K výročí Mnichova

Featured Image

Blíží se 78. výročí jednoho ze dvou nejčernějších dní českých dějin, výročí Mnichova. 30. září 1938 první československá republika – proti vůli velké většiny svého obyvatelstva – bez boje de facto kapitulovala.

Druhý z nejčernějších dní českých dějin, 8. listopad 1620, má s Mnichovem překvapivě mnoho společného: Osudové důsledky neměla v roce 1620 ani v roce 1938 vojenská porážka; fatální bylo chybné vyhodnocení situace politickými elitami a rozhodnutí přijatá na základě těchto chyb.

Na Bílé hoře došlo k nevýznamné potyčce vojsk císaře a katolické ligy s vojsky královskými. Král a jeho rádcové – místo aby stáhli armádu za hradby hlavního města, vypsali nucené půjčky, zmincovali zlato a stříbro z pražských paláců české šlechty, vyplatili armádě dlužný žold, nařídili uzavřít hradby měst v zemi a nepřítele, pokud by ze země neodtáhl, vystavili nepříjemné situaci zimních kvartýrů v poli – hlavní město opustili a nařídili otevřít jeho brány nepříteli. (Mimochodem, toho zlata, stříbra a jiných cenností, které vláda nezrekvírovala a které padly do rukou nepřítele bylo tolik, že je Maxmilián Bavorský odvážel z Prahy jako válečnou kořist na 1500 vozech.)

V případě Mnichova k boji dokonce vůbec nedošlo. Mnozí dodnes soudí, že kdybychom se byli pustili do boje sami, býval by to byl boj krátký a byl by skončil katastrofou. Ve světle dnes známých skutečností však můžeme prohlásit, že opak je pravdou.

Hitler s generálem Keitelem uvažovali o třech možnostech útoku na Československo:

1. Přepadení bez záminky a možnosti ospravedlnění

2. Přepadení po zinscenovaném incidentu (např. zavraždění německého vyslance v Praze)

3. Útok po vyhrocení předchozích diplomatických střetů.

První možnost vyloučili s ohledem na světové veřejné mínění, druhá se jim jevila optimální, třetí označili za nežádoucí z vojenských důvodů (Československo by se připravilo k obraně). Ale právě tímto směrem se události vyvinuly. Československo mobilizovalo a průběh jeho mobilizace nebyl narušen vojenskou akcí nepřítele. V okamžiku dokončení československé mobilizace Německo ztratilo možnost překvapivého bleskového útoku a jeho šance na úspěch se dramaticky snížily.

Nenechme se mýlit silou německých ozbrojených sil z let čtyřicátých. Chceme-li posoudit jejich sílu a bojové schopnosti z přelomu září a října 1938, podívejme se do března téhož roku, na anschluss Rakouska, kdy ca 1/3 německých tanků pro poruchy nedorazila do místa svého určení. Výzbroj československé armády, která – z větší části až v následujícím roce, avšak v důsledku Mnichova – padla Hitlerovi do rukou, sehrála důležitou roli nejen při při německém útoku na Polsko v roce 1939, ale i v tažení proti Francii v roce 1940. Posuzujeme-li sílu německých ozbrojených sil, abychom odhadli československé šance v roce 1938, výkony wehrmacht v Polsku a Francii, dopouštíme se závažného metodologického pochybení, neboť na stranu nepřítele započítáváme i zbraně, které jsme v roce 1938 měli v rukou my. A jednalo se o moderní výzbroj pro 40 divizí.

Stará vojenská poučka praví, že k úspěšnému útoku je – v otevřeném terénu – třeba trojnásobné převahy. Německo mohlo proti 40 divizím československé armády postavit divizí – v tomto případě skutečně pouze – 80; a to v terénu výrazně nahrávajícím obraně. Potom by ovšem Německu ke krytu jeho hranice s Francií zůstalo jen asi 8 divizí domobrany – proti více než stovce divizí francouzských.

À propos Francie. Francouzská politika nebyla v osmatřicátém roce poháněna sympatiemi k nacismu, nýbrž strachem z opakování masakrů Velké války 1914–18. A tento strach nebyl všepronikající. Francouzská vláda nebyla v otázce obětování Československa zdaleka jednotná: mnichované v ní měli 6 křesel, antimnichované 5 křesel.

Cituji z telefonátu ministra Georgese Mandela prezidentu Benešovi: „Jste v čele svobodného a nezávislého národa; ani Paříž, ani Londýn nemají právo diktovat vám, jak se máte zachovat. Kdyby došlo k napadení vašeho území, neměl byste ani vteřinu zaváhat, a dát rozkaz své armádě připravené vaši vlast hájit. Uděláte-li to, zachráníte Evropu před hitlerismem, protože vás mohu ujistit, že první výstřel z vašeho děla se rozšíří ve světě s takovou ozvěnou, že začnou střílet i děla Francie, Velké Británie, a také Sovětského svazu, a to sama od sebe. Půjde za vámi celý svět.“

I ministerský předseda Daladier si uvědomoval, že pro Francii by nebylo únosné hodit svého věrného spojence přes palubu. V rozhovoru s Chamberlainem prohlásil, že Francie nemůže vypovědět svou smlouvu s Prahou z morálních důvodů. Proto začali společně hledat způsob, jak dosáhnout situace, aby Československo o vojenskou pomoc vůbec nepožádalo. Na závěr rozhovorů Daladier prohlásil, že bude nutné vykonávat na Beneše – cituji – „the strongest pressure“.

A nátlak na Československo, aby po dobrém vyhovělo Hitlerovi, byl skutečně vykonáván způsobem, který si lze jen stěží představit. Francie i Británie si totiž dobře uvědomovaly, že v případě vypuknutí válečného konfliktu by nebyly mohly zůstat stranou. Pouhý nezájem o osud Československa by se byl projevil vypovězením spojeneckých smluv a lhostejným přihlížením událostem, které by byly následovaly.

Je ironií dějin, že Československo by francouzskou pomoc s největší pravděpodobností vůbec nepotřebovalo. Německé vojenské kruhy považovaly svou zemi za nepřipravenu na takovéto střetnutí, Hitler se jim jevil jako nebezpečný šílenec a měly dobře připravený plán svržení nacistického režimu pro případ, že by Hitler vydal rozkaz k útoku na Československo.

Nelze vinit československou zpravodajskou službu, že se o přípravách převratu, které neodhalily ani bezpečnostní složky nacistického režimu, nedozvěděla a neinformovala svou vládu. Lze ale vinit československého prezidenta a vládu, že nevydali rozkaz k obraně, protože v daný den a hodinu jinou volbu neměli. Ano, čtete správně: jinou volbu neměli. (O to je jejich selhání těžší než selhání elit v době bělohorské.)

Podle ústavy první československé republiky totiž k vydání části státního území (dokonce i výměnou za jiné území) bylo třeba souhlasu třípětinové většiny všech členů v každé ze sněmoven parlamentu. Ten však tehdy vůbec nebyl k zasedání svolán.

Prezident Beneš a vláda gen. Syrového pošlapali ústavu, čímž provedli státní převrat; na první československé republice se tím dopustili: prezident velezrady, členové vlády – s čestnou výjimkou Jana Šrámka a Petra Zenkla – vlastizrady.

Kdyby byli konali, jak jim zákony kázaly, nebylo by asi vůbec došlo k druhé světové válce, nacistický režim v Německu by byl býval svržen na podzim 1938 domácími silami, komunistické Rusko by bylo zůstalo izolováno od střední Evropy pásmem sanitárních států, nebylo by došlo k dekolonializaci, jejíchž hrůzných následků býváme dodnes svědky, a historikové by o Československu podzimu 1938 mohli právem prohlásit: „To byla jejich nejskvělejší hodina.“

Jak odlišně se v podobné situaci zachovalo Švýcarsko! 25. července 1940 – v situaci, kdy Francie již padla a začínala bitva o Británii – svolal vrchní velitel švýcarské armády, generál Henri Guisan, všechny vyšší švýcarské důstojníky na Rütliho louku (místo, kde se na přelomu 13. a 14. století podle legendy sešli zástupci kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden a přísahali si, že budou stát při sobě proti tyranským habsburským fojtům). A řekl jim toto: Švýcarsko se bude bránit nacistické agresi za každou cenu a nikdy se nevzdá; v případě okupace se švýcarská armáda stáhne do hor a povede guerillovou válku. Očekávám od vás, že budete bojovat do posledního náboje, a až vám náboje dojdou, že si nasadíte bajonety a budete bojovat dál. Pamatujte, že v decentralizovaném Švýcarsku nebude žádná autorita, která by mohla rozhodnout o kapitulaci. Pokud byste – třeba z rádia – slyšeli, že Švýcarsko kapitulovalo, vězte, že se bude jednat o lež a propagandu nepřítele.

Tento projev byl široce medializován a spolu s připraveností švýcarské armády (výstavbou pevností ne nepodobné československé armádě) pravděpodobně rozhodl o tom, že se Hitler v případě Švýcarska omezil na útoky verbální. A Švýcaři si dělali svou politiku, závislou pouze na tom, co oni sami považovali za správné. (Tak např. v roce 1942 zrušili trestnost homosexuálního styku. Vnímám to jako gesto hrdého národa, který dává najevo, že je mu lhostejné, co si o něm myslí jeho mocný soused.) Ne že by Hitler švýcarskou armádu porazit nemohl; zaplatil by za to ovšem cenu tak strašlivou, že si raději na Švýcarsko nechal zajít chuť.

Staré latinské Si vis pacem, para bellum není paradoxem ani vyznáním válečného štváče. Je to hluboká moudrost lidí milujících mír, kteří jsou nuceni žít ve světě s lidmi, kteří mírumilovní nejsou.

Na závěr jedna aktuální poznámka a výzva: Kolonizační kvóty a odzbrojování obyvatel, které připravují v Bruselu tzv. euroelity, jsou pokusem o nový Mnichov. Nepřipusťme jej!

P.S. Zájemcům o detailnější informace o pozadí událostí, které vedly k Mnichovu, doporučuji tento web.

 


18.09.2016 Martin Petráček


Související články:


12345 (148x hodnoceno, průměr: 1,37 z 5)
9 635x přečteno
Updatováno: 18.9.2016 — 20:56
D-FENS © 2016