Euthanázie a jiné věci: socanstvím světlu vstříc!

Milé děti, dnes si budeme vyprávět o euthanázii, která má dle svých příznivců být tím správným nástrojem, který nám zde chybí a skrze nějž občané naší socialistické společnosti konečně dojdou naplnění svých základních práv a svobod.

Článek jsem původně napsal asi před asi 8 lety, ale k jeho publikaci mě donutily nynější události – tedy aktivity ČLK a některých kolegů. Podle dotazníku ČLK pro euthanázii horuje asi 55% lékařů a 70% zdravotních sester. Obzvlášť vysoký podíl podporujících sester v anketě je velmi patognomický a pro situaci příznačný. Na základě tohoto průzkumu hnutí ANO začalo vážně prosazovat legalizaci euthanázie. Tento článek věnuji především paní poslankyni Procházkové, prý lékařce, a poslankyni parlamentu za stranu, která hlásá, že bude líp.

Nejprve bychom si měli definovat objekt naší debaty. Euthanázie je úmyslné zabití člověka, jehož účelem je zabránění dalšího utrpení v době, kdy je zřejmé, že kvalita života klesla pod mez, kterou dotčený považuje za únosnou. Podle způsobu provedení rozdělujeme euthanázii na asistovanou sebevraždu (která v užším smyslu není za euthanázii považována), kdy člověk podstupující zabití dostane veškerou logistickou podporu, ale svůj život ukončuje vlastní rukou, zatímco aktivní euthanázie je cílené zabití druhou osobou. Podle postoje usmrcovaného k aktivní euthanázii rozdělujeme dále euthanázii na voluntární (trpící vyhodnotí svůj život jako nehodný žití, sám chce zemřít a vyslovuje se zabitím vědomý souhlas), non-voluntární, pokud je trpící ve stavu, kdy není schopen souhlasit s euthanázií a souhlasí za něj někdo jiný, obvykle rodina nebo (v případech chybějící legislativy jako např. v USA) soud. Involuntární euthanázie je zabití (údajně) trpícího druhou osobou, jenž o zabití rozhodne sama bez toho, aby se dotyčného na jeho názor zeptala, ačkoli tento je plně schopen případný feedback poskytnout a je dokonce i v Holandsku považována za trestný čin vraždy. Euthanázie naopak není situace, kdy neléčíme stavy z prognostického hlediska beznadějné a kdy dávkujeme opiáty kvůli bolesti až do té míry, že to urychlí odchod pacienta na onen svět, ačkoli primární záměr usmrtit zde chybí.

Ačkoli se o přípustnosti euthanázie mezi intelektuály diskutuje již od konce 18. století, praktického uplatnění našla až ve století dvacátém. Průkopníkem této metody naplňování lidských práv a pomoci trpícím byla NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem v nacistickém Německu, které se podařilo uvést do stavu posmrtné nirvány něco kolem 70 000 trpících v rámci „Aktion T4“. Kolaterálním benefitem mělo být i pročištění a posílení Nordische Rasse, čímž by nacistický režim spojil příjemné s užitečným. Z důvodů patrných z historie však úsilí o naplňování práv nordického člověka zůstalo nenaplněno, a tak lidstvo čekala krátká přetržka asi 50 let, kdy byla euthanázie uzákoněna v socialistickém Holandsku. Dnes je aktivní euthanázie (voluntární i non-voluntární) praktikována v zemích Beneluxu, naproti tomu asistované suicidium je legální v celé řadě zemí, mezi jinými v Japonsku, Švýcarsku ale i Německu a některých státech USA.

Od té doby, co je nastolena debata o legalizaci euthanázie, nese s sebou toto téma četné kontroverze. Prakticky neexistuje osoba, která by v této věci měla neutrální nebo lhostejný postoj. Na jedné straně velmi polarizovaného spektra jsou spektakulární obdivovatelé euthanázie, kteří argumentují autonomií člověka a právem volby či „právem zemřít“ a druhém konci onoho spektra jsou odpůrci euthanázie, kteří argumentují především riziky zneužití nebo kulturními a náboženskými důvody.

Na jedné straně se domnívám, že kulturně-náboženské důvody, které jsou asi emočně nejsilnějšími argumenty na straně odpůrců, nejsou platnými racionálními argumenty, proč euthanázii nezavést. Náboženské vyznání je niternou a osobní záležitostí každého jednotlivce nepřenositelnou do zkušenosti druhého a není proto možné druhému člověku vnucovat své životní hodnoty. Na straně druhé je však třeba kritickému náhledu podrobit i argumenty příznivců, které jsou z racionálního hlediska zdánlivě logičtější: život vlastním jako jakoukoli jinou věc, mohu si jej ponechat nebo zbavit dle vlastního uvážení, jen já sám vím, jaká bolest je ještě snesitelná a jaká již ne, a je mým svatým právem se rozhodnout, kdy a za jakých okolností z tohoto světa odejdu.

Hlavními argumenty pro zavedení euthanázie je přirozená svoboda člověka a z ní vyplývající autonomie a právo volby. Lepší důstojná smrt než nedůstojné a dlouhé umírání. Tyto argumenty však poněkud blednou, pokud se na ně podíváme poněkud blíže. Proč se vlastně člověk reálně rozhoduje ukončit svůj život? Důvody můžeme shrnout v podstatě do 3 základních okruhů:

Fyzické utrpení a strach z něj.

Fyzické utrpení je samozřejmě relevantním argumentem, proč se někdo rozhodne ukončit svůj život. Nicméně v lidských dějinách nebyla doba, kdy by lidstvo disponovalo tolika moderními léky a prostředky, které dokáží fyzické utrpení, zejména bolest (ale jsou i mnohem hůře snášené klinické symptomy, například dušnost) minimalizovat. Umožňuje nemocným redukovat fyzické utrpení a zároveň trávit zbytek života v milujícím rodinném kruhu. Ve srovnání s dnešní situací naši předkové trpěli doslova jako psi, přesto po euthanázii nevolali ani z desetiny tak hlasitě. Domnívám se, že pokud pacient v preterminálním nebo terminálním stadiu nemoci trpí nesnesitelným fyzickým stresem, nejedná se nutný doprovod onemocnění ale o selhání zdravotní péče. Ano, takové případy se stávají, ale opravdu si myslíte, že je nezbytné je řešit tím, že legalizujeme zabíjení trpících?

Strach z umírání.

Jak říká klasik, každá smrt je z pohledu umírajícího hrozná, ale čekání na smrt je ještě horší. Industrializace zdravotní péče v tomto ohledu mnohé změnila, protože lidé již prakticky neumírají doma ve společnosti rodiny nýbrž ve sterilním a cizím prostředí nemocnice. Zatímco dříve i malé děti přistupovaly ke smrtelnému loži svého prarodiče, dnes je rodiče nevezmou k babičce do LDN, protože považují za „nedůstojné“, aby je děti „takto viděly“. Drtivá většina lidí procesu umírání nebyla nikdy přítomna, o to větší je šok v momentě, kdy se běžný člověk dozví o tom, že by měl v definované době zemřít. Moderní zdravotní péče tak vyprodukovala fenomén, který kdysi D-Fens nazval „Hnutím jásavých blbů“, lidí odtržených od reality a lidské přirozenosti. Jásaví blbové o smrti nepřemýšlejí, a tak jsou šokovaní, pokud jim někdo jejich smrtelnost připomene. Když v roce 2011 stávkující lékaři vymysleli slogan „Náš exodus Váš exitus“, který neformuloval nic jiného, že všichni jsme smrtelní a jednoho dne zemřeme a bez zdravotní péče to může být i dříve, cítili se blbové fyzicky ohroženi a podávali směšné žaloby k soudu a vztekali se v médiích kvůli „vyhrožování smrtí“. Smrt ale čeká na každého, přičemž možnosti zdravotní péče ji oddálit jsou i přes veškerou propagandu v médiích jen omezené. Opravdu netuším, co je na smrti nebo umírajícím nemocném člověku nedůstojného a opravdu nevím, co je naopak důstojného na zbabělosti a odtržení od reality života a smrti, neboť smrt i umírání neodmyslitelně patří k životu.

Přítomnost sociální a ekonomické deprivace a/nebo strach z ní.

Tento bod do značné míry souvisí s podstatou svobody a práva volby, kterou příznivci euthanázie skloňují ve všech pádech. Svoboda znamená ovládat podmínky vlastního života: jídlo, oblečení, přístřeší a obranu proti všemu, co může ohrožovat zdroje a prostředí každého člověka. Člověk nemá svobodu, pokud někdo nebo něco má nad ním moc, a nezáleží na tom, jak benevolentně, tolerantně či liberálně je tato moc vykonávána. Naše množství svobody je dosti omezeno i v normálním životě, natož pak v podmínkách smrtelné nebo invalidizující nemoci. Tehdy se osobní svoboda často redukuje na mikroskopické minimum, kdy člověk neovládá ani ty nejzákladnější životní úkony. Jedinec se tak stává méně či více a někdy totálně závislým na lidech v jeho okolí a nedokáže se přizpůsobit sebemenším změnám prostředí.

V podmínkách tradiční lidské společnosti se tyto stavy řešily solidaritou – především solidaritou v rodinném kruhu založenou na reciprocitě. Rodinní příslušníci se pak o takto trpícího člověka postarali. V podmínkách moderní levicové neomarxistické společnosti však přirozené mezilidské solidarity a soucitu výrazně ubývá, neboť tu svými „chytrými zákony“ nahrazuje bolševický násilnický stát. Usmrcování lidí zde můžeme z pohledu státu chápat jako terminální rozšíření konceptu sociální spravedlnosti založený na „dobrovolnosti“.

Stát a jeho přístup způsobuje, že nemocní lidé jsou výrazně ohroženi právě sociální deprivací a chudobou. Moderní medicína dokáže vyřešit fyzické utrpení, nicméně pocity osamění, zbytečnosti a sociální důsledky nemoci řešit nemůže a ani neumí.

A tu se objeví příznivci euthanázie a s radostí zvěstují jednoduché řešení spočívající s tom, že se systém o takového nevýkonného losera, po kterém už ani pes neštěkne, „postará“, hezky humánně, prý aby netrpěl. Každý má přece právo být usmrcen. Je ironií dnešní doby, když obyvatelstvo volá po tvrdé ruce státní moci a značném omezení základních občanských práv a zároveň se dovolává takového ultimátního „práva“, jako je právo být zabit. Abychom si nepletli pojmy: právo zemřít má každý již dnes, pokud toto právo sám vykoná a ani ten nejtotalitnější režim vám toto právo nemůže vzít.

Právo být usmrcen je klasický oxymóron, anžto smrtí veškerá práva jednotlivce zanikají a je to totéž jako kdybychom řekli, že každý jednotlivec má právo nemít práva a být zapomenut. Člověk se totiž k euthanázii neuchyluje proto, že je svobodný, nýbrž proto, že není svobodný. Euthanázie tedy fakticky nemá nic společného se svobodou ani právem volby ba ani autonomií jednotlivce, nýbrž je ultimativním východiskem ze situace, kdy selhala přirozená solidarita a lidskost, anebo když člověk dopředu takové selhání předpokládá. Jedná se o „Sophiinu volbu“, jenž více než dokladem svobody je trpkým vysvědčením dnešní společnosti. Na toho, kdo tvrdí, že euthanázie vyvěrá ze svobody jednotlivce lze tedy pohlížet spíše jako na idiota než jako na humanistu.

Dekriminalizací euthanázie se toto selhání, které je stále ještě mnohde považováno za nemorální, legitimizuje. Okolí nemocného tak často čistě z vlastního sobeckého zájmu nebo pomocí státní „incentivizace“ bude mít nástroj, jak ho přesvědčit k volbě správného Endlosung a vyřešit nikoli problém trpícího, ale vlastní problém s kriplem, který visí někomu na krku ať už jsou to příbuzní nebo sestry v nemocnici.

Je přitom úplně lhostejné, zda půjde o příbuzné motivované dědictvím anebo o zdravotnické pracovníky motivované nižší pracovní zátěží za stejné peníze (což je mimochodem přesně ten důvod, proč je tak signifikatní rozdíl v počtu stoupenců eutanazie mezi lékaři a sestrami).

60% preference ve prospěch zavedení euthanázie, kterými se pyšní její obdivovatelé, neznamená nic jiného, než že se mění kulturní prostředí společnosti: lidé začínají implicitně považovat za normální dříve zavrženíhodné vzorce chování – ostatně analogii zde už máme v rozvodech manželství a výchově dětí svobodnými matkami, což vede k mnohým dětským tragédiím. Manipulace se děje potichu, postupně a skrytě, mediální masáž je v tomto ohledu značně nevyvážená a je otázkou, zda je to jen důsledkem hlouposti a tupé nadutosti levicových novinářských intelektuálů maskované za humanismus nebo zda jde o nějakou koordinovanou činnost bolševických grázlů, protože již nyní víme, že novináři jsou většinou jen poslušní zprostředkovatelé vůle elit, když vytvářejí vhodnou propagandou společenskou poptávku po utahování šroubu.

Jsou lidé skutečně pro tak majoritně pro euthanázii a dovedou odhadnout, jak zavedené této „služby“ změní jejich prostředí? Odpověděli by respondenti referenda skutečně informovaně? Je totiž velmi důležité, zda lidem položíme otázku obecně nebo zda tam přidáme osobní prvek. Tak například: „Jste pro pomoc trpícím prostřednictvím euthanázie“? Na tuto otázku odpoví většina lidí, že ano. Protože do otázky byla přimíchána možnost „virtue signalling“, čili získávat sociální kredit zdarma pomocí narcistního předvádění se, jak respondent chce pomoci trpícím. Je to klasický psychologický trik. Inu, kdo by nebyl pro pomoc trpícím, kdo by neukázal svému okolí své ctnosti, když je to zadarmo? Koblihy zadarmo se přece neodmítají, že. Nicméně nejsem přesvědčen, že požírat koblihy zadarmo je ukázkou ctnosti. Otázka již dopředu presumuje, že euthanázie je pomocí trpícím, což majoritně nemusí být pravdivé, jak nám ukazují případy státních programů euthanázie z nedávné minulosti. Tímto způsobem – tedy že objekt referenda asociujete s něčím pozitivním – můžete pořádat referendum o čemkoli a máte předem vykalkulovatelný výsledek. Faktem ale je, že nikdo neví, zda euthanázií trpícímu v našem prostředí skutečně pomáhá.

Je totiž někdo, který bude mít ze zavedení euthanázie ten největší prospěch. Tím někým je socialistický přerozdělující levicový stát. Zavedením euthanázie se stát a jeho úředníci krásně zbaví svých povinností, které na orální úrovni deklarují, že budou plnit jako protihodnotu cca 70% míry zdanění. Pro ně je euthanázie velmi levnou metodou, tím nejefektivnějším pilířem důchodového pojištění vůbec. Pokud připustíme možnost existence takové konspirace, pak si ovšem nelze myslet, že státní úředníci a na ně navázané korporativistické elity jsou tak hloupé, aby euthanázii propagovali přímo pomocí nepopulárních nařízení. Lidé musejí tento prvek sami chtít a demokraticky si jej zvolit. Proto je vohnoutům potřeba nabízet euthanázii jako „něco navíc“, za co nemusejí nic zaplatit, něco, co pro ně stát rád udělá, každý má přece „právo volby“ a pokud euthanázii nebudete chtít, nemusíte se pro ni rozhodnout, to je přece jasné. Euthanázie se připodobňuje nákupu velké placaté televize v rodinném elektromarketu, kterou si taky nemusíte koupit – v tomto případě ale proč ne, když vám ji stát nabízí skoro zadarmo. Je přece krásné mít práva. Osobně myslím, že ČLK a kterýkoli lékař by měli být těmi posledními, kdo by se měl na poli propagace euthanázie být státu za užitečného idiota.

Do budoucna nepochybuji, že bude v Kocourkově euthanázie zavedena. Náš stát je pro zavedení euthanázie totiž naprosto ideální zemí. Jednak z něj byly vyhnány v několika emigračních vlnách elity, které měly aspoň nějakou odpovědnost a místo nich se tu usádlila oligarchie z hochštaplerů, komoušů, nekontrolovatelných úředníků, fízlů a jiných jiné amorální chamradi. Většina těchhle soudruhů vyznává mentalitu paneláku, tj. rychlé a velké prachy hlavně bez práce a garantovat svoje příjmy zákonem, tedy násilím. Pro politiky je to velmi bezpečné téma, protože mrtví nemluví. Jsme zároveň jednou nejateističtějších zemí světa, čili obyvatelstvo je připraveno nemít vůči euthanázii žádné zbytečné náboženské skrupule. Její zavedení je tedy jen otázkou času, kdy elity vyhodnotí demografický vývoj populace za kritický a z pohledu sociálního zabezpečení za neufinancovatelný.

Pokud se euthanázie do českého práva zavede, je třeba také počítat s tím, že už ji nikdo nezruší, neboť kolem tohoto institutu vznikne celý aparát úředníků, právníků, zabíječů, jejich přicmrndávačů a různých lobistů požadujících „zefektivnění“ a „zjednodušení“ takového procesu – hlavně si však bude hlídat své zisky, cashflow a nabytou moc nad osudy ostatních. Každý, kdo se bude snažit omezit jejich blahobyt, bude vykreslován jako psychopat, který se snaží zhoršit situaci trpícím. A bude to rovněž znamenat implicitní změnu chování populace – přirozené solidarity mezi lidmi ještě ubude. Proč být solidární s člověkem, který má právo volby „zemřít důstojně“, no ne? Prostě ho dáme do umírací jámy, protože je to přece morální a stát to podporuje, soudružko Procházková. O jakékoli důstojnosti takového procesu můžeme již nyní s úspěchem pochybovat.

Kde já osobně vidím největší alternativu euthanázie? Krom odborné otázky týkající se prevence selhání zdravotní péče je také třeba se zaměřit na komunikaci a svobodný a informovaný souhlas pacienta. Problém je, že ve vypjaté situaci, kdy je ohrožen něčí život, není souhlas k léčbě ze své podstaty ani svobodný, neboť člověk jej poskytuje pod tlakem nepříznivých okolností a pudu sebezáchovy ve značně nevýhodné situaci. Souhlas není ani informovaný – při indikaci extrémních způsobů léčby s extrémní mírou rizika si pacient vůbec neuvědomuje a nedovede si představit, jaký osud jej čeká. Většinou naděje umírá poslední a pacient v nemocnici podepíše souhlas s téměř jakoukoli léčbou. Výsledkem takové léčby bývá často stav, který označujeme jako sociální zombie, tedy někdo pouze přežívající, zcela odkázaný na pomoc svého okolí. Impuls k provedení euthanázie bude přitom pocházet především z této skupiny pacientů. Dle mého názoru by tedy bylo lepší, aby se množství těchto pacientů excesivně nezvyšovalo.

Můj osobní postoj k euthanázii? Je jednoznačně negativní. A to i přesto, že nevím, co bych udělal v případě, kdy by fatální invalidizující nemocí onemocněl někdo z mých blízkých nebo dokonce já sám, přestože jsem pár mrtvol a konců už viděl a dokážu si to představit. Bilanční suicidium v takovém případě nezavrhuji ani nevylučuji. A zároveň předpokládám, že pokud to bude nutné, najde v sobě člověk dostatek kuráže, a nebude k tomu potřebovat bolševický stát jeho amorální elity a jejich legislativní „blahovůli“.

P.S.: těm, kdož se mnou souhlasí: pomozme paní neomarxistické poslankyni Procházkové pochopit, co činí. Usmrcování a incentivizace k němu není pomáhání. Její oficiální poslanecký email je prochazkovav@psp.cz. Pošleme jí odkaz na tento článek. Nemyslím, že se jí v hlavě rozsvítí ale třeba se jí novináři z babonovin, kteří ji oslavují a dělají jí PR, zeptají, kolik jí došlo odkazů. A třeba paní poslankyně odpoví pravdu. Třeba se ukáže, že konzervativní hodnoty v této zemi ještě nevymřely. Můžeme zkusit poslat odkaz i panu prezidentu ČLK MUDr. Kubkovi (prezident@clkcr.cz). Možná pochopí, že má taky nějakou odpovědnost a že ta je důležitejší, než volební popularita.

5. 11. 2019 Challenger

Související články: