Jak jsem k žehličce přišel (Mercedes-Benz R129) – 1. část

Featured Image

Spousta lidí žije z nuly na sto pod plným plynem. Já takový nejsem, spíše jednám rozumově a s rozvahou téměř při každém rozhodování. A roky života plynou. Došel jsem do věku, kdy jsem si uvědomil, že už jsem zcela jasně v druhé polovině svého bytí. A to té horší. Nevím, je-li to ta definice krize středního věku. Ale zachoval jsem se zcela přesně dle předsudků. Kromě pořízení pleše a růstu pneumatiky kolem pasu, jsem přidal i další čtyři pneu do garáže.

Již pár let nazad jsem začal mít potřebu utíkat do dílny. Kromě údržby domu a dopravního prostředku, jež je na tomto webu tabu, jsem se chtěl vrtat i v něčem jiném. Měl jsem jasno, že by to měl být youngtimer. Ideálně něco co jsem vídal jezdit v mém mládí a rozhodně to mělo být kupé. Tato forma karosérie mi přijde velmi elegantní. Možná mě ovlivnilo otcovo vlastnictví vozů FIAT 128 Coupé, Opel Calibra a Honda CR-X del Sol z nichž poslední dva jsem řídil. Zejména Calibru mám opravdu dobře zasunutou v paměti. To ve věku kolem 20 let nemusí být nutně jen tím autem. Po sklopení zadních sedaček vznikla v Calibře docela obstojná plocha. I na ležení. Z té doby mám krásné vzpomínky, bohužel ani jednu fotku, na výlet na Moravu v pěti osobách.

Na autech obdivuji design. Designem tu myslím nejen tvarování karosérie ale celkové technické řešení. A když se jeví něco, na první náhled, jako naprosto stupidní, tak ono se většinou za tím něco skrývá. A to něco objevit, může přinést uspokojení z pochopení.

Nakonec jsem se zamiloval do Mercedes-Benz C123 . Fyzicky jsem viděl pouze jedno v NDR. Pán mě zklamal tím, že po dlouhém domlouvání návštěvy nebylo možné vůz projet. A to pro absenci SPZ a energie v akumulátoru. Kupé bylo v parádním stavu a za přiměřenou cenu. Ale sednutí za volant bez dalších vjemů z jízdy nestačilo k chycení.

A tak se obnovilo brouzdání inzercí z předchozích měsíců. Stále tam vyskakoval jeden vehikl, nacházející se relativně blízko. Jenže to byl typ vozu, který jsem neměl v hledáčku. Samozřejmě, dle inzerce, v naprostém pořádku a bez koroze. Jo, to známe! Pár dní po zklamání z piana tento vůz padnul cenou o šestinu a to přesně na mou hranici 10k€.

Říkám paní „Pojedeme na výlet, vem si šatičky“. A jeli jsme. Majitel a obchodník s vozy v jedné osobě dorazil na místo s předmětem zájmu. S připraveným seznamem kontrol jsem vůz prozkoumal. Na voze jsem nenašel nic špatného. Ale zkušební jízda napoví. K technickému stavu nenapověděla nic zlého, auto jelo krásně. Co ale napověděla, byl pocit. Toto je AUTO. Je to něco, co se nedá vysvětlit a co se buď stane, nebo ne. V piánu se mi to nestalo. Zde v Mercedes-Benz R129 ano. A to jsem s vozem jel v provedení kupé s hardtopem. Vůbec jsem netušil, co čekat při jízdě kabrioletem. Kabrio mě vždy připadalo trochu pro exhibicionisty a to já nejsem. To je mi už dnes jedno.

Dalším závažíčkem na vahách zájmu byla absence tuningu a zcela původní stav. Interiér byl též v pořádku a s jedinou jasně patrnou vadou. Po těch letech a dvouset tisíci kilometrech byla rozedřená levá bočnice opěradla řidiče.

Jediným neoriginálním dílem jsou 18″ kola BBS RS II. Na přední ose s plochými paprsky a v zádi s konkávním prohnutím paprsků. Kola jsou dobová, zakoupená, dle přiložené dokumentace, krátce po uvedení vozu do provozu. Zvláštností těchto disků je umístění ventilku. Ten je integrován do jednoho ze šroubů po obvodu držících disky vcelku. Plochým šroubovákem se vyšroubuje krytka a našroubuje adaptér k plnění tlakového vzduchu. Puristům se tyto disky nelíbí. Ano, i já bych preferoval AMG Aero od OZ.

Odjel jsem domu. Proběhla konzultace s kamarádem, který pracoval v M-B v letech, kdy se tato vozidla prodávala jako nová. Jeho věta „Tohle SL je nejlepší auto, co jsem kdy řídil.“ mi rezonovala s mým pocitem i po tak krátkém setkání.

Volám prodejci, že vůz koupím. Domluven přepis, který proběhl v Mladé Boleslavi za 9 minut! Inu město autům zaslíbené. Valím domů okreskama s ústy nablble se rozšiřujícími. Cestou kolem mě profičí dva vytlemení mládežníci též v R129 a zdraví mě. Krása. Prvním krokem doma je shození hliníkového hardtopu a jeho umístění na šikovný Wiesmann vozíček, jenž byl v příloze vozu.

Přišly nějaké nutné výměny. Vše běžné věci v tisícikorunových částkách. Třeba se po 24 letech unavila pneumatická vzpěra víka středové konzoly. Pár stovek za díl ale také pár chvil s vlhkým čelem při rozebírání oné konzole. Ale zase objevíte, že zásobník na kazety do autorádia má červené terčíky. To pokud je pozice obsazená. Pokud není, je terčík bílý. To je hezké. Jenže je to ještě prosvětlené světlovody přes celou hloubku zásobníku.

Třes vnitřního zpětného zrcátka není hoden tohoto vozidla. Zrcátko ven a rozebrat. K čemu vedou do zrcátka dva kabely přes dva konektory? O automatickém zatmívání vím. Druhý kabel je k nastavení pomocí motorků a to mě vrtá hlavou. Proč točit kolečkem, když můžu pohodlněji nastavit zrcátko přímo? Ale za chvíli se rozsvítí v hlavě ona žárovka poznání. Paměť nastavení sedačky k sobě přidružuje samozřejmě vnější zrcátka, volant a v poslednu i to zrcátko vnitřní. To, které jsem v nevědomosti nastavoval ručně a ulomil jeho uložení. Oprava oboustrannou lepicí páskou můj prohřešek neználka napravila.

Dále tu máme asi problém s relé stěrače. V poloze na cyklovač se stěrač zastavuje v různých pozicích. Ano je tu jeden, centrálně umístěný list s výsuvným mechanismem do rohů okna. Mimochodem, pohyb jen jedné lišty působí zajímavým dojmem. Po zjištění kde se cyklovač nachází, jsem jeho opravu odložil. Však gynekologie si jistě užiji dost. S vozem se dešťům snažím vyhýbat.

Pravý výdech ventilace u spolujezdce postrádal ovládací kolík ke směrování proudění vzduchu. Celý výdech šel vymontovat po odstranění pár lišt kolem jeho pozice. Vytiskl jsem co nejpodobnější díl dle existujícího na straně řidiče. Rozdíl je poznat dle barvy, kterou jsem nedokázal přesně trefit. To ale není informace stěžejní, se kterou se chci podělit. Tou bylo poznání, že lamelky ve výdechu jsou kovové. Velmi dlouho mě vrtalo hlavou, co vedlo tvůrce k tomuto řešení. Nevím, jestli jsem ho správně pochopil. Jelikož jde o roadster, jsou topení a klimatizace velmi výkonná. To z důvodu udržení tepelného pohodlí i se staženou střechou. Měli konstruktéři obavu o životnost lamel při dlouhodobém tepelném zatížení horkým vzduchem? Nutno říci, že při konfiguraci pro jízdu s okny a větrolamem nahoře, je opravdu vůz možné užívat od 10° Celsiuse i díky vytápění sedaček. A klimatizace výrazně přispěje ve vysokých teplotách k udržení lepších podmínek v kokpitu. Co jsem ale dodnes nepochopil, je rychlost topení. Vůz má šestiválec 3,2 litru. Je to pořádná porce kovů. Je to třetí nejmenší nebo největší motorizace dle směru posouzení. Vůz, po vycouvání z garáže a následném zavření vrat a brány, už topí a teploměr vody stoupá.

Obě stínítka mají integrované zrcátko pod odklopným krytem. Při jeho otevření se kolem zrcátek rozsvítí lampička. Na místě řidiče lampička nesvítila. Vyměním žárovku a bude hotovo. Jenže žárovka byla v pořádku. Napětí ve stínítku nebylo. Tak půjdeme po drátkách směrem k pojistce. Po sundání stínítka zjišťuji, že kloubem žádné vodiče nevedou! A ani nemají kudy. Nosný drát není dutý. Podívám se na stínítko spolujezdce a to nesvítí též. Jsem si naprosto jistý, že svítilo. Proto jsem nekontroloval pojistku. Mrknu na ni a pojistka je OK. Druhý den přijdu a stínítko u spolujezdce svítí! Energie je do stínítka přiváděna přes druhý klip, který ho přidržuje na rámu okna. A ty dvě kovové pružiny v něm mají nejen funkci pružného zácvaku ale též vedou elektrický proud. Kontakty ve stínítku nejsou po celém obvodu protikusu. Tak se v jeho vodorovné poloze energie do stínítka nedostane. To byl případ z předchozího dne. Stínítko svítí pouze ve svislé poloze, však jindy se do jeho zrcátka stejně dívat nemůžete. Oprava spočívala v mírném předpružení oněch pružinek, tímto elektrických kontaktů.

Další objev mě čekal až po roce a půl. Během zimní údržby, no spíš čištění, jsem mohl s vozem vyjet ven. Sníh a jeho Nemesis sůl nikde. Tak prohřejeme agregáty krátkou projížďkou. Druhý den vidím na podlaze loužičku pod pravým předním převisem. Zelená barva vrhá prvotní podezření na chladící médium. Jenže v těchto místech je nádržka na kapalinu ostřikovačů. Konzultace jazykem mě říká, že jde o médium ostřikovačů. Ale má původní obava o vytečení chladícího média nebyla zcela mimo mísu. Opět ukázka technického řešení, kdy peníze nehrají roli. Z chladícího okruhu je vyvedena dvojicí hadic odbočka. Ta se dvojitým víčkem nádobky dostává do vnitřku a díky kovové spirále ohřívá médium v ní. Z obou čerpadélek vedou hadice vejčitého profilu, kdy ve špičce profilu je uložen vytápěcí drát. Hadice není běžná pryžová, ale připomíná transparentní zahradní hadice včetně kříženého vlákna ve struktuře. Trysky jsou vytápěné též. Teplé médium prostě myje lépe než studené, takže proč ne. Abych se dostal k nádobce, a odhalil místo úniku, musel jsem demontovat světlo. Kolem nádobky je velmi těsno. Abych mohl povolit šroub na vnější straně světla, je nutné demontovat blinkr. Ten však drží kovový klip, který vytáhnete zevnitř. Jenže tam je ta nádobka! Tímto dávám sbohem kůži na několika kloubcích ruky. Poslední jde ven stěrač světla s integrovanou tryskou v jeho raménku. Ta už tedy vytápěná není. Nemyslím, že kvůli úspoře, ale spíše obtížím s integrací. Pár pokusů odhalilo, že spojení hadice k ostřikovačům okna a pumpy je netěsné. Konec hadice pod sponkou je ztuhlý. Odříznu cca 2 centimetry hadice, s opatrností kolem drátu vytápění, a napojím na konektor. Po zalití nádobky je po problému. Horší zprávou je, že tento krok již nebudu moci zopakovat. Hadice už pravděpodobně tímto prošla a je zkrácená na nejnižší mez. To, že v daných místech už někdo byl, napověděl také další klip k držení blinkru, zapadlý v dutině blatníku.

To je pár příkladů, jakým způsobem je vůz sestrojen.

Jak je to s jízdou bez střechy? Optimální rychlost ve výše uvedené konfiguraci je 80km/h. V devadesáti hluk začíná rušit poslech rádia či konverzaci. Pokud jde o turbulence, větrolam je nutností pro veškeré pohyby mimo město. Partnerka nasazuje šátek, aby jí lokny nelítaly kolem hlavy. A nás plešaté nic netrápí. Tedy až na slunce, to pak přijde vhod klobouk. Dosavad nám ani v dálničních rychlostech nebyl sejmut.

Jízdní dojmy jsou vždy pozitivní. Fantastický je odpich a reakce měničové převodovky. Díky krátkému rozvoru se vůz otáčí do protisměru jako žádné jiné auto, co jsem kdy řídil. Auto není žádný obr, jen délka kapoty je trochu větší. Někam se ty dvanáctiválce musely vejít. Více výkonu by v některých momentech neuškodilo, a to zejména ve vyšších rychlostech při jízdě do kopce. Pokud opravdu značení SL mělo být zkráceným Sportlich-Leicht, pak u této generace nemůže být více zavádějící. Vůz v mé konfiguraci váží přes 1900kg. Zde opravdu nejde o závodění, spíše plavbu krajinou a vnímání okolních zvuků a pachů. Tyto se k vám dostávají bezprostředně, jak v uzavřeném voze nelze zažít.

Nejsem schopen rozklíčovat, proč některé verze měly zadní sedadla a jiné ne. Asi šlo o výbavu na přání. Místo sedadel jsou zde dvě větší schrány s rovnými víky. Prostor nad nimi lze využít jako druhý zavazadelník. Pokud sedadla jsou, nedovedu si představit jiného pasažéra, než který se vejde do dětské sedačky. Znám člověka, který absolvoval cca 100km po dálnici a moc nadšen nebyl. To už mě přijde lepším řešením, co měly některé pagody , kdy v zádi bylo jedno místo pro sezení v příčné poloze ke směru jízdy.

Vůz má kompletní pneumatické zamykání. Mimo samozřejmých dveří a víka zavazadelníku i přihrádek v interiéru. Ony dvě zmíněné za sedadly, jedna ve středové konzoli, další v palubní desce nad výdechy topení a dvě ve dveřích. Tato lahůdka zajištuje vůz, který můžete nechat zaparkován i se staženou střechou.

Stahování střechy je řešeno systémem hydraulických válců a koncových čidel. Čerpadlo je ukryto pod zavazadlovým prostorem ve výduti disku náhradního kola. Čerpadlo dále pohání zdvih ochranného oblouku. Ten můžete vztyčit povelem na palubní desce, při převrácení je vysunut automaticky. Rychle. A přesně do míst, kde by mohly být hlavy nešťastníků putujících na zadních sedadlech.

Interiér je to, co mě na voze zaujalo nejvíce. V porovnání s dnešními vozy je vizuálně jednoduchý. Tvary jsou přímé až hranaté. Toto není nějaký magnet pro zrak. Ale pokud si osaháte, jak je vše provedeno, opět odhalíte naprostou preciznost a funkčnost. A to je to, co mě fascinuje. Navrch fuj a vespod huj. Toto jsem při koupi netušil, ale usednutí mě dostalo. Prostě to zapůsobilo ihned, očima rozhodně ne, možná čichem. Kůže ve voze má zcela charakteristický zápach. Zbytek interiéru tvoří koberce, dřevěné obklady a co se nazývá vinylem. Některé části obložení jsou na dotyk jiné než kůže sedadel ale i ty mají sešití. Třeba zadní kryty sedadel. Nejsem schopen rozlišit, zda jde o jiný druh kůže či onen vinyl. Chromované jsou zde jen čtyři a to kovové prvky. Páčky otevírání dveří a sklápění sedadel.

Rámy sedadel jsou z hořčíkové slitiny. Údajně pro snížení hmotnosti, ale jak jsem naznačil výše, vše je relativní. Při odklopení opěradla cítíte v ruce jeho značnou hmotu. Sedadla mají mohutnou stavbu z důvodu vestavěných bezpečnostních pásů. Zajímavostí je vratná pružina pásů jevící znaky únavy. Osahal jsem pásy v dalších dvou vozech a všude stejné. Odměnou je absence nepříjemného zařezávání pásu do krku a eliminace poškození obkladů při puštění přezky. Péro vám ji z ruky prostě nevytrhne, ale spíš nechá vyklouznout. Jestli to byl záměr či ona únava nevím.

Ač byl tento vůz součástí nejluxusnější řady švábského výrobce, a v mnoha recenzích jsou popisována sedadla jako velmi pohodlná, má zkušenost s tím neladí. Musím přiznat, že to je asi jediná skutečnost, co mě trochu na voze mrzí. Porovnávám se svým vozem na běžné užití. Je to produkt ze sousedního Bavorska, o dvě řady níže situován a o dvanáct let mladší. Tam mi dlouhý pobyt za volantem nepřináší nutkání poposedávat.

To jsou mé zkušenosti a zážitky s vozem za necelé dva roky jeho vlastnictví.

 


19.04.2020 Silberpfeil


Související články:


12345 (91x hodnoceno, průměr: 1,22 z 5)
12 729x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!