stát

Oškliví dezoláti a krásní lepšolidé

Dezoláti jsou oškliví a zlí lidé, mají na nose bradavici a podporují Putina. Jsou nevzdělaní, hrubí a vůbec neumí vydělávat peníze na nákupy skvělého západního zboží. Patří k nižším až k nejnižším vrstvám společnosti a lepším lidem akorát ničí budoucnost. Zatímco vyznavači těch správných pravověrných hodnot jsou veskrze krásní, inteligentní a dobří lidé. Proto jsem se u tohoto výkvětu naší společnost chtěl přiučit kultivované diskusi, vzájemnému respektu a vytříbeným názorům.


Festival iniciativní debility

Co jsem na světě, tak pořád něco budujeme v čele s nějakým předvojem progresivních soudruhů, kteří vykořeňují chyby minulosti, vytváří nového člověka, bojují za správné ideály spolu s pokrokovou veřejností a slibují budoucí utopickou společnost. Blázni byli odjakživa, ale mám pocit, že současná doba snad překonává vše, co dosud bylo považováno za politické dno. Dovolil jsem si sestavit svou další přehlídku perel naší doby, aby nezapadly a nebyly zapomenuty.


Pandemie koronaviru – důkaz nezbytnosti státu; nebo ne?

Někdy na samém začátku koronavirové krize jsem obdržel několik sdělení přibližně tohoto obsahu: „Díky pandemii se jasně ukázalo, že stát nutně potřebujeme, neboť je v této krizi nezbytný; snad už to došlo i anarchistům.“ Ačkoliv mi některá vládní opatření připadala smysluplná, o nezbytnosti státu mě rozhodně nepřesvědčila; ba naopak – neschopnost, zbytečnost, nepotřebnost a škodlivost státu mi přišla zjevnější než obvykle. Začal jsem si tedy dělat poznámky; a během nouzového stavu je průběžně doplňoval. Dnes tento stav skončil, tak se o ně podělím.


Totalita včera, dnes a zítra

Dlouhá staletí či tisíciletí žilo lidstvo v podřízenosti vůči svým vladařům. Ti byli králi z boží vůle, proti čemuž nebylo radno protestovat; a kdo to zkusil, dopadl nedobře. Ne všichni diktátoři dávné minulosti uvrhli své poddané do tuhé totality; ale když se tak stalo, mívalo to určitou podobu: všemocný král, kolem něj rodina a jeho nejvěrnější (ale i pro ty byl král něčím speciálním), pak další dvořané a vlivní lidé; a nakonec chudina, která na ně dřela a vzhlížela k nim.


Konference: Totalita včera, dnes a zítra

Slovo „totalita“ snad v nikom nevyvolává nic pozitivního; lidé napříč celou společností se shodují, že žít v totalitním režimu určitě nechtějí. Přesto k tomu v historii docházelo velice často; a ani v současnosti není svět totalitarismu prostý. Proč se lidé neustále vracejí k něčemu, co vlastně ani nechtějí? Inu, často prostě nedokáží totalitu rozpoznat, dokud je čas; dokonce ani ti, kdo v ní žili. Ale jak je to možné?


„Socanství“ není svobodná volba; je to její opak

Po dlouhé době mě k sepsání článku pro D-FENSův weblog motivoval Challengerův text „Euthanázie a jiné věci: socanstvím světlu vstříc!“, ve kterém autor v praxi aplikuje Orwellovo: „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“ V jeho světě je totiž zřejmě „socanstvím“ to, když stát nebrání dvěma lidem v tom, aby učinili něco, na čem se předem dohodli a oba s tím souhlasili. Challenger je zastáncem toho, aby stát takové jednání zakazoval a postihoval, protože je přece zneužitelné; což bývá typická rétorika oněch levičáků, které jinak v článku kritizuje.


Plíživá smrt svobody slova i výchovy

Jakýsi rasistický islamobijec zvolil při výchově své malé dcerky dost svérázné (což používám coby eufemismus pro nechutné) metody; povzbuzoval ji v mlácení baseballovou pálkou do polštáře a vybízel ji, aby si představovala, že bije cikány či muslimy (do role se celkem vžil, padaly totiž i rady typu: „Počkej, jenom mu zlom pár kostí, nezabij ho“ a výzvy k tomu, aby cikánům sprostě nadávala). Protože dotyčný zjevně nepatří k lidem zrovna dvakrát bystrým, nejspíše mu připadalo jako dobrý nápad celou scénu natočit a umístit na Internet, což učinil. Reakce většiny diváků byly celkem předvídatelné; a já je chápu.


D-FENS © 2017