Obytná zóna v Dolním Třeboníně aneb takový malý Kocourkov

Featured Image

Jedním z prvních článků, které jsem na zdejším blogu četl byl o tom, jak se jezdí v Českých Budějovicích. Autor humornou (pro mne) formou poukázal na poněkud „nezvyklé“ zákonitosti jízdy po krajském městě, které byly (a stále jsou) odlišné od toho jaké by dle zákona měly být. Nekladu si za cíl ani se přiblížit pojetí autora, ovšem moje nedávná zkušenost z pobytu u známých v uvedeném satelitu ve mne evokovala vzpomínky na uvedený článek.

Tak tedy. Můj dobrý známý se do Dolního Třebonína přestěhoval, zabydlel a rozmnožil. Jednoho památného telefonátu mi pak řekl, přijeď sem, vesnici nemůžeš minout, je na trase Krumlov – Budějice, u stanice STK odbočíš a sjedeš k nám do Šmoulova. Zavolej až pojedeš, možná budeš trochu bloudit, tak tě přijdu vyzvednout. Jak se řeklo, tak se udělalo. Vesnice samotná je poměrně nepřehlédnutelná, chápu označení Smoulov, odbočka existuje, takže jsem směle odbočil na nějakou příjezdovku. Zde došlo k prvnímu náznaku, že to asi nebude úplně bez problému. Ona komunikace se totiž po pár metrech zužuje (bez jakéhokoli upozornění) a najednou jsem jel po silnici široké tak akorát pro jeden pruh jízdy, po pravé straně pole, po levé chodník, na něm pár lidí a proti mně auto. Šíře silnice rozhodně neumožňuje vyhnutí se protijedoucích vozidel, vpravo jsem neměl kam, takže jsem zastavil a čekal co bude. Protijedoucí auto najednou zrychlilo, těsně minulo chodce a šup na chodník (který je sice výš než silnice, ale dá se na něj vjet) a profičelo pryč. Měl jsem za to, že po chodníku se nejezdí, ale asi nějaká zdejší fičura – jinak to evidentně jinak nejde. To však byl pouze začátek.

Kamarád mi v popisu cesty uvedl, že na prvním křížení cesta mám jet rovně a potom na další křižovatce doleva a pak směle podle dalšího popisu. Jak uvedl, udělal jsem a opravdu nalezl zmíněnou možnost k odbočení. Zde jsem si všiml značky „Obytná zóna“. Matně jsem si vzpomněl, že v takovém prostoru je mimo jiné povolená maximálka 20 km/h a stání jenom na označeném parkovišti. Odvážně jsem pokračoval a trochu znejistil. Silnice v protisměru najednou byla obsazena stojícími vozidly s označením jednoho periodika – průjezd okolo nich tak akorát pro jedno auto. Nikde žádné označení parkoviště, takže jsem se trochu lekl – buď jsem protisměru a nevím o tom, nebo se tam něco stalo a tisk to sleduje. Rozhodně jsem tam nechtěl zůstat, takže jsem se rozhodl kus popojet a pak zavolat, došlo mi, že kamaráda určitě nepřekvapím příjezdem až k jeho baráku.

Zavolal jsem mu a popsal situaci. Prý se nemám ničeho být, žádná jednosměrka tam není a auta patří lidem co bydlí v tom baráku. Popsal mi kudy mám chvíli jet a že mi půjde od sebe naproti. Pomalu jsem se rozjel – ukázalo se, že značka obytná zóna má opodstatnění – chumel dětí na kolech a pěšmo mi umožnil projetí, ale nevěděl jsem odkud skočí nějaké další. Ale asi jsem zase udělal něco špatně. Ozvalo se kvílení brzd a těsně za mnou se objevil černý golf. V něm nadělanej plešoun, který evidentně spěchal. Ani jsem si radši nepředstavoval, co by se stalo, kdyby takhle jel, když tu šly ty děti. Plešoun nervózně bubnoval na volant, takže jsem mu uhnul – zajel jsem na něco co by mohlo být parkoviště – s trochu představivosti tam byl byly nakresleny parkovací pruhy pro podélné stání, v prostoru mezi nimi nějaké číslo s písmeny. Plešoun dal jedna plná, dva plná a byl pryč. Idiot? Možná, ale do souboje bych s ním nešel, vypadal dost nařvaně. Rozjel jsem se a koukal. Před vjezdy do garáží mnohdy nakreslené čáry, které asi měli ukazovat, že se tam nemá parkovat. Na vratech garáží někdy i přímo nápis neparkovat. Moc jsem to nechápal – vždyť když tam není označené parkoviště, tak se tam prostě parkovat nemá, ne? No, možná zase nějaká místní pojetí, protože o kus dál tři garáže vedle sebe a na prostranství před nimi zastavená čtyři vozidla. Označení parkoviště žádné. Že by líní majitelé garáží, kteří prostě nechtěli zajet dovnitř? Ale garáže tři, auta čtyři…kdo ví. Naštěstí vidím kámoše, sedl do auta a navigoval. Na nic jsem se neptal, ale když mi ukázal, že mám zaparkovat na nějakém trávníku, trochu jsem znejistěl. Už jsem měl možnost od městské policie v jednom městě si nechat vysvětlit, že na zeleni se prostě neparkuje. Sděluji svůj zážitek, ale prý ne, tady je to něco jiného. Prý. Uklidňuje mně, že se fakt nemám čeho bát. Ukazuji na nějaké parkovací místo, tentokrát bez tajemných čísel a znaků. Prý jestli se mi chce zbytečně chodit asi 20 kroků, proč ne. A trávník je prý jeho známého. Raději se přesouvám a parkuji na parkovišti.

Musím říct, že jsem zvyklý na různé chování řidičů i obyvatel, ale tady jsem by trochu vykolejený. Jak jsem uvedl, umístění značky obytná zóna je na místě, v místě, kde kamarád bydlí prostor dost zastavěný a pohyb obyvatel vysoký. Plešoun v golfu je prý místní cápek, který si s předpisy hlavu neláme. Těžko říct, o získání jeho vyjádření jsem se raději nepokoušel. Čísla a písmena na některých parkovacích místech prý označují k jakému bytu je parkoviště přiděleno. Zajímavé. Problém totiž je, že v některých poměrně rozsáhlých prostorech žádná neoznačená místa nebyla. Takže návštěvy buď budou respektovat předpisy a kdesi hledat místo, nebo prostě nerespektují ostatní a zaparkují tak jako ta auta co jsem viděl u garáží. Umím se představit, že se sousedi musejí mít opravdu rádi (ironie, poznámka autora).

Prý je to tak, že fakticky prostor je sice označen jako obytná zóna, ale fakticky nikdo dodržování pravidel nekontroluje. Je to proto, že v prostoru bydlí spousta současných a bývalých policistů, není kde auta parkovat a vedení obce má na starosti jiné věci než kontrolu dodržování pravidel nebo snahu o nějaké nastavení sousedského soužití. Příjezd od STK – silnice je široká pro jedno auto, druhé se vyhýbá vjetím na chodník – proto je prostor chodníku k najetí upraven. A zjevně špatně stojící vozidla tisku? Tak to už je jenom třešnička na dortu.

Pokud jde o mne, umím pochopit, že lidé jsou na sebe nasraní, když jim druzí blokují volný průjezd, průchod nebo parkování. Umím i pochopit proč si nestěžují – musí totiž vedle sebe bydlet a žít. A mít uražená zrcátka, propíchané pneumatiky nebo něco podobného – to si každý rozmyslí si na někoho stěžovat. Umím pochopit i bydlící policisty, že před zjevným nedodržováním předpisů zavírají oči, ze stejného důvodu jako jsem už před chvílí uvedl (i když by asi přišli na způsob, jak to udělat, aby jejich jméno nikde nezaznělo a přesto se provedla čas od času nějaká kontrola). Umím si představit proč vedení obce nic neřeší – prostě na lidi prdí, ať si to vyřeší mezi sebou a taky, přeci si proti sobě nepoštvou tisk. Chápu i žurnalisty, kteří špatně parkují, protože přeci nebudou parkovat na vlastním pozemku. Vlastně všechno chápu. Protože jak už říkal můj praděda – kdo nechce hledá důvody, kdo chce hledá způsoby.

V Dolním Třeboníně pak evidentně hledají důvody, proč nejde něco změnit (viz. předchozí odstavec), pokud jde o způsoby, jak situaci alespoň trochu napravit, jistě se nějaké najdou. Jedním z nich pak může být i prezentace na zdejším webu. Mezi čtenáři totiž mohou být nejen další občané této vesnice, její vedení, ale také žurnalisté, kteří tam sami porušují předpisy – schválně neuvádím o které periodikum se jedná (zatím).

Kamarádovi jsem sdělil, že ho rád kdykoli uvidím, pokecám a podobně, ale do vesnice za ním už jezdit nehodlám. A můj pokus o malou pomoc nejenom jemu (k tomu, aby držel ústa a krok má svoje důvody, které doopravdy chápu) jste právě dočetli.


30.10.2018 x5o2


Související články:


12345 (123x hodnoceno, průměr: 3,72 z 5)
12 818x přečteno
Updatováno: 30.10.2018 — 22:43
D-FENS © 2017