Pokrokové elektrovozy ve službě eurokomisařům

Ústřední tiskový orgán EU, server Politico, tak nějak ostýchavě přiznal, že eurokomisaře rozčiluje neschopnost služebních elektromobilů dojet na jeden zátah z Bruselu do Štrasburku. Když se člověk dosyta zasměje, jak komisařům chutná jejich vlastní medicína, tak se vyrojí zajímavé otázky zejména v souvislosti s řízením EU.

Služební elektromobil se musí po cestě nabít

Zopakujme si to ještě jednou. Eurokomisařům se nelíbí jejich služební vozy, protože nutnost jejich nabíjení je připravuje o vzácný čas na nezbytné cestě z Bruselu do Štrasburku. Režim více sídel je dědictvím poválečného uspořádání a mezivládních dohod v padesátých až šedesátých let minulého století. V kostce se dá říct, že cesty se konají od doby, co existuje tahle hydra. To znamená, že nešlo o nějakou novinku, se kterou nikdo nemohl počítat.

Do kontextu je nezbytné zahrnout také skutečnost, že evropští komisaři mají de facto roli evropské vlády, tj. výkonné moci. Komise navrhuje legislativu, provádí a dohlíží na její dodržování a spravuje každodenní politiky EU. Řečeno jednoduše, nastavuje druhým mantinely pro jejich činnost a jsou tedy povoláni k výkonu řízení. Tito lidé dosazení do tak vysoké funkce nejsou schopni elementární úvahy, že nakoupená služební auta nemají kapacitu dojet na jeden zátah cestu, která se vykonává léta?

Lze připustit, že nutnost jezdit elektrovozy diktuje politická nutnost. Ale tyto lidi ani nenapadne to nejjednodušší řešení, že by na ně v mezistanici čekal další nabitý elektromobil? Tenhle systém je znám už od dob starého Říma, kde se to tehdy praktikovalo s koňmi. Jde o klasické přepřahání. Možná lze namítnout, že nákup dvou aut na jednu cestu je poněkud nehospodárný. Zvláště jde-li o vozidla, která jsou o dost dražší než srovnatelná s klasickým spalovacím motorem. Ale hospodárnost v EU nikoho nikdy nezajímala. Už jen ten zbytečný přesun tam a zpět dost napovídá o vztahu k hospodárnosti. Politická hlediska byla a jsou vždy upřednostňována před ekonomickými.

Také se nesmí zapomenout na náklady na bezpečnost přepravovaných osob, ať už si o jejich důležitosti myslíme cokoliv. V přesně danou hodinu se představitel EU musí zastavit na přesně daném místě. Vybité auto v případě nebezpečí neodjede. To bych si dovolil nazvat noční můrou každého šéfa bezpečnosti. Zajímavé řešení situace navrhl a uskutečnil maďarský eurokomisař tak, že jezdí vlastním vozem. Co to znamená? Jsou eurokomisaři naprostí debilové, kteří nejsou schopni si ani nakoupit služební vůz, aby vyhověl jejich potřebám? Tedy rozhodnutí, které zvládne i ňouma s pěti třídami základní školy. Ne, takhle hloupí ti lidé opravdu nejsou. I když, při pohledu na Kaju Kallasovou si touto argumentací nejsem tak zcela jist.

Jak srovnat růst moci s neschopností představitelů?

Pak tedy, kde je problém? V systému, který má takto nastavená pravidla, a ty se musí dodržovat? Co je cílem řídící práce? Není to vyplňování progresivních tabulek, ale nastavení pravidel tak, aby nebránila lidem dělat práci. Ideálně tak, aby tu práci podporovala, ulehčovala a usnadňovala. Eurokomisaři jsou ti, kteří by ten sytém měli nastavit a dolaďovat podle potřeby. Jsou tak neschopní? Jak to, že si nastaví systém pro sebe tak, aby jim znepříjemňoval život? I ti největší zmrdi si vše nastaví, aby jim to sloužilo ku prospěchu. Když se vezme do úvahy, jak efektně dokázala EU zmanipulovat volby v Rumunsku, jak vyřadila ze hry dlouholetého maďarského premiéra, jak dokáže neustále posilovat svou pozici navzdory přirozeným zájmům podřízených území, tak nelze dojít k jinému závěru než, že schopnost prosazovat svou moc má tato organizace značnou. Výše zmíněné činnosti nemohou dělat neschopní hlupáci, protože by nedocházelo k posilování moci na úkor řízených částí.

Jenže jak se srovnat se zjevnou neschopností si koupit služební vozy odpovídající požadavkům, a na druhé straně obrovský vzrůst moci komise, tedy prokázání kompetencí v řízení? Lidé schopní prosadit věci, které byly před 20 lety nemyslitelné, nemohou být hlupáci, kteří nevědí, jak na to. Na jedné straně nulová kvalita řízení a na straně druhé ta struktura dokázala vybudovat impérium, které odebralo moc národním vládám.

Elektrovozítka ukazují skutečný stav v řízení. Masa spotřebitelů odmítá auta na baterky kupovat a automobilky díky nim prodělávají. Tenhle nesmysl drží při životě jen masivní dotace, které se vysají z kapes běžným lidem, kteří mají tak o důvod víc k odmítání pokrokového dobra. Ale jak dějiny ukázaly mnohokrát, lidu se na názor nikdo neptá a bere se v potaz, jen když souhlasí se záměry mocných. Pak se to dělá pro dobro lidu. Leč nechtějí to ani korporace, bateriové vozítka se neprodávají, penízky nejsou, zisky klesají a prodejní síť reptá. Proti zákazu aut se spalovacími motory jsou národní státy. A co hůř? Ani eurokomisaři je nechtějí. Tak jak je možné, že tahle věc se stále prosazuje proti všem?

Eurokomisaři nemají ani tu moc, aby změnili takovou maličkost nebo si zařídili přepřahání. Znova to zdůrazním – nejsou schopni si pro sebe zařídit ani tohle. Pak se nabízí taková otázka, jaké jsou vlastně limity jejich moci? Jsou jako lokomotivy, které se řítí vpřed po kolejích. Ale kdo postavil ty koleje a nedovolí jim z nich uhnout? Kdo má tu sílu? Skryté řízení neexistuje, jen protože jej nedokážeme přesně pojmenovat nebo ztotožnit? Všichni víme z pravdomluvných médií, že jen hlupáci mohou věřit konspiračním teoriím a ti chytřejší lepšolidé věří demokratickým institucím. Jenže oficiální šéfové těchto institucí nemají moc změnit si podmínky tak, aby jim vyhovovaly. Je to taková pravidelná bolestivá připomínka pro eurokomisaře, aby si pamatovali, kdo je tady loutka, a kdo musí poslouchat.

Související články: