Řidičák mám, auto mám, teď už zbývá jen povinné ručení a značky a může se jezdit. Bohužel, pojistka není otázkou 5 minut online a pár tisíc korun ročně, ale zařizuje se skrz pojišťovacího makléře, je potřeba několik dnů bojovat o cenu a i tak stojí desetinásobek toho, co v Česku, přitom limity škod jsou směšné.

Po tom, co mi štěstí přálo a rychle jsem získal kanadský řidičák, bylo na řadě pořízení auta. Jelikož jsem ho potřeboval jen necelého půl roku a v Ontariu se platí daň z koupě i ojetého auta, tak jsem se pohyboval ve vodách těch nejlevnějších vraků a podivných individuí.

Pro svůj půlroční pobyt v Kanadě jsem potřeboval pořídit nějaké přibližovadlo a jak už jsem psal minule, nakonec jsem koupil mamutí Ford F-150. Ale co je poměrně jednoduchá záležitost u nás, je pro cizince v Kanadě docela solidní pakárna. Ovšem nebyl by to přece Redguy, aby to vzdal jen proto, že je něco několikaměsíční byrokratický očistec.

Už dlouho se na D-FENS neobjevil článek o cestování, tak jsem se konečně dokopal k tomu, abych se s vámi podělil o tom, jak se jezdí po Ukrajině.

Strávil jsem teď v létě pár týdnu v Norsku, během kterých jsem tam najel asi 3000 km, a jakožto auto- a silničního nadšence (záměrně se vyhýbám označení „petrolhead“, neboť mým vehicle of choice byl z praktických důvodů VW Multivan T4 r.v. 1999) mě na norských silnicích zaujalo celkem dost pozoruhodností. Samozřejmě si uvědomuji, že několik týdnů a pár tisíc kilometrů nemůže přinést kompletní poznání dopravy, navíc v tak velké zemi, ale člověka zvyklého autem brázdit hlavně střední a jižní/západní Evropu ihned pár věcí zaujme.

Ve čtvrtek proběhl v Německu takzvaný Blitzmarathon. Prý to byla celoevropská záležitost.

Minule jsem sem přispěl článkem Jak se jezdí v Německu (Bericht von Insider). Neměl to být ani vyčerpávající popis ani výčet pravidel provozu, to bych byl dlouhý a nudný.