V červnu tohoto roku jsem dostal úkol – spolu s kolegy se vypravit vystavovat v Brazílii. Téma bylo stínicí technika, kdy jsme tam měli prezentovat motorizované žaluzie. Nabídlo se vzít s sebou i přítelkyni a tak se i stalo. Nebyla to moje první cesta a jako pokaždé i tentokrát jsem si psal stručný deník.

Původním cílem deníku nebylo někde jej publikovat, chtěl jsem zprostředkovat zážitky pro přátele a uchovat jej jako vzpomínku pro mě. Z důvodu ochrany identit zúčastněných jsou některé události, obzvlášť ty ostudné, opilecké a pašerácké vynechány. Níže popsané události jsou z mého pohledu a nemusí se shodovat s realitou a už vůbec ne s wikipedií ale takto jsem to viděl a zažil.

Brazílie 2016, den první – karma je svině.

Ráno jsme naprali kufry do auta, největší problém byl se sportovní taškou plnou gigantických supertěžkých držáků na žaluzie. Musel jsem vzadu sklopit sedačku a dát ji tam. Cesta do Prahy byla zpestřena hlídkami PČR co se v noci nudí a chtějí si povídat. Udělali jsme zastávku u kolegů kde jsme auto naprali dalšíma kuframa a pak už na letiště. Garáže, fastfood, balení zavazadel do folie, check in s jedním zavazadlem extra a druhým přes váhu o 10kg a pak už ke gateům. Letadlo, Boeing 737 v konfiguraci sardinky nás po hodině a půl vyložil v Amsterdamu, kde už na nás čekal Boeing 777. Bylo tam více prostoru, hned na začátku se utrhla nějaká lišta a projela po podlaze půl letadla. Pak už jen 11 hodin nudy. Alespoň že se mohla používat elektronika ve flight režimu. Přistání v Sao Paulo bylo za bouřky a slejváku. I ty kufry jsme nějak dostali. Vzhledem k tomu co jsme vezli jsme čekali problémy na celnici, ale vyšlo to, zastavili skupinku před námi. S taxíkama nebyly problémy, jen cesta trvala dlouho – hotel je daleko a celou cestu byla zácpa. To pravé začalo v hotelu. Pikolík na check-in měl na všechno hromadu času a ještě blbě nahrál karty. Pokoje jiné než jsme zabookovali, ale i to se vyřešilo a cca v 10 na jídlo do hotelové restaurace. Vysoké ceny v jídeláku předčila jen jeho složitost a tu předčila jen komunikační bariéra obsluhy. Celé to zazdili když po 20ti minutách vysvětlování přivedli někoho kdo prý pochopil co to jsou hranolky s kečupem a pak donesli talíř na plátky nakrájených rajčat – to byla už asi poslední rána.

Brazílie 2016, den druhý – žer, nevíš kdy se zase najíš a jestli vůbec

Ráno, snídaně. Nájezdy Viléma Dobyvatele byly pouhou návštěvou ve srovnání s plenící výpravou co jsme podnikli na snídani. Plán byl jasný. Půjčit si auto, dojet na výstaviště a vše tam připravit. Při sanaci krému vyteklého do tašky jsem zjistil, že jsou některé držáky (dále jen „plexisklová pomsta“) na kaši a bude třeba je opravit a to slepením, sešroubováním, nebo to ztlouct z prken. Vypravili jsme se tedy pěšky sehnat auto. Na recepci nás vybavili mapou a zcela mylnými instrukcemi, které nás zavedly do budovy obehnané vysokou zdí a s obrněnými dodávkami před vchodem, uvnitř plno policajtů co nás vyhodili. Cosi oblečené v čepici z krávy taky nebylo moc užitečné, až trafikantka poradila. Půjčovnu jsme ještě hledali v areálu obchoďáku co byl absolutně jinde než nám poradili na recepci a za pomocí urban knowledge místních pikolíků a překladače jsme ji našli. Pikolík uvnitř mluvil jen portugalsky ale nějak se vysvětlilo, že máme počkat. Za čtvrt hodiny dorazila ženská co uměla anglicky a vše jsme vyřídili. Dělala hrozně pomalu jako všichni tady. Operace na 15 minut tu trvá hodinu. Sledovat pokladní jak markuje v supermarketu je nesnesitelné, člověk by jim to vyrval z rukou a udělal sám. Auto je nový Ford K 1.0. Uvnitř bude EcoBoost, protože to vcelku jede, ale žere jak V8. Benzín tu stojí cca 28Kč na Shell na dálnici, místní to považují za drahé a tak se tu dost jezdí na líh. Ještě nás navedli do shopu pro kutily/opraváře plexisklové pomsty a mohli jsme vyrazit. Jezdí se tu dost asijským stylem, ale není to takový masakr jak v Číně. Pražský přístup, noha na plynu a vhodný pokřik tu fungují dobře, jen pozor na katastrofální stav silnic. O policajta tu člověk nezavadí. V obchodě jsme natěžili akuvrtačku, vrtáky, šrouby a vyrazili jsme na hotel pro materiál na výstavu. Levno tu teda není. Na hotelu mi nešly otevřít dveře a dostali jsme nové karty. V areálu výstavy to šlo celkem hladce. Zeptali jsme se pikolíka, anglicky neuměl ale pomohly obrázky. Druhý pikolík nás na elektrickém skůtru dovedl na místo. Na stánku bordel, takže uklidit a mohlo se začít s opravou plexisklové pomsty. Vrtačka byla vybitá, takže nic. Na hotelu jsme zapomněli háky, stánek nebyl ze sádrokartonu jak tvrdili, ale z profilů a papundeklu, na promítací stěně jakési lesklé dlaždice, zásuvka snad 230V, ale místní šílené provedení.

Rozdělili jsme se tedy na dva týmy – aranžérský a sháněcí. Ještě jsem dal nabíjet baterku a vyrazili jsme pro háčky, kleště, prodlužovák a redukce do zásuvek. Nějaký inteligent zábranama zatarasil část parkoviště, takže jsme nemohli vyjet. Zábrany jsem naházel do kaluže a zase se jelo. Materiál celkem klapnul až na redukce, měli jen z Brazilských na US, ale ssebou jsem měl z US na EU, jen se musely trochu poladit kleštěma. Materiál tedy byl a teď na hotel pro háčky a projektor aby se vyzkoušelo promítat na ty dlaždice. Nejprve jsme přejeli odbočku, tak znova, pak se ukázalo že hotelů se stejným názvem je ve městě víc a že jsme blbě, v tom správném mi zase nešla karta. Prý se vymaže při kontaktu s telefonem či jinou rfid kartou. V tom všem jsem zapomněl na ty háčky, takže znovu na hotel a pak už na výstavu. Bylo už 17 hodin, takže cesta byla dost rallye Brazil. Půjčené auto je vždy nejrychlejší… Z výstavy šel report, že je tam zima a někdo šmelí s kytkama – nejdřív že je za 6 šušní a pak chce 100… Šmelař byl vykázán do patřičných mezí, tak už by to mohlo jít hladce, ale protože tu mají všichni lachtaní reflex, tak v zásuvce nebyl dotažený nulák, ten vypadl a vrtačka se nenabila. Opravit zásuvku a hned nabíjet. Mezi tím jsme postupně od okolních firem vysomrovali dvoje štafle a křížový šroubovák. Ostatní ohýbali háčky, věšeli držáky co byly v celku a já střídavě vrtal a nabíjel. Nakonec jsem to celé prošil šroubama tak, že to mělo původní tvar, teda skoro, uklízeči mi pár střepů vyhodili, tak jsem jednu plexisklovou pomstu za pomoci nože (udělat rýhu) a kladiva (urazit vše za rýhou jedinou ranou) zakrátil. Nakonec stánek stojí, koupili jsme občerstvení na stánek, večeři (od snídaně první jídlo) a pak už na hotel… Aranžérský tým dal stánek do slušného stavu, tak by nemusela být ostuda. Moc.

Brazílie 2016, den třetí – HiTech

Ranní nájezdy na snídani byly úspěšné a s hodinovým předstihem jsme vyrazili na výstavu, jenže jsme ztratili lístek od parkovací služby tak bylo dohadování s pikolíkem a mohli jsme jet. Pak jsem si vzpomněl, že nemáme projektor a jelo se zpátky na hotel a znovu na výstavu. Tam přípravy docela vyšly a mohlo se začít. Ukázalo se, ze tam je plno podvodníků nabízející služby, které výstaviště poskytuje v rámci pronájmu stánku zdarma, jako například úklid. Zrovna nával nebyl, ale marné to nebylo. To co vystavujeme je pro místní poměry technologicky pokročilé asi stejně jako když to tu dobývali španělé a tak u těch co to pochopí vzbuzujeme zájem. Stánek rozhodně nemáme nejhorší, všude je tu obrovský amatérismus a tak tu selhávají televize, vystavené stroje jsou 10-15 let zastaralé… Najdou se tu i moderní zajímavé věci, ale je toho minimum. Snaží se to tu vyvážit cirkusovým představením a hosteskama. Jíst na výstavě je nekřesťansky drahé a dost jsme se spálili… Jinak panovala nuda co se dala ředit jedině pivem a vypadalo to, že středa nakonec nebude kritickej den.

Brazílie 2016, den čtvrtý – tokyo drift

Den začal ostudou hned z rána, když se na recepci kolegové rozčilovali, že jim je na pokoji zima. V noci bylo venku 10 stupňů a uvnitř měli 7. Už to vypadalo že budeme měnit hotel, ale nakonec dostali topení, které okamžitě po odvolání druhého hotelu shořelo. Mají tu úplně idiotské zásuvky – brazilské jsou jen na 10A a pro 15A používají US, takže tu všude jen hoří redukce. Nahradil jsem to naší redukcí a jelo se na oběd do japonské čtvrti. Cesta tam byla v pohodě ale nějak jsme se dostali do totálního bezďákova a čas se krátil, takže jsme zapadli do první restaurace co tam byla.

Okolo jezdily parní lokomotivy, lidi tahali ruční kárky a všude se poflakovali bezdomovci zabalení v igelitu. Uvnitř chyběla část stropu a jedna zeď. Udělali nám čtyři burgery, nějaké pití a celé to stálo polovinu parkovného na výstavě. Jenže to trvalo a cesta byla děsivě ucpaná. Bylo tu hodně hippiesáckých vw dodávek a prvních vw beetle. Náklaďáky do půlky od bahna, s automatickým dopouštěním kol, zjevně často jezdili přes džungli. Na výstavě jsme nebyli zrovna včas, ale přežili jsme. Výstava se vydařila, jedna zapomenutá průkazka nás nemohla zastavit. Na večeři jsme šli „local“. Malá restaurace s otevřenou kuchyní, uvnitř narváno. Jídlo sice nevím co bylo, ale bylo to výborné, porce byla obrovská a nestálo to moc. Na hotelu jsme už jen padli z přežrání…

Brazílie 2016, den pátý – Morumbi shopping

Ve snaze napravit včerejší pozdní příchod jsme poctivě vyrazili na snídani kde měli jako novinku smažené buřty. Pak hned na výstavu. Jezdí se tu v drtivé většině dvou a více proudými jednosmerkami s neskutečným množstvím semaforů. Semafory jsou jen na jedné straně křižovatky, ale jsou oboustranné. Kde není semafor, je značka tvarem jako naše STOP, ale s nápisem PARE. Pokud je pozadí bílé, jde o obyčejnou přednost, je-li červené, jde o stopku. Místní nezvládají zip, jízdu v koloně ani rozjezdy na křižovatkách. Jsme tu nejrychleji se pohybující vozidlo, s výjimkou motorkářů, kteří nemají pud sebezáchovy. Po výstavě jsme zajeli do nákupního centra Morumbi shopping. Parkoviště bylo narvané, našli jsme místo až na střeše kde byl parádní výhled… Uvnitř bylo draho. Čekal jsem, že když je tu tolik chudých lidí, že v obchodech budou velmi nízké ceny, ale bylo to přesně naopak – bylo tam fakt extrémně draho a narváno. Nechápu ty kecy na výstavě, že to máme drahé, když v obchodech je vše oproti ČR předražené klidně i několikanásobně. Nakonec jsme opustili shopping a najedli jsme se v hamburgerárně před hotelem…

Brazílie 2016, den šestý – do posledního muže

Pleňení snídaně přešlo v rutinu. Myslím že kvůli mě přidali druhý kastrol s míchanými vejci. Tentokrát jsme vstali brzy – výstava začínala v 10, ale byli jsme tam včas. Neslo se to v alkoholovém duchu hned od rána – na celém výstavišti nevystavoval snad nikdo střízlivý a mnozí nepochybně jeli v drogách a tak pro ně byl pohyb žaluzie hypnotizující. Naše piva pro návštěvníky měly při vykládce z auta nehodu a změnily se tak v pěnivé granáty. Rozdávali jsme je s varováním, které ne každý pochopil a tak se občas i z poza několik stánků ozvalo zasyčení a zvuky zjevného úspěchu. Byla tam už nuda, lidi nechodili, ostatní balili stánky a tak jsme se spojili s velitelstvím s požadavkem na ukončení akce a ústup na místní tržiště. Požadavek byl zamítnut a rozkaz zněl jasně – vystavovat až do posledního muže/ženy! Udrželi jsme pozice až do konce výstavy, sbalili jsme stánek, což bez štaflí vyžadovalo artistické vystoupení a vyrazili na trhy. Stihli jsme akorát jak je balí, tak tedy projet Paulista street, což je přerostlý Václavák, na čumendu pěkné… Na hotel, na jídlo – našli jsme třípatrový subway se zimní zahradou kde odmítli uvěřit, že si dáme čtyři dvojité a udělali tři, když přidělávali čtvrtý, tak došlo maso, pak jim to upadlo a na nový zas došla bageta, no byla to show, ale naprali jsme se slušně. Pak následoval druhý pokus o japonskou čtvrť. Minule jsme zabloudili do totálního bezďákova a tak že to zkusíme znovu. Čtvrť jsme našli a stejně to byl totální bezďákov kde provádí exorcismus a odebírají orgány za chůze. Nejsilnější zážitek byl když krmili bezdomovce zbytkama z kuchyně. Pak jsme to zabalili a vypadli. Asiatů tam byly mraky, ale taky feťáků a bezdomovců. Potom už na hotel a spát, protože nás čeká roadtrip do Ria.

Rio roadtrip report

2:00 Vstávačka ve dvě ráno, cesta městem, poslední tankování a snídaně na benzínce, kde požadavek na tři kafe pochopí jako jedno, tři bagety jako jednu… Provedeme tu exorcismus a mizíme pryč.

5:20 Jedeme už nějakou dobu po dálnici, mýto se tu platí až nekřesťansky často a z dálky bylo vidět velké množství kouře. Nevíme co to bylo ale bylo to cítit po zápalkách, takže mohlo jít o fosfor, možná síru? Taky nám dochází, že scéna co jsme viděli ve dvě ráno na hotelu byla prostituce nezletilých provozovaná přímo hotelem… Další zjištění, značně nepříjemné je, že bageta z benzínky má poměrně dramatický průběh…

6:23 WC zastávka v total homeless benzínce nikoho. Všude psi a moč. Tady je celý svět jeden velký záchod. Během pauzy se vyjasnilo a ukázala se nám úžasná, zelená kopečkovitá krajina. Silnice klikatá s dobrým asfaltem. Ford K 1.0 EcoBoost si tu bere 10L ethanolu na 100km…

7:31 záchody totální exorcismus, řídím. Jede se tu vcelku dobře, ale mají hodně radarů, avšak jen v zatáčkách a jsou značené. Cesta je lemovaná supr krajinou a totálním bezďákovem.

9:31 Cílem je Ježíš. Dole se prodávají lístky za 70, nahoře za 38. Teď jsme ve frontě na odvoz k soše. Je to komerční až hnus…

11:10 Je po ježíšovi, lidí mraky a ujeli jsme týpkovi co chtěl platit za parkování.

11:55 Hotel Atlantico je totální exorcismus

12:04 Nejdivnější hotel ever, pokoje jsou propojené otvorem ve zdi !!!

16:37 Pláž Copacabana je suprová, jen jsou na ní černoši co nabízí všelijaké sračky, což to místo degraduje na díru. Dopravní situace okolo pláže je totálně idiotská kdy se jezdí část v protisměru. Semafory zde přechází z červené rovnou na zelenou, takže všichni zaspí a ve srovnání s tímto jsou v ČR všichni bleskoví. Atlantik byl rozbouřený a tak jsme se vyřádili ve vlnách a vrátili jsme se mokří a potlučení na hotel umýt se před večeří.

19:29 Vrátili jsme se z jediného shopping centra, rozuměj sámošky co tu v okolí copacabany google našel. Zase v okolí totální bezďákov. Šli jsme podél pláže a byli jsme místními varováni, že to není dobrý nápad a abychom alespoň shovali mobily s navigací, že tím přitahujeme pozornost. Policie tu je vidět často, vždy puštěné majáky, aby bylo vidět, že tam jsou. Kriminalitu tu mají na svědomí v drtivé většině případů stejně jako kdekoli jinde na světe černoši a přeji každému sluníčku co je hrozně nadšen z míchání evropské a africké populace, aby se takhle večer prošel po copacabaně…. Že to není prdel a přehnané jak to většinou je nám došlo když nás od tamtud zrazovali místní… Ve dne obtěžují všechny nabízením hovadin, v extrémním případě vyhrožují když nic nechcete a v noci se zapisují do statistik kriminality…

Brazílie 2016, den osmý – favely

Hotel kde je možné vše překvapil až podezřele dobrou snídaní a pachem unikajícího plynu. Pak jsme vyrazili shánět liquidy do e-cigaret, které nikde v Riu nemají. Jen e-cigareta tu stojí 5x tolik co u nás a liquidy jsme sehnali až v Sao Paulu, naopak levněji než u nás. Doprava v Riu je prostě šílenství. Jednosměrnost ulic není značená, je vžitá a její porušení je tolerované. Je běžné, že vozidlo na křižovatce v pravém pruhu odbočuje doleva a v levém doprava. Značky jsou jen doporučení a jediné čemu se dostává respektu jsou semafory. Většinou. Cestou pryč jsme si projeli jednu z favel – chudinskou čtvrť. Byl to exorcismus, ale myslím, že lecjaký cikánov je u nás horší. Silnice jsou tak nelogické, že se tu někdy střídají pravostranné a levostranné řízení. Samozřejmě bez značení, člověk to musí tak nějak odtušit. Na druhou stranu za celou 800km cestu do Ria a zpět jsme neviděli jedinou nehodu a že provoz byl velmi hustý. Po cestě jsou občas radary – piezosnímače v asfaltu s kamerama. Radary jsou v úsecích se zatáčkami a jsou vždy předem označeny cedulí kde je uvedeno i vyžadované rychlostní omezení. Mimo tyto úseky nejsem schopen říct, jestli je rychlost omezená, nebo ne, není to značené ani vynucované. Každý tu přibrzdí u radaru a za ním na to šlápne. Brazilci obecně jsou mizerní řidiči a když by se dovedli včas správně řadit do pruhů, tak mají dvojnásobnou dopravní propustnost. V Sao Paulu nás čekala zima, nefunkční karty od pokoje a šli jsme na poslední zdejší obžerství. Celé mi to tu přijde jako uměle, úmyslně držené v chudobě, krizi neschopnosti aby se odsud levně vyvážely suroviny a draze dovážely výrobky z USA protože tu nikdo nedovede nic vyrobit za konkurenceschopnou cenu a kvalitu.

Brazílie 2016, den devátý – odlet

Ráno, dopoledne ani odpoledne jsme se nepřetrhli. V klidu jsme se najedli, sbalili si atd, pak byl spěch vrátit auto, taxíka a na letiště. Vše by skvěle klaplo, když by tu nebyli všichni idioti. Taxikáři zatoulaní na kafíčku, když už se vrátí tak cpou do auta kufry co se tam prostě nevejdou a brazilská doprava nezklamala, takže cesta na letiště je zacpaná. My bychom to měli za chvíli, ale tihle idioti to jedou hodinu, protože jsou prostě moc hloupí a nešikovní na to aby si s tím provozem poradili. Nakonec jsme dorazili na letiště hodinu před odletem, prošli jsme místní úchylnou procedurou s extra zavazadly a pak „run for the gate“ jak nám řekli u checkin s tím že už je gate open, aby jme zjistili, že tu ještě ani není letadlo, ale teď už jdeme do letadla…