Očima libertariána: O neposlušnosti, aneb jezděte taky na červenou (někdy)

Featured Image

Když vjedete do obce Dolní Břežany kousek za Prahou po hlavní silnici, uvítá vás po pár stovkách metrů semafor. Je to takový ten stále zelenou ukazující semafor s tlačítkem, které když zmáčkne přišedší chodec, promptně zčervená a chodci ukáže zeleného panáčka.

Chodci se tam ale skoro nevyskytují (za dva roky, co jezdím s dětmi a pro děti do školy a školky jsem jich tam viděl tolik, že by se to dalo spočítat na prstech jedné ruky) a auta s řidiči, kteří jezdí hlavně podle zásady „nikomu neškodit“ asi často překračovala padesátku, která tam platí. I instalovali na semaforu takové to zařízení, které řidiči hodí na semaforu červenou, pokud jede více než onou padesátkou. Protože důležitá je úcta k pravidlům a příkazům věrchušky, nežli dostatečná ohleduplnost vůči okolí. Poslušnost místo empatie, řád místo opatrnosti.

Přiznám se – jezdím tam na červenou. Je to přehledný úsek a pokud v dohledu není ani noha, netuším, komu nebo čemu můžu ublížit, když jedu šedesát, koho nebo co můžu ohrozit. Přiznám se, že jezdím často na červenou i na jednoduchých liduprázdných křižovatkách pozdě v noci v Praze, zejména pokud pouze odbočuju doprava. Protože nechci být poslušný tupec. A protože chápu, že pravidla silničního provozu jsou tu kvůli předvídatelnosti, proto, aby nikdo nikomu a ničemu neublížil. Ne kvůli tomu, aby se lidi přizpůsobovali úchylným konatelům dobra s mentalitou vojáků, pro které je disciplína to hlavní, ať to stojí, co to stojí.

Vždycky jsem se divil, proč na smrt jdoucí, které nacisti či komunisti postavili na kraj hromadného hrobu proti popravčí četě, nekladli žádný odpor, i když bylo jasné, že za minutu se s kulkou v srdci či hlavě svalí k ostatním mrtvolám. Aspoň něco zkusit. Něco. Cokoliv. Asi je to tím, že lidi si zvyknou na všechno, i na smrt. Začne to drobnými buzeracemi, se kterými jde žít. Tady mě maličko zdrží. Tady mě donutí něco dokládat, evidovat či sepisovat. Tady mi přikážou něco říkat. Prkotiny, přizpůsobím se, maličko se ohnu, nestojí to za nějakou rebelii, ostatní se také ohnuli. Pak začne přituhovat. Musím něco dělat. Přizpůsobit se víc. Dělat třeba i věci, které se mi už moc nelíbí. Ale co, žít se s tím dá, když je to pro mě výhodné. I když někomu třeba maličko ublížím. Dělám přece jen to, co po mně chce nadřízený. Nebo zákon. Já přece zákony nedělám a pravidla nevymýšlím… To ONI. A tak to jde dál a dál, žába se v pozvolna ohřáté vodě vaří jedna radost…

Takže vás prosím – jezděte taky na červenou tam, kde jde o zbytečnou buzeraci. Opatrně, abyste nikomu a ničemu neublížili. Protože dokud budou ONI zaměstnáni tím, že nás budou honit, protože jezdíme na červenou, jde o prkotiny. Protože když se přizpůsobíme dalším a dalším nesmyslům, utahování šroubů bude pokračovat. A jak známe z historie, je jen otázkou několika málo let a místo dohadování se správním orgánem nám může dozorce v koncentračním táboře vysvětlovat, že on nic, že on pouze dělá svoji práci. To je totiž univerzální výmluva všech lidí, kteří vědí, že dělají něco špatného.

 


22.07.2018 BOMBON

www.libertariani.cz


Související články:


12345 (231x hodnoceno, průměr: 2,16 z 5)
20 970x přečteno
D-FENS © 2017