EU a směrnice o autorském právu

O směrnici Evropského parlamentu a rady o autorském právu na jednotném digitálním trhu se, vzhledem k jejím možným dopadům, nepíše v našich končinách tak často, jak by se mi zamlouvalo. Proto jsem překonal svoji obvyklou lenost a rozhodl se o ní napsat sám.

Ve vztahu k této směrnici se často mluví o článku 11 a 13. Problém s článkem 11 je vcelku prostý.
Vydavatelé tisku se s nástupem digitálních médií dostali do potíží a podle EU je potřeba jim dát nová práva k digitálnímu užívání jejich publikací. A to konkrétně právo na rozmnožování a právo na zveřejnění, která jsou uvedena v článku 2 a 3 směrnice 2001/29/ES. Tedy nikdo jiný nesmí z jejich stránek článek nebo jeho část zkopírovat, ani ji nikde jinde zobrazovat.

Tyto práva se zdají být mířená především na novinové agregátory, což jsou stránky shromažďující články z mnoha různých webů ve formě odkazů a krátkých úryvků (např. news.google.com). Podle článku 11 by agregátory tedy musely získat od každého vlastníka článku povolení a jejich práce by se tak výrazně zkomplikovala.

Největší kontroverzi však vyvolala spekulace o tom, jestli se článek 11 vztahuje také na odkazy. Směrnice, zdá se, tvrdí, že ne:

„Tato ochrana se nevztahuje na úkony vkládání hypertextových odkazů, které nepředstavují sdělování veřejnosti.“

Klíčové je ono „sdělování veřejnosti“. V současné době platí podle Soudního dvora EU, že pokud je článek zveřejněn na webové stránce, tak pouhé odkazování na něj není dalším zveřejněním (příkladem může být bod 41 tohoto rozsudku). Kdyby se ale v budoucnosti tato interpretace změnila, mohlo by to znamenat velký problém. Zvláště ve spojení s faktem, že podle směrnice 2001/29/ES členské státy mohou stanovit výjimky k těmto právům. Mezi těmito výjimkami jsou zařazeny mimo jiné i citáty. Stát by tak mohl prakticky zabránit většině lidí se odkazovat na skoro cokoliv, podle toho jak se definuje ona zmíněná tisková publikace.

Ovšem nejsilnější kritikou článku 11 je podle mě fakt, že se to samé už zkoušelo v Německu a ve Španělsku a v obou případech si média pohoršila. Agregátory totiž lidem pomáhají dostat se na stránky médií, což nepomáhá jen už zavedeným médiím, ale hlavně těm novým. Když Google opustil Španělsko, výrazně poklesla návštěvnost webů zdejších médií, která si to hned rozmyslela a chtěla Google zpátky.

Mě samotného ale nejvíce znepokojuje článek 13 a přijde mi nejen škodlivý, ale i neproveditelný.

Článek 13 se snaží o jediné, hodit na provozovatele webů povinnost postarat se o to, aby se na jejich stránkách neobjevilo nic, co porušuje autorské právo. Tedy bude muset spolupracovat s vlastníky práv a filtrovat obsah, co uživatelé nahrávají na jeho stránky.

Toto se má týkat společností, které „ukládají velké množství děl a jiných předmětů ochrany“ a mají tak zavést opatření, která budou „vhodná a přiměřená“. Co znamená velké a co je přiměřené si mohu jen domýšlet. Předpokládám, že nikdo nebude chtít moc riskovat, a zavede filtry i kdyby mu obsah nahrával jen jeden člověk měsíčně. Ovšem to, jak si v EU představují, že se ten obsah bude filtrovat, už vůbec nechápu.

Představte si nějaké větší fórum nebo web s články a diskuzemi. Denně vám tam budou stovky či tisíce uživatelů nahrávat text, obrázky a jiné soubory. A všechny je musíte zkontrolovat. To samozřejmě nikdo nebude dělat ručně, takže nastupují algoritmy zpracování textu, obrazu a zvuku.

Část uživatelů se samozřejmě bude snažit algoritmy ošálit a nějakým způsobem obsah upraví. To není až takový problém, algoritmy počítačového vidění ve spojení s neuronovými sítěmi si dokáží poradit s ledasčím, ale zpracování každého megabytu informací potrvá déle.

S čím si už ale současné algoritmy neporadí je obsah, který používá autorským zákonem chráněné dílo, ale v souladu s některou z výjimek, například užití pro účely karikatury, parodie nebo parafráze či koláže (směrnice 2001/29/ES 3.k). Tohle totiž vyžaduje porozumění obsahu, což je něco, co bude ještě pár let trvat než to naše prostředky umělé inteligence zvládnou. Koneckonců, občas s rozpoznáním hranice co je a není parodie máme potíže i my.

Tím pádem jediný proveditelný způsob, jak zaručit, že se na vaše stránky nedostane něco porušujícího zákon a vy chytnete tučnou pokutu, je nastavit filtry tak přísně, že neprojde nic, co jen připomíná autorským právem chráněný obsah. Teď k tomu přidejte povinnost zavedení mechanismu pro stížnosti a připravte se na stovky stížností denně.

No a nakonec si představte server o rozměrech YouTube nebo Facebook. Jak chcete denně zpracovat ty tisíce terabytů dat a sta tisíce stížností? A problémem není jen, jak to provést, ale také možná zneužitelnost. Co kdyby bylo třeba před volbami a někomu bylo nepohodlné, že se o něm objevují články poukazující na jeho nepěknou minulost. Váš článek by tak mohl být, samozřejmě zcela omylem, zachycen filtry a k vaší stížnosti se dostanou až po volbách.

Když to shrnu, článek 11 nic neřeší a článek 13 je nesmysl. Umělá inteligence není magie a má své limity. Co není dnes ale může být zítra a pokud tou dobou nám budou vládnout stejně smýšlející lidé, je automatická cenzura něco, čemu budeme muset čelit.

O směrnici se hlasovalo v červnu. Tehdy jsem napsal našim euro-poslancům a směrnice neprošla.

Dostala však velkou řádku změn, o kterých se hlasovalo v září. Tehdy už směrnice prošla a navíc spousta změn byla zamítnuta. Teď by měla probíhat neformální jednání s členskými státy a někdy začátkem příštího roku se bude znovu hlasovat.

Pokud bude schválena, jsou tu určitá pozitiva – zavedení filtrů by mohlo hodně lidí nasrat a zvednout více odporu proti EU. Ale vzhledem k tomu, že člověk si dokáže zvyknout skoro na všechno, bych se tomu raději snažil zabránit.

28.10.2018 Ols

Související články: