Kolem Venezuely

Američané od Venezuely odkoupili jejich prezidenta. Výše ceny je zatím neveřejná, ale ať to bylo, kolik chtělo, za tu ropu to určitě stálo. Libtardi byli nejdřív únosem poněkud ideově zmateni, ale nyní už nalezli vyhovující vysvětlení. Dochází k putinizaci USA, protože takové věci se před Trumpem nikdy nestávaly. Saddám Husajn to ze záhrobí potvrzuje.

Otazníky kolem operace

Na začátek je potřeba říct, že únos prezidenta nezávislého a uznaného státu je slušně řečeno dost za hranou. USA ho sice jako legitimního prezidenta neuznávají, takže šlo z jejich pohledu jen o únos „obyčejného“ vysoce postaveného vládního úředníka. Jen taková veselá otázka, kampak zmizel Juan Guaidó? Pročpak se nehrne do funkce, když už jednou býval mezinárodně uznávaným prezidentem? Když podobná situace hrozila v roce 2019, tak se Rusové objevili na scéně a Juan Guaidó se prezidentem nestal. Když jsme už u těch dějinných vzpomínek, tak je nutno poznamenat, že pokus o podobnou akci tady byl i proti Hugo Chávezovi, ale ten převrat odrazil a vrátil se do úřadu. Tak nevím, zda to už tehdy byla putinizace nebo ještě ne. Puč nastal, jaká náhoda, poté co vyměnil management státní ropné společnosti. Ale zpátky do současnosti k Madurovi. Maduro spáchal těžký hřích a to, že začal prodávat ropu za jinou měnu než za americké dolary. Prodej ropy v dolarech představuje jeden z největších amerických obchodních zájmů, jaký na světě existuje. Pak se náhle zjistilo, že venezuelský lid touží po americké pomoci ke svobodě.

Internetem jdou takové divné povídačky, že ochrance složené z Rusů jako z udělání zrovinka den před akcí skončila smlouva. Jediní, na koho zbyl Černý Petr, byli Kubánci, kteří nějak podivně zemřeli těsně před akcí amerického vojska. Američané to podávají jako fantasticky dobře naplánovanou operaci dokazující skvělé schopnosti jejich armádních úderných jednotek. Žádný Rambousek nepřišel k úrazu, všichni se vrátili prakticky bez jediného škrábnutí. Na americké vojáky nikdo ani nevystřelil a ani se nepokusil svého velitele bránit. Nulové ztráty na straně USA byly komentovány oficiálními novinami tak, že ruské zbraničky proti dokonalé americké technice nic neznamenají a na nic se nezmohou. Venezuela má totiž protivzdušnou obranu ruské výroby a to podstatně modernější než stará dobrá střela S-125 Něva. Jakákoliv možnost sestřelení je samozřejmě dezinformace, protože americká technika je nedostižná. Sundání amerického letounu z oblohy zmíněnou střelou zavedenou do výzbroje na začátku 60 let, byla jen taková náhoda. Pro jistotu si nikdo ani trochu nevzpomene na protivzdušnou obranu v Kataru americké výroby, která nějak záhadně neviděla izraelské letadla a ani se nepokusila o akci.

Jestli Rusové něco umí dělat, pak jsou to zbraně. Když se to spojí s faktem, že byl unesen titulární nevyšší velitel armády přímo ze své ložnice, tak příčina asi nebude v nedostatečnosti zbraňových komplexů. Vojáci se prostě dívali jinam a dostali zřejmě rozkaz do toho nezasahovat. Otázka ceny je samozřejmě neveřejná, protože jde o konspirační teorii, takže to bude pravda nejdřív za půl roku. Teď je to zatím lež, protože korupce a kupčení byly v USA plně a zcela vymýceny. Náhlé objevení těchto jevů bude příznak další fází pokračující putinizace USA. Americká vláda se ani nenamáhala blábolit něco o ochraně lidských práv, ale zcela na rovinu sdělila světu, že západní polokoule je doménou Spojených států a tečka. Díky tomuto zásahu a zcela otevřenému vyhlášení Venezuely za kolonii USA si lze získat představu, jak funguje mezinárodní politika bez obvyklých krásných keců. Ona totiž takto fungovala vždycky.

Tvrdý náraz do zdi reality velmocenské politiky libtardy zaslepené ideologickými poučkami trochu zaskočil. Jasný signál bylo už jen to, že USA uvalily cla na celý svět. Přeloženo do srozumitelné češtiny, zvýšil se odvod do centra impéria tak, aby bylo možno splácet americké dluhy. Hodnota těchto závazků totiž dosahuje takové výše, že se nedají splácet jen z vnitřních zdrojů americké ekonomiky. Protože USA disponují silnou armádou, je pak nejjednodušším řešením zvýšit odvody zvenčí, třeba přisvojením si cizího nerostného bohatství ať jde o ropu, nebo jiné zdroje jako v případě ukrajinsko-americké smlouvy. Nákup amerického zkapalněného plynu evropskými odběrateli, který je čtyřikrát tak dražší než ten ruský, do toho zapadá zcela přirozeně. Před americkou veřejností, které imponují silácká gesta, se tak prezident může tvářit jako muž činu. V konečném důsledku je pak naprosto jedno, kdo je prezidentem, protože hospodářská situace díky neskutečným dluhům je velmi neradostná a vnitřní zdroje nejsou. Ať by to byl Petr nebo Pavel, k americkým agresím by docházelo tak jako tak. Stejně jako se to dělo doposud.

U nás doma to moc jiné není

Zase na druhou stranu je mnohem víc pochopitelné, proč politici na jednu stranu mluví jedno, ale po uvedení do funkce dělají pravý opak. Kdo by si taky přál, aby si pro něj přišlo zatýkací komando, že? Nakonec je celkem jedno, v jaké uniformě dorazí. Pro pohled do soukolí stroje se nemusíme vydávat do dalekého zahraničí, ale stačí zůstat u nás doma. Používají se stejné nátlakové metody, jen místo palice v podobě vojenského komanda se používá dýka obvinění z korupce. Neudělá to takový rozruch v mezinárodních vztazích a je zaručeno, že se z politika nestane po smrti mučedník. Někteří lidé jsou nebezpeční i po své smrti. Třeba takový Hus. Kdyby ho místo kacířství obvinili, že rozkrádal církevní majetek, asi bychom se o něm dnes ve školách neučili.

Samozřejmě korupce je ošklivá věc, a proto nám zámořský dobrodinec zcela nezištně poskytuje své bohaté zkušenosti z protikorupčního boje. Pod záštitou amerického velvyslanectví se školila celá řada soudců, státních zástupců a policistů na boj s korupcí. Kdo v tom hledá nějaké postranní úmysly, padl do pasti ruské propagandy. Kdopak si dneska vzpomene na to, že tímto školením prošla i ikona protikorupčního boje Ištván a v neposlední řadě nynější mediální hvězda státního zastupitelství Bradáčová. Když jsme u toho vzpomínání, připomeňme si premiéra Nečase. Ten si chtěl zahrát na předsedu vlády svrchované země a odcestoval za byznysem do Ruska. Překvapivě se to ještě před lety považovalo za normální. Tam diskutoval o stamiliardové zakázce na dostavbu Jaderné elektrárny Temelín, o niž se tehdy ucházel ruský státní podnik Rosatom. Zpráva je datována čtvrtkem 23. 5. 2013 s tím, že tam pojede v neděli, tj. 26. 5. 2013. Na návštěvě prohlásil něco o tom, že vyhraje nejlepší nabídka. Po návratu ze státní návštěvy pak 13. června 2013 proběhla razie na Úřadu vlády. Šlo o největší policejní operaci v nejvyšších patrech české politiky. No a jaký Nečas byl? Za pouhé zhruba 2 týdny se najednou ukázalo, že je to zlý a špatný člověk. Co mu bylo platné, že jednal v zájmu České republiky? Podržel ho někdo? Razie směřovala také proti lidem z vojenské rozvědky. Znova to zopakuji – rozvědka. Přesně ti, kteří mají v popisu práce sbírat informace a dávat pozor na takové události ohrožující svrchovanost státu. Tahle organizace nějak nezaregistrovala, že se něco bude dít? Náhoda? Stačilo, že Nečas překřížil zájmy americkému byznysu. Do 14 dnů (sic!) byl proveden zásah a odposlechy jeho komunikace s milenkou se poté bavila celá republika. A to je médii vytvářen dojem, že policie neumí konat. Ale umí, když rozkaz vyjde ze správné strany, tak jede jako dobře promazaný stroj. Jen tak pro pořádek bych se rád zeptal, zda to už v té době byla putinizace nebo jen daň za svobodu? Potom se u soudu ukázalo, že důkazní situace byla poněkud vratká, ale to už nikoho nezajímalo. Slibná politická kariéra tak skončila velmi rychle.

Limity svrchovanosti

Politici zvolení do funkce tak naráží na limity své moci a nechrání je ani legitimita volebního procesu. Politika, kterou se snaží realizovat, má šanci na prosazení jen s pomocí aparátu, který ji vykonává. Je-li politika v rozporu s jeho zájmy, tak bude postupně sabotována, až bude nahrazena tím, co je v souladu. Žádný stát se neobejde bez pevné úřednické soustavy, ať už si o ní myslíme cokoliv. Sílu aparátu lze ukázat u dopravních přestupků, jak byly posuzovány v devadesátých letech a jaké jsou šance občana vyvléknout se z přestupku nyní. Ale nemusí se chodit do daleké minulosti, stačí poukázat na to, co vyvádějí hoši z rušeného Odboru strategické komunikace státu. Státní úředníci s klidem nazvou třetího nejvyššího ústavního činitele dost nelichotivými přízvisky. Tady je vidět věrnost státních úředníků zvoleným představitelům a míru jejich respektu k základnímu ústavnímu principu, že lid je zdrojem moci. Zmiňovaný lid tak vybral ve volbách. Je nutné si uvědomit, že nejde o řadové úředníky, kde se nad tím dá mávnout rukou, ale o důstojníky silových složek. No ano, přesně těch, co mají dbát o bezpečnost státu, dodržování zákonů a v případě nouze nasadit svůj život. Nahlíženo touto optikou se nabízí pár zvláštních odpovědí k tomu, jak se k Ficovi přes ochranku v klidu dostane příznivec pravdy a lásky nebo podivuhodná nedbalost prezidentovy ochranky v Chrastavě. To jsou samozřejmě konspirační teorie a ty jak známo nemohou být nikdy pravdivé, že ano?

Česká zahraniční politika tak stojí před docela obtížným dilematem výběru ze špatných možností. Podporovat Trumpa znamená snížení tlaku z Bruselu, ale posílení USA znamená, že vzrostou jejich nároky i síla, se kterou je budou moci prosazovat. Díky naprosto idiotské zahraniční politice pod vedením Lipánka je mnoho cest k řešení uzavřených a otázkou jde, zda má vůbec náš stát nějaký manévrovací prostor reagovat na vzniklou situaci. Budoucnost České republiky považované za obtížný hmyz ze strany Ruska, Číny i USA by byla zřejmě velmi neradostná. O tom, jak neradostná by byla budoucnost v EU pod vedením lepševiků si lze udělat výbornou představu ze současných událostí v Berlíně. Imigranti v hotelech placených vládou a němečtí důchodci po přerušení dodávky proudu ve vymrzlých bytech. Prostor je snad jen v novém politickém posilování skupiny V4. Uvidíme v průběhu času, jak se vláda s touto výzvou vyrovná.

Související články: