Jak jsme si hráli na vojáčky (o airsoftu, balistice, právu…)

Featured Image

Bylo nebylo, psala se léta 2006 – 2010, kdy jsme ještě byli náctiletí puberťáci školou povinní, kteří měli zálibu v hraní airsoftu. Zkrátka jsme se zakoukali v éře Vietcongu, prvních Call of Duty nebo Battlefield a chtěli jsme počítačovou realitu převést do běžného světa.

Začínalo to „kuličkovkama“ od Vietnamců a skončili s automaty. Od toho roku 2010, kdy poslední člen party nastoupil na střední školu, objevovaly se první lásky, část kluků se odstěhovala „na intr“, tím skončila naše éra pravidelného hraní. Bylo to postupně, nikoliv ze dne na den.

O zbraních a úvod do balistiky:

Z právního hlediska, jedná se o zbraně konkrétně kategorie D, což tehdy byly a dnes stále jsou „plynové zbraně nejvýše ráže 6.35 mm a s energií nepřesahující 16 J“. Takové zbraně mohla a stále může kupovat pouze osoba starší 18 let včetně munice.

V praxi jsme nejčastěji používali „manuály“, což po každém výstřelu bylo potřeba natáhnout a taky je s nimi nejlepší „fun factor“I Krátký manuál jsme kupovali od firmy Tokyo Marui cca za 700 Kč a učili jsme se každý i sborky/rozborky a čištění, třeba taková Berreta M92F či Colt 1911 byly shodné téměř s originálem, dlouhé zbraně jsme svěřovali servisu.

Pak na řadu tzv. „elektriky“, což jsou vlastně napájené baterií se složitými vnitřními mechanismy, řadíme sem automatické samopaly nebo útočné pušky, největší oblibě se těšila MP5 nebo AK-47. Akorát ty zásobníky na 200 – 300 kuliček, v tomto trošku chrastily kuličky, takže na nějaký noční přepady se to moc nehodilo.

Úsťová rychlost manuální pistole byla asi 70 m/s, u brokovnice asi 90 m/s, u pušek asi 120 m/s a samopaly startovaly od 120 m/s. Samozřejmě jsme s radostí řešili tzv. „upgrady“, takže nebylo problém servisem si nechat vyměnit pružinu a další vnitřní mechanismy, takže rychlost se třeba u pušky se zvýšila i na 160 m/s a u samopalů na 140 m/s.

V praxi se střílelo kuličkami o průměru 6 mm, ale různé váhy. Vietnamské kuličky byly neopracované, hrubé a mnohdy nepřesné, takže jsme je ani nepoužívali, protože hrozilo poškození zbraně.

Ty „žluté “ ,tedy nejlehčí a krásné hladké, vážily 0.12 g a se systémem „hop-up“, což je taková gumička v hlavni, která zvyšuje rotaci kuličky a prodlužuje střelnou dráhu opravdu hodně daleko, ale taky ta kulička se v praxi zvedla do výšin a střelec ani netrefil traktor na 20 m.

Do pistolí jsme používali „bílé“, nejčastěji v rozmezí 0.20 – 0.23 – 0.25 g. Do brokovnic, pušek a samopalů jsme používali ty těžší 0.25 g pro vyšší přesnost.

Čím lehčí kulička, tím větší dostřel, ale menší přesnost. Čím těžší kulička, tím zase menší dostřel, ale větší přesnost. Zkrátka bylo potřeba to vychytat individuálně u každé zbraně, ty dražší měly i regulovatelnou „hop-up“ gumičku a dalo se takhle s tím balisticky hrát. Když to člověk přehnal, tak ta kulička získala takovou rotaci, že vystoupla vzhůru. A když jste to přehnali se Silkalem a omylem při čištění hlavně namazali gumičku, tak zase velmi rychle padala dolů a bylo potřeba vystřílet hodně ran než gumička uschnula od oleje.

Samozřejmě také krom gravitace působí na kuličku vítr, takže stačilo zavětření a hned střelec minul.

Také platí, že čím větší úsťová rychlost a váha kuličky, tím větší energie, tedy to víc bolelo. Reálně jsme se pohybovali od 1 J až do 3,2 J.

To už jsme věděli na základce základní principy fyziky.

Co taková zbraň dovede?

Jedno si řekneme, člověka tím rozhodně nezabijete, takže není potřeba zbroják. Občas se stalo, že člověk měl pupínky na obličeji, když dostal dávku kuliček o úsťové rychlosti 130 m/s z vylepšené útočné pušky, když kolega začne pálit do křoví.

Proto do budov a na nižší vzdálenost jsme používali slabší zbraně nebo trojhlavňové brokovnice, u těch silnějších jsme se vyhýbali střelám do hlavy, ale ne vždy tomu šlo v praxi zabránit.

Jinak s brokovnicí šlo udělat díru do plechovky od energeťáku, se samopalem šlo rozbít okno a pistole prostřelila karton.

Jak jsme je získali?

Řekněme si narovinu, za nás kupovali rodiče. Byla nás parta asi 7 kluků, z toho jeden kamarád jsme měli a dodnes má „otce u armády“ takže jsme dostali velmi přesnou instruktáž, jak máme se zbraní zacházet, že bude vždy zajištěná na „mrtvolišti“, nebudeme mířit na cizí lidi ani zvířata, nebudeme je nosit viditelně na veřejnosti a to nejhlavnější, budeme vždy nosit ochranné brýle, protože vystřelené oko už těžko někde získáme. Cena brýlí tehdy startovala už od 200 Kč a jejich bezpečnost se testovala tak, že se vzala nejsilnější zbraň, nakropila se do nich dávka a nesměl být na nich „pavouk“. Tak byla leda jistota, že se nikomu nic nestane. To samé i kuličky, aby bylo čím střílet.

Výstroj jsme si kupovali každý sám, někde přes inzerce, ať už maskáče, sumky, kvalitní boty, batohy….

Zvláštní, že když jsem byl nedávno na střelnici, tak instruktor byl mile překvapen, že umím se zbraní zacházet a znám základní bezpečné zásady. Hold to mělo něco do sebe..

Kde hrát?

Prakticky se nabízí dvě lokace – les a opuštěné budovy.

1. LES

Ten má jednu extrémní výhodu, a sice, že se jedná o veřejné místo s velkou plochou, hlavní zásadou je se vyhnout se turistickým oblastem, kde chodí důchodci s pejsky a sportovci. Samozřejmostí se vyhýbat chráněným rezervacím a národním parkům. Terén bývá členitý a stromy poskytují dobré krytí.

A pokud máte v oblasti tzv. řopíky, tedy bunkry z předválečných let, užijete si další porci zábavy.

2. OPUŠTĚNÉ BUDOVY

Ty zase mají jednu extrémní nevýhodu, a to, že budova vždycky někomu patří, ať už obci nebo soukromníkovi, takže každý ty střelecké hrátky bude tolerovat. Věc druhá bývá kolikrát chatrný stav budov, takže chce to dávat opravdu pozor, aby nedošlo k vážnějšímu úrazu.

Prvně jsme zkoušeli začít v opuštěné továrně v části jedné čtvrti našeho malého městečka. Budova sice byla ve vynikajícím technickém stavu a zkoušel jsem i legálně sehnat na úřadu povolení ke vstupu pro naše hrátky, protože ze všech stran byla civilizace a netoužili jsme se dohadovat s policií. Bohužel jako patnáctiletý kluk, naivně jsem si myslel, že státní aparát stačí slušně požádat. Moje ústní žádost na obci byla zamítnuta, protože se vede soudní řízení už několik let a do té doby bude budova pod zámkem. I dnes v roce 2021 se stav nezměnil.

Další přišel na řadu opuštěný statkářský komplex, tedy statek z druhé světové války nad městečkem se správní budovou, volně přístupný a v slušném stavu až na dvě místnosti, kde se podlaha houpala, samozřejmě tam jsme nechodili. Zbytek komplexu byl na spadnutí, čemuž jsme se vyhýbali.

Tam jsme si užívali několik let do té doby, než to koupil nový majitel, co se to rozhodl zrekonstruovat. Jednoho zimního dne najednou přijelo více aut a majitel, když slyšel „sprosté křiky z budovy“, tak ho zajímalo, co se děje. Nicméně k žádnému konfliktu nedošlo, avšak jsme byli upozorněni, že je novým majitelem a skrz technický stav zahajuje za tři měsíce rekonstrukci a vstupujeme sem na vlastní nebezpečí, že nebere za nás odpovědnost. Přestali jsme tam chodit po 3 měsících od setkání.

Částečná rekonstrukce započala až v roce 2017, tedy 7 let po setkání s majitelem, úplná až v roce 2020 a nyní v roce 2021 ta budova, kam jsme chodili hrát, vypadá jako moderní dům a poblíž byl postaven zábavní park. Vskutku luxusní proměna za tu dobu, to jsem zíral. A zároveň se mi vybavily nostalgické vzpomínky.

Zároveň kamarádi vytipovali další budovu, a sice opuštěnou jednopatrovou rotu pohraniční stráže, která byla ve slušném stavu, vzdálená asi 10 km od mého domova a volně přístupnou. Osobně si pamatuji, jak jsme třeba odpoledne jeli v teplákách a se zbraněmi v autobuse (!!), nicméně jsme používali třeba futrály na kytaru nebo florbalky, kam jsme ukryli dlouhé zbraně, aby to nebylo tak nápadné. Pistole zůstaly v batohu. Maskáče jsme v budovách nepoužívali, takže jsme ani nebyli podezřelí.

Bohužel asi po dvou měsících to začalo nějakému „kovanému“ komunistovi vadit a nechal budovu kompletně oplotit včetně oken. Zjistili jsme časem, kdo to byl, byl to nějaký děda (nikoliv majitel), který tam kdysi sloužil. Stav budovy ještě více zchátral, dnes už bych tam nevkročil a v dnešní době jí hrozí zřícení.

A jako náhradu se zbývající partou, kdy nás byla už asi polovina, to se psal rok 2010, našli jsme si opuštěnou dvoupatrovou budovu na kraji vesnice, volně přístupnou, ve vynikajícím stavu, která kdysi sloužila jako dětský tábor, ještě za našich miminkovských let. Vydrželo nám to asi půl roku než nějací jiní kluci, co nejsou s námi, začali chodit do budovy kouřit a posprejovali ji zevnitř. Za těch půlroku jsme tam byli stejně asi 4x. Dnes v roce 2021 je ta budova ve stejném stavu.

Dohodli jsme se, že když je nás tak málo, že už to nebudeme dál hrotit. Zbraně jsme rozprodali, výstroj taky a každý se vydal do života svou cestou…

Měli jsme někdy problémy s policií??

Moje odpověď zní – NE !!

Kolikrát se stalo, že jsme si to kráčeli s „kalachy“ na zádech u lesa a míjelo nás policejní auto. Neměli jsme nikdy s nimi žádný konflikt, ani když hlídkovali třeba u statku. Je pravdou, že nás znali, nikdy jsme nestříleli lidem do zahrady, nikdy jsme nic neničili, nestříleli jsme po cizích lidech a nevloupávali jsme se, takže jsme nedělali nic trestného. Ba naopak se párkrát stalo, že si je sami příslušníci vyzkoušeli a připomněli nám obecné zásady bezpečnosti.

Ano, puristi teď mohou namítnout, že takové zbraně nám nepatří vůbec do ruk a měly nám být zabaveny. Byla to jen zábava, činnost pro radost. Naši rodičové tehdy razili teorii, že je lepší se jít vyblbnout do lesa a zaběhat si než se někde vožírat a hulit někde v parku.

DOHRA A POUČENÍ:

Přeci jednu dohru s PČR to mělo, a sice jak jsem mluvil o opuštěném táboře. Bohužel uvnitř bylo dost kovu a nějací chmatáci si to v roce 2011 vyhlídli, aby budovu vykradli – zmizely především radiátory a kovové trubky. Takže nám všem přišlo předvolání jako svědkům, teda té zbývající polovině party. Musel nás ale prásknout někdo místní, kdo věděl, kdo přesně tam chodí. Zkrátka jsme byli instruování vojákem „nic nevíte a nehrajte si na hrdiny“, což se týkalo hlavně mě, jakožto plnoletého a nejstaršího člověka.

Na PČR se mě ptali, jestli nevím něco o ukradených radiátorech ani kdo to tam posprejoval.. Trošku jsem se rozpovídal o našem hraní v airsoftu, načež mě pak pán z kriminálky jasně řekl, ať „si opravdu nehraju na hrdinu, protože to předají státnímu zástupci a ten bude hledat, z čeho mě a kamarády obvinit, že jemu jako policajtovi je to jedno, jen dělá svou práci. Jsi mladý, dvacetiletý kluk a netoužíš mít na krku podmínku a záznam v rejstříku… “

A tímto celý příběh a povídání končí, všichni jsme shodně uvedli, že nic nevíme a od té doby se nic dalšího už nestalo, nikdo nás už neotravoval.

Takže rada na závěr – s policií se nebavíme !!!


28.03.2021 Felly


Související články:


12345 (115x známkováno, průměr: 1,61 z 5)
10 103x přečteno
Updatováno: 28.3.2021 — 21:47

Reklama

D-FENS © 2017