„Socanství“ není svobodná volba; je to její opak

Po dlouhé době mě k sepsání článku pro D-FENSův weblog motivoval Challengerův text „Euthanázie a jiné věci: socanstvím světlu vstříc!“, ve kterém autor v praxi aplikuje Orwellovo: „Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“ V jeho světě je totiž zřejmě „socanstvím“ to, když stát nebrání dvěma lidem v tom, aby učinili něco, na čem se předem dohodli a oba s tím souhlasili. Challenger je zastáncem toho, aby stát takové jednání zakazoval a postihoval, protože je přece zneužitelné; což bývá typická rétorika oněch levičáků, které jinak v článku kritizuje.

Článek je sepsán tak, aby od samého začátku nebylo pochyb, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí; odpovídá tomu volba slov (Čapkova polemická figura Termini se opakuje snad v každém odstavci několikrát; o ostatní figury též není nouze) a nechybí ani spojení názorových odpůrců s nacisty. Obzvláště vtipné je pak autorovo vysvětlení, proč s legalizací eutanázie souhlasí více zdravotních sester než doktorů:
„Je přitom úplně lhostejné, zda půjde o příbuzné motivované dědictvím anebo o zdravotnické pracovníky motivované nižší pracovní zátěží za stejné peníze (což je mimochodem přesně ten důvod, proč je tak signifikatní rozdíl v počtu stoupenců eutanazie mezi lékaři a sestrami).“
Že autor prezentuje svůj názor více méně jako holý fakt by bylo asi omluvitelné, kdyby šlo o názor podložený čímkoliv jiným než snahou nakydat na názorové odpůrce co nejvíc špíny. Různých vysvětlení faktu, proč mezi zdravotními sestrami najdeme více zastánců legalizace eutanázie, existuje samozřejmě celá řada – počínaje tím, že přicházejí s trpícími pacienty do styku v jiných situacích než doktoři, přes to, že sestry a doktoři jsou demograficky dosti rozdílné skupiny, až po důvody, pro které si lidé vybírají tu či onu profesi. Challenger v tom má však (bez jakýchkoli podkladů) jasno: Sestry podporují eutanázii proto, aby měly méně práce. Ne že by to tak nemohlo v některých případech být, ale vážně je třeba to prezentovat jako (cituji) „přesně ten důvod“?

Asi hlavní motivací, proč na článek reaguji, spočívá v primárním argumentu, kolem kterého je vystavěn; tento argument se totiž v různých obměnách vyskytuje velice často: Důvody, pro které chtějí lidé ukončovat své životy, jsou sice relevantní, ale (systémově) řešitelné, takže by eutanázie měla být ilegální, minimálně dokud tyto důvody (systémově) vyřešeny nebudou.
Uvedu několik příkladů (některé jsou částečně inspirovány textem Challengera, jiné můžeme slýchat v debatě o tomto tématu v různých obměnách):
– Máme špatnou paliativní péči, což je důvod, proč lidé chtějí raději umírat. Dokud se paliativní péče nezlepší, musí být eutanázie ilegální.
– Staří lidé mají mizerné životy, ve kterých nechtějí pokračovat. Dokud se jejich socioekonomická situace nezlepší, musí být eutanázie ilegální.
– Nemocní lidé se cítí býti přítěží, jejich život jim pak připadá bezcenný. Dokud tento problém nevyřešíme, musí být eutanázie ilegální.
– Mnoho lidí má strach z umírání, protože v naší společnosti je toto téma odsouváno či tabuizováno. Dokud neproběhne osvěta, musí být eutanázie ilegální.

Jsem přesvědčen, že tato argumentace je principiálně logicky nesmyslná, což ukážu na příkladu s paliativní péčí (platí to však i pro všechny ostatní). Řekněme, že lidé skutečně nemusejí během umírání trpět; řekněme, že je možné jim od bolesti pomoci, ale z důvodů špatného nastavení procesů ve zdravotnictví se to neděje. Pro spoustu lidí je tohle argumentem proti legalizaci eutanázie. Já tvrdím pravý opak. Právě proto, že lidé trpí, bychom jim neměli bránit to utrpění ukončit; zcela bez ohledu na to, z jakého důvodu trpí. Dokud totiž ten důvod trvá, utrpení nemizí; z pohledu umírajících je totiž irelevantní, zda trpí proto, že věda nezná odpověď, nebo proto, že procesy ve zdravotnictví jsou špatně nastaveny, případně proto, že nějaký lékař udělal špatné rozhodnutí či už prostě neměl kapacitu odvést lepší práci. Utrpení toho člověka je totiž ve všech těch případech úplně stejně hrozné.

V souladu s výše uvedeným argumentem by totiž mělo smysl umožňovat smrt jen těm lidem, kterým pomoci neumíme; a nechat trpět všechny, kterým bychom pomoci teoreticky dokázali, ale z nějakého důvodu tak nečiníme. Trpíte při umírání bolestí, se kterou si (ani teoreticky) neumíme poradit? Fajn, máte štěstí, smíte to ukončit. Trápí vás však bolest, kterou byste trpět sice nemuseli, ale trpíte, protože nejsou zdroje, případně máme špatně nastavený systém paliativní péče? Smůla, musíte si to vyžrat až do konce. Dle této „logiky“ dojdeme například i k tomu, že dokud v minulosti neexistovaly moderní prostředky tišení bolesti, bylo by přijatelné umožňovat lidem předčasný asistovaný odchod ze života, ale ve chvíli, kdy byly tyto prostředky objeveny, by to přijatelné být přestalo, a to dokonce i tam, kde dané prostředky ještě nebyly k dispozici, protože už přece existovaly, takže se měly nejprve zpřístupnit a až pak uvažovat o legalizaci eutanázie.

Jediný racionální (byť dle mého názoru neetický) důvod, proč by mohl někdo chtít podmiňovat legalizaci eutanázie zlepšením podmínek (třeba paliativní péče), by mohl spočívat v tom, že trpící lidé mohou složit jako politická páka ke zviditelnění problému. I to je však přinejmenším spekulativní, jelikož lidé ukončující své životy poslouží velice podobně. V každém případě by však ti, kdo tak argumentují, měli otevřeně přiznat, že používají trpící lidi jako rukojmí k protlačení zlepšení podmínek.

Ať už lidé trpí z důvodů, které považujeme za relevantní a nepřekonatelné, nebo z důvodů, které pokládáme za řešitelné, na utrpení samotném to nic nemění. Podmiňovat možnosti ukončení života relevancí důvodů utrpení je tedy zcela nesmyslné. Umíme-li s těmi důvody něco dělat, pak to udělejme; a lidé nebudou mít důvod ukončovat své životy předčasně. Dokud však ti lidé trpí, neomezujme svobodu jejich volby jen proto, že se nám nelíbí podmínky, za kterých daná volba probíhá.

Tím se dostáváme k další zásadní podobnosti argumentace autora a argumentace jím pohrdaných socanů, levičáků a neomarxistů. Ti všichni sice do jisté míry nechávají lidi uzavírat dobrovolné kontrakty, ale jen dokud jim nezačne subjektivně připadat, že jedna ze stran je v nějaké moc těžké situaci; pak jde najednou svoboda stranou, případně prohlásí, že ti lidé už svobodní stejně nejsou – ať už je „nesvobodný“ kdokoliv, kdo se musí živit prací (což je krásný argument pro regulace trhu práce), nebo kdokoliv nevzdělaný či neinformovaný (všechny regulace chránící lidi před nimi samými, třeba povinnost poutat se v autě) či v případě autora umírající člověk s mizerným životem. Socialisté, levičáci, marxisté i autor pak volají na pomoc stát, který má situaci „řešit“. Jenže takové „řešení“ typicky spočívá v tom, že člověku v tísni prostě vezmeme možnost, kterou on sám považoval za nejlepší, čímž jeho situaci ještě zhoršíme.

Je to podobné jako volání českých levičáků (osobně jsem to slyšel třeba od některých členů Pirátů) po zákazu pronajímání bytů za sex. Je přece hrozné, aby majitel bytu zneužíval těžké životní situace třeba matky samoživitelky! A co je řešením? Inu, podle nich sebrat dotyčné i tuhle možnost, pro kterou se rozhodla. To, že se pro ni rozhodla, však samo o sobě svědčí o tom, že z možností, které měla k dispozici, byla tahle pro ni tou nejméně hroznou; zákazem ji pak přimějeme zvolit možnost, která pro ni byla ještě horší, třeba jít šlapat na ulici (v praxi pak samozřejmě spíše ten zákon nějak obejít). Skutečným řešením by pak bylo nic nezakazovat, ale poskytnout jí lepší možnost, takže by pak zákazu ani nebylo zapotřebí.

S eutanázií je to podobné; octne-li se někdo v tak mizerné situaci, že chce raději zemřít (ať už z důvodů velké bolesti či neutěšené socioekonomické situace), pochopitelně bychom se měli pokusit jeho situaci zlepšit, v důsledku čehož se pak může sám rozhodnout dále žít. Tím, že mu jen vezmeme možnost, pro kterou se sám rozhodl, jemu nepomůžeme, jelikož on zůstane ve svém utrpení; my se maximálně můžeme cítit lépe, že neudělal něco, co za nejlepší možnost nepovažuje někdo, kdo v té situaci sám není a nenese následky toho rozhodnutí, protože o jeho život a bolest se nejedná.

Stejně jako autor článku či spousta jím kritizovaných socialistů, neomarxistů a levičáků se můžeme přít, zda a jak moc je vlastně člověk v takové situaci svobodný; Challenger píše: „Svoboda znamená ovládat podmínky vlastního života: jídlo, oblečení, přístřeší a obranu proti všemu, co může ohrožovat zdroje a prostředí každého člověka. Člověk nemá svobodu, pokud někdo nebo něco má nad ním moc, a nezáleží na tom, jak benevolentně, tolerantně či liberálně je tato moc vykonávána.“ Toto „nárokové“ pojetí svobody je typické pro socialisty; já osobně svobodu vnímám nenárokově (vizte rozdíl mezi pozitivními a negativními právy), ale ono je to celkem jedno. Není důležité, jak stav věcí nazýváme; důležité je, co s takovým stavem chceme dělat: Zatímco Challenger tvrdí, že když je člověk v hrozné situaci, měli bychom mu vzít nějaké možnosti jejího řešení, protože je my od stolu považujeme za špatné; já si stojím za tím, že bychom se sice mohli a měli pokusit situaci dotyčného zlepšit, ale nic nám nedává právo brát mu možnost, kterou on sám považuje za nejlepší řešení situace, ve které se nachází.

Argument, že se může zabít sám, dle mého názoru neobstojí. Jednak ne vždy je toho fyzicky schopen, ale i kdyby ano, proč jinému člověku bránit, aby mu s tím pomohl, budou-li oba dva souhlasit? Ze stran odpůrců legalizace eutanázie občas zaznívá, že kdo „nemá koule“ to udělat, neměl by tím pověřovat jiné. Ale proč ne, když s tím obě strany souhlasí? Nebo snad fakt, že v sobě někdo nedokáže najít sílu k ukončení svého života, ho má odsuzovat k utrpení, i když existuje někdo, kdo je ochoten splnit jeho přání? To už bychom rovnou mohli tvrdit, že když třeba někdo krvácí, bojí se krve a „nemá koule“ se ošetřit sám, měl by zemřít…

Na závěr bych chtěl poznamenat, že já osobně mám k předčasnému ukončování života negativní postoj. Samozřejmě nevím, jak velká bolest by dokázala můj názor změnit, ale pokud mohu něco soudit s myslí bolestí nezatíženou, rozhodně bych nechtěl odcházet ze života předčasně. Přeji si dožít (výjimku tvoří vegetativní či jiný stav, ve kterém už bych to stejně mentálně nebyl já; tam naopak nevidím žádný důvod k udržování prázdné schránky). Podobně se (sám za sebe) dívám i na případnou sebevraždu spáchanou z jiného důvodu; jsem si tak jist, jak jen mohu být, že se k ničemu takovému neuchýlím (opět s tou výjimkou, že bych měl před sebou bezprostřední a nevyhnutelnou mentální degradaci, což už stejně za smrt považuji).

Přesto však ctím svobodu ostatních nakládat se svými životy podle toho, jak se sami rozhodnou. Každý máme jinak nastavené hranice a nikdo nejsme expertem na životy (ani utrpení) druhých. Jen každý člověk sám ví, jakou cenu pro něj jeho život má (přičemž vážně záleží na tom, jakou cenu pro něj jeho život reálně má teď a tady; ne jakou by mohl mít, kdyby byla třeba lepší paliativní péče). A dohodnou-li se dva lidé na dobrovolném aktu, kterému oba rozumějí, chápou následky a souhlasí s ním, pak by jim nikdo neměl bránit ani je postihovat, pokud nikoho dalšího nepoškodí. Socialisté, levičáci a neomarxisté, které Challenger kritizuje, s ním mají bohužel shodné přesvědčení, že je v pořádku silou či sankcemi bránit lidem, aby sami rozhodovali o svých životech. Autor článku se od kovaných soudruhů sice liší mírou svobody, kterou je ochoten lidem poskytnout, což ho ctí a chválí; když však jde opravdu o hodně, je ochoten svou představu toho, jak by měli ostatní nakládat se svými životy, druhým klidně vnutit. Já ne.

Související články: