jednak se jedná o model sice fousatý, ale stále ještě dostatečně známý a za druhé – podrobně popsat množství variant motorizace a výbav, technických řešení a progresivních změn je zcela nad rámec mých vědomostí. V době výroby běžná konkurence určitě takové rozpětí nenabízela – pokryto bylo totiž spektrum motorizace od 1,4 benzinového čtyřválce až po téměř třílitrový šestiválec VR6, s rodinou legendárních TD a TDI motorů mezitím. Dokonce byla vyrobena i malá série v provedení elektromobil. Tuto generaci jste mohli zakoupit jako kabrio, kombi, tří- nebo pětidvéřový hatchback, případně pod názvem Vento jako tříprostorový sedan. Poháněna byla přední kola ale připlatit jste si mohli za kvalitní Syncro. Lze tedy říci, že rozpětí klientely, kterou Golf III oslovoval, bylo značné a jednalo se o dosti pružnou platformu, kdy prvozákazník měl pestrý výběr a jako čerstvá ojetina mohl Golf III dobře posloužit, nebo v dalších letech poskytnout základ pro různé stupně tuningu a tuzingu.

A nyní už směřujeme k mému šampionovi. Volkswagen III byl v rámci hromadných zakázek pro instituce, záchranné a ozbrojené složky dodáván například coby doručovací vůz Deutsche Post, jako kurýrní a doprovodné vozy civilní obraně, bundeswehru, hasičům, záchranné službě, jako zásahové vozy pak policii. V roce 2006, kdy jsem nechtěl dále týrat tehdejšího youngtimera, jsem se začal poohlížet po nějakém jednoduchém a spolehlivém autě pro denní použití. Finance byly tehdy velmi limitované, a na doporučení kamaráda jsem se z důvodu nízkých provozních nákladů a jednoduchosti, jakožto i příslušnosti k oblíbené značce, začal dívat právě po „trojce“. Požadavek na motorizaci byl “nafta“ a výbava mi byla egál. Nebyl jsem zrovna konzument vymožeností a výbav, porozhlížel jsem se tedy po kusech s nižším nájezdem a malým opotřebením.

G III PRO BUNDESWEHR

V tomto období na německé Ebay vykoukl Golf III s atmosférickým vznětovým motorem 1.9D o výkonu 47kW ze série pro Bundeswehr vyrobený v únoru 1994 a vyřazený o 12 let později s nájezdem lehce přes 100.000, který byl prodán v dražbě přeprodejci vojenského materiálu a nabídnut veřejnosti formou dražby. Jednalo se o kurýrní vůz z kasáren v Lubecku, k vozu jsem obdržel šanon se záznamy o jízdách a šanon s doklady o všech servisech a opravách. Lze říci, že se jedná o zcela základní a na kost oholenou variantu výbavy „CL“, což je oficiální a absurdní zkratka „Comfort Luxus“, lakovaný odstínem RAL 6031 na plechových discích 14“ se zánovními univerzálními pneumatikami. Vůz nemá airbagy. Zapomenout můžeme na dálkové zamykání, elektrické stahování okének, klimatizaci, vyhřívání sedaček, elektrická zrcátka a všechny ostatní zbytečnosti, neřku-li asistenty. Dokonce i sedačky jsou speciální vylevněné, potažené jednoduchou šedivou látkou bez vzorování. Zapomenout můžete na rádio. V blatníku je záslepka antény a místo rádia úložný prostor o rozměru 1 DIN. Nemecka fojak si při jízdě může pískat pochody a čas mu při tom odměřují hodiny v přístrojovém panelu, otáčkoměr je nadbytečný komfort. Zato je ve voze obrovský akumulátor o kapacitě 95Ah, který všichni obdivují. Snad jediným prvkem komfortní výbavy je stěrač skla 5. dveří a vyhřívání téhož.

Pro mě neodolatelný vůz se tehdy v dražbě vyšplhal z cca 1600 EUR na 2300 EUR, za které jsem ho se zpocenými dlaněmi zakoupil (jednalo se tehdy o mé cca 3-4 celé výplaty). To byla ovšem jen předehra k té zábavnější části.

DOVOZ

Prvním krokem bylo, když jsem jako neněmčinář musel fofrem zavolat prodávajícímu. V průvodním textu aukce bylo jasně uvedeno, že e-maily a zprávy nečte, takže jsem si s pomocí slovníku sestavil stručnou větičku, jako že ho zdravím, že německy umím šajze, že jsem od něj koupil auto a že mu brzy zavolá někdo, kdo německy umí. Tuto větičku jsem hned poté, co jsem se zbytečně zeptal na obligátní „ingliš?“ klopýtavě přednesl muži, který se do telefonu představil basovým hlasem jako „Wege“.

Následně jsem do celé akce zapojil výše zmíněného kamaráda Petra, protože když mi tak dobře poradil, ať se postará. Do Německa zavolal, domluvil termín, já jsem vybral a směnil své usmolené úspory, umístil je do kapsy a vyrazil nočním vlakem do Františkových Lázní, odkud jsme měli vyrazit. Ve vlaku jsem dlaň nespouštěl z oné kapsy ani oka jsem nezamhouřil. Petr mě vyzvedl na nádraží, následoval prohlídkový průlet městem a protože nebylo kam spěchat, a je přeci pohoda, zapařili jsme nějaké hry na PC. Pak jsme se občerstvili turkem a před svítáním vyrazili jeho Golfem 3 1.6 16V za Hamburg za Horstem. Celou cestu jsem oka nezamhouřil, koníčky spojují a bylo o čem povídat.

Koupě vozu proběhla hladce, po zkušební jízdě, při které vůz působil skutečně dobrým dojmem, následovalo bezproblémové vystavení převozních značek a pojištění. Pak už jsme vyrazili směrem k domovu. Cestou jsme se rozhodli „vzít Golfy domů“ a zastavili jsme se u továrny VW ve Wolfsburgu, kde byly oba vozy vyrobeny. Z této zastávky vznikly dvě fotky, které jsem našel na staré záloze a mohu Vám je tu odprezentovat. Vše bylo zalité sluncem, ptáci zpívali a před námi už jen šťastná společná budoucnost. Jen při zastávce na jedné z benzínek se mě Petr ptá „co se s tím kurva tak hrabeš, šlápni na to trochu“. Já jsem totiž Golfa držel v mému uchu přijatelných otáčkách, což ale převedeno do řeči konkrétní pohonné jednotky znamenalo rychlost na autobahnu tak 120 km/h, zatímco Petrův Golf uháněl bez námahy mezi 150-160 a to já jsem neuměl.

Kdesi u Lipska jsme se rozloučili, Petr mastí směrem na Cheb a já se vydal směrem na Cínovec. Ovšem kombinace nervozity, únavy, absence navigace a nějaká ta objížďka způsobila, že jsem se místo na Cínovci vyloupl na Hoře Sv. Kateřiny. Byl jsem v ten okamžik již skutečně unavený, docvaklo mi, že jsem přes 40 hodin bez spánku. Bylo hodně po půlnoci, možná spíš k ránu, vůz v atraktivní matné zelené a s převozní značkou vzbudil pozornost, závora byla dole a službu konající starší německý policista, který neměl do čeho píchnout, si mě stáhl na kontrolu. Poté co jsem mu předložil kupní smlouvu a německý armádní „techničák“ i ostatní doklady se mu něco zjevně nelíbilo, začal mi něco vysvětlovat a zjevně mě nechtěl pustit dál. Takže jsem vytáhl z paty jednoduchou větičku, že se jednalo o řádnou koupi, ať si to laskavě prověří a že jsem dlouho na cestě, že jdu spát a začal jsem ostentativně sklápět sedačku. Policista odešel do budky, půl hodiny mě zdržel, následně mi hodil papíry a poslal mě radši pryč. Cestu jsem dokončil strašlivým způsobem, v jednom místě jsem si kvůli mikrospánku málem ustlal, od Loun do Prahy jsem tedy jel s otevřeným okýnkem abych se udržel vzhůru (září a frišno). Byla to neskutečná blbost.

ŽIVOT S TROJKOU

No a pak už jsme se i s novou károu stali obětmi byrokracie. Plán byl vůz přihlásit, protože přeci EU a to byl problém. Naše legislativa nezná německý armádní technický průkaz a přihlásit tedy nemožno ani na výjimku, o kterou jsem žádal u MDČR. Přitom jsou v tomto dokladu uvedeny veškeré potřebné informace. Ale prostě kde není vůle, není cesta. Měl jsem auto, měsíční převozní značka s pojištěním dávno propadla, jezdit se nedalo – jak jsem to vyřešil? Oficiální oklikou. Koupily se (za 10.000) papíry z třídvéřového Golfa 1.9TD, které byly zrovna po ruce, zažádáno na importérovi o schválení výměny motoru a karoserie, což bylo za 5.000,- požehnáno, pak již jen návštěva STK, kde mi za poplatek raznicí překřížkovali původní VIN a na držák předního tlumiče vyrazili VIN ze zakoupených dokladů, nějaký ten poplatek a kolek a tradá – legální auto! Pikantní bylo, že doklady měly platnou TK i emise, takže jsem měl – papírově – zásadní přestavbu vozu, ale žádný technik ho nezkoumal. Jako bonus, přeražením původního VIN byl vůz ostařen o dva roky (neboť papíry z roku ´92) a cesty do zahraničí znamenaly poměrně adrenalin, protože tento proces, který naše legislativa považuje za standard, bych asi nikomu nevysvětlil. Celé anabázi bych býval předešel, kdybychom s prodávajícím při koupi učinili mezikrok, vůz přihlásili na něj, což by obnášelo pár EUR navíc plus něco času, čehož výsledkem by bylo vystavení řádného civilního německého techničáku a tím pádem po koupi již standardní dovozové přihlášení na mě. Chybami se člověk učí.

Pak na podzim 2007 mi vůz ukradli. Na pražských Vinohradech, tehdy ještě bez modrých zón, Golf v pracovní době zmizel z ulice. Naštěstí jsem tehdy schovával po autě Nokii se službou Locator od jenoho operátora a to se vyplatilo. Letěl jsem do kanceláře, abych se na počítači podíval co se děje, značka na mapě ukazovala na druhý konec Vinohrad do vilové oblasti nad ulicí Ruská. Volám 158 oznamuji co se stalo – „jó pane, to nám musíte přijít ohlásit“. Letím do Krakovské zcela propocen, naštěstí službu konající pochopil situaci, naložili mě do auta, přes vysílačku oznamují popis vozu a oblast a během 15 minut je vůz jinou hlídkou nalezen v ulici Na Šafránce, odložený, odborně otevřený, nezničený, zmizela dálniční známka a gumové koberečky + prázdná kartonová krabice z kufru, ve které to zřejmě odnesli. Vůz je mi po marné daktyloskopické kontrole odevzdán, startuji vlastním klíčem a z místa odjíždím. Papírování jsme provedli až dodatečně a o měsíc později bylo odloženo. Dodnes jsem smysl této čórky nepochopil.

Co bylo potom? S Golfem jsem jezdil dalších 150 000 km. Bylo potřeba tahat, dovybavil jsem ho tedy závěsným zařízením Westfalia a došlo k výměně předních lamp, kdy původní reflektory 2xH4 jsem zaměnil za originál nové uloženky Hella 4xH7, čímž se značně zlepšila jízda za tmy. Vzpomínky na tuto éru jsou spíše radostné. Golf nás dovezl všude a za všech okolností. Nepamatuji si žádný technický problém, žádný takový, který by znamenal odtah vozu. Jednou v kruté zimě jsme měnili narychlo žhavící svíčky, podruhé bylo třeba vypustit kohoutem palivový filtr protože jsem nabral vodnatou naftu. Měnili jsme přední blatník za tovární originál z důvodu zimního setkání mé manželky s pražákovým sloupkem. Průběžně probíhala údržba a výměny běžného spotřebního materiálu – kotouče vč. ložisek, čepy, silentbloky, akumulátor. Některé díly jsem čas od času zvyklý měnit spíše preventivně, jako třeba termostat chlazení, rozvody a vodní pumpa se také dělají včas a pravidelně po 90 000. Dá se říci, že vůz je stále pod dohledem, protože interval výměny oleje je 7500 km nebo 1 rok. Je tedy často na zvedáku a pečlivý majitel může leccos zachytit. Tento kus nemá problémy s elektrikou a ani s korozí. Přičítám to tomu, že vůz byl u bundeswehru antikorozně ošetřen a že jsem se v zimních sezonách snažil ho udržovat v čistotě a krizová místa voskoval a foukal Konkorem. Určité puchýřky se objevily například na čumáku, 5. dveřích a byly zaléčeny.

MEZIČAS

Po 5 letech bezproblémového provozu jsem projevil mimořádnou porci nevděku. Dopravní režim se ustálil na každovíkendovém dálničním dojíždění, a protože Golf nedobře zvládal dálniční stres a spěch, posunul jsem ho v rámci rodiny dál. Golf byl nahrazen větším kombíkem, který stupněm výbavy kontrastoval se strohostí předchozího vozu, s automatickou převodovkou, silným motorem, bufíkem a lecjakými dalšími moderními hejblátky a vymoženostmi. Osud tomu chtěl, že si Golf u nového majitele moc ježdění neužil, neb ten byl záhy vybaven služebním vozem, Golf tedy ve vyhnanství najel asi 20 000 km a pak trávil čas v suchu a temnu garáže a vyjížděl v letní sezoně aby si protáhnul kolečka eventuelně prošel povinnou technickou. I pro mě časem nastaly nové podmínky a po loňském permanentním přesunu do homeoffice na dosavadní chalupu vyvstala potřeba přibližovadla na cestu na poštu, na nákup, do okresního města..vzpomněl jsem si tedy na dávno ztracenou srdcovku a Golfa si vydyndal zpět. Bylo to jako cesta časem a setkání se dobrým kamarádem po letech. Byl nutný větší servisní zásah, výměna tlumičů a zadních per, tlumiče výfuku, chladiče, oprava zámku 5. dveří, velkým zásahem byla oprava vyrezlých zátek podlahy, kdy bylo nutné vystrojit celý interiér aby se oprava mohla udělat poctivě. Protože to chci mít hezké, tak i oprava prosezení a přečalounění sedaček co možná nejpůvodněji vypadající látkou, výměna manžety řadící páky, lehce již ohmataného volantu za originál skladovou uloženku a další „zkrášlovací“ a konzervační činnosti, protože čistota – půl zdraví. Nové obutí na zimu a také první defekt pneu, takže jsem – nerad – odpanil rezervu z roku 1994. Pro opravy se snažím používat nejlépe skladové uloženky, nebo případně aftermarket z horní části cenového a kvalitativního spektra. I tak je servis finančně nenáročný. Spousta trojek již lehla a ještě dnes trpí „bulharským“ přístupem svých pologramotných majitelů, kdy jsou vady zanedbávány, používá se to nejlevnější, dělají se servisní zkratky a nouzové opravy, auto trpí a chátrá až k definitivní destrukci.

JAK SE S TÍM KRÁMEM JEDE?

Velmi dobře, s plánováním a rozvahou. Motor sice postrádá výkon, ale chová se pružně a je tolerantní. Je ideální pro příměstskou dopravu. Limit na okreskách není problém na rovině překročit a udržet ho i do kopců. Jízda do kila je vyloženě hladce nerušivá a příjemná. Nehodí se pro dálniční sprinty, doprava se během let zrychlila a Golf rozhodně nepatří do levého jízdního pruhu. Převodovka má pět rychlostí a zdá se mi krátká. Nezřídka sahám a „řadím šestku“. Problém je zpomalení v kopci. Tento Golf je auto, které zvládá kopce s rozjezdem a využitím setrvačnosti. Řidiči přeplňovaných vozů se mohou pod kopcem rýpat v nose, v kopci tomu šlápnou a jedou – Golf tohle neumí a je hloupé, když nějakého takového blbce dojedu. Plynulost je zkrátka klíč.

Motor má nízkou účinnost, auto topí záhy, jezdí se spotřebou lehce přes 5 litrů a ujede 1000 km na nádrž. I když je známo, že komůrkové diesely sežerou všechno, jezdím pokud možno na palivo „bez bio“. Specifikem vozu je manuální „sytič“ nebo spíše snad přesuvník nafty na palubní desce u levého kolena. Používá se při studených startech v chladném období. Tím se dostávám k hlučnosti. Zastudena je motor na dnešní poměry nekultivovaný a hlučný. Po ohřátí na provozní teplotu se stav lepší, ale kdo není zvyklý na stará auta, bude i tak nepříjemně překvapen. Situaci by mohla uklidnit pečlivá kontrola čerpadla a vstřikovačů. Konstrukce náprav a odpružení je základní, brzdy jsou odpovídající výkonu a hmotnosti vozu (vzadu bubnové), přesto se jezdí vcelku pohodlně.

Držák nápojů nebyl, jen na vnitřní straně víka přihrádky u spolujezdce jsou mělké prolisy na 2 nádobky, které bych se ale neodvážil použít za jízdy. Doplnil jsem tedy originál držák nápojů z japonské verze, který pasuje do šachty před řadící pákou, ten má kapacitu omezenou výškou prostoru na 2x plechovku 0.33l. Vůz je dovybaven skrytou montáží handsfree, které umožňuje poslech muziky a mluveného slova přes Bluetooth , či z USB.

ZÁVĚR

To je asi tak vše. Pozornému čitateli je zřejmé, že k tomuto letitému klumpru, o který by si většina lidí neopřela ani kolo, chovám náklonnost. Zažili jsme spolu mnoho, a to nás stmelilo. Každá jízda znamená probuzení nostalgie. Objektivně ale říkám, že moje „trojka“ má málo vad a i když jí táhne na 30, svou funkci záložního vozu plní skvěle. Snad můj článek probudí i ve vás vzpomínky a diskuse bude plodná.