Po pravdě nevím jak tento článek začít, aniž by čtenář ihned nepřepnul do nějakého zajetého módu uvažování. Jsou totiž témata u kterých je širší společnost doslova trénována, aby nepřemýšlela, ale hned nějakým způsobem (smích, zlehčování) „správně“ davově reagovala. Prostě bych chtěl, aby jste se tentokrát zkusili sami zamyslet a hlavně delší článek dočíst i když není napsán jako příjemná ukolébavka, opravdu prosím. Jste mnohem chytřejší než jste celý život učeni, jen na okamžik chtít.

Ve článku nebudu hodnotit nijak můj postoj a vztah k lidské rase, vyhnu se propagandě svých idejí a je určen všem lidem na politickém spektru, snažím se jej psát jen čistě analyticky se zamyšlením se nad trendem demografického vývoje bělošské populace a kvalitou prožívaného života asociovanou s touto etnicitou.

17. května máme takové pěkné výročí – skončil první nouzový stav v souvislosti s kovidem. Obvykle bývá zvykem trochu bilancovat, a proto poučme se z kovidového vývoje. Jestli rok s pandemií bezpochyby něco ukázal, pak naprostou neschopnost státu cokoliv vyřešit ve prospěch občanů.