Dovoz střelné zbraně z Itálie, část 1

Featured Image

Vadí mi přístup, kdy se dělá všechno pro to, aby něco nešlo. Patřím mezi masochisty, kteří obětují nervy a velkou spoustu času tomu, aby věc dotáhli do zdárného konce. A tak jsem se před dvěma lety vydal na křížovou výpravu do byrokratického pekla, kde vládne úřednická sekta, tedy do Itálie. Válečnou kořistí měla být poloautomatické brokovnice. A ano, jedná se o legendární Franchi SPAS-12.

SPASka mě fascinovala asi jako téměř každého, kdo s ní vyrůstal na akčních filmech a počítačových hrách. Italové prostě umí design jako nikdo jiný a zbraně nejsou výjimkou, takže tahle flinta i po 40 letech vypadá jako zjevení. Když jsem si udělal zbroják a po klasických pistolích, malorážkách a kosách zatoužil i po brokovnici, tak mi bylo jasné, že cokoliv jiného by zanechalo zklamání, že to prostě není ona. Po průzkumu českého trhu ale bylo zřejmé, že tady to neklapne. Za dobu několika měsíců byla na prodej pouze jediná na Slovensku v nic moc stavu, za nesmyslnou cenu a hlavně s pevnou pažbou, která ubírá tomu ikonickému vhledu brokovnice ve složeném stavu.

Vsuvka ohledně toho technického stavu, SPAS-12 má v sobě dva tlumiče nárazů, ve sklopné pažbě a za závěrem, z nějaké gumy, která se po letech rozpadne. Originální náhradní díly prakticky neexistují, takže je nutné shánět v zahraničí kusovou výrobu, což není pro každého. Pokud se ze zbraně dál střílí i bez tlumičů, dochází k poškození rámu. Proto jsem se snažil vyhnout kouskům, které mění majitele stylem “Koupím si to na machrování, na údržbu kašlu, zabouchám si a zjistím, že ten krám nefunguje, tak to pošlu dál někomu podobnému”. Na takový přístup právě vypadala ta slovenská a jinak nebylo na prodej naprosto nic. V různých fórech jsem se dočetl, že se zbraně dobře dováží z Německa, ale tam je tahle brokovnice zakázaná, takže zbývalo jen jediné, jít přímo do země původu.

Po průzkumu italských stránek se zbraněmi vypadala situace hnedle veseleji, prakticky vždy je tam na prodej zhruba 5-10 kusů, z toho většina se sklopkou. Poměr zastoupení soukromých prodejců a obchodníků je tak půl na půl. Zkusil jsem začít nejjednodušší variantou a nechat si ji dovézt českým obchodníkem. Ti mě odpálkovali s tím, že dovoz nové zbraně není problém, ale starší v žádném případě. Možná kdysi, kdy jim zboží vozil pošťák, ale dnes bez šance. Ti zkušenější by do toho i šli, ale musel bych jich vzít alespoň kontejner. S jedním jsem zabředl do zajímavého rozhovoru, z kterého vyplynulo, že vzhledem k papírování a jiným omezením je nejlepší transportovat zbraň letecky, což se ukázalo jako užitečná a pravdivá informace.

OK, přes obchodníka to nepůjde, zařídím si to sám. Něco jsem si o procesu dovozu přečetl na internetu, ale přesto jsem se šel informovat na místní oddělení zbraní PČR. Tam mi řekli, že budu potřebovat nákupní povolení (jedná se o zbraň kategorie B) a zbrojní průvodní list pro trvalý dovoz (ZPL). Problém je, že na ZPL je nutné uvést výrobní číslo zbraně, je tedy nutné mít již vybranou konkrétní zbraň. To věc dost výrazně komplikuje, nejde prostě odjet s lejstry do Itálie a tam objíždět a vybírat. Ohledně potřebného papírování v zahraničí neměli policajti absolutně žádnou šajnu.

Zkusil jsem tedy obepsat pár prodejců v Itálii s tím, že bych měl zájem a jestli jsou schopni vyřídit papíry na vývoz a že náklady proplatím. Někteří soukromníci by do toho i šli, ale absolutně netušili, jaké papíry je potřeba vyřídit. Ochota cokoliv zjišťovat na jejich straně byla prakticky nulová, čemuž se po dalším vývoji zpětně nedivím. Pár obchodníků se pak tvářilo, že vědí, co je potřeba, ale nepůjdou do toho procesu kvůli flintě za pár set euro. Ze širokého okolí se mi dostávalo akorát cenných“ rad, ať si to nechám někým dovézt, popřípadě jedno vtipné doporučení, proč si to prý nekoupím na darknetu, asi nějaký policejní provokatér. Další hledání infa na internetu a volání do Itálie nepřineslo nic nového, takže jsem počkal do léta, kdy jsme jeli do Itálie na dovolenou a navštívil jsem nejbližší služebnu Carabinieri.

Věděl jsem, že úředníci ani policajti se mnou nebudou mluvit anglicky (u nás tomu není jinak), takže jsem se dopředu domluvil s kolegou mého kamaráda, který mluví plynně italsky. Mimochodem, s tímhle kamarádem jsem se seznámil poté, co jsem tady publikoval jiný úspěšný boj s úřady, a to dovoz auta z USA. Zatímco se tedy rodina cachtala v moři, já nechápajícímu karabiniérovi cpal do ruky svůj mobil. Překladatel David byl famózní, protože zpruzelý a neochotný policajt po zjištění, že z telefonu mluví někdo italsky, okamžitě roztál a po chvíli se do telefonu i hlasitě chechtal. Byl jsem trochu nervózní z toho, jak se budou policajti tvářit na cizince, který shání informace o pořízení samonabíjecí pušky v turistické oblasti, ale zatím to brali s humorem.

Po chvíli mi policajt podal telefon zpátky a David mi vysvětlil, že ačkoliv prý mají Carabinieri na starosti lokální registr zbraní, tak povolení k vývozu nevydávají. Policajt se mezitím za sklem spokojeně usmíval, jako by vážně čekal, že budu zcela uspokojen a nezeptám se, kdo to teda vydává, když ne on. S touto otázkou jsem mu tedy strčil telefon zpět. Nejdřív se šel poptat kolegů, ale všichni vypadali bezradně. Bylo mu jasné, že se mě jen tak nezbaví, takže někam zatelefonoval, pak mi vrátil mobil, řekl ciao a šel se schovat za roh, kde čekal, až vypadnu.

Venku jsem se od Davida dozvěděl, že má údajně tyhle věci na starosti státní policie, Polizia di Stato, a poslal nás na Commissariato do okresního města, kde se má nacházet Ufficio registrazione armi. Všechny tyhle názvy zněly natolik úderně a důležitě, že jsem plný optimismu obětoval další dopoledne na pláži a druhý den tam zajel. Opakovala se stejná situace – nerudný policajt, odmítající se mnou něco řešit do chvíle, než jsem mu vnutil mobil s Davidem. Opět následovalo pobavení celého oddělení nad dementem, který bloudí okolím a shání brokovnici. Každopádně mi potvrdil, že opravdu vydávají papíry na export, pokud jim donesu naše povolení k dovozu. Heuréka! Trvá jim to ale dva týdny až měsíc, takže mi doporučil zajít vedle do obchodu se zbraněmi, protože zná majitele a na obchodníka by ty papíry byly rychle. Marně jsem se mu snažil vysvětlit, že s sebou žádné povolení k dovozu stejně nemám, ale tvářil se, jako by to nebyl prakticky žádný problém, tak jsem se šel pokoukat do toho obchodu, mimochodem oficiální zastoupení značky Franchi.

Prodavač uměl obstojně anglicky a taky tvrdil, že mu “kámoš” polda papíry vyřídí na počkání, ať si něco vyberu. Docvaklo mi, že to nějak nepochopili a oba se baví o nové zbrani. Tak jsem mu ještě jednou a pomalu vysvětlil, že dovoz nové zbraně není problém zařídit i z Česka, ale že já chci SPAS-12. Zamračil se, zavolal policajtovi, seřval ho a vyhodil mě s tím, že kvůli starý laciný mrdce se mnou nebude ztrácet čas. Nevadí, měl jsem konečně informace, které celou věc posunuly značně kupředu.

Po návratu jsem zkusil ještě obepsat pár prodejců s informací, jaké papíry a kde musí vyřídit, ale vzhledem k časové náročnosti do toho nikdo nebyl ochotný jít. Povolení na naší straně trvá až měsíc, pak překlad, pošta do Itálie, povolení na italské straně klidně další měsíc a je z toho čtvrt roku. Za tu dobu to prodá místnímu desetkrát. Navíc si představte, že se Vám na inzerát na nějakou vcelku běžnou a levnou zbraň (třeba kosu) ozve nějaký Bulhar s tím, že si pro ni po třech měsících přijede. Většina lidí by ani neodpověděla. Hned se mi vybavil John z ropné plošiny, co má zájem o motorky a auta z Česka a potřebuje od Vás jen zaplatit zálohu přepravní službě.

Byla tedy bohužel jasná jedna věc – nepůjde to bez prostředníka, který si flintu koupí, přepíše na sebe a pak se mnou bude několik let řešit ten byrokratický průjem. V tomhle momentě jsem situaci viděl zcela marně, ale ještě jsem zkusil poslední zoufalý pokus. Když jsem si v Německu dělal doktorát, největší podíl cizinců byli Italové, prý kvůli podfinancování jejich vědy. A jelikož jsou Němci studení čumáci a Taliáni naopak velmi přátelští a družní lidé, měl jsem s několika docela dobré vztahy. Zeptal jsem se jich, jestli neznají doma někoho se zbrojákem a stručně popsal situaci. Většina mě měla za magora, ale jeden prý zná bývalého elitního vojáka blízko Milána a zeptá se. Samozřejmě ani on nezapomněl dodat, že mě má za magora.

Moc jsem tomu nedával, ale onen chlápek, říkejme mu třeba Marco, se mi ještě ten den ozval. Prý jsem si skvěle vybral, se SPAS-12 strávil hodně času na vojně, kde jí říkali “Toc Toc” (česky ťuk ťuk) vzhledem k tomu, jaký měla efekt na zavřené dveře. A prý rád pomůže, což bylo jako vyhrát v loterii. Abych to dál zasadil do časového rámce, tohle bylo někdy v červenci 2017. Informoval jsem ho o všem, co jsem se do té doby dozvěděl a on slíbil, že se zeptá u svých Carabinieri, kde má registrované zbraně. V srpnu (Italové, no) se mi ozval s tím, že nikdo nic neví a že se policajtům nechce řešit hypotetické situace, navíc jsou velmi podezíraví a snažili se ho od toho i odradit.

To jsme si interpretovali tak, že jsou prostě líní zabývat se nějakým coby kdyby, takže nejlepší způsob, jak získat nějaké informace a dokopat je k akci bude prostě koupit jednu brokovnici a oficiálně zažádat o povolení k vývozu. Začátkem září mi přišla do emailu fantastická zpráva, že Marco je teď majitelem zbraně, která mu oživila vzpomínky na jeho poněkud divoké mládí. Měli jsme docela štěstí, prodejce bydlel jen 15 km od něj a ve zbraních včetně SPAS-12 se opravdu vyznal, měl na prodej dalších asi dvacet různých bambitek. Brokovnice byla ve velmi dobrém technickém stavu po repasi v Benelli (která spolu s Luigi Franchi patří pod Berettu), takže i přes pár šrámů top kousek. Teď už jen zbývalo vymyslet, jak ji dostat domů.

Vzhledem k značné délce článku jsem ho rozdělil na tři části, které jsou již sepsané, takže budou následovat krátce po sobě.

 


24.11.2019 Redguy


Související články:


12345 (221x hodnoceno, průměr: 1,03 z 5)
11 371x přečteno
Updatováno: 24.11.2019 — 23:56
D-FENS © 2017
Do NOT follow this link or you will be banned from the site!