Pokuty za rychlost se vybírají už 120 let

Zcela stranou veřejného zájmu zůstalo jedno výročí, které jsme letos oslavili. Pokuty za rychlost jízdy se vybírají už 120 let.

První státem certifikovaný silniční pirát Walter Arnold z East Peckhamu v hrabství Kent byl pokutován dne 28. ledna 1896 za rychlou jízdu, když se ve svém voze Benz řítil rychlostí 8 mil za hodinu, zatímco zákon určoval maximální rychlost v obci 2 míle za hodinu, což je asi rychlost pomalejší chůze. Dohonil ho policejní konstábl na kole a udělil mu pokutu 1 shilling.

Podobně jako v dnešní době, opatření nevedlo k nápravě zlotřilého piráta Arnolda, neboť tomu byly prokázány ještě další pirátské skutky, jako například jízda „kočárem“ postrádajícím zákonem vyznačované označení. Již tehdy měli úředníci neodolatelné nutkání všechny drahé nebo alespoň velké věci označit nějakou registrační značkou, aby se jejich pohyb dal lépe sledovat. Dále p. Arnold porušil ustanovení, které řečeno dnešním jakzykem, provozovateli ukládalo povinnost zajistit obsluhu stroje nejméně třemi osobami.

Současně se také jednalo o první případ odporu proti pokutě, protože se Mr. Arnold bránil. Zastupoval ho jistý Cripps, který obhajobu vystavěl na tom, že vozidlo Mr. Arnolda nespadalo pod platnost zákonné normy zvané Locomotive act, protože ještě nebylo známo, když se zákon schvaloval. Podle dochované zprávy toho pan Arnold měl víc a celková pokuta za jeho dopravní pirátství, se vyšplhala na 5 shillingů. U soudu neuspěl. Níže uvidíte ukázku dobové novinařiny. Chybí mi tam dovětek, že spravedlivý soud si na piráta došlápl, zatočil s ním, volání po legislativních změnách a další atributy moderní práce s veřejným míněním.

I přes důvtip několika generací dopravních expertů a důslednost policejních důstojníků můžeme konstatovat, že v tom příběhu je všechno, co známe z dnešní doby, včetně tolik populárního policejního honění. Rychlostní limity jsou i nadále stejně nerealistické a jejich porušením podobně jako pan Arnold nikoho neohrozíte. Jejich stanovování se také stejně jako tehdy odehrává bez ohledu na stav techniky a policejní orgány také při prokazování přestupků samy porušuji předpisy, jen si přitom nárokují veřejné prostředky na podstatně nákladnější a nebezpečnější hračky než je jízdní kolo.

Ani sankce nebyla bez zajímavosti. Jeden shilling byl 1/12 libry, průměrný měsíční příjem byl tehdy asi 50 liber, takže by to přepočteno na dnešní poměry bylo asi dostat pokutu 200 Kč. Dnes, v pokročilé demokratické společnosti a přes soustředněnou aktivitu několika generací lidskoprávních aktivistů a humanistických myslitelů, by občan Arnold musel za své pirátské řádění zahrnující několikanásobné překročení rychlostního limitu a jízdu bez platé registrační značky počítat s postihem asi 50x vyšším.

Sám Locomotive act ve znění z roku 1865 byl neuvěřitelně pokrokovým právním předpisem, protože obsahoval základní prvek moderních právních norem, totiž co nejvíce ztrpčovat řidiči život. Maximální rychlost stanovoval na 2 mph ve městě a 4 mph mimo něj. Pokud souprava obsahovala více vozidel, musela před ní kráčet s červeným praporkem. Tehdejší vozidla dosahovala rychlosti 10-15 mph. Když sleduji nejrůznější iniciativy zelených pošuků za snížení rychlosti ve městě ve stylu „twenty is plenty“, které pravidelně vycházejí rovněž z Kingdom of Condom, musím konstatovat, že ani v této oblasti se mnoho nezměnilo. Přesto na jednu odlišnost narazit můžeme. Novela Locomotive actu z roku 1896 zyšovala rychlostní limit na 14 mph a rušila povinnost použití rudého praporku, což by se v dnešní době nestalo, protože každá novela silničního zákona je represivnější a fašistictější než ta předchozí.

Nezbývá než se zeptat, k čemu to celé je. Policie a orgány veřejné správy rozdávají už 120 let. Používají přitom čím dál důmyslnější metody a rozdávají jich evidentně čím dál víc. K čemu to tedy celé je? Tedy pokud máme na mysli ten primární účel, a nikoli skrytý výběr daně z tachometru, pak je to úplně k ničemu. Pokud by pokuty měly na chování řidičů nějaký vliv, snad by 120 let postačovalo na to, aby se projevil.

Na druhé straně je zapotřebí ocenit vytrvalost, kterou státní aparát prokázal. Vydržel celých 120 let provozovat tuhle zábavu a nesmyslnost celého záměru vysvětluje tím, že kdyby pokuty nevybíral, ta by řidiči úplně zdivočeli. Tato zvrhlá argumentace je kupodivu částí veřejnosti přijímána, podle vkusu každého soudruha přinejmenším tak dlouho, dokud na něho samotného nedojde. Pokuty už vybírají tak dlouho, že nikoho vlastně už ani nenapadne se zeptat, proč to vlastně dělají.

Kromě sice nedoloženého, ale oficiálními místy často zmiňovaného bezpečnostního aspektu speed enforcementu nelze pominout jeho aspekt sociální. Část veřejnosti totiž měření rychlosti a pokutování za rychlost explicitně vyžaduje. V této poptávce většinou figurují řidiči silných drahých aut, na které tak mohou „dosáhnout“ i ti, kteří silné drahé auto (momentálně) nemají a pokuty za rychlost tedy umožňují části populace vyventilovat svoji agresivitu. Jindy se uplatňuje vzorec „když to nemohu dělat já, tak to nebude dělat nikdo“ a tento způsob myšlení nedávno našel porozuměni i u ministra Ťoka, který přiznal, že měření rychlosti na dálnici chce zavést proto, že ti, kdo tam (většinou zcela nesmyslné) rychlostní limity dodržují, jsou iritováni těmi, kdo to nedělají.

Nejdůležitější je ovšem bezpochyby aspekt fiskální. Z pokut za rychlost se postupně stala regulérní daň z tachometru vybíraná na obecní úrovni. Vybrané částky podléhají plánování na roky dopředu, používají se k financování obecních staveb a vlastně se ani nepočítá s tím, že by se nejvyšší dovolená rychlost přestala překračovat, protože by pak byl zdroj financí vyschl a pak by se musela by najít jiná cesta, jak ty peníze z řidičů vytahat, nejspíš je kriminalizovat zase za něco jiného, tře ba pro změnu pomalou jízdu.

Konstábl, který „odstíhal“ pana Arnolda při jeho nezodpovědném pirátském řádění v motorovém kočáru zn. Benz, by se pravděpodobně nemálo vyděsil, kdyby viděl, u zrodu jakého společenského mechanismu se ocitl.

28.03.2016 D-FENS

Související články: