Čmeláci 2025 aneb Bombus Terrestris v akci

9 z 10 čmeláků chce Filipa Turka ministrem životního prostředí a kdo tvrdí něco jiného, je russký šváb nebo komunistický agent!

Zde je krátký report, jak pokročil chov čmeláků v další sezóně.

Nejdřív nějaké definice. Jak se správně a genderově neutrálně říká female čmelákovi? Čmelák je jeden z genderově nejvíce nejvyváženějších druhů hmyzu, protože většinová společnost šmahem nazývá jedince M/F/X slovem „čmelák“, tedy mužským rodem. To je zcela zjevně genderově ofenzivní. To je, jako by někdo řekl poslankyni Richterové, že má čůrat vestoje. Co třeba samice čmeláka? To je také zcela nekorektní, protože to dehonestuje ty čmelákyně, které se rozhodly žít single. Nehledě na nebinární čmeláko, které svou pohlavní identitu teprve hledají, nebo jsou v procesu genderové tranzice. V dalším textu budu tedy používat termín „čmeláčice“, což zní sice strašně, ale je to snad genderově OK a nebude s tím nějaký problém.

Dál čmelák skalní vs. čmelák zemní. Opět myslím, že většina lidí nerozlišuje mezi oběma a čmeláky skalní pokládá prostě za čmeláky malého vzrůstu. Čmelák zemní je to, co si většina lidí vybaví pod slovem „čmelák“, tedy velký, robustní, žlutočerně vybarvený čmelák s bílou prdelkou. Čmelák skalní je menší, někteří mají jen jeden žlutý proužek a oražovou prdelku, jsou však i druhy zcela bez proužku. Odlišují se nejen velikostí a oufitem, ale také lifestyle a zvyky.

Předně se ukázalo, že čmelák skalní nemá při svém hnízdění požadovanou opakovatelnost. Loni jsem si byl celkem slušně jistý, že dokážu opětovně přilákat samici čmeláka do hnízda, které opustila předchozí rok. Dařilo se mi to šest let po sobě a tak jsem v tom neviděl problém. A najednou nic. Možná jsem čmeláčici vyplašil drobnou úpravou na vchodové části čmelína, takže ho vizuálně nepoznala, nebo se s „mojí“ čmeláčicí něco stalo a nepřežila zimu, což není nic neobvyklého. Jak se globálně otepluje, bývají zimy dlouhé a táhnou se až někam do poloviny dubna, což musí být pro tyto tvorečky vysilující. Vzhledem k urbanizaci a intenzivnímu zemědělství ubývá míst, kam se mohou čmeláčice bezpečně v zimě schovat. Pro obce, pro zemědělce a nakonec i pro soukromé jednotlivce je úplně zásadní problém nechat někde kopičku listí, větví nebo hlíny, což jsou shodou okolností místa, kam se čmeláci na zimu schovávají a hibernují. Je třeba všechno revitalizovat, což zpravidla znamená vydláždit to betonovými kostkami, aby se po tom mohli projíždět devianti na kole.

V reakci na předcovidový článek o čmelákách mi napsala nějaká dáma, že bych mohl přilákat čmeláky pomocí květin, které mají fialovou nebo růžovou barvu. Dokonce mi poskytla dlouhý seznam, se kterým jsem se vypravil do zahradnictví na Hluboké nad Vltavou. Většinou jsem jich získal. Z celého výběru se jako úspěšné ukázaly dvě rostliny. Jedna byla rostlina připomínající diviznu, ale má velké fialové zvonky. Zapomněl jsem, jak se jmenuje, ale podle AI by se mohlo jednat o náprstník červený. Ta přitahuje určité druhy čmeláků, zejména čmeláka zahradního, který zaleze dovnitř do květu úplně celý a soudím, že je tam šťastný. Druhá úspěšná rostlina byla šanta. Ta sice čmeláky nezajímá, ale zase na ní chodí kočky z celého okolí. Dá se vykládat jako neúspěch, že jsem chtěl nalákat čmeláky a přišly kočky, ale kočky mám také rád. Myslím, že je to pro ně něco jako droga, protože se tím sjíždějí a chovají se přitom zcela iracionálně. Loni jsem však natrefil na něco, co bude letos ultimátní lákadlo v castingu na čmeláčí matky v sezóně 2026. Koupil jsem to Bauhausu a jmenuje se to Blumenzwiebel Nektar Oase Kiepenkerl. Zní to sice jako nějaký prostředek na plynování židů, ale jsou na tom vyobrazení tři krásní čmeláci na skutečně spektakulární rostlině, která vypadá jako kruciální game changer. Tak jsem toho vzal dvě balení.

Zpátky ale k dění v minulém roce.

Na začátku května jsem musel konstatovat, že jsem bumble bee free. Měl jsem tři čmelíny a žádnou čmeláčici. Přemýšlel jsem co dál. Outsourcovat zase nervózní čmeláky z Troubska? Děkuji, nechci. Ulovit čmeláčici? Nemám čas ani chuť na to, abych někde číhal na zahradě, zda okolo poletí čmeláčice v bytové nouzi, které tikají biologické hodiny, zmocnil se jí, zavřel do jí čmelína a doufal, že se tam vystresovanému hmyzu zalíbí, jak to doporučují na některých čmeláčích fórech. Tak jsem si řekl, že to necháme na přírodě. Když se zahnízdí, OK. Když ne, taky OK.

Nicméně základní poučka při chovu čmeláků zní, že vždy se něco stane. Dobrého nebo špatného.

Tak jsem jednoho dne přijel z práce, vystoupil z auta a málem zašlápl čmeláčici, která byla na konci svých sil a zřejmě chtěla spáchat sebevraždu tím, že jí přejede FIAT. Byla to skutečně velká čmeláčice zemní, velká jako dvacetikoruna. Lapnul jsem jí, zavřel do boudy a pozval ji na večeři. Podávala se směs medu a fruktózy ve špuntu od PET láhve, což je menu, kterému nejde odolat, zvláště když jste čmeláčice, která letos ještě nejedla. Čmeláčice se nadlábla a vydala se na průzkum okolí čmelína, což byl pozitivní signál. Bohužel ještě pořád neměla dost sil na to, aby se do čmelína dokázala vrátit, takže jsem o ní zase málem přišel. Čmeláci jsou prostě takoví, když něco dělají, tak to dělají až do sebezničení. Naskočí jim program „hledat hnízdo“ a tím se současně vypne program „hledat žrádlo“.

Na loňské čmeláčí komunitě se projevovalo, že o čmelácích víme dohromady prdlajs. Tak například najdete na internetu na mnoha místech informaci, že čmeláčí matka, jakmile se uhnízdí a udělá si z vosku zásobník na med, tak už hnízdo nikdy neopustí. Škoda, že to paní Čmeláková nečetla, třeba by pak přestala pořád někde trajdat. Zcela běžně se lítala nabaštit se na jabloně.

Také se ukázalo, že v čmelínech je třeba měnit olej. Bylo nutné vyřešit problém s mravenci. Umístil jsem čmelín na místo, které měli pod kontrolou. Mravenci se chovají podobně jako cyklisté. Když jednoho zlikvidujete, dalších pět jich odněkud vyleze. Jsou všude, pořád prudí, jsou úplně k ničemu a cokoli vidí, to sežerou. Musel jsem vymyslet, jak zamezit mravencům vyžírat vznikající čmeláčí komunitu. Čmeláci na jejich přítomnost nereagují a nechávají si od nich žrát zásoby. Počáteční myšlenka byla umístit čmelín na nožičky a nožičky ustavit do misek s olejem. Kdyby někoho zajímala specifikace, použil jsem převodový olej SAE 75W. Jenže pak se ukázalo několik nevýhod tohoto řešení. Jako misky jsem použil víčka na zavařovací sklenice o průměru asi 40 mm. Padal do nich však i jiný hmyz než cyklisté, pardon, mravenci a nakonec se v tom utopil jeden čmelák. Musel jsem tedy zábrany proti mravencům upravit. Z plastové desky jsem vyřízl kolečka a ty jsem nasadil na nožičky tak, aby mezi okrajem misky s olejem a kolečkem byla zhruba 5 mm mezera. Do té se čmelák nevejde a mravenec ji nedokáže překonat. Mravenci se ale ukázali úplně blbí a pravděpodobně se rozhodli, že se kolektivně utopí v oleji a vytvoří tak most pro další mravence. Musel jsem proto zhruba jednou za tři týdny vyměnit v čmelíně olej, aby mravenci mohli pokračovat ve své suicidní praxi.

Nakonec a se zpožděním se začala čmeláčí komunita rozrůstat. Vypadalo to, že se čmeláčí matka snaží nahnat zpoždění, které ze začátku nakoupila skrze svoji indisponibilitu a útoky mravenců, a čmeláci se začali množit jako zběsilí. To s sebou přineslo zase nové problémy.

Jak jsem už popsal posledně, pro čmeláky je kritická teplota 35 °C. Při vyšší teplotě už nejsou čmeláčí larvy schopny vývoje. Při 45 °C je game over. Jenže teplota 35 °C ve čmelíně může být dosažena celkem snadno, dokonce i na stinném místě. Do budky jsem proto nainstaloval teplotní čidlo se záznamem a nestačil se divit. Teplota se běžně dostávala nad 35 °C, stačilo, aby na budku na chvíli zasvítilo slunce. Můj systém teplotního managementu sestavený z větráku a solárního panelu z Aliexpresu sice fungoval dobře a byl do značné míry samoregulační, protože se samočinně zapnul, když svítilo slunce a vypnul, když svítit přestalo, ale i tak se teplota dostávala nad 35 °C. Problém se jmenuje hystereze. I když slunce přestalo na boudu svítit, solární panel přestal produkovat energii a větrák se zastavil, ale teplota rostla dál v důsledku teplotní setrvačnosti. Nezdálo se, že by čmeláky nějak přímo ohrožovalo, nakonec si s tím poradili, rozkousali teplotní čidlo a měření muselo skončit, nicméně na tento rok bych jako upgrade potřeboval něco jako 5V teplotní controller, který větrák například při 32 °C zapne z baterie bez ohledu na solární panel.

Možná by bylo lepší to neřešit a nechat to přírodě. Co dělají čmeláci, když teplota dosáhne nějakých 30 °C? Mají zmapovaná chladná místa v čmelíně (nejčastěji větrací otvor a vstup), nalezou si tam a mávají křídly. Vlastně simulují ten můj ventilátor. Komunita na to používá hlavně mladé jedince, kteří ještě nemají dovoleno lítat ven.

Dále se ukázalo, že čmelák zemní je úplně blbý a není v lidských silách čmeláky zemní naučit, aby si uměli otevřít klapku na vchodu do čmelína zvenčí. O to více je to s podivem, protože jsem použil naprosto stejný design klapky, která roky dobře fungovala s čmelákem skalním. Klapka je navržena tak, že na její otevření postačuje minimální síla. Klapku jsem vyrobil z velmi tenkého, ale pevného plastu a její závěs jsem vyrobil z materiálu Uhelon 53S, který se jinak používá jako síto ve větracích otvorech. Drobný rachitický čmelák skalní s tím nemá problém, velký a robustní čmelák zemní to nezvládne. Lítali pak kolem čmelína a čekali, kdo jim otevře, místo aby se pokusili o totéž sami. Pravděpodobně se infikovali od části české populace, která je také soustavně přesvědčena, že někdo má za povinnost se starat o jejich wellbeing.

Sem tam někdo na internetu popisuje, jak čmeláky postupně vytrénoval tak, že klapku postupně přivíral, aby se čmeláci naučili ji obsluhovat. To nefungovalo. Jak jsem psal posledně, čmelák má asi stejně vyvinutý mozek jako fotbalista a pro nějaké úspěchy na poli pedagogiky není u nich kapacita. Musel jsem tedy zajistit ruční otevření klapky ráno, ideálně před rozedněním, a večer zase její uzavření.

Otázkou je, zda příští rok klapky vůbec používat. Podařilo se mi totiž vyjebat se zavíječem. Proč lítají zavíječi v noci? Protože nemají rádi světlo. Co jim tedy provedeme? Posvítíme na ně. Koupil jsem dvě solární zahradní lampy, takové ty s malou parabolou, a namířil je na vchod do čmelína. Tím byl zavíječ v prdeli. Testoval jsem to v období, kdy čmeláčí komunita ukončovala provoz a mladé královny již opustily hnízdo, zavíječ tedy nemohl napáchat škody, protože zbytek populace stejně nečekalo nic pozitivního. Po instalaci osvětlení žádný zavíječ do čmelína nepronikl, přestože klapka byla stále otevřená. Nemohu zaručit, že tato metoda je 100% účinná, na to bych musel provádět testy déle, ale zdá se to slibné. Jako redundantní opatření ke klapce pro větší bezpečnost určitě. Rozhodně je to lepší než mazat čmelíny naftou a ostatní podobné postupy, které taky na internetu najdete.

Druhý problém souvisel s růstem čmeláčí populace. Pozoroval jsem to už v roce 2022 na brněnských čmelácích. Postupně začnou diferencovat role v komunitě a vyčlení čmeláčí bijce, kteří mají na starosti ochranu čmelína před vetřelci. Současně se ale stávalo, že si čmeláci ucpali vchod nebo větrací otvor do boudy výstelkovým materiálem ze čmelína, takže nemohli ven ani dovnitř. Musel jsem se tedy čas od času sebrat, čmelín otevřít a cestu čmelákům odblokovat, přičemž po mně startovaly čmeláčí stíhačky. Už mě s tím ti kokoti vážně srali. Jednou mě čmeláčí berserker dal žihadlo do rtu, takže jsem vypadal jako Nela Slováková. To už bylo moc.

Proč čmeláci zemní dávají žihadlo do pusy? Protože se v době útoku navigují podle tepelné stopy, stejně jako raketa Sidewinder. Bude se pravděpodobně jednat o specialitu čmeláků zemních, protože ti často žijí v dírách v zemi, ale nejsou sami schopni dostatečně velkou díru vyhloubit, takže musejí z existující díry někoho vystřehovat, třeba myš nebo jiného teplokrevného živočicha. Současně ale jejich senzor nemá dost velký dosah. Když se stihnete z jejich dosahu vzdálit na víc než nějakých 5 metrů, najdou v trávě otisky bot, sednou si na ně a bodají do nich, protože tepelná stopa. Možná by si na tom mohl někdo založit podnikatelský záměr a nabízet 100% bio čmeláčí kosmetické úpravy od nasraného čmeláka těm dámám, co chtějí vypadat jako filipínská domovnice, nebo i pánům, kteří potřebují něco zvětšit, protože efekt je velmi výrazný a poměrně trvalý, zejména v tom ohledu, že hodně dlouho žádný další zákrok nebudete požadovat. I ohledně žihadel, čmelák je důsledný, když se rozhodne píchat, tak prostě píchá a nedá si to nijak rozmluvit.

Důvod, proč se čmeláci pokoušejí odstranit ze čmelína výstelkový materiál, mi také není známý. Možná se pokoušejí ovlivnit tepelnou charakteristiku čmelína, možná jim jen jebe v hlavě. Fakt je, že se jedná o organizovanou činnost, takže to asi nebude žádný rozmar nějakého čmeláčího asociála. Neděje se to jen mně, je to například zachyceno na tomto videu z ultimátního zdroje Čmeláci plus.

Čmeláci skalní byli zlatíčka. Sice neumějí vytvořit tak početné čmelstvo a nejsou tak organizovaní, ale nepíchají a nejsou protivní. Jsou také mnohem chytřejší. Když narazí na nějakou překážku, hledají, jak ji překonat nebo obejít. Čmelák zemní na to prostě sere a ještě do toho dá žihadlo.

Nicméně komunita i přes všechna úskalí dosáhla určitě stovky exemplářů. Ráno to vypadalo nějak takto. Nakonec se vylíhly nové královny, které byly vážně krásné, barevné a užívaly si letních dnů. Nová generace čmeláčích královen vypadá nějak takto. V tento moment všechno začne dávat smysl, na druhou stranu je trochu smutné, že tohle je poslední léto, které prožijí venku. Další léto už stráví v díře v zemi. Ve videu je možno pozorovat jejich typické chování během přiblížení na příletu. Nevím, zda to kličkování ze strany na stranu je záměrné, kdy si fotografují vchod do čmelína pro budoucí navigaci, nebo zda je to důsledek toho, že čmelák nemá směrovku.

Dobrým KPI pro úspěšnost čmeláčí populace je sklizeň ostružin. Když se daří, sklidíme jich kolem 15 kg. Když ne, je to jen pár hrnků. Loni jsme se dostali ještě přes tu horní hranici. Čmleák zemní je možná magor, ale pracovitý.

Jelikož jsem až dosud měl pouze čmeláky skalní, byla zkušenost se čmelákem zemním zase něčím novým, co posunulo můj čmeláčí skill zase o kousek dále. Vím, že musím čmelíny upravit tak, aby výletový otvor byl spíše v horní části, a instalovat před něj něco jako přepážku, abych zabránil jeho ucpávání výstelkou ze čmelína.

Celé to ukázalo, jak málo víme o tom, jak příroda funguje. Jsou to čmeláci, nejobyčejní hmyzáci, je jich všude plno a stejně se pořád dá narazit na různé věci, které nejsou nikde popsané. Vědecká komunita potřebuje mnoho prostředků, aby zkoumala žirafí bobky někde u čerta ďábla na Serengeti nebo jak se to jmenuje, a přitom solidní porce záhad číhá za oknem na zahradě. Když pak vystoupí nějaký ten klimazmrd, že si je úplně jistý, že se za 30 let oteplí o 1,276 stupně, tak se musím smát a myslím přitom na čmeláky.

10.01.2026 D-FENS

Související články: