Nejlepší řidiči jsou Italové!

Pokud jste se už přestali plácat do kolen a hýkat smíchy, zkuste si přečíst důvody, které mě k tomuto nehoráznému výroku vedou.

Někdy před létem jsem ve slabé chvilce slíbil své drahé polovině, že si uděláme romantický výlet do Říma. Několikrát mi to bylo připomenuto, a tak nakonec nezbylo než slib splnit. Začal klasický kolotoč shánění letenek, ubytování, vstupenek, a nakonec jsme se koncem října vydali navštívit Věčné Město.

Nebudu popisovat krásu a špínu Říma, na to má asi každý svůj názor. Mé první setkání s rodilým Římanem ale mělo šťávu. Domlouvali jsme se přes whatsapp, já mu sdělil číslo letu a po přistání na nás opravdu čekal přímo před východem. Posadil si nás do auta a pak to začalo. Nejprve jsem málem prošlápl podlahu, když jsme se nebezpečně blížili k autu jedoucímu před námi. Ale šlo jen součást úhybného manévru do jízdního pruhu, který (ten jízdní pruh) můj hostitel operativně vynalezl v situaci, která právě vznikla. Přitom držel v ruce telefon a neustále si s někým posílal hlasové a textové zprávy. Pak mě napadlo spočítat prohřešky, za které by byl postižen uťáplý český řidič, ale po deseti minutách jsem to vzdal. Za těch čtyřicet minut z Fiumicina do centra by chlapec u nás přišel tak třikrát o papíry a naši policejní honiči by si s ním fakt užili. Přesto jsem se vedle něj cítil bezpečně. To, co předváděl, nebyla agresivní, ale asertivní jízda. Prostě Italové umí manévrem auta bez jakéhokoli dalšího divadla naznačit, co provedou, a drzá myška není doprovázena troubením či fakáči ostatních účastníků provozu podle pravidla „jednou ty, jednou já.“ Je to samozřejmě o zvyku a kultuře, z fleku bych to nedal. Čáry vyznačující jízdní pruhy na silnici jsou považovány za jistý druh dekorace, a červená na semaforu má orientační vypovídající schopnost, která vás zastaví až v momentě, kdy z boku vyrazí auta křížující cestu.

Nejprve jsem pohrdl nabídkou svého hostitele k odvozu zpět na letiště. On mi ochotně poradil, že mám jet metrem na Roma Termini a odtud busem na Ciampino. Den před odletem jsme obligátně sháněli nějaké suvenýry, a tak jsem navrhl, že si nacvičíme jízdu metrem. Jenže stanice metra byla zavřená. Došli jsme ke druhé – a také zavřeno. Majitel ubytování mi ochotně vysvětlil, že se právě stávkuje, a opět mi nabídl odvoz na Ciampino svým vozem. Pokorně jsem přijal, rozdíl v ceně mezi taxíkem a jeho službou byl minimální, a navíc mi poslední den po check-outu nechal kufry u něj za dveřmi.

Cesta na druhé římské letiště měla opět grády. Zatímco večerní cesta z Fiumicina po desáté byla v mírném provozu (na římské poměry), cesta na Ciampino probíhala v brzkém odpoledni, a to byl tedy nářez. Velmi mě pobavila stížnost našeho pilota na to, že někteří řidiči drží při řízení telefony, když je takový provoz. Vzpomněl jsem si na náš přílet a moc rozdílů v hustotě provozu jsem neviděl. Pravda, zprávy na whatsapp chlapec už nevyťukával, ale jen diktoval, a už opravdu sledoval provoz, optimalizoval trasu online s navigací a lehce se mnou konverzoval. Po jednom manévru a táhlém zatroubení odkudsi za námi si neodpustil machistickou poznámku: „Nojo, ženská…“ Prostě na naše poměry jel jak prase, ale nikdy nedostal nás ani své okolí do situace, která by smrděla malérem.

Italové jsou prostě jiní. Netrpí pod kuratelou silniční policejní mafie, a nějaký ten šrám na autě je nevyvede z míry. Při procházkách ulicemi Říma jsem například zahlédl, jak se v úzké ulici otáčelo auto, a řidiči v obou směrech počkali, až dokončí manévr. Prostě jindy to budu muset udělat já, a ta půlminuta nikoho nezabije. Dovedete si to představit v Praze? Italský řidič si je vědom své odpovědnosti za své chování na silnici, neschovává se úzkoprse za předpisy a snaží se o soužití s ostatními. Ví moc dobře, že s agresivitou daleko nedojede.

Kéž bychom byli jako Italové.

03.11.2024 Pako

Související články: