Jak mluvit s policií? Nejlépe vůbec!

Osvěty zjevně není nikdy dost. Poslyště následující příběh. Článek z mainstream médií se jmenuje „Chodec přebíhal na jihu Čech silnici mimo přechod, zabilo ho auto“. Z článku plyne, že blíže nespecifikovaný chodec přecházel potmě silnici I. třídy z Budějovic na Týn u odbočky na Bavorovice a vlezl pod projíždějící auto.

Za běžných okolností byste řekli, typický případ srážky chodce s autem, kdy je vinen chodec. Přecházel potmě, mimo přechod, přelezl svodidla, zjevně si nepočínal moc opatrně. Také by vás asi ani nenapadlo hledat vinu u řidiče. Takový mohl být i závěr policejního šetření, kdyby ovšem řidič neměl potřebu říci policii to, co uvádí tisková zpráva:

„Řidič osobního auta vypověděl, že přebíhajícího chodce vůbec neviděl, protože se díval do zpětného zrcátka, aby sledoval provoz vozidel, která přijížděla na nájezd směrem od Dasného,“ uvedl jihočeský mluvčí policie Milan Bajcura.

Taky byste něco takového řekli panu policajtovi do zápisu? Zní vám to logicky? Ano?

Tak skončíte v base.

Tato jediná věta bude mít totiž za následek, že řidič bude obviněn z ublížení na zdraví podle § 146 trestního zákoníku a protože následkem byla smrt, jsme v odstavci 4, kde hrozí nepodmíněný trest. Prakticky se dá očekávat podmínka a několikaletý zákaz řízení.

Svým vyjádřením se řidič sám doznal k porušení několika ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., zejména § 5 odst. 1 pís. b), § 5 odst. 2 pís. g) a § 18 odst. 1. Nic z toho by mu nebylo možné prokázat, kdyby to sám neřekl, jiný důkaz proti němu zatím neexistuje.

A proč to všechno? Protože vypovídal. Dal policajtům, státnímu zástupci a soudci do ruky skvělou hůl na bití psa. Hůl, kterou by jinak těžko našli.

Proto, pokud máte jen zbytky rozumu a odpovědnosti k sobě, vlastní rodině a všem, kterým na vás záleží,

nebuďte idioti a nemluvte s policajty.

Neznám případ, že by si někdo pomohl tím, že mluvil s policajty. Všichni toho později litovali. I tenhle bude.

Neznám dokonce ani případ, kdy někdo mluvil s policajty a řekl jim něco, co mu skutečně mohlo pomoct a byla to pravda. Oni to totiž potom vždy zatloukli.

Zkusme trochu spekulovat.

Co se odehrávalo řidiči v hlavě? Myslím, že je to slušný člověk, poněkud důvěřivý, který se moc nezajímá o to, jak systém doopravdy funguje a jaké pasti v něm jsou. V nějakém okamžiku se rozhodl, že bude následovat své instinkty. Já to panu policajtovi řeknu. Já mu to vytmavím. Já mu to řeknu hned. Já jim to řeknu jak to je. On tam neměl co dělat. Já jako řidič mám povinnost sledovat, kdo jede v pruhu, do kterého chci vjet, to mně přece omlouvá. Tak jim to tak povím. Vždyť je to pravda. To mi přece nemůže ublížit.

Omyl. Nemůžete následovat své instinkty, pokud nemáte několik let každodenní praxe s českým dopravním fašismem a nevíte, jak zákeřný ten systém je a jak dalece kořistí z nevědomosti nejširích vrstev obyvatelstva. Mohou vám uškodit i věci, které jsou zdánlivě neškodné. Jedna z nich je, že uvedete, že jste se momentálně díval jinam, nebo že vám něco zakrývalo výhled, nebo že jste byl oslněn. Do problémů vás může dostat i sdělení, že daným místem projíždíte často a už jste tam vídal neosvětlené cyklisty nebo chodce přecházející silnici, protože pak jste to věděl a bezdůvodně spoléhal na to, že tam tentokrát nebudou.

Pro většinou lidí jsou to zcela neškodné věci, se kterými se v provozu setkáváme mnohokrát denně, jinak ale past, kterou policajti a žalobce beze zbytku využijí. Využijí proti vám, když jim k tomu dáte příležitost.

Co by se stalo, kdyby na místě odolal policejnímu naléhání a řekl, že je rozrušený a nebude vypovídat? Fízlové by napsali do jejich úředního záznamu, že nevypovídal z důvodu rozrušení, protože nic jiného udělat nemohou. Takový úřední záznam proti němu nemohou žádným způsobem použít, takže v prvním kole občan vs. stát 1:0.

Po čase by ho předvolali na kriminálku, protože se jedná o trestný čin. Pokud by byl při smyslech nebo celou věc konzultoval s právníkem, řekl by tohle: „Jel jsem potmě, za mlhy, přiměřenou rychlostí, sledoval jsem situaci před sebou, žádného chodce jsem neviděl ve vzdálenosti, na kterou jsem měl rozhled. Najednou jsem uviděl bezprostředně i před autem člověka. Nemohu uvést, jak se ten člověk před autem vzal, asi musel vystoupit odněkud od krajnice. Zastavit ani vyhnout jsem se mu nemohl. Tímto úsekem projíždím často, chodce jsem tam nikdy přecházet nespatřil. To je vše, co mohu ve věci uvést.“

Na všechny ostatní otázky by odpověděl, že všechno, co chtěl k věci říci, už sdělil a víc říkat nebude. To také proti němu nemohou žádným způsobem použít. Nikde není ani náznak nedbalosti. Občan vs. represívní systém 2:0

I pokud by to dali státnímu zástupci, pokud by neexistovalo nic dalšího proti němu, nepodá žalobu, protože jí nebude na čem vystavět. 3:0. A je z toho venku.

Jenže na tohle všechno může teď zapomenout, protože si musel popovídat s policajty. Půjde k soudu a jeho právník tam v potu tváře bude argumentovat, že věnovat se řízení neznamená jen dívat se jen dopředu a pátrat tam po chodcích, a otázka je, jak moc mu to pomůže.

Existuje poměrně rozsáhlá skupina lidí, kteří nikdy nemluví s policajty. Jsou to … policajti. Dále také soudci, prokurátoři a právníci a všichni jejich příbuzní a známí. V širším smyslu všichni, kteří vědí, jak systém funguje. Podívejte se na pár příkladů médií jen za poslední dva tři týdny:

Ožralý fízl z plzeňské zásahové jednotky zryl občanovi zahrádku svým soukromým vozidlem. Článek končí lakonickou větou „podle informací Práva policista po sdělení obvinění odmítl vypovídat.“ Jasně. Nač si přitěžovat. Když mohou jeho nadřízení beztrestně titulovat občany „kurva ty kundo“ a ohrožovat je pistolí, tak fízl logicky očekává, že mu projde, že někomu ožralej pošolíchal kytičky.

Policista Suranovský srazil chodkyni, když prasil služebním vozidlem bez zjevného důvodu a bez výstražného znamení po tramvajovém pásu v Praze před Masarykovým nádražím. Na tramvajový pás najel proto, že nechtěl čekat, až se jiné vozidlo v jeho jízdní dráze rozjede, a jeho výpověď před soudem, že jel k zákroku na Žižkov je třeba posuzovat kriticky. Celá jeho následná obhajoba byla přesně podle šablony vystavěna na tom, že dívku spatřil na poslední chvíli, protože ta náhle vstoupila před vozidlo. Asi se tam nějak nešťastně teleportovala. Obžaloba neměla v ruce nic jiného, legendární soudkyně Králová proto rozhodla v jeho prospěch.

Plzeňským městapákům se prasení také moc nevyplatilo, protože skončilo hrozivě vypadající nehodou s vozidlem, které řídila neslyšící žena. Pětadvacetiletý městapák za volantem jel na červenou a podle svědků velmi rychle. Co myslíte, vypovídal po nehodě policii? V další fázi řízení přednesl řidič vozidla a viník nehody následující výpověď: „Podíval jsem se do obou směrů, ale neviděl tam nic jet. Pokračoval jsem proto dál v jízdě. Najednou jsem přede mnou zahlédl světlou barvu a vzápětí následoval náraz.“

Nebuďte hloupí, nebavte se s policajty, neposkytujte důkazy proti sobě, budete nakonec rádi, že jste to neudělali.

04.11.2018 D-FENS

Související články: