Trouby pravdy a lásky zaduly a s radostí nás zvou do válečného konfliktu s Ruskem. Francouzský prezident jako představitel liberálních jestřábů s qeer nalakovanými drápky řekl jasné slovo o odhodlání Francie porazit Rusko. Politické školení mužstva však dosud není na správné úrovni a tak místo bouřlivého potlesku se ozvalo spíš rozpačité pokašlávání. Jen naši soudruzi nezaváhali ani na vteřinu.
Česká republika je svrchovaný stát a jeho představitelé si mohou jezdit, kam chtějí. Když to naštve čínské komunisty, tak je to naprosto správná a svobodě prospěšná věc. Tolik hlavní argumentace pro návštěvu zmíněného ostrova, kterou, nevím proč, neslyšíme, když jde například o konec spalovacích motorů v EU. Hlavním principem zahraniční politiky však nemá být někoho hněvat, či si hrát na ideovou přestřelku, ale prosazování a obhajoba českých zájmů v zahraničí. A ty byly touto návštěvou těžce zasaženy.
Dezoláti jsou oškliví a zlí lidé, mají na nose bradavici a podporují Putina. Jsou nevzdělaní, hrubí a vůbec neumí vydělávat peníze na nákupy skvělého západního zboží. Patří k nižším až k nejnižším vrstvám společnosti a lepším lidem akorát ničí budoucnost. Zatímco vyznavači těch správných pravověrných hodnot jsou veskrze krásní, inteligentní a dobří lidé. Proto jsem se u tohoto výkvětu naší společnost chtěl přiučit kultivované diskusi, vzájemnému respektu a vytříbeným názorům.
Co jsem na světě, tak pořád něco budujeme v čele s nějakým předvojem progresivních soudruhů, kteří vykořeňují chyby minulosti, vytváří nového člověka, bojují za správné ideály spolu s pokrokovou veřejností a slibují budoucí utopickou společnost. Blázni byli odjakživa, ale mám pocit, že současná doba snad překonává vše, co dosud bylo považováno za politické dno. Dovolil jsem si sestavit svou další přehlídku perel naší doby, aby nezapadly a nebyly zapomenuty.
Někdy na samém začátku koronavirové krize jsem obdržel několik sdělení přibližně tohoto obsahu: „Díky pandemii se jasně ukázalo, že stát nutně potřebujeme, neboť je v této krizi nezbytný; snad už to došlo i anarchistům.“ Ačkoliv mi některá vládní opatření připadala smysluplná, o nezbytnosti státu mě rozhodně nepřesvědčila; ba naopak – neschopnost, zbytečnost, nepotřebnost a škodlivost státu mi přišla zjevnější než obvykle. Začal jsem si tedy dělat poznámky; a během nouzového stavu je průběžně doplňoval. Dnes tento stav skončil, tak se o ně podělím.
Dlouhá staletí či tisíciletí žilo lidstvo v podřízenosti vůči svým vladařům. Ti byli králi z boží vůle, proti čemuž nebylo radno protestovat; a kdo to zkusil, dopadl nedobře. Ne všichni diktátoři dávné minulosti uvrhli své poddané do tuhé totality; ale když se tak stalo, mívalo to určitou podobu: všemocný král, kolem něj rodina a jeho nejvěrnější (ale i pro ty byl král něčím speciálním), pak další dvořané a vlivní lidé; a nakonec chudina, která na ně dřela a vzhlížela k nim.
Slovo „totalita“ snad v nikom nevyvolává nic pozitivního; lidé napříč celou společností se shodují, že žít v totalitním režimu určitě nechtějí. Přesto k tomu v historii docházelo velice často; a ani v současnosti není svět totalitarismu prostý. Proč se lidé neustále vracejí k něčemu, co vlastně ani nechtějí? Inu, často prostě nedokáží totalitu rozpoznat, dokud je čas; dokonce ani ti, kdo v ní žili. Ale jak je to možné?
Po dlouhé době mě k sepsání článku pro D-FENSův weblog motivoval Challengerův text „Euthanázie a jiné věci: socanstvím světlu vstříc!“, ve kterém autor v praxi aplikuje Orwellovo: „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“ V jeho světě je totiž zřejmě „socanstvím“ to, když stát nebrání dvěma lidem v tom, aby učinili něco, na čem se předem dohodli a oba s tím souhlasili. Challenger je zastáncem toho, aby stát takové jednání zakazoval a postihoval, protože je přece zneužitelné; což bývá typická rétorika oněch levičáků, které jinak v článku kritizuje.