Saab 9-5 Combi Aero Hirsch Performance 2.3T / 2004

Před nějakou dobou jsem tu recenzoval nenápadné přibližovadlo v podobě Fordu Mondeo. Dnes má 12 let a 240 tisíc najeto. Byl bouraný zadek, začíná hnít, šrámy už nepočítám a spotřeba v poměru k výkonu už není nic moc. Žere to pořád 7 litrů nafty a žádný olej, ale pocitově už je auto lehce unavené.

Navíc po poslední STK se mechanici v domovském servisu na můj dotaz, co můžu čekat v příštích měsících, dlouze odmlčeli a pak zazněl kolektivní wisdom „prodej to, dokud to jde. Je tam spousta věcí na spadnutí.“. Ale že prý do žní to ještě vydrží. Lehce jsem zpanikařil a začal se pohlížet po nové vozidle.

Rozpočet jsem nastavil na nižší (spíš velmi nízké) stovky tisíc korun a požadavek byl jasný – nic menšího než Mondeo, ideálně benzínový motor a samozřejmě něco, co vydrží dalších pár let. Takových aut by mělo být dost. Kromě relativně měřitelných parametrů jsem ale v hloubi duše věděl, že pokud to jen trochu půjde, tak nechci nic vyloženě konfekčního. Škodovky a VW mě naprosto neoslovují a BMW + Audi v mé cenové relaci znamenají dosti diskutabilní kousky, které mohou znamenat řadu problémů a navíc mě ani tyhle „prémie“ (nesnáším tenhle vekslácký patvar) nijak neberou. Lidé, kteří je pořizují ojeté, často působí tak, že tím dosahují jakési mety v potravním řetězci a mezi ně se řadit nechci (čest výjimkám, vím že ne všichni jsou idioti :-).

Hledal jsem v Německu a hledal jsem v japonské produkci – Honda Accord nebo Mazda 6, ale ve skrytu duše jsem doufal, že narazím na nějakou Toyotu Camry nebo Hondu Legend. Ale co čert nechtěl, zrovna v mé cenové hladině bylo pusto – buď byly v nabídce auta z let devadesátých nebo naopak relativně nové kusy, které byly výrazně nad rozpočtem.

S přetrvávajícím odporem k automobilovému mainstreamu jsem zameditoval a po nějakém čase mi v hlavě vytanulo zasuté automobilové přání, které jsem z nějakého důvodu měl už od rané puberty (a o kterém jsem si myslel, že si ho stejně nikdy nesplním). Ano, přiznal jsem si, že jsem jeden z těch lehkých autistů, kteří chtějí jezdit v Saabu. Faktem je, že na dovolenou jedu raději do Skandinávie, než do Itálie a mám rád „plain“ / čisté věci, které při správné péči vydrží roky a nestárnou.

Mohli bychom na tomhle místě vést sáhodlouhé polemiky o tom, jestli značka, která dnes patří minulosti, zkrachovala právem nebo ne, jestli jsou její auta dobrá nebo špatná atd. Ale protože to prvotní přiznání si lehce iracionálního objektu touhy u mě proběhlo zcela vědomě a protože auto pro mě prostě není jen kus plechu, tak si tohle ušetříme. Saab se mi prostě líbí – specifický design, raritnost na českých silnicích, tvrdohlavé setrvávání na vlastním přístupu k řadě věcí a jakási těžko definovatelná aura automobilů, které jsou stavěna trochu jinak, než všechna ostatní.

Saabů se u nás pohybuje málo a díky neexistenci nové výroby je jich čím dál méně. Staré modely 900 jsou dnes hýčkané youngtimery. Občas lze potkat nějaký model 9000 z devadesátek, ale zdaleka nejvíc u nás jezdí relativně moderních modelů 9-3 combi. Pravověrní Saabisté k tomuto modelu mají lehce ambivalentní vztah, protože sdílí řadu věcí s Vectrou a to není zrovna věc, kterou by se chtěl člověk chlubit. Faktem je, že plány GM donutit Saab k výrobě auta, jehož vývoj nebude stát astronomickou sumu a který bude vydělávat, se tak úplně nepovedly a v Trollhättanu i přes jasné zadání zvládli i do 9-3 nacpat tolik odlišností, že plány na Vectru s jinou karosérií vzaly za své. Přiznám se, že i 9-3 pro mě byla příliš mainstreamová (byť jsem jednu velmi zachovalou projel) a nakonec jsem skončil u modelu, o kterém s jistotou mohu říct, že je v mé specifikaci jediný na českých silnicích (kombinace exteriéru, motorizace a interiéru):

Saab 9-5 Combi Aero Hirsch Performace, modelový rok 2004

Našel jsem ho jako inzerát na Sauto.cz. Byl to exot na první pohled. Dovezený ze Švýcarska a prodávaný člověkem, který Saaby servisuje. Dvanáct let starý, najeto 150 tis. km a cena astronomická. Vím, že teď lomíte rukama a říkáte „jak může někdo jako náhradu relativně jednoduchého masově vyráběného auta koupit něco stejně starého, s diskutabilní pověstí, čím dál složitějším servisem a ještě tak drahého?“ No, může… Nezval jsem si na něj úvěr, nejsem na něm existečně závislý a prostě jsem si nakonec místo racionální volby udělal radost.

O koupi rozhodlo několik věcí: 1, to auto se mi hrozně líbí 2, je upraveno dvorním ladičem Saabu – švýcarskou firmou Hirch Performance a proto 3, je to sleeper, který při šlápnutí na plyn vymáčkne cca 280 koní a ujede většině toho, co na silnici potkáte 4, je velký 5, prodejce i servis v jedné osobě má přístup, který odpovídá raritnosti značky, modelu a mírné ujetosti saabí sekty 6, auto má prokázanou historii a konečně za 7, když potká Saab Saaba, tak se navzájem zdravíme…

Tak tedy – David Bubník, který na pražské Kolbenově Saaby servisuje, mě svezl, vyděsil mě tlačítkem „S“ na řadicí páce, nechal mě auto řádně prolézt a zcela otevřeně se mnou probral, co všechno tahle auta trápí, co od toho můžu čekat a navíc slíbil (a dodržel), že co se mi na autě po jeho převzetí nebude líbit, to na vlastní náklady odstraní. Navíc původní prodejce ve Švýcarsku, kterému jsem poslal email, mi za dvacet minut mi odpověl, že auto znají, potvrzují stav km a provedené práce v servisní knížce. A tohle pro mě má větší cenu, než o litr nižší spotřeba nebo fakt, že některé věci v autě stále nefungují tak, jak bych chtěl.

Jaký tedy velký Saab je? Uvnitř prostorný, s kokpitem otočeným na pilota. Kožená vyhřívaná (v mém případě toho času stávkující) a odvětrávaná sedadla (větráky fungují), elektricky nastavitelná. Dvouzónová klimatizace. Dotyková navigace a rádio. Handsfree Parrot. Tempomat. Kožený volant. Automaticky zatmavovaná a elektricky stavitelná a sklápěná zrcátka (sklápí se mi jen levé, pravé je zatím zatuhlé). Saabí hračka v podobě možnosti vypnout v noci osvětlení všeho kromě tachometru. Klimatizovaná přihrádka spolujezdce. 4X airbag. Vyhřívaná zadní lavice. Parkovací senzory. Xenony s ostřikem, dešťový senzor. Programovatelné zapínání klimatizace, hlášení překročení rychlosti apod. Hlášení palubního počítače nazvučená podobně, jako jingle v dopravním letadle (i kontrolka „fasten belts“ je jako z letadla). Je to zkrátka pohodlný dálniční koráb, do kterého se v pohodě vejdou čtyři velcí chlapi + zavazadla bez nějakého upejpání. Podlaha zavazadlového prostoru je bez schodu a po sklopení sedadel se v autě vyspí dva lidé (pro mě plus). Navíc je tu pevný a šikovně se skládající dekl kufru, na který se dají dát i težší věci a hlavně s ním člověk nezápasí jako s obligátními roletami. Pak je tu ještě vychytávka v podobě titěrného tlačíka u ovládání zrcátek, které vám při stisku a zařazení zpátečky sklopí pravé zrcátko tak, abyste viděli na obrubník. Nice touch…

Co se naopak lehce nepovedlo – odkládací prostory ve dveřích a interiéru jsou opravdu směšně malé (až na kufr, kde jsou šikovné přihrádky pod podlahou). Kufr je nutné otevírat zvlášť tlačítkem v interiéru nebo na klíčích (pořád jsem si nezvykl). Ovládání oken, stejně jako spínací skříňka, je na středovém tunelu, což je poněkud nezvyk, obzvlášť, když měníte auta. Absence vyhřívaného předního skla (Mondeo ho má a je to skvělé). Okna mají automatické dojezdy dolů, ale nahoru nikoliv (WTF?). V Saabu prostě dělali věci jinak.

Exteriér a jeho design nebudu hodnotit. Mě se líbí, řadě lidí ne. Mám verzi před faceliftem (novější je tzv. brejlovec s chromem okolo světel), která IMO zestárla lépe, než ta novější. Na fotkách vidíte, jak to vypadá, takže si to zhodnoťte sami. Osobně na mě auto působí větší, než je – je jen o 5 cm delší než Mondeo liftback.

Jak to jede? Jako ďas. Je to benzínový čtyřválec o objemu 2,3 s turbem, v mém případě spřažený s pětistupňovým automatem. Navíc mám lehce laděný výfuk od Hirsche a přemapovanou řídící jednotku, takže to s naturalem 98 skutečně dává skoro tři sta koní (nebo dávalo, na brzdu jsem to nedával a ani nebudu). Samozřejmě výkon lehce zabíjí přítomnost automatu, který po šlápnutí na plyn musí nejprve řádně podřadit, aby vás následně katapultoval do poloviny příštího týdne. Pokud chcete skutečně přitlačit na pilu, na řadící páce zmáčknete tlačítko „S“, kterým aktivujete tzv. sportovní mód. To má dvojí efekt – motor řadí ve vyšších otáčkách a turbo zvýší tlak. Já ho využívám zřídka a většinou pouze k rychlému předjíždění. Je potřeba počítat s prodlevou kickdownu, ale pak už se dějí věci a dějí se rychle + hlasitě . Pokud se couráte klidným tempem, tak ručička tlaku turba leží v bílém poli a při 80 km/h motor točí nějakých 1800 otáček. S rostoucí rychlostí samozřejmě letí otáčky nahoru a absence šestého rychlostního stupně je znát. Na druhou stranu – i poměrně vysoké dálniční rychlosti je motor schopen udržovat bez výraznějšího zásahu turba, které tak přichází ke slovu hlavně ve stoupáních.

Odhadem bych řekl, že 70% ostatních aut na silnici ujedete kdykoliv chcete, s 20% jste schopni držet krok a tak 10% ujede naopak vám. Samozřejmě – pokud potkáte výkonné verze moderních velkých Audi nebo BMW, tak taháte za kratší konec a je třeba chápat, že čtyřválec s jedním turbem a pěti rychlostmi nebude nikdy tak rychlý jako šestiválec se dvěma turby, sedmi rychlostmi a dvěma spojkami. Naopak k pláči můžete přivést libovolný Superb, Passat nebo cokoliv podobného, nehledě na motorizaci. Zejména řidiči Octávií RS a podobných kousků často velmi špatně nesou, že jim bez velké námahy ujíždí jakýsi prapodivně vyhlížející kombík. U mě je to umocněno tím, že auto neprozrazuje nic až na malinko větší koncovku výfuku. Maximální rychlost by měla být někde kolem 260 km/h. V německu jsem se dostal podle GPS na 223 km/h (dva lidé + tuna věcí na dovolenou) a auto stále v pohodě zrychlovalo. Ale protože k němu mám jako k de facto nastupujícímu veteránovi úctu, nechtěl jsem mu dál šlapat na krk.

Relativně velký výkon ale znamená také slušnou spotřebu. Nádrž je na 70 litrů a dlouhé trasy klidným tempem znamenají odběr pouhých 8,5 litru na sto kilometrů. Naopak časté využívání potenciálu motoru a městský provoz ženou spotřebu k deseti, ale spíše dvanácti či čtrnácti litrům. A kdybyste auto drželi delší čas ve sportovním módu, tak to asi poleze ještě výš. Osobně díky automatu jezdím jako americký důchodce a motor moc netrápím, takže mi těch 8-9-10 litrů nepřijde nijak hrozných.

Podvozek je naladěný v mém případě spíše na pohodlnou vlnu, můžete ale narazit na Hirsche s úpravami i v této části, které se chovají trochu jinak. Obutí mám v rozměru 17, větších 18 jsme vzhledem ke stavu českých silnic bez problému oželel. Popravdě zatím nevím, kde jsou limity podvozku, protože ho, stejně jako motor, nechci moc trápit. Auto koneckonců není stavěné na okreskové závodění. Ale pokud chcete, tak si převodovku můžete přehodit do manuálního režimu, chopit se pádel pod volantem a být pánem situace. Sám jsem to udělal zatím pouze jednou a měl jsem pocit, že dělám něco nepatřičného. Pocitově to samozřejmě není žádné BMW M3, ale utrhnout ho nepůjde nijak snadno. Brzdy na druhou stranu nejsou nijak předimenzované a předpokládám, že se dají utavit při delší ostré jízdě. V běžném provozu jsem s nimi neměl nejmenší problém, ale zažil jsem auta s mnohem ostřejší decelerací. Uvidíme, jak se projeví budoucí nové obložení.

A co spolehlivost? Kdo Saaby trochu zná, ten ví, že na tohle téma koluje řada více či méně děsivých historek. Sám jsem před koupí prolézal web a po jeho pročtení jsem měl lehce stažený svěrač – špatné odvětrávání klikovky, katastrofální selhání kvůli zanesené olejové vaně, teplem odpálená elektronika… Ale jak jsem předeslal – David Bubník se mnou vše na rovinu probral a ukázalo se, že řadě věcí lze předejít správnou údržbou a dobrou péčí. Olej je ideální měnit po 10 tis. km, což jsem dělal u všech aut. U každé třetí výměny je dobré sundat a vyčistit olejovou vanu. Teplo generované motorem je značné a proto odchází tzv. SDI kazety, což není nic jiného, než rampa, ve které jsou našroubovány zapalovací svíčky a která je ovládá a zároveň z nich načítá data do řídící jednotky. Je to velký černý bazmek přišroubovaný čtyřmi torxy, do kterého jde z boku jeden konektor. Závada se projeví buď svítící kontrolkou motoru nebo tím, že zahřáté auto nenastartujete. Řešení? Když se to stane, tak sáhnete do kufru pod dekl k rezervě, vezmete náhradní kazetu a prostě je prohodíte. Majitelé běžných aut si ťukají na čelo, což chápu, ale tak to prostě je. I mě to ostatně potkalo, ale jako konvertovaný Saabista už to považuju za něco normálního.

Kromě „běžné“ závady zapalování se u mě objevily i další radosti, které ale přičítám stáří auta spíš než tomu, že je to Saab. Nehřející sedačky jsem zmínil. Prasklé žárovky v části interiéru. Odešlo čerpadlo ostřikovače zadního okna. Špatný kontakt, který občas zahlásí prasklou žárovku brzdového světla. A nakonec na první pohled děsivá závada brzd, která se projeví rozsvícením kontrolky ABS, stabilizace, brzd a obecného symbolu „něco je velmi špatně!“. Diagnostika řekla, že jde o vadný snímač rychlosti levého zadního kola. Vyměnili jsme náboj, jehož je součástí, ale občas se to objeví znovu, takže to ukazuje spíše na kabel. Auto stačí poté, co se rozsvítí vánoční stromeček, chcípnout a zase nastartovat a vše funguje takjak má. Řešit to budu při příštím servisu a moc se z toho nepokládám, protože když to nesvítí, tak vše funguje tak, jak má. Jak říkám – dvanáct let staré auto má podle mě nárok na podobné mouchy.

Sečteno podtrženo – není to auto, které byste koupili přítelkyni nebo manželce na přepravu dětí, protože by vás zabila hned potom, co by někde na parkovišti obchoďáku vyměňovala zapalovací kazetu. Sice byste jí vysvětlovali, že je to práce na tři minuty a že pak stačí vynulovat chybovou hlášku vyndáním pojistky číslo 21 v pojistkové skříni, ale stejně by jí to asi nepobavilo. Není to ani prudce úsporné auto. Není to ani vysoce žádané auto (byť Hirsch varianta je trochu zvláštní případ), které byste mohli brát jako investici. Je to ale velmi pohodlné, velmi prostorné, velmi rychlé a velmi bezpečné auto, které už před dvanácti lety disponovalo vychytávkami, které jsou teprve dnes standardem v běžné produkci. Ale co je hlavní – to auto má duši. Sice seversky strohou a chladnou, ale má. Většina lidí na silnici vás přehlédne, část si na vás ukáže se směsicí zájmu, překvapení a pobavení a pár desítek lidí, pokud je na silnici potkáte, na vás bude zuřivě mávat, protože z nějakého důvodu také propadli této již mrtvé značce, která dělala věci tak dlouho po svém, až zkrachovala. Dokonce i moje lepší polovička mi nedávno po jedné samostatné jízdě s nadšením líčila, že se zdravila s jiným Saabistou a že to bylo výborné. Samozřejmě tohle není úplně racionální důvod pro pořízení tohohle auta, ale s čím dál větší uniformitou automobilového světa to zase nelze úplně vynechat. Osobně koupě „pravého“ velkého Saabu nelituji a každou jízdu s ním si užívám. A znám i takové lidi, kteří kdysi Saaba měli a i přes vlastnictví řady jiných, novějších aut na něj dodnes vzpomínají jako na auto, které jim utkvělo nejvíc v paměti.

31.08.2016 HV

Související články: