A znovu školství

Ani jeden z nás (Urza a Malcik) už asi nečekal, že někdo zareaguje na naše články (zde a zde) o školství z roku 2010. Leč Martin Kašpar tak učinil formou velice slušnou a rozumnou; a protože jsme shodou okolnosti dávní spolužáci z gymplu, dohodli jsme se, že společně napíšme tento krátký článek jako odpověď.

V první řadě oba naprosto souhlasíme s voláním po trhu. Na tomto se s autorem naprosto shodujeme. Oba jsme toho názoru, že volný trh je jediné možné řešení současného žalostného stavu školství. Žádný stát a žádný úředník nedokáže -ať by byly jeho úmysly sebečistší- nahradit funkci trhu.

Autor článku hájí směšně krátkou pracovní dobu učitelů příklady z jiných povolání, která to mají tak nějak podobně. Vezmeme naši odpověď postupně. Herci, sportovci, trenéři a muzikanti mají sice představení či zápasy, které trvají jen pár hodin, ale na každou z těch několika hodin musí tvrdě makat a připravovat se desítky či stovky hodin; což nelze srovnávat s učitelem, který se na své vyučování připravuje řádově méně času. Hasiči a záchranáři musí jednak krom faktických zásahů držet pohotovost, navíc je jejich práce mnohdy životu nebezpečná; opět nelze srovnávat s běžným učitelem. Prodavačky (nemyslíme-li pokladní, ale skutečné prodavačky) jsou prakticky všude hodnoceny za to, kolik prodají a kolika zákazníkům vychválí či „vnutí“ zboží či služby. A konečně pro politiky a policisty máme -jako anarchokapitalisté- pouze slova pohrdání a doufáme, že s tímto póvlem se nechce autor srovnávat (a pokud ano, pak se s ním shodneme na tom, že politici i policisté jsou přepláceni extrémně – těžištěm jejich práce je páchání čistého zla, za což je jakýkoliv plat přehnaný).

Dále autor zmiňuje, že když je podle nás státní školství tak špatné, proč většina lidí ztrácí školami svůj čas? Inu, ani jeden z nás nikdy neřekl, že školství -respektive vzdělávání- je špatné. Naopak tvrdíme, že je velmi důležité. Státní vzdělání je tedy (povětšinou) -z hlediska hledání zaměstnání v dnešní společnosti- lepší než žádné, což ale na druhou stranu neznamená, že by trh tuto službu nemohl poskytovat nesrovnatelně kvalitněji.

A pravděpodobně svoji roli sehraje i to, že je školství podle našeho názoru ve stavu nafouknuté bubliny. Stejně jako u akcií technologických firem v devadesátých letech nebo u nemovitostí o dekádu později, vzdělání se slepě a automaticky považuje za obrovskou hodnotu, bez ohledu na to, kolik stojí a jaké má pro nás reálné přínosy. Vůbec není pravda, že bychom do vzdělání investovali málo. Nám tedy alespoň nepřipadá málo, když i lidé, kteří nakonec budou dělat málo kvalifikovanou práci, studují vysokou (nebo alespoň vyšší odbornou) školu. Když si sečteme osm let základní školy, čtyři roky střední školy a (řekněme) tři roky vysoké školy, dostáváme se na patnáct let. Když člověk patnáct let studuje na to, aby potom mohl ani ne čtyřicet let pracovat, je to opravdu hodně. Tím samozřejmě netvrdíme, že je tento poměr automaticky špatný pro všechny profese – někde, jako například u lékařů, to asi jinak ani nejde. Ale pokud tímto způsobem studuje tak velké množství lidí, kteří později budou vykonávat málo kvalifikované povolání, je to určitá indikace, že zde něco není v pořádku. Abychom tedy odpověděli na otázku autora: Ano, je pravda, že velké množství lidí tráví ve škole dobrovolně hodně času. Spíš než kvalitou školství to ale bude tím, že se uvnitř školství nafoukla obrovská bublina, kterou socialistické praktiky tohoto odvětví aktivně podporují.

Platové rozdíly mezi začínajícím učitelem a pedagogem s letitou praxí jsou minimální, to ano. A je také pravda, že ve většině oborů jsou rozdíly mezi juniory a seniory řádově někde úplně jinde. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, proč tomu tak je. Ten senior nebere více peněz proto, že by byl v té práci déle. On bere větší peníze proto, že tu práci dokáže vykonat lépe a za kratší čas než junior (a často může dělat mnohem náročnější úkoly, kterých junior prostě schopen není). Nikdo není královsky placen za status „senior“; tito lidé jsou placeni za práci, kterou vykonávají. Ve státním školství neexistuje žádný způsob, jak zjistit, který učitel je dobrý a který nikoliv. Proto také postrádá smysl nějaké dělení na juniory a seniory.

Výše uvedená nemožnost rozlišení učitelů na dobré a špatné, pracují-li ve veřejném sektoru, je zároveň i odpovědí na autorovu otázku, proč -když je učitelství tak dobrá a výhodná práce- ji nedělají ti schopní a „nevyženou“ z ní ty neschopné. Je to právě proto, že hodnocení učitelů je na jejich schopnostech závislé minimálně – neschopný hlupák je oceňován prakticky stejně jako skvělý odborník. Je tedy logické, že na takovou pozici se právě moc skvělých odborníků nepožene (krom těch, kteří tu práci dělají vyloženě pro zábavu, případně ji berou jako své životní poslání), ale naopak se to tam bude hemžit těmi…. řekněme…. méně schopnými (samozřejmě čest výjimkám).

Ve světle výše uvedeného se domníváme, že učitelé jsou pravděpodobně v průměru přepláceni. Na druhou stranu chápeme, že to tak rozhodně neplatí pro všechny; přesně k tomu by bylo třeba svobodného trhu, který by oddělil zrno od plév – skutečně schopní učitelé by se pak měli daleko lépe, ti špatní by si naopak museli hledat jinou práci. Stát s takovým řešením přijít nedokáže, nemá totiž žádné prostředky, jak paušálně odlišit dobrého učitele od špatného.

Související články: