Mikrobyt: konečné stadium svobody a demokracie

Kdo poslední dobou přistával na letiště soudruha Veškrny za trochu příznivého počasí, může se mu naskytnout bizarní pohled. Pohled na nové developerské projekty superpředražených pražských paneláků.

Pohledem shora jde obvykle o shluk paneláků bez ladu a skladu s takzvanými mikrobyty. Mikrobyt je jednotka, která má výměru asi 20 čtvrtečních metrů a cenu podlahové plochy a cenu 200 000+ Kč za metr čtvereční. Je to prý nový „trend“, jak mi potvrdil jeden „obchodník“ s cennými papíry, který nabízí do těchto projektů investice. Shluk paneláků je postaven na poli, k čemuž vede jedna přístupová cesta. Možnosti parkování značně omezené, infrastruktura nulová. Jde v podstatě o to, aby vohnout, který si mikrobyt na takovém sídlišti koupí, odjel ráno do práce MHD nebo na kole, přijel večer z práce a po zbytek dne by se měl zřejmě udržovat ve stavu hibernace u televize nebo sociálních sítí, popřípadě chrněl, protože v té developerské panelákové nirváně uprostřed polí nelze dělat nic jiného. Za to se pak vohnout brutálně zadluží a po zbytek života mikrobyt splácí na třicetiletou hypotéku.

Když jsem viděl tu hrůzu, tak se mi vybavila 80. léta, kdy se stavěly komunistické panelové byty a točily se filmy jako „Panelstory“. Dělali jsme si z toho prdel. Jak že se to těm tehdejším bytům říkalo? Králikárny. Dnes se tomu říká honosně – prý developerský projekt. Pamatuji si kdysi na jednu televizní reportáž těsně po sametovém převratu, kdy se tehdejší soudruh prezident dvojitý agent Veškrna objevil na jednom z pražských sídlišť a sliboval, že prostý lid od tehdejší chvíle může očekávat již kvalitnější obydlí, a ne takové nevzhledné králikárny, jak to nazýval soudruh Veškrna.

Proti dnešním mikrobytům, které stavějí pražští developeři, jsou ovšem ty staré bolševické králikárny se svou metráží 60-70 m² nepřekonatelným a nedostupným luxusem. Na tomto je jasně dokumentováno, že proti bolševismu 80. let jsme opravdu udělali v životní úrovni obrovský skok. Jak že je to v té budovatelské písni? Že teď už máme, co jsme chtěli?

Developeři nestavějí tyhle zázraky moderní architektury pouze na poli a bez infrastruktury. Stavějí je taky na sídlištích, které už předtím postavili bolševici. Ti ty paneláky na sebe naflákali taky dost těsně, ale normy se mění. Například u nás na sídlišti si jakýsi developerský zmrd usmyslel, že místní mají zbytečně moc parkovacích míst a velký výhled ze svých králikáren do okolní krajiny a chtěl upravit cenu místních králikáren tím, že na ploše, která sloužila místním jako parkoviště a travnatá plocha, postaví takovou osmipatrovou sračku s 200 mikrobyty. 200 mikrobytů, to je v minimalistickém odhadu 150 aut, přičemž ovšem se zároveň sníží místní kapacita o 150 parkovacích míst, takže pokud byste na sídliště přijeli po 3 hodině odpolední, zaparkovat nebude šance.

Jeden místní občan ovšem hlídal zasedání místního zastupitelstva a když mělo dojít ke schválení prodeje pozemku developerskému zmrdovi, a když se těsně předtím všem obyvatelům domu objevila ve schránce zpráva, jakého bohulibého počinu se soudruh developer chce s požehnáním soudruha starosty na místních dopustit, co by to znamenalo s cenami jejich nemovitostí a hlavně s každodenní životní realitou, soudruh starosta náhle otočil o 180 stupňů a začal couvat, že prý ne a že prý v žádném případě. Chachá, pokud by tomu tak bylo, tak proč by soudruh developer vydával prachy na zpracování projektu, který ho musel stát miliony?

Připadá mi, že soudruh developer je možná zmrd a zkurvenej škůdce, ale určitě není tak blbej. Protože projekt na zkurvenou novou realitu bydlení něco stojí a prachy, které na zpracování projektu vydá si určitě předtím pečlivě pojistí a neodepíše to jen proto, že někdo je proti tomu.

Je potřeba si uvědomit, že je před komunálními volbami a soudruh starosta je závislý na hlasech těch lidí z paneláku, jinak jeho život politika-lehkoživky skončí. Ale pořád je otázkou, jaká byla interakce developerského ksindla a soudruha starosty předtím, protože ať to vezmeme z kterékoli strany, developerský zmrd se chová tržně. Určitě by nezpracovával projekt, kdyby to se soudruhem starostou neměl aspoň předjednané. Oba zmrdi pravděpodobně spoléhali na to, že lidi jsou ofce, které jsou plně zaneprázdněné tím, že chodí do hokny a starají se o rodiny a že nebudou mít čas zkoumat, co si ti dva zmrdi mezi sebou domlouvají a zjistí to teprve v momentě, kdy bude po volbách a kdy se začne oplocovat, vytvářet silniční uzavírky a kopat do země. A pak už bude pozdě a soudruh starosta bude mít vyděláno.

Nepochybuji, že po volbách to developerský gauner zkusí znovu na stejném místě, již s patřičně podmáznutým novým soudruhem starostou, a ještě víc na drzo. Takže budem muset být ve střehu a podívat se tomu praseti trochu na zoubek.

Tento příběh mě přivádí k poněkud širší úvaze o snižování kvality a zdražování bydlení.

Je léto a před volbami a když si vyjedete po Brně autem, zjistíte, že Brno je prakticky neprůjezdné. Všude jsou nějak rozkopané ulice a uzavírky, všude se něco „opravuje“. Za posledních 25 let se například ulice generála Píky kopala už asi 4x. Jiné frekventované ulice 3x. V podstatě není v Brně ulice, která by za posledních 20 let nebyla rozkopaná aspoň jednou. Je otázkou, kolik těchto oprav bylo skutečně nutných a kolik těchto oprav je potřebných pro udržení infrastruktury, kolik z těchto oprav bylo způsobeno předchozím šlendriánem soudruhů stavebníků, kteří jsou vybíráni hlavně podle toho, kdo dá vyšší úplatek na městě, a proč je tedy nutné, aby se na některých ulicích za posledních 20 let 5 let strávilo v bordelu a v dopravních uzavírkách. Soudružka Vaňková potřebuje ještě, než prohraje volby, pořádně nažrat, a tak holt budeme jezdit v bordelu a stát nekonečné fronty v dopravních zácpách kolem uzavírek. Politická prasata a jejich novináři mají takový zvrácený koníček vše srovnávat se západem. Takže srovnávejte i tady, vy kurvy.

Napadá mě přitom scéna z filmu Volný pád, kde William Foster stojí s bazukou a když vidím, jak tam stojí ty jejich jeřáby a nic nedělají a jak tam stojí různé podivné existence a opírají se o lopatu, mám podobné choutky jako filmový Michael Douglas.

Ale vraťme se k racionální úvaze. Značná vytíženost stavebních firem na zkorumpovaných a předražených infrastrukturních státních nebo městských zakázkách, jejichž realizace není potřeba a slouží pouze k financování politických stran a opulentního životního stylu představitelů moci, vyvazuje značnou kapacitu v odvětví, což způsobuje nedostatek nabídky, a to se automaticky promítá do vyšší ceny bytů vlivem abundantních a zcela nesmyslných požadavků s podnikatelskou marží okolo 60 procent, z čehož se část vrací investorům, platí se úroky z úvěrů a z části se platí daně včetně DPH. Čili mikrobyt, který stavební forma postaví má ve své ceně asi 25-30 % nákladů na postavení bytu z hlediska materiálu a práce a asi 10 % ceny pozemku, na kterém takový mikrobyt stojí.

Možná, kdyby se státní firemní pijavice ve stavebnictví umrtvily, najednou by v tomto segmentu vznikla skutečná konkurence, což by pochopitelně srazilo ceny bytů významně dolů. A pak by možná přestal být trend stavět mikrobyty, které mají standard posunutý ještě mnohem hlouběji, než to kdy bylo za toho všemi odsuzovaného, zločinného a nenáviděného komunismu.

Pak jsem ještě zachytil další zprávu. Navzdory zlostnému podupávání soudruha Babiše, se soudruh Michl hecnul a zvýšil repo sazbu ČNB na 3,75 %. O jak velký heroický počin jde, zjistíme, když si prezentujeme makroekonomická data.

Současný měnový agregát M3 má hodnotu 7,52 bilionu korun. Zjednodušeně řečeno, to jsou veškeré platební prostředky v oběhu. Z toho 2,04 milionu těchto peněz jsou vytvořeny pomocí hypoték a představují 27 % této částky. To je to, co si půjčili hamižní hypotékáři. Asi 3,67 bilionu představuje státní dluh. Ten sice není celý vytvořen stisknutím tlačítka při editaci bankovního úvěrového účetnictví, ale je to zde uvedeno pro základní představu. Hamižnost hypotékářů a státu, kteří utrácejí peníze, které nemají, tak v systému představuje 77 % oběživa.

Tyto peníze jim z velké části vytvořily české banky a ČNB mechanismem úvěrů na podkladě částečných rezerv.

Moderní systém nepotřebuje otrokáře s bičem. Stačí mu hypotéka, inflační cíl a centrální banka. Kdo se chce osamostatnit a koupit si malý byt, je donucen kapitalizovat třicet let své budoucí práce do dluhu. Tím se nestává svobodným vlastníkem, ale ekonomicky podmíněným držitelem majetku, který musí každý měsíc potvrzovat svou poslušnost splátkou. Kdo se naopak zadlužit nechce a má tu drzost ke svobodě dojít staromódně — prací, skromností a spořením — je potrestán inflací. Systém mu pomalu užírá kupní sílu peněz, které neutratil. To je genialita moderního parazitismu: dlužníka zotročí splátkou, střadatele okrade znehodnocením.

A vše je, soudruzi, naprosto legální. Vedle vyložených zločinců jako jsou Fiala, Rakušan, Jakob, Šebelová nebo Hřib jsou podpořeni také soudruhy Babišem, Macinkou, Okamurou a Turkem. Uvidíte, že při schvalování sněmovních tisků 101 a 102 a schvalování novely zákona o policii ve smyslu § 42 e), budou všichni tihle gauneři v dojemné shodě.

Ale zpět k soudruhu Michlovi s platem 9 milionů ročně.

On má nejen prostředky, ale má i zákonnou povinnost ochránit kupní sílu koruny a hodnotu vkladů bankovních střadatelů. Ale to by chlapec nemohl zvyšovat úrok na 3,75 %. Musel by zvýšit povinné minimální rezervy aspoň na 10 % a repo sazbu aspoň na 7 %. Tím by totálně podvázal možnost bankozmrdů na nás parazitovat a hypotéky by sice existovaly, ale jejich procentní úroková sazba by byla někde kolem 10 %.

Pak věřte, že by byt nestál 200+ klacků za metr ani v Praze, ani kdekoli jinde. Inflace by nebyla na nezákonných 2 %, inflačního cíle ČNB. Stabilita cen totiž není jejich zvyšování o 2 % ročně, protože za 10 let pak máte z původního vkladu pouze 81 % hodnoty. Pokud šetříte na vlastní byt, což by měl být ideálně dominantní způsob, jak se k majetku dostat, musí být inflace 0 %. Jinak i 2% inflace sežere vaše úspory tak, že by vlastní bydlení nepořídila většina populace vlastním šetřením. Podotýkám, že za nenáviděného komunismu to bylo možné. Samozřejmě: šlendrián a bordel byly, čekací desetileté pořadníky s úplatky byly taky. Ale o co je to dnes lepší?

Nejde o jednoduše žalovatelnou nezákonnost jednotlivého rozhodnutí, ale o systémové vyprázdnění zákonného mandátu: cenová stabilita je formálně hlavním cílem, zatímco fakticky se náklady nestability přenášejí na držitele peněz. Formálně máme centrální banku pro ochranu kupní síly koruny. Prakticky máme měnový režim, který raději tiše znehodnocuje úspory, než aby otevřeně přecenil dluh. Systém se tak chová v rozporu s účelem zákonného mandátu ČNB. ¨

Jenže nežijeme v ideálním světě, soudruzi. Tohle sprosťáctví totiž opakovaně aprobuje Ústavní soud. Ten ve svých judikátech tvrdí, že státní prasata si mohou vytvářet inflaci jak chtějí, protože podle soudruhů z ÚS je inflace prý „ekonomické riziko“.

Peníze jsou majetek. Pokud stát nebo státem zřízená instituce vědomě nastaví režim, který systematicky snižuje kupní sílu peněz, zasahuje tím do majetkové sféry držitelů peněz. Čl. 11 odst. 1. Listiny říkají: „Každý má právo vlastnit majetek“ a vlastnická práva všech vlastníků mají stejný zákonný obsah a ochranu. Tak na počinech soudruha Michla jasně vidíme, že nemá.

Zvlášť absurdní je vyloučení cen bydlení z praktického chápání cenové stability. Byt není luxusní investiční hračka. Je to základní životní statek a současně hlavní zástava bankovního úvěru. Pokud centrální banka stabilizuje spotřebitelský koš, ale toleruje explozivní růst cen bydlení financovaný úvěrovou expanzí, chrání statistický ukazatel, nikoli majetkovou realitu občana.

ČNB se tváří, že bojuje s inflací cenou peněz, ale nechává do značné míry nedotčený samotný mechanismus tvorby peněz. Tím mechanismem je úvěrová expanze bank v systému částečných rezerv. Pokud má být cenová stabilita skutečným cílem, nestačí měnit repo sazbu. Je nutné omezit i schopnost bank vytvářet nové peníze proti stále dražším zástavám. K tomu slouží zejména povinné minimální rezervy a tvrdé úvěrové limity. Inflace není nehoda ani náhoda. Je to zákonitý provozní výstup bankovního systému, ve kterém se nové peníze rodí jako dluh.

Repo 7 % zdraží peníze. PMR 10 % omezí schopnost bank dělat peníze z dluhu. Tvrdá koruna by nezasáhla jen hypotékáře. Zasáhla by i stát jako největšího strukturálního dlužníka. A proto soudruh Babiš tak kvičí. Tvrdá koruna chrání střadatele. Měkká koruna chrání dlužníky a je to sociální dávka dlužníkům, kterou hradí střadatel. ČNB stojí před jednoduchou volbou: buď bude chránit korunu jako majetek, nebo bude chránit dlužníky před přeceněním jejich dluhů. Skutečně tvrdá měnová politika by obnovila práva střadatelů, ale současně by odhalila, kolik takzvaného českého bohatství je jen kapitalizovaný dluh. Proto systém volí třetí cestu: symbolická gesta, mírné korekce a pokračující přesun nákladů na ty, kteří drží peníze místo dluhů. Ano, tvrdý zásah by pravděpodobně podvázal ekonomiku prasečáku. Spousta vyžírků, kteří stavějí svoji existenci na řetězení dluhů a úvěrů, by zkrachovala. Kolaps cen nemovitostí by zřejmě také způsobil problémy bankozmrdům, protože prodej nemovitosti jako kolaterálu by nestačil na pokrytí dluhů z úvěrů. Asi by se radikálně zvýšila nezaměstnanost. Ale co je kurva střadatelům po tom? Na rozdíl od nedotknutelnosti majetku právo na sociální dávky v podobě levných úvěrů není součástí právního řádu.

Tohle je esence čistého zmrdství. A objektivním důkazem tohoto zmrdství jsou i mikrobyty. Dnešní nevolnictví nemá okovy. Má variabilní úrok, inflační cíl a třicetiletou hypotéku. Komunistické králíkárny byly symbolem ponížení člověka státem. Dnešní mikrobyty jsou totéž ponížení, jen prodané jako investiční příležitost a financované třicetiletým dluhem.

Inflace cen aktiv se nejprve tváří jako růst bohatství. Teprve později se přelévá do životních nákladů, mezd, nájmů, služeb a veřejných rozpočtů. Některé profese, které mají státem regulovanou cenu práce, nemají možnost okamžitě reagovat cenou. Proto jsou vždycky mezi poraženými.

20. 6. 2026 Challenger

Související články: