Střelba (nejen) ve školách

Featured Image

Střelba ve školách se stala nechvalně známým fenoménem dnešní doby zejména ve Spojených státech (a bohužel nejen tam). Kdykoliv k něčemu takovému dojde, začnou společností rezonovat hlasy volající po zákazu či omezení držení palných zbraní občany. Byla by však taková regulace reálně funkčním řešením? Dle představ jejich zastánců by se pak potenciální střelci neměli možnost dostat ke zbraním, což by jejich jednání učinilo přítrž. Pojďme si to dále rozebrat.

V první řadě bych rád upozornil na fakt, že velká koncentrace palných zbraní ve společnosti automaticky neznamená vysoký počet podobných incidentů (a to nejen ve školách). Je sice pravdou, že v USA nalezneme obojí – spoustu palných zbraní mezi lidmi i značnou četnost střelby na neozbrojené bezbranné lidi. Na druhou stranu třeba v takovém Švýcarsku disponují obyvatelé též velmi vysokou koncentrací palných zbraní na obyvatele, avšak se střelbou ve školách se tam nesetkáme (a téměř ani s žádnou jinou hromadnou střelbou). Oproti tomu k asi největšímu školnímu masakru (148 obětí; střelcem zde však nebyl student) v historii došlo v roce 2015 v Keni, jež patří mezi země s nejmenším počtem palných zbraní na obyvatele. Svou roli tedy zjevně budou hrát i kulturní odlišnosti a další faktory; přístup ke zbraním sám o sobě katastrofy nezpůsobuje. Nemluvě o tom, že ani největší masakr ve škole v USA (1927) neměl nic společného se střelbou.

Pro další rozbor se zaměřme na motivace střelců. Ze statistik FBI plyne, že střelci ve školách mívají více důvodů, mezi které patří například šikana, řešení problémů s vyhrožováním, pomsta či volání po pozornosti. Zejména poslední důvod pak můžeme sledovat i mezi „mimoškolními“ střelci; často se jedná o narušené jedince s pocitem vlastní nedostatečnosti a touhou cosi zvěstovat veřejnosti – ať už jde o náboženské poselství nebo nějakou vlastní zprávu. A to jim vychází, jelikož lidé mají rádi senzaci, takže jejich případy bývají pro média zajímavé. Vzpomeňme si třeba na známého vraha z Norska (2011) – než zmasakroval 77 lidí, neštěkl po něm ani pes; v několika dnech následujících po tomto činu oblétl jeho manifest celý svět.

Chcete-li doručit své myšlenky co nejvíce lidem, stojí to hodně času a práce, případně peněz; potřebujete k tomu spoustu dovedností, jež se musíte pracně učit (nebo zaplatit nemalé peníze někomu, kdo je má). Určitou „zkratku“ k dosažení takového cíle představuje masové vraždění. Můžeme samozřejmě kritizovat počínání médií, která kolikrát věnují spoustu prostoru detailům z osobních životů vrahů či jejich politickým a jiným postojům (proto v tomto textu vrahy ani nejmenuji); dokud však lidé tento obsah poptávají, pravděpodobně nebude taková kritika vyslyšena. Platí tedy, že kdo je ochoten obětovat svůj život a nevadí mu vraždit, má volnou cestu k celosvětové propagaci čehokoliv? Ne tak úplně.

Jednak záleží na tom, kde svůj čin provedete; například v Africe dochází ke značnému počtu masakrů s mnoha civilními obětmi, což však není mediálně tak zajímavé, neboť tím nelze konzumenty zpráv euroatlantické civilizace šokovat tak efektivně jako stejnými činy, k nimž došlo v západním světě. Dalším velice zásadním faktorem je bohužel i počet obětí; jakkoliv cynicky to může znít – čím víc lidí zavraždíte, tím více mediálního prostoru máte šanci získat. Mezi mediálně nejznámější případy tak patří Oslo (2011) a Paříž (2015); což jsou dva z pěti nejkrvavějších incidentů hromadné střelby – ze zbylých třech se odehrály dva v Keni (2013 a 2015) a jeden v Pákistánu (2014). Nejspíš jste se také doslechli o případech z Las Vegas (2017) či Floridy (2016), protože měly kolem 50 obětí. Kdo však zaznamenal detailní zprávy o stovkách (přesné údaje se liší) střelců ve školách v USA za posledních deset let? Domnívám se, že málokdo; děje se to totiž příliš často, takže se velké pozornosti dostává jen těm s největším počtem obětí.

Pro celosvětovou masivní pozornost médií tedy musí vrah postřílet větší desítky lidí v Evropě či USA. Chce-li to dokázat, potřebujete k tomu vhodné podmínky; a mezi ty patří především to, že se dotyční budou neozbrojeni, tedy bez možnosti opětovat palbu. Kdo začne střílet třeba i samočinnou zbraní do davu ozbrojených lidí, jen těžko jich stihne usmrtit několik desítek, než alespoň jeden z nich útočníka zasáhne (výjimkou mohou být situace, kdy pachatel zaujme extrémně výhodnou taktickou pozici jako třeba v roce 2017 v Las Vegas; k takovým případům však dochází ojediněle, jelikož spousta lokalit – jakými jsou třeba školy – nic takového ani neumožňuje).

Kde má masový vrah nejlepší šanci natrefit na spoustu neozbrojených lidí? Ideálními se pro tento účel jeví býti tzv. „gun free zones“ – tedy místa, kde je zakázáno nosit palné zbraně; to jsou ze zákona například všechny školy na území Spojených států. Není divu, že právě tam je střelba tak populární. Zákazu nošení zbraně uposlechnou jen zákonadbalí lidé – ti mohou jeho porušováním něco ztratit; oproti tomu útočník, který má v plánu zavraždit co nejvíce lidí, si typicky nebude lámat hlavu s tím, že krom mnohonásobné vraždy bude mít na krku i obvinění z toho, že přinesl zbraň někam, kam neměl.

K čemu „gun free zones“ vlastně jsou? Tedy krom toho, že všem potenciálním útočníkům vytvářejí místa s ideálními podmínkami pro střelbu… První „gun free zones“ v USA vznikaly již v době kolonizace v některých saloonech; jejich smyslem byla eliminace ozbrojených konfliktů mezi opilými zákazníky. Z tohoto nařízení však existovaly výjimky pro provozovatele podniku, již zůstávali pro případ potřeby ozbrojení (takže ani takový saloon neznamenal úplně snadný terč). Další „gun free zones“ představovaly třeba banky; i ty však pochopitelně oplývaly ozbrojenými strážci (a smyslem bylo právě vytvoření silové převahy majitele nad návštěvníky, aby mohl lépe chránit svůj majetek).

Nesmyslná protizbraňová hysterie (zcela ignorující fakta), jež zachvátila Spojené státy v druhé polovině dvacátého století, bohužel vytvořila ve spoustě lidí odpor k palným zbraním; ten v kombinaci s módním trendem požadovat od státu řešení prakticky všech problémů vytvořil ideální podhoubí pro politickou (i navzdory Ústavě celkem úspěšnou) snahu omezovat zbraně. A tak se z původně celkem smysluplných soukromých omezení začaly stávat státem vynucované plošné legislativní zákazy. Kde se začne dělat politika, tam jde rozum stranou; začaly tedy vznikat „gun free zones“, ve kterých nesměl mít zbraň vůbec nikdo (tedy ani žádný majitelem určený strážce). Proč? Protože se v nich někteří lidé cítili bezpečně.

Jenže pocit bezpečí a skutečné bezpečí jsou dvě různé věci. Je sice hezké, že se spousta lidí bude cítit lépe v prostředí, kde jsou zbraně zakázány a teoreticky je tam nikdo mít nemá; na druhou stranu právě tato místa v praxi útočníkům vytvářejí naprosto ideální podmínky pro co nejkrvavější masakry.

Není náhodou, že největší „gun free zones“ vznikají v tuhých totalitách; takové země jsou typicky celé jednou velkou „gun free zone“, v níž smějí nosit zbraně jen ozbrojené složky totalitního režimu. Každý totalitní režim dříve či později odebere lidem zbraně, aby se mu nemohli bránit; jeho vláda totiž potřebuje mít možnost co nejsnáze ovládat své občany – ozbrojený příslušník policie či armády musí mít fyzickou převahu nad co největším počtem civilistů, což jde nejlépe, když tito nemohou opětovat palbu.

Zbraně obecně dávají lidem možnost srovnávat síly; padesátikilová drobná žena nikdy nebude mít fyzickou převahu nad stokilovým zdravým mužem – nebude-li ozbrojena. „Gun free zones“ pak logicky způsobují pravý opak; vytvářejí nerovnováhu sil. To může být v některých spíše výjimečných případech žádoucí (stanoví-li si soukromá osoba na svém pozemku pravidla, jež jí pomáhají chránit svůj majetek); prakticky vždy se to však promění katastrofou, převezme-li tuto roli stát: Ať už vytvořením „gun free zone“ v celé zemi, kde získají jeho silové složky prakticky neomezenou moc nad civilním obyvatelstvem; nebo vytvářením lokálních „gun free zones“ třeba ve školách, kde získává silovou převahu každý útočník, který si tam navzdory zákazu přinese zbraň.


Související články:


12345 (219x známkováno, průměr: 1,24 z 5)
9 773x přečteno

Reklama

D-FENS © 2017