Staré přísloví říká: ,,Vše zlé je pro něco dobré.“ A platí i pro současnou krizi způsobenou epidemií koronaviru. Z každé krize by lidé měli vyjít zkušenější, s novými znalostmi. Současné dění několik takových znalostí a zkušeností pro všechny občany používající hlavu k přemýšlení přináší.
Zcela neoddiskutovatelný je fakt, že část vlády selhala. Nedostatečné zásoby ochranných pomůcek ve státních hmotných rezervách, které premiér nedávno označil ze přežitek, protože vše se dá přeci kdykoliv koupit, či zcela chybný krok s centralizací nákupů roušek a respirátorů pod ministerstvo zdravotnictví a zákaz jiného prodeje těchto prostředků jsou jen drobným příkladem. Mimochodem, situaci s dostupností ochranných pomůcek opravdu nepomůže, když běžné firmy s nimi obchodující jsou z jejich nákupu a distribuce vyloučeny a jejich roli převezme tým telefonistů na ministerstvu, kteří nemají s dodavateli ani logistikou dopravy zkušenosti. Na trhu pak docházelo k bizarním situacím, kdy tradiční dodavatelé měli možnost v rámci Evropy urychlit dodání zhruba sedmi milionů respirátorů a náústků od výrobců, ale vládním zákazem tato možnost padla. A z vládního nařízení je nemohli přivézt ani pro volný prodej v lékárnách.
Lidé se snad také poučí, že podnikatelé mají podnikat a řízení státu nechat politikům. Je to prostě jiná disciplína. Politika nedělá ani jeho ,,Čau lidi“ statusy na sociálních sítích, množství tiskovek nebo dárečky voličům typu jízdného zdarma. Kdo nemá ve světě ideově nebo lidsky spřízněné duše, pomoci zvenku se nedomůže.
Ze stejné kategorie je neustálé angažmá lidí z kulturní fronty směrem k politickému prostředí. Není jedna správná myšlenka, jeden správný postoj či chování, jak se nám často snaží podsunout. Krásně se to ukázalo na příkladu, kdy nejprve řada umělců s posměchem pohlížela na lidi opatřující si roušky, dezinfekce či trvanlivé potraviny, aby ti samí umělci po zavření divadel a zrušení koncertů vyhlašovali, že ,,nemají co žrát“ a žádali kompenzaci. Síla každé společnosti je v její rozmanitosti a v rozmanitosti lidského chování.
V tom vidím možná největší příležitost současné krize. Návrat k individuální odpovědnosti. Není to vláda, není to stát, není to EU na koho se můžeme v době krize spolehnout. Jsme to my sami, naše rodina a přátelé. Je věcí každého z nás, zda si zodpovědně vytvoří finanční rezervu, zda bude udržovat zdravou zásobu trvanlivých potravin, jak je v řadě zemí v rámci u nás hrubě zanedbávané civilní obrany obyvatelstva běžné. Je více možností, jak k tomu přistoupit, je to individuální úkol a žádný z rozumných individuálně zvolených postupů nemá být terčem posměchu.
Současná krize také ukazuje slabiny některých geopolitických systémů, jichž je Česká republika členem. Zastánci projektů typu jednotná měna, jednotná evropská armáda a dalších mohou vidět, jak taková evropská solidarita vypadá v praxi. Itálie, která počítá největší hospodářské ztráty, se zároveň díky euru a s ním souvisejících fiskálních pravidel ocitá pod dvojím tlakem. Nemůže devalvovat měnu úpravou měnového kurzu (při vlastní měně tržně přirozenou, jako se děje koruně), a tak ji kromě hospodářského propadu způsobeného epidemií čekají ještě finanční sankce. Nesolidárnost v oblasti ochranných pomůcek (zákazy vývozů, zabavování ve skladech, znárodňování firem) pak ukazuje, jak by to vypadalo se společnou evropskou armádou v době silového ohrožení. Když k nám Němci nepustí roušky, chránili by svými jednotkami společné armády naši hranici např. proti Rusku? Česká republika není a nebude na mezinárodním poli silným hráčem. Naše křehkost ale nemusí být naší slabostí. Ponaučením ze současné krize pro nás může být – buďme evropští tam, kde to má smysl. V zahraniční politice ale udržujme dobré vztahy se všemi zeměmi. V minulosti se již prokázalo, že naše nadstandardní vztahy např. s Pákistánem či Severní Koreou mohou být prospěšné nejen pro naše podnikatele, ale i pro významné světové mocnosti, které právě onu křehkost v jednání z principu nikdy nabídnout nemohou.
A jak současnou situaci promítnout do politiky opozice? Nestačí poukazovat na chyby vlády. Musí říkat, co konkrétně by udělali jinak. Odpovědnost jednotlivce byla kdysi základní DNA některých stran. Vraťte se k ní. Oživte téma povinné přípravy obyvatelstva na mimořádné situace, jako mají například v Izraeli či ve Švýcarsku. Nastavte systém tak, že bude rušením překážek drobného podnikání více vytvářet místní vazby a potlačovat závislosti na velkofirmách. Věnujte větší úsilí vyzdvihování lidí obyčejných profesí než kritice vlády. Lidí, kteří v dopravě, obchodě, zdravotnictví atd. upřednostní zájem celku na zachování chodu služeb nezbytných pro společnost před obavou o své zdraví. Tito lidé jsou totiž opravdoví hrdinové, bez nichž by to naše země nezvládla.
23.03.2020 HoMor
Související články:
- Pozor, přichází covid, ne vlastně CHŘIPKA! (30.10.2022), Josef Vohnout
- Pandemie koronaviru – důkaz nezbytnosti státu; nebo ne? (18.5.2020), Urza
- Co víme, že nevíme (14.4.2020), Marian Kechlibar
- Německá chřipka (13.4.2020), Áčko
- Poukazy na zájezd (6.4.2020), Tohares
- Kovidiocie (6.4.2020), D-FENS
- Kam zmizel hokynář? (2.4.2020), D-FENS
- Jak se potkala pandemie s byrokracií (29.3.2020), Geocacher
6 695x přečteno